close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

I když mě miluješ, tak to stejně bolí-5.Část

12. května 2015 v 21:38 | Kyra-chan |  Povídky od Kyry-chan
A je to tu, další část od Kyry-chan! Já se na ní ták moc těšila, že jakmile sem jí objevila u sebe na mailu, tak sem vykřikla radostí :) a řeknu vám, že je to hoodně napínavý a zůstala sem stát s otevřenou pusou ;) ...jinak, co se týče Osudu se nevyhneš, makám na tom, dokonce i teď, to přísahám :)

5.část: Že prý jsem zase lezl kam jsem neměl. Výsledek? Číslo na pohřebáky!


Kibovi trvalo patnáct minut, než ke mně došel. Otevřel jsem mu a nedalo mi se nepousmát nad jeho zeleným obličejem. Alkohol sice snášel docela dobře, ale jen do té doby, než se probudil druhý den.
"Vypadáš hrozně," konstatoval jsem.
"Nápodobně," prohodil. "Myslel jsem, že už je ti dobře?"
"Jo potom, co jsem vyzvracel poslední buňku v těle."
Kiba se zasmál a namířil si to dovnitř. Sebevědomě, jako když byl jeden z mých nejlepších kamarádů tolikrát, si sundal boty a namašíroval si to do obývaku.
"Co kdybych tu někoho měl?" popíchl jsem ho. Kiba se okamžitě zastavil a zrudnul.
"Promiň, já netušil, že Sasuke, ty…"
Pocítil jsem silné bodnutí v hrudi. Zapomněl jsem, že Kiba to bude brát okamžitě takhle. Do očí se mi proti mé vůli okamžitě nahrnuly slzy.
"Naruto?" Kiba se tvářil ustaraně.
"Ne, sorry, já… my… v pohodě, fakt." Nezněl jsem zrovna dvakrát přesvědčivě vlastně bylo naprosto jasné, že nic "v pohodě" není.
"Co se stalo?" zajímal se Kiba. Měl jsem sucho v krku. Nemohl jsem to říct. Nechtěl jsem o tom ani mluvit, ani se o to starat. Kéž bych mohl prostě jen zapomenout. Na všechno.
"Takže… Nemám se tě na nic ptát?" zeptal se Kiba.
Přikývnul jsem. Chvíli jsem mlčel a pak si zatřepal hlavou, abych z hlavy vyhnal špatné myšlenky. Ne, že by to nějak extra pomohlo.
"Pojď uvaříme si kafe," navrhl Kiba.
Vlastně bylo fajn, že nejsem sám. Kiba mi podrobně vyprávěl, co se stalo včera v noci a já se jen chytal za hlavu. Sakura mě asi zabije. Co mě to napadlo, mlátit se s jejím přítelem? Jsem mrtvý. Poslední slova před smrtí? Zničte růžovou!
"Ale ani mě se ten Saii nelíbí. Vypadá jak arogantní debil," řekl Kiba.
"Vypadá?" zvedl jsem obočí. S Kibovým vyprávěním se mi totiž částečně vrátila paměť.
"Tak dobře, je to debil. Mnoho nechyběl a natáhl bych mu i já."
Tomu jsem se - i přes můj opovrženíhodný vnitřní stav - musel zasmát.
"Bez Akamarua by sis nedovil." Popíchl jsem ho. Na okamžik se zamračil, ale pak se taky zasmál.
"Něco na tom bude," přikývl zvesela.
"Kde ho vůbec máš?"
"Doma. Musel jsem ho dát očkovat. Máma mi nedovolila ho vzít ven."
"Tvoje máma je hustá veterinářka."
"To je."
Oba jsme si povzdychli. Vzpomněli jsme si na dobu, kdy mi Kibova máma svěřila do opatrovnictví křečka a já ho svou "péčí" málem přizabil. Od té doby mě pravděpodobně nejspíš nenávidí.
"Neber si to tak. Ona se zle dívá už jen na náhubky," konstatoval Kiba smířlivě.
"Ale to ty taky," řekl jsem. Kiba se zasmál a pokrčil rameny.
"To kafe bodlo."
"Jo," souhlasil jsem. "Mám docela hlad. Ty ne?" Kibův pohled a zelený obličej mi dal jasnou odpověď. Přesto jsem ho překecal, aby se mnou zašel na rámen. Třeba změní názor.


Nezměnil. Když mě viděl jak se láduju jídlem, skoro to vypadalo, že se na místě pobleje. Ale udržel se a od majitele stánku si nechal naservírovat bylinej čaj. A taky se snažil mě už moc nepozorovat.
"Chuť k jídlu se ti rychle vrátila," prohodil Kiba, když slyšel, že si dávám další misku.
"K rámenu? Vždycky!"
Při tom dobrým jídle jsem skoro zapomněl na všechny ty kraviny, co jsem musel řešit. Když jsem dojedl, rozhodli jsme se s Kibou, že už půjdem každém po svým. Popravdě, Kiba vypadl, že co nejdříve někde po cestě hodí šavli. U toho jsem přece být nemusel. Já ale nešel hned domů. Nechtělo se mi připomínat si všechny ty společný zážitky se Sasukem. Takže jsem se jen tak bezcílně procházel po městě, v uších nasazený sluchátka. Marně jsem v přehrávači hledal nějaké depresivní songy a tak jsem nechal puštěný alespoň ty veselé. Třeba mi zlepší náladu.

Procházel jsem se docela dlouho. Nejdřív ke škole, potom ke svému oblíbenýmu hřišti z dětství a nakonec do jedný zapadlý uličky v severní části města. Nebyla to ta nejnebezpečnější drogová čtvrť s výtržníky na každým rohu, ale ona tmavá ulička působila docela nepříjemně. Byla úzká, ležela mezi dvěmi panelovými domy a vůbec nikdo v ní nebyl. Napadlo mě, proč jsem tam vůbec lez. Ale nechtělo se mi se zase vracet a tak jsem šel jednoduše dál a snažil se sám sebe přesvědčit, že mi absolutně nic nehrozí. Rozhodně. Ale přesto vypnul hudbu, co mi hrála v sluchátkách, abych pro všecky případy slyšel, jak se za mnou někdo plíží.
Kráčel jsem potichu, ale svižně. Už zbejval jen kousek a byl bych na konci. Připadalo mi jako bych se vracel zpět do civilizace. V ten moment jsem to uslyšel. Sasukeho hlas. Zněl nezřetelně a vůbec jsem nerozuměl slovům, ale nebylo pochyb. Poznal bych jeho hlas mezi milióny. Poznal bych ho, protože právě jím mi řekl, že mě miluje. Zastavil jsem se a poslouchal. Ve chvíli, když jsem byl zpola přesvěčenej, že to byly jen slyšiny, se ozval znovu. Vycházel ze dveří jedné budovy. Okolo byly poházený odpadky.
Nedalo mi to. Musel jsem se podívat. Možnost zjistit, co na takovým místě Sasuke pohledává, byla prostě příliš lákavá. Jako by mi někdo strčil pod nos sladkej voňavej koláč s kokosovým krémem.
Potichu jsem přešel ke dveřím. Možná teď vypadám trochu jako stalker. Možná kdyby mi toho o sobě prozradil víc, nikdy bych ty dveře neotevřel.
Ale já je otevřel. Jen maličko, tak abych viděl, co se děje uvnitř, ale sám zůstal nezpozorován. A z toho, co jsem uviděl mi málem vylezly oči z důlků.
Viděl jsem Sasukeho, bez jakéhokoliv výrazu, stát nad ženským tělem. Poznal jsem, že se jedná o slečnu Kurenai, mou sousedku. Vypadal vyděšeně a pod bradou měla přiložený ostří černé katany. Onen meč patřil Sasukemu.
"Už jen chvíli," řekl Uchiha.
Náhle byly slyšet těžké kroky. Někdo šel směrem k Sasukemu a slečně Kurenai. Trvalo to jen pár sekund, než stál u nich. Šlo o velkého chlápka s špinavě blonďatými vlasy a krutou tváří. Přes obličej se mu táhla ohromná jizva. Vypadal spokojeně.
"Výborně, Sharingane," prohodil. Hlas měl chraplavej a nepříjemnej. Kdo je Sharingan? Napadlo mě.
"Ať ti neuteče. Nesmí o mě nic vědět," zamumlal tiše Sasuke. Jeho hlas zněl chladněji, než ledová pustina.
"Postarám se o to. Živá s nikam nedostane."
Oni mluvili o tom, že nechaj slečnu Kurenai zabít? A jen tak, jako by mluvili o počasí? Udělalo se mi zle. Doufal jsem, že všechno todle je jen hloupá hra, že odněkud vyskočí chlápek a zařve: "Skrytá kamera!" Ale ne. Byla to skutečnost. Svalovec s jizvou bouchnul Kurenai do zátylku a ta se skácela na zem.
"A teď tvá část dohody," řekl Sasuke. Vypadal jako krutej vrah bez náznaku jakéhokoliv soucitu. Nebo lidskosti. Nebo čehokoliv. Do koho jsem se to proboha zamiloval?
"Tady. Dokumenty z počítače Kakashiho i jiných. Lejstra, dopisy, e-maily. Všechno, co potřebuješ." Svalovec podal Uchihovi nějakou obálku.
"Jsi vážně děsivý, Sharingane. Takový zabiják jako ty," muž s jizvou se odmlčel a pak zakroutil hlavou. "Ale nejspíš to máte v rodině. Stejně jako tvůj bratr zabil celou svou rodinu. Kromě tebe samozřejmě."
Černá katana vystřelila svalovci ke krku a zastavila se až milimetr od jeho kůže. "Už nikdy nemluv o Itachim."
"Dobře, dobře, jen klid," přitakal muž s jizvou. "Nechtěl jsem tě urazit. Byla by škoda přijít o svou kůži," krátce krutě se zasmál, "tak já půjdu."
S těmi slovy vzal slečnu Kurenai jako by byla kus hadru a začal jí vláčet po zemi pryč. Sasuke si povzdychl a taky odešel.
Já se nemohl pohnout. Nemohl jsem dýchat. Na hrudi mě tlačil těžkej kámen. Co se to právě teď stalo? Trvalo mi málem deset minut, než jsem se vzpamatoval. Došlo mi, že jen tak tu postávat může být nebezpečný. Musel jsem se rychle zdekovat pryč. Otočil jsem se na podpatku a začal utíkat a nezastavil se dřív, než před dveřmi svýho bytu. Zamkl jsem a pak jen chvíli hypnotizoval dveře, jako by se u mě měla okamžitě objevit celá armáda zkázy.

Co? Proč? Jak?
Nemohl jsme to popřít. Nešlo to. Sasuke se zapletl s mafií. Dobře, přiznávám. I já se občas s nadšením vrhal do pouličních bitek mezi gangy delikventů. Ale mafie? Opravdická mafie? To bylo trochu silný kafe.
Netušil jsem, co mám dělat. Zavolat policii? Jo a pak by mě našli někde v řece rozčtvrceného. Měl bych dát vědět Sasukemu? Kdo vůbec Uchiha je? Ten nájemný zabiják, nebo ten kluk, co jsem s ním ještě dneska ležel v posteli a myslel, že jde o nejdokonalejší stvoření na světě?




Omlouvám se všem zúčastěným na mém pohřbu. Já totiž žiju! xD Kupodivu… ne vážně je mi líto, že jsem tak dlouho nepřidala žádnou část, ale chodím makat a víte jak to je práce práce práce, připadám si jako workoholický japonec xD A když už si vyberu dovolenou, pořád někde lítám po světě a snažím se to, co nejvíce si užít.
Ale přece jen… další část je nakonec tady… tak snad jste na mě nezapomněli :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marky Marky | 13. května 2015 v 21:17 | Reagovat

:-)  :-)

2 :D :D | 14. května 2015 v 9:57 | Reagovat

ty joo :-) ja ťa uznávam :-) nemôžem sa nabažiť tvojich poviedok ...sa teším na ďalšiu časť.. dúfam , že nás nenecháš dlho čakať :-P

3 Momo Momo | 16. května 2015 v 22:22 | Reagovat

Konečne pokračko...už som myslela že si začnu kopat hrob.
Moc dìk a dufam že co skoro pribudne pokračko :-D  :-D  :-D
Pro istotu si pujdu zehnat rìl a lopatu :-D  :-D  :-D

4 KATKA KATKA | 17. května 2015 v 13:49 | Reagovat

naruto má po iluzi po lásce však nikoli :-)

5 S S | 28. srpna 2015 v 14:39 | Reagovat

když nad tím tak přemýšlím, vypadá to jako úplně odlišná povídka , než první díl :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama