close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Naděje beznadějných-2.Část

9. října 2012 v 10:01 | Ellen |  Povídky od Ellen
Já vím, já vím, sem děsná a strašně moc se omlouvám Ellen a všem čtenářům, že to sem házím až teď :( jsem poslední dobou nějak mimo a hrozně zapomínám :( jako tohle mě doopravdy vtáhlo a sypu si popel na hlavu, že to sem házím až teď, protože nepodělit se o něco takového jako je tahle povídka, je hřích :)doufám, že si přečtení téhle části užijete tak jako já a Ellen prosí o komentáře a případnou kritiku (i když já na tom teda nemám co vytknout :)).

2.Část: Půlrok beznaděje

Mladý muž, ještě mu nebylo ani pětadvacet. Rychlochůzí zdolával vzdálenost dělící jej od střechy, pod kterou by se mohl schovat před tím zatraceným deštěm. Byl už promočený na kost, přesto však váhal, nechce-li se otočit a raději utéct a zůstat v dešti ještě déle. Jako by snad mohl zmoknout ještě víc? Hořce se usmál.
Už jen kousek, už to není daleko.
Po chvíli chlácholení sebe samotného stanul před nevelkým rodinným domem. Rodinným? Majitel v něm žije sám a sotva tam někoho pustí. Až na výjimky. Jestlipak tou výjimkou dnes budu i já sám, pomyslí si.
Klep, klep.. Zvuk tak všední, přesto chvílemi znervózňující. Snažil se neklepat hrubě, aby to snad nepůsobilo nedočkavě či neomaleně.
Netrvalo dlouho a za masivními ebenovými domovními dveřmi uslyšel kroky. Krátce po té se otevřely a v nich stanul ten, jehož se rozhodl navštívit.
"Iruko?" Vydechl s lehkým náznakem otázky jeho jméno ten, jenž jeho návštěvu rozhodně nečekal.
"Kakashi- san," opětoval mu Iruka zdvořile tento poněkud zvláštní druh pozdravu a mírně se usmál. Byl to úsměv plný obav, očekávání a pokory.
"Než se tě zeptám, proč jsi probůh chodil ven v takové zimě, pojď dovnitř," řekl rozhodně Kakashi a už zdvořile odstupoval do dveří, aby tak uvolnil návštěvníkovi průchod a mohl za ním zavřít.
"Měli bychom si promluvit," odvětil prostě Iruka a nevypadal, že by svou odpověď hodlal rozvíjet dříve, než sám bude chtít.
Kakashi jen pokrčil rameny a pomohl mu s vysvlékáním promoklého kabátu, kterýž následně pověsil na věšák a pokynul mladému učiteli, aby pokračoval dále do obýváku a tam se posadil na šedou pohovku.
Iruka se rozhlédl po pokoji, v němž právě seděl, jako by se nechumelilo, jako by venku nelilo jako z konve a jako by sem snad nepřišel udělat největší chybu svého života.
"Musíme si promluvit," promluví bezvýrazně a pohlédne na svého hostitele, který se zastavil při odchodu do kuchyně, kam plánoval jít uvařit tomu roztomilému bláznovi čaj. Otočil se na patě a zkoumavě si Iruku prohlédl. Očima se nejdřívě pátravě vpíjí do těch čokoládových, načež jimi začne těkat po celé jemné, snědé tváři. Nevidí však nic zvláštního. Iruka se tváří nervózně, jako pokaždé, když jsou spolu. Člověk by byl řekl, že ho ten nesmyslný strach po půl roce, který ho již takhle navštěvuje, přejde.
"O čem?" Otáže se Kakashi a věnuje Irukovi zdvořilý, jemný úsměv.
"O tomhle všem," odvětí Iruka a zjišťuje, že kalich jeho nervozity se plní čím dál rychleji. Namísto opětování úsměvu jen (zdvořile) zírá skrz Kakashiho. Na malý moment otočí hlavu a zadívá se na okna po své levici. Byly už svědky tolika událostí. Nakonec pohlédne zpět na přítele.
"To zní důležitě," usměje se Kakashi opět, jako by se snad jinak tvářit neuměl a s povzdechem se posadí vedle Iruky.
Ten se nadechne a na malý okamžik mu proběhne před očima poslední půlrok jeho života, který dokázal celou jeho dosavadní rutinu obrátit vzhůru nohama. Vybavuje si, jak s přáteli tráví večery v baru na okraji města. Vybavuje si jejich tváře a to, čemu se společně smáli. Vybavuje si ten večer, kdy ho šel Kakashi doprovodit domů a asi v půli cesty se zastavil, aby využil jeho rozčarování a poprvé ho jemně, nenásilně políbil.
"Tohle už dál dělat nemůžu.."
Vybavuje si okamžik, kdy ani na chvíli neváhal a políbil ho zpět. Ten pocit, kdy ho roztřesenými prsty hladil po tváři, ve vlasech, na krku a všude, kde mu to bariéra v podobě teplého zimního kabátu dovolovala.
"Nesnesu to pomyšlení.."
Večer, před pěti měsíci, na oslavě narozenin jejich společného přítele. Kakashi se opil a Iruka se rozhodl uložit ho u sebe. Sotva však došli do bytu, jako by staršího, stříbrovlasého muže alkoholové opojení nadobro opustilo a svými doteky, slovy a přítomností dosáhl toho, že spolu strávili první noc, při které ztratili všechny zábrany.
"..že tím tolik lidí podvádíme."
Den poté odešel učitel z bytu do práce dříve, aby se nepotkali. Přepadly ho výčitky svědomí. V mysli mu vyvstala tvář Kakashiho přítelkyně Anko. I když si byl jist, že se o tom, co se stalo, nikdy nedozví (stejně jako byl přesvědčen o tom, že ji Kakashi nikdy neopustí), přesto se mu sevřelo srdce při myšlence, jak moc by jí tím zjištěním ublížili. Ten den se také rozhodl, že nikdy podobnou hloupost neudělá.
"Navíc už nesnesu ten tlak. Tlak vlastního pudu sebezáchovy."
Přestože si byl zpočátku jistý, že se to stalo jednou a naposled, následující události ho přesvědčily o pravém opaku. Kakashiho nevinné škádlení a narážky postupně přerostly přes hlazení po zádech a tvářích, když se nikdo nedíval až po překvapení v podobě zatahování do opuštěných místností ve škole a líbání se na všech možných skrytých místech.
"Nedokážu ustát.."
A tak se noc, která měla být jedinečnou, stala jednou z mnoha. Přibyly k ní odpoledne v Irukově bytě a společné útěky do diskrétních zón při každé příležitosti.
"..pocit, že tím v tobě ztrácím přítele a.."
Až se stalo to, čeho se začal obávat zhruba v polovině tohohle jejich "vztahu". Zvykl si na něj. Až příliš.. Každý jediný den, kdy buď neměli příležitost být spolu sami, nebo se třeba Kakashi zmínil o své nyní už snoubence, pociťoval zvláštní bolest a zklamání. Nebyl ochotný připustit si, že se do něj zamiloval, avšak vzrůstající žárlivost si uvědomoval moc dobře. Každý nepřítomný pohled Kakashiho v něm vyvolával panický strach, že přemýšlí o tom, jak celé tohle podivné spojení zpřetrhat.
"..proto jsem se rozhodl všechno ukončit."
Chvíli bylo ticho. Nedokázal v sobě najít sílu pohlédnout Kakashimu do očí, nebo klidně jen do tváře, aby zjistil jeho reakci.
Vteřiny utíkaly a zdály se delšími, než ve skutečnosti jsou. Ohlušující ticho přerušovaly jen kapky deště, dopadající na parapety oken. A zdálo se být nekonečným. V tu chvíli Iruka přemýšlel o zoufalých řešeních. Doufal, že jich nebude třeba, ale Kakashi mlčel tak strašně dlouho! Dokázal by vzít všechna svá slova zpátky a zmařit tak svou snahu se spasit, jen aby to už přestalo.
"Já tomu nevěřím," proťal konečně Hatake mlčení.
Umino na něj pohlédl s otazníkem a nadějí v očích. Nevěděl sice, co si má myslet, ale kdesi v dáli svitla naděje, že se z toho začarovaného kruhu, ve kterém se už takovou dobu motá, konečně dostane ven. Cítil potřebu vysvětlit toho ještě víc, ačkoli se mu zdálo, že již vyčerpal veškerou slovní zásobu.
"Nemůžu. A nechci. Nejde mi to. Já se sice snažím pochopit, co mi tady právě říkáš, snažím se ze všech sil, ale neumím to přijmout. Prosím tě, nedělej to. Nenechávej mě být," pokračoval Kakashi, uvědomujíc si, že mu hlasem prostupuje hořkost a pomalu i zoufalství.
"Nejde jen o to, co chceš ty, sakra!" Zvýšil Iruka hlas. Nemůže mu dovolit, aby byl sobecký, vždyť mu to dovoloval tak dlouho. Tak proč by mu nejradši padl okolo krku a řekl mu, že to byly všechno lži a že ho neopouští? Je to tak těžké, tak zatraceně těžké, to býti rozumný..
"Samozřejmě.. Já, já to přece vím. Ale ty sis nikdy nestěžoval! Neřekl jsi ani slovo o tom, že se ti něco nelíbí.. Myslel jsem.. To je vlastně jedno, co jsem si myslel. Důležité je, co si teď myslíš ty. Co chceš, abych udělal? Udělám všechno."
Ne, ne, tohle neříkej. Prosím, netříšti mou křehkou vůli. Ještě chvíli takhle budeš mluvit a já tu s tebou zůstanu! Iruka se ze všech sil snažil z hlavy vypudit myšlenku na to, jak moc by byl šťastný, kdyby tady teď mohl s Kakashim zůstat a celou noc jej nepustit ze svého objetí. Tragicky si uvědomil, jak je do něj zamilovaný až ve chvíli, kdy se rozhodl s ním ukončit vztah. Jestli tohle není ironie, tak už nic.
Opět bylo chvíli ticho.
"Odejdu od Anko," rozlehlo se po celé místnosti, přestože to nebylo vyřčeno nijak nahlas. Jednou větou dokázal Kakashi zasáhnout Irukovo srdce natolik, že začalo bít ještě splašeněji, nežli doposud.
Neodtrhl oči od koberce, na který se již nějakou chvíli upínal, a třásly se mu ruce. Ale jen do chvíle, kdy jednu z nich neuchopila do dlaně druhá, tak jemná, jako si ji pamatoval. Majitel ruky jej nenutil se na něj podívat. Jen ho držel a hladil ho palcem. Třes ustával.
"Nedokázal bych ti zlomit srdce," zašeptal Kakashi.
Dokázal tím Irukovi, že naděje je prchlivá a upozorňuje na sebe až v tu pravou chvíli. I kdyby ta chvíle snad měla nastat těsně předtím, než se jí nadobro vzdáte.

A tady ještě písnička, kterou to bylo částečně inspirováno :)
http://www.youtube.com/watch?v=jARSnDNCocA)
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tayo Hatake Tayo Hatake | Web | 9. října 2012 v 18:47 | Reagovat

Tak to bylo dokonalé *-*
Opravdu moc povedené,autorka má talentu na rozdávání...prostě dokonalé :) co více říct...A dokonale vybraný
pár :)

2 Nade Nade | Web | 13. října 2012 v 21:23 | Reagovat

Moc pěkné. Trošku melancholické, ale užila jsem si to. Přesně to padlo do mojí nálady. Těším se na další dílek. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama