Já vím, že to tu mělo být už včera, ale dostala jsem se na kompa až pozdě večer a přidání povídky mi vypadlo úplně z hlavy
:( tímto se omlouvám nejen vám čtenářům ale i Ellen, že to zveřejňuji až teď. Díly na sebe navazovat nebudou a v každém se budou objevovat jiné postavy, spojovat je bude jen pointa. Doufám, že si užijete tak pěkné počtení, jako já :)
:( tímto se omlouvám nejen vám čtenářům ale i Ellen, že to zveřejňuji až teď. Díly na sebe navazovat nebudou a v každém se budou objevovat jiné postavy, spojovat je bude jen pointa. Doufám, že si užijete tak pěkné počtení, jako já :)
1.Část: Vteřiny skrývající věčnost
"Sasuke?"
"Naruto?"
"Jaký je to pocit?"
"JKterý pocit?"
"Vždyť víš.."
Dva mladí muži spolu seděli na terase, jež byla připojena ke kanceláři jednoho z nich. Jeden z nich, vlasy černé jako havraní perutě a oči barvy temnější a záhadnější, než bezhvězdná noční obloha, rozjímal nad odpovědí, kterou by měl zvědavost Hokageho uspokojit.
"Nepřemýšlej nad tím, dattebayo. Jinak ta otázka ztratí smysl," ošil se nespokojeně blondýn, načež vzhlédl k obloze, na které se právě loučilo slunce se zbytkem světa. Jeho paprsky dopadaly na Narutův pracovní stůl a papíry úhledne seřazené na něm položené. Práci měl dnes již hotovou, a tak nic nebránilo chvilkovému povyražení v podobě sezení na zábradlí a rozhovoru s výjimečnou osobou.
"Nepřemýšlím, nemusíš se hned vztekat."
"Já se přece.."
"Vztekáš," zamezil Sasuke dalšímu odmlouvání rázným tónem, načež se neubránil úsmevu. Už je to rok, dva měsíce a čtyři dny, co se Naruto stal Hokagem a udělil mu milost.
Malou chvíli bylo ticho, které však prolomil ten, který ho zapříčinil.
"Pocit.. Jaký by to měl být pocit, když uděláš něco, na co bys dřív nikdy ani nepomyslel? Vrátil jsem se do Konohy, která byla zničena a kterou jsi ty skoro vlastnoručně znova vybudoval. Dal jsem se přesvědčit, že sem patřím, a přesto jsem tu všemi opovrhovaný, každý by mě z tváře vesnice nejraději vymazal.."
"Ty přece nejsi všemi opovrhovaný. Já tě tu chci," přerušil Naruto Sasukeho odpověď, přestože ji očekával.
"A já jsem ti za to vděčný, ale.. Někdy, když je večer a jsem doma.. Nemůžu se zbavit té viny," vydechl Sasce a zatnul ruce v pěst. Nedokázal se s minulostí vyrovnat doteď a nedokáže to pravděpodobně nikdy.
"Přivedl jsi mě domů skoro v poutech, polomrtvého. Dal jsi mě dohromady, vytáhl mě z vod zločince a chráníš mě doteď.. Vždycky za mnou stojíš. Nikdy ti to nebudu moct oplatit," pokračoval ve zpovědi černovlasý.
"Ale..," chtěl něco namítnout jeho společník.
"Ne, tady ale neexistují.. Nebudu ti to moct vrátit, přestože bych tak chtěl," dokončil Sasuke řeč a na chvíli zavřel oči.
Chvíli se nic nedělo. Byl krátká, ale zároveň jakoby trvala celou věčnost. Jako by mezí ní vše kolem pohltila temnota, aby pak mohl následovat nový velký třesk. Jakoby se v tom krátkém okamžiku zrodil nový vesmír, shovívavější, plný naděje pro ty, kteří ji buď zahodili, nebo si ji nezaslouží.
Muž, jehož sny se vyplnili (a jeden z nichž právě seděl vedle něj) se po tomto zdánlivě krátkém okamžiku sesunul ze své dosavadní pozice, aby mohl zezadu přistoupit k tomu druhému, jehož světlo naděje už málem vyhaslo. Sasuke seděl a Naruto stál za ním, jako to bývalo vždycky.
Svými prsty se pomalu dotknul jeho ramen a následně jimi sjel po zádech dolů. Zastavil se na bocích, ale netrvalo dlouho a aniž by přerušil kontakt, vyjel rukama zase nahoru, tentokrát však po hrudi, aby je mohl spojit v místě, kde cítil tlukot kdysi chladného, nyní však zklamaného srdce. Tím, jako by snad už odumírající části těla vštípil elektrický náboj a donutil ji opět fungovat.
Hlavu si pak naruto opřel o Sasukeho zátylek a aniž by čekal na reakci, zašeptal:
"Nikdy jsem to nedělal proto, že bych za to něco chtěl. Jsem jen sobecký.. Chtěl jsem tebe."
Nenahraditelné teplo a proudy emocí z něj přímo sálaly a dostávaly se tak Sasukemu pod kůži. I loutka by pod tím náporem citu musela ožít.
Černovlasý opět zavřel oči, tentokrát se tím však nechtěl skrýt před realitou. Chtěl dovolit té nádheře prostoupit ho, od míst kontaktu dvou těl, do celého svého těla i duše.
"Chceš vědět, jaký je to pocit teď?" Otázal se Sasuke, s očima stále zavřenýma. Neplánoval však odpovědět. Odpověď ani nebyla očekávána. Otázka, která mezi nimi zůstala viset, zůstala nezodpovězena, protože už to nebylo třeba.
Není pravda, že když je zle, může to být jen horší. Není pravda, že musíme zdolat hory, abychom došli ke štestí. Někdy prostě stačí počkat na západ slunce a počkat..
..počkat na naději, i když se už zdála být ztracená.





Krásný ^^ A mám první komentář

Moc povedené