Já vím, že mi to opět trvá, ale poslední dobou nějak nemám náladu na nic, natož na psaní, procházím jakýmsi obdobím osobní krize. Ale snažím se to napravit, a tak jsem se dneska dokopala k tomu, abych něco napsala. Navíc přemýšlím nad novou povídku, prostředí už mám vymyšlené a jestli to někoho zas napadne taky a zpracuje to dřív než já, tak už fakt nevim, co budu dělat:D i když takovou pitomost by tady asi raději nikdo nezveřejňoval:D no nic, dost mých keců a hurá k dalšímu dílu Sítě, jako vždy to berte s nadhledem, protože, co byste ode mě mohli chtít víc, jsem jen malý brouk mezi stovkami větších a lepších spisovatelů:)
6.Část: Obrat
6.Část: Obrat
Snažil se všem třem vyhýbat, Kibovi, Sasukemu i Gaarovi, který se ho stále snažil na mladého Uchihu vyptávat. Kibovi se nedokázal podívat do očí, už jediný pohled na Sasukeho ho ničil a na Gaaru neměl náladu, ten to celé ještě zhoršoval. Bylo to neúnosné a nejvíce ho bolely pohledy Kiby, které na sobě cítil. Ani to, že si včera dobře pokecal s Itachim, to, že se mu svěřil a tak nějak se mu vybrečel na rameni, tu situaci moc nezlehčovalo. Přemítal si v hlavě pořád dokola, co by mohl dělat, ale odpověď na jeho otázku vůbec nepřicházela.
Odpoledne šel pomalým krokem domů. Nedíval se napravo ani nalevo, vlastně byl zázrak, že ho nic nepřejelo. V jednom okamžiku však pohled zdvihl. Měl zvláštní pocit, takový vtíravý, po kterém se cítil neklidný. To, co uviděl, ho zasáhlo takovou silou, že měl co dělat, aby se bezmocně nesvezl k zemi. Po pár minutách, kdy šok trochu odpadl, popadl tašku, kterou upustil na zem a rozeběhl se pryč.
Zabušil na dveře, třikrát zmáčkl zvonek a zoufale čekal, až mu přijde otevřít. Uvědomoval si, že to, co teď dělá, není až tak správné, ale on musel, musel se pokusit, jinak se naprosto zblázní.
Odpoledne šel pomalým krokem domů. Nedíval se napravo ani nalevo, vlastně byl zázrak, že ho nic nepřejelo. V jednom okamžiku však pohled zdvihl. Měl zvláštní pocit, takový vtíravý, po kterém se cítil neklidný. To, co uviděl, ho zasáhlo takovou silou, že měl co dělat, aby se bezmocně nesvezl k zemi. Po pár minutách, kdy šok trochu odpadl, popadl tašku, kterou upustil na zem a rozeběhl se pryč.
Zabušil na dveře, třikrát zmáčkl zvonek a zoufale čekal, až mu přijde otevřít. Uvědomoval si, že to, co teď dělá, není až tak správné, ale on musel, musel se pokusit, jinak se naprosto zblázní.
****
Díval se na toho blonďáka, kterak klopí oči k zemi, jak se ho snaží nevnímat a přemýšlel, jak to udělat, aby mu zase projevoval náklonnost, tudíž, jak ho dostat znovu do postele. Nechtěl používat násilí a podlézat také nehodlal. Nějak to však jít muselo.
Po škole se sešel s Gaarou a zavedl ho do jedné z kaváren, kde byl klid, a kde ho nikdo neočumoval tak, jako se mu to stávalo na jiných místech, kde se vyskytl. Po pozornosti netoužil, nesnášel to, ale s jeho vzhledem to bylo těžký. Rudovlásek mluvil, sem tam se na něco zeptal a nejednou dokonce převedl řeč i na Naruta, když zavzpomínal na své dětství. Možná, že by on mu mohl pomoct zlákat toho blonďáka zpět. Z myšlenek a z nepozornosti ho vytrhl až dotek cizích rtů na těch jeho. Překvapeně zamrkal a s doširoka rozšířenýma očima zblízka hleděl na Gaarovu tvář. Druhý chlapec se k němu nakláněl přes stůl, přitahoval si ho za jeho školní kravatu a líbal ho na ústa.
"Co to," vydechl Sasuke, když se Gaara malinko poodtáhl a s lehkým úsměvem se na něj díval.
"Nemám rád, když mě někdo nevnímá," ušklíbl se. "A navíc se mi líbíš," dodal s pokrčením ramen a znovu se pousmál.
Po škole se sešel s Gaarou a zavedl ho do jedné z kaváren, kde byl klid, a kde ho nikdo neočumoval tak, jako se mu to stávalo na jiných místech, kde se vyskytl. Po pozornosti netoužil, nesnášel to, ale s jeho vzhledem to bylo těžký. Rudovlásek mluvil, sem tam se na něco zeptal a nejednou dokonce převedl řeč i na Naruta, když zavzpomínal na své dětství. Možná, že by on mu mohl pomoct zlákat toho blonďáka zpět. Z myšlenek a z nepozornosti ho vytrhl až dotek cizích rtů na těch jeho. Překvapeně zamrkal a s doširoka rozšířenýma očima zblízka hleděl na Gaarovu tvář. Druhý chlapec se k němu nakláněl přes stůl, přitahoval si ho za jeho školní kravatu a líbal ho na ústa.
"Co to," vydechl Sasuke, když se Gaara malinko poodtáhl a s lehkým úsměvem se na něj díval.
"Nemám rád, když mě někdo nevnímá," ušklíbl se. "A navíc se mi líbíš," dodal s pokrčením ramen a znovu se pousmál.
****
Pokud mu bylo včera po škole hrozně, dnes ve škole mu bylo ještě hůř. Chtěl si s Narutem promluvit, pokusit se mu nabídnout, že na to celé zapomenou, ale blonďák se mu vyhýbal velkým obloukem, a když se na něj Kiba pokusil promluvit, dělal, že ho neslyší, nebo dělal, že má něco na práci a utekl.
Prohlížel si zrovna doma fotku, na které byl on s Narutem, ruku kolem jeho ramen a úsměv na tváři, když zaslechl silné bušení na dveře a zvuk drnčícího zvonku. Chtěl to ignorovat, teď na nikoho neměl náladu, ale to bušení a zvonění znělo nějak moc naléhavě.
"Naruto?" vydechl překvapeně, když uviděl zesinalého a udýchaného blonďáka. Když šel otevřít, vůbec ho nenapadlo, že by to mohl být zrovna on.
"Obejmi mě, prosím," zašeptal, nečekal na odpověď a sám se mu vrhl do náruče. "Pomoz mi," řekl zoufale. "Pomoz mi zapomenout, prosím," jeho hlas doprovázel vzlykot a Kiba pocítil, jak se mu do trička vpíjejí jeho slzy.
"Co prosím?" zeptal se nechápavě. Byl zaražený jeho počínáním a tak vůbec nepochopil, co po něm chce.
"Já," začal a zdvihl k němu pohled. Zhluboka polkl, třásl se. "Já chci, teda chtěl bych, abys mi pomohl zapomenout…na něj zapomenout," dostal ze sebe ztěžka. Prosím, Kibo, drž mě, nedovol, aby mě zničil," šeptal rozechvěle. Díval se mu do očí, a pak se k němu natáhl. Jemně a něžně ho políbil a to už hnědovlasý chlapec myslel, že dostane infarkt. Nečekal to, absolutně ho to odrovnalo. Právě se mu tady plnil sen, i když jiným způsobem.
Prohlížel si zrovna doma fotku, na které byl on s Narutem, ruku kolem jeho ramen a úsměv na tváři, když zaslechl silné bušení na dveře a zvuk drnčícího zvonku. Chtěl to ignorovat, teď na nikoho neměl náladu, ale to bušení a zvonění znělo nějak moc naléhavě.
"Naruto?" vydechl překvapeně, když uviděl zesinalého a udýchaného blonďáka. Když šel otevřít, vůbec ho nenapadlo, že by to mohl být zrovna on.
"Obejmi mě, prosím," zašeptal, nečekal na odpověď a sám se mu vrhl do náruče. "Pomoz mi," řekl zoufale. "Pomoz mi zapomenout, prosím," jeho hlas doprovázel vzlykot a Kiba pocítil, jak se mu do trička vpíjejí jeho slzy.
"Co prosím?" zeptal se nechápavě. Byl zaražený jeho počínáním a tak vůbec nepochopil, co po něm chce.
"Já," začal a zdvihl k němu pohled. Zhluboka polkl, třásl se. "Já chci, teda chtěl bych, abys mi pomohl zapomenout…na něj zapomenout," dostal ze sebe ztěžka. Prosím, Kibo, drž mě, nedovol, aby mě zničil," šeptal rozechvěle. Díval se mu do očí, a pak se k němu natáhl. Jemně a něžně ho políbil a to už hnědovlasý chlapec myslel, že dostane infarkt. Nečekal to, absolutně ho to odrovnalo. Právě se mu tady plnil sen, i když jiným způsobem.
****
Seděl ve škole a myslel na včerejší události. Poprvé za celé ty roky nedával pozor a ani si to neuvědomoval. Nešlo mu do hlavy, co tak špatného provedl Deidarovi a Narutovy problémy mu na jednu stranu připadaly příliš banální a na druhou toho chlapce litoval. Nemohl ho chápat a tudíž ani odsuzovat, protože on sám nikdy nemiloval, tedy kromě své rodiny.
"Ahoj, Deidaro," pozdravil blonďáka, který k němu byl otočený zády, když si sedal k baru.
"Nazdar," odvětil nepříliš přívětivě, jakmile se otočil. Itachi se zamračil, ten barman vypadal nějak ztrhaně.
"Je ti něco?" pozdvihl obočí. Opravdu se mu nelíbilo, jak Deidara vypadá a zároveň jak odměřeně se k němu chová.
"Nic, co by tě mělo zajímat," pokrčil rameny a dál se věnoval své práci.
"Můžeš mi prosim tebe říct, co jsem ti provedl?" zajímal se, opřel se loktem o barový pult a zamrkal na něj. Dedidara lehce znachověl, pak se rychle otřepal a odvětil: "Nic, jen si mi otevřel oči."
Itachi se chtěl ještě zeptat jak, ale za Deidarovýma zádama se objevil muž kolem čtyřicítky, kterého viděl předevčírem a nepřívětivě se na něj zadíval.
"Obtěžuje tě tenhle muž nějak?" zeptal se, pohledem stále provrtávajíc Itachiho.
"Ne, jen si přišel popovídat, navíc se zdá, že mu přišla jiná společnost," ušklíbl se Deidara a hlavou pokynul k rohovému stolu. Itachi se ohlédl a spatřil tam Naruta.
"Chápu, roztomilej klouček," uvolnil se jeho šéf, ještě líbnul Didaru na tvář, a pak odešel. Blonďák nenápadně stiskl ruce v pěst, ale nikterak to nekomentoval.
"Nový přítel?"
"Jen oficiální," řekl jakoby nic, ale žaludek se mu zlehka nadzvedl, když o svém šéfovi promluvil jako o svém příteli.
"Gratuluju," pousmál se Itachi s mrknutím, objednal si další rundu a rozešel se směrem k Narutovi.
"Ahoj," dal pozdravem vědět o své přítomnosti.
"Ahoj," dostalo se mu odpovědi skleslým hlasem.
"Zase nějaké problémy?"
"Dá se to tak říct…Rozhodl jsem se dát Kibovi šanci," prozradil mu. Itachi usedl vedle něj a poslouchal ho. Překvapil ho, myslel si, že se raději bude hnát za možná nesplnitelným snem a bude se trápit, než aby se pokusil poznat štěstí po boku někoho jiného. Ten Kiba byl možná pro něj důležitý, ale ten druhý chlapec, jehož jméno mu Naruto neprozradil, byl pro něj důležitější, to poznal z tónu jeho hlasu, když o nich obou mluvil.
"A jsi si jistý tím, co děláš?" pozdvihl tázavě obočí.
"Já nevím, Itachi, nevyznám se v sobě," povzdychl si. "Ale konečně jsem dospěl k rozhodnutí, že takhle dál žít nemůžu. Pokusim se ke Kibovi vytvořit silnější pouto, a pokud to nepůjde, budu vědět, že alespoň on bude šťastný a já za to budu také rád," pousmál se smutně.
"Ahoj, Deidaro," pozdravil blonďáka, který k němu byl otočený zády, když si sedal k baru.
"Nazdar," odvětil nepříliš přívětivě, jakmile se otočil. Itachi se zamračil, ten barman vypadal nějak ztrhaně.
"Je ti něco?" pozdvihl obočí. Opravdu se mu nelíbilo, jak Deidara vypadá a zároveň jak odměřeně se k němu chová.
"Nic, co by tě mělo zajímat," pokrčil rameny a dál se věnoval své práci.
"Můžeš mi prosim tebe říct, co jsem ti provedl?" zajímal se, opřel se loktem o barový pult a zamrkal na něj. Dedidara lehce znachověl, pak se rychle otřepal a odvětil: "Nic, jen si mi otevřel oči."
Itachi se chtěl ještě zeptat jak, ale za Deidarovýma zádama se objevil muž kolem čtyřicítky, kterého viděl předevčírem a nepřívětivě se na něj zadíval.
"Obtěžuje tě tenhle muž nějak?" zeptal se, pohledem stále provrtávajíc Itachiho.
"Ne, jen si přišel popovídat, navíc se zdá, že mu přišla jiná společnost," ušklíbl se Deidara a hlavou pokynul k rohovému stolu. Itachi se ohlédl a spatřil tam Naruta.
"Chápu, roztomilej klouček," uvolnil se jeho šéf, ještě líbnul Didaru na tvář, a pak odešel. Blonďák nenápadně stiskl ruce v pěst, ale nikterak to nekomentoval.
"Nový přítel?"
"Jen oficiální," řekl jakoby nic, ale žaludek se mu zlehka nadzvedl, když o svém šéfovi promluvil jako o svém příteli.
"Gratuluju," pousmál se Itachi s mrknutím, objednal si další rundu a rozešel se směrem k Narutovi.
"Ahoj," dal pozdravem vědět o své přítomnosti.
"Ahoj," dostalo se mu odpovědi skleslým hlasem.
"Zase nějaké problémy?"
"Dá se to tak říct…Rozhodl jsem se dát Kibovi šanci," prozradil mu. Itachi usedl vedle něj a poslouchal ho. Překvapil ho, myslel si, že se raději bude hnát za možná nesplnitelným snem a bude se trápit, než aby se pokusil poznat štěstí po boku někoho jiného. Ten Kiba byl možná pro něj důležitý, ale ten druhý chlapec, jehož jméno mu Naruto neprozradil, byl pro něj důležitější, to poznal z tónu jeho hlasu, když o nich obou mluvil.
"A jsi si jistý tím, co děláš?" pozdvihl tázavě obočí.
"Já nevím, Itachi, nevyznám se v sobě," povzdychl si. "Ale konečně jsem dospěl k rozhodnutí, že takhle dál žít nemůžu. Pokusim se ke Kibovi vytvořit silnější pouto, a pokud to nepůjde, budu vědět, že alespoň on bude šťastný a já za to budu také rád," pousmál se smutně.
****
Deidara se díval, jak se přesouvá ke stolu, kde seděl ten blonďatej kluk. Jo byl roztomilej, to musel dát šéfíkovi za pravdu, ale nechápal, co na něm Itachi vidí, myslel si, že za tu dobu, co sem jako zákazník chodil, už poznal, kdo je a není jeho typ a ten kluk na něj fakt nevypadal. Zamyslel se nad tím, jestli neudělal chybu, když se na Itachiho zlobil jen kvůli tomu, že se má líp než on. Nechal se příliš ošálit sebelítostí a teď si za to nesl následky. Místo sexy a fajn kluka má teď svého šéfa, který sice není ošklivý, vlastně je pořád v dobré formě, ale chová se k němu opravu jen jako ke své panence na hraní.
"Nebyl ten černovlásek náhodou ten, který mi tě předevčírem vyfoukl?" zeptal se ho, přehodil mu pramen vlasů, jenž mu spadal přes rameno, na záda a políbil ho na odhalenou šíji.
"Byl," přiznal. Zapírat nemělo smysl, tím by si nepomohl, spíš by si přihoršil. Jeho šéf nebyl blbý.
"Tak teď mě poslouchej, nechci tě vidět, jak se s ním ještě někdy bavíš," zavrněl mu do kůže.
"Je to zákazník, musím s ním mluvit, bylo by to nezdvořilé," namítl Deidara.
"Tak poslyš, Deidaro"-zavrčel, stiskl mu silně ramena a hodil ho zády na postel-"ty jsi teď můj a já ti nehodlám tolerovat milostné avantýrky."
"Neboj se, je to jen zákazník, nic víc. A teď povol, docela dost to bolí," sykl vzdorovitě. Tohle chování se mu vůbec nelíbilo, ale teď si nemohl dovolit s tím něco dělat. Nesměl ho rozzuřit.
"Dobrá, věřím ti,"povolil stisk a namísto toho se k němu sklonil a políbil ho. "A teď mě uspokoj, tak jak to umíš jen ty," zašeptal vzrušeně, rozepnul si kalhoty a zpoza trenek vytáhl svůj naběhlý úd. Celým Deidarovým tělem prošel odpor, ale bez jediného hlesnutí se naklonil víc dopředu, uchopil ho do ruky a následně vložil od úst. Pomalými tahy svých úst ho kouřil, a pak pomalu začal zrychlovat.
"Ach, ano…"
"Nebyl ten černovlásek náhodou ten, který mi tě předevčírem vyfoukl?" zeptal se ho, přehodil mu pramen vlasů, jenž mu spadal přes rameno, na záda a políbil ho na odhalenou šíji.
"Byl," přiznal. Zapírat nemělo smysl, tím by si nepomohl, spíš by si přihoršil. Jeho šéf nebyl blbý.
"Tak teď mě poslouchej, nechci tě vidět, jak se s ním ještě někdy bavíš," zavrněl mu do kůže.
"Je to zákazník, musím s ním mluvit, bylo by to nezdvořilé," namítl Deidara.
"Tak poslyš, Deidaro"-zavrčel, stiskl mu silně ramena a hodil ho zády na postel-"ty jsi teď můj a já ti nehodlám tolerovat milostné avantýrky."
"Neboj se, je to jen zákazník, nic víc. A teď povol, docela dost to bolí," sykl vzdorovitě. Tohle chování se mu vůbec nelíbilo, ale teď si nemohl dovolit s tím něco dělat. Nesměl ho rozzuřit.
"Dobrá, věřím ti,"povolil stisk a namísto toho se k němu sklonil a políbil ho. "A teď mě uspokoj, tak jak to umíš jen ty," zašeptal vzrušeně, rozepnul si kalhoty a zpoza trenek vytáhl svůj naběhlý úd. Celým Deidarovým tělem prošel odpor, ale bez jediného hlesnutí se naklonil víc dopředu, uchopil ho do ruky a následně vložil od úst. Pomalými tahy svých úst ho kouřil, a pak pomalu začal zrychlovat.
"Ach, ano…"





"Ach, ne..." Je mi Deidary líto, to si piš. Narutovo rozhodnutí schvaluju, ale jen do té míry, že se opravdu s Kibou sblíží. V opačném případě budou nešťastní oba.
Kombinace obou variant je doslova vražedná.

Díky za kapitolu a těším se na pokračování. Doufám, že budeš zase v pohodě a budeš psát. I když já vím, že někdy to nejde a někdy se člověku zase nechce.