3.Část
"Byl bys snad raději, kdybych použil hůlku?" povytáhl obočí. Chlapec byl zmatený, o čem to tu mluvil? Chvíli mu to v hlavě šrotovalo, a pak ho napadlo podívat se na svou levou paži. Tkvělo se na ní stejné znamení, jaké měli všichni Smrtijedi, včetně Draca.
"Stejně to nechápu," odtrhl od označení oči a zdvihl je zpět k Voldemortovi. Ten se sklonil k jeho uchu a s lehkým úšklebkem zašeptal: "Nechtěl jsem, abys utrpěl další bolest, tý sis užil dost, nebo ne? Líbíš se mi, Harry, teď víc, než kdy dřív."
"Ty už teď taky nejsi k zahození, Radle, teď když máš konečně zase nos," odvětil mu na to Harry a rozverně se zasmál.
"Nehraj si se mnou, stále jsem nebezpečný," narovnal se a Harry tak mohl vidět, jak mu zablýsklo v očích.
"A jak mě potrestáš? Cruciatem, nebo mi ukradneš další polibek?" pošťuchoval dál.
"Mám lepší nápad," pousmál se škodolibě Voldemort a pokynul rukou k Dracovi. Ten k němu opatrně přistoupil a Harry se lekl, že to skutečně přepískl. Nechtěl, aby to za něj Draco odnesl, tak zákeřným se ještě nestal a navíc nechtěl, aby se na něj jeho milenec naštval. "Nebudu si tě všímat," pokrčil rameny Temný pán a přitáhl si k sobě mladého Zmijozela, aby lapil jeho rty v polibku. Harry znovu lapl po dechu, jak se v něm vzedmula žárlivost, jen nevěděl, jestli žárlí na Voldemorta nebo Draca. Možná byl jen naštvaný, že není ani jedním z nich, že ho vynechali. "Nechte nás tu teď o samotě," pronesl Voldemort, když se již dost nabažil rtů blonďatého chlapce, ke svým Smrtijedům, ti se jen mlčky poklonili, a pak všichni zmizeli v černém dýmu.
"Ty už bys měl také jít," obrátil se pak k Harrymu.
"Ale to…" snažil se oponovat chlapec, ale pozdvižené obočí Voldemorta ho zarazilo. "Nevím jak," řekl nakonec, a poté sklopil hlavu, aby nebylo vidět vztek, který se mu zračil v očích a v tváři. Voldemort na malou chvíli pustil Draca, aby si mohl stáhnout z pravého ukazováčku prsten se smaragdovým kamenem a podal ho Harrymu.
"Je to jednorázové přenášedlo," napověděl mu, když ho černovlasý chlapec uchopil do své dlaně. "A teď už zmiz, až tě budu potřebovat, obdržíš ode mě sovu, anebo požádám tadyhle Draca," řekl ještě, a pak objal zmíněného chlapce kolem ramen. Harry pouze přikývl, byl rozladěný, ale nechtěl to na sobě dávat znát. Nasadil si tedy prsten na prst, a pak už pouze zaslechl Voldemortův hadí jazyk, jak říká: "moc".
"Viděl jste ten záblesk v jeho očích?" zeptal se Draco s povytaženým obočím, když s Temným pánem osaměli.
"Zasloužil si to, potřebuje disciplínu," odvětil mu na to Voldemort. "Ale je to vskutku zajímavé, nikdy bych si nepomyslel, že všechno tohle jednou přijme, že by mohl být ochotný přijmout mne," zamyslel se nahlas.
"Víte, také mě to zaskočilo. Když zjistil, že nosím znamení zla, vůbec ho to nepohoršovalo. Nejdříve jsem myslel, že je to hra, ale když ho sám přijal…"
"Jak se vlastně dozvěděl o tom, že jsi můj stoupenec, milý Draco?" zajímal se vůdce Smrtijedů a pozdvihl svými štíhlými prsty Dracovu bradu. Blonďák zhluboka polkl, bylo mu jasné, že neodpovědět, nebo lhát, by nemělo cenu.
"Jsme milenci, už přibližně rok," dal mu odpověď a se strachem hleděl do tmavých očí, ve kterých se neodráželo absolutně nic. Vůbec netušil, co bude následovat. "Nebo tomu můžete spíš říkat lidé, co spolu občas spí," uvedl to na pravou míru.
"Žádná láska, žádné city?"
"Ne, můj pane, pouze tělesné pudy," stál si za svým Draco.
"Výborně," pousmál se potěšeně Voldemort. "Potom by to měla být snadná cesta."
"Co zamýšlíte?" zeptal se nejistě Draco. Nechtěl čaroděje před sebou něčím naštvat, a tak si musel dávat setsakramentský pozor na svůj jazyk.
"Zajímá mě tak, jako ty. Vždycky tomu tak bylo a teď mám příležitost, příležitost udělat ho svým milencem stejně, jako jsem udělal tebe," odvětil Voldemort s úšklebkem. "A po tom polibku to nebude tak těžké," uchechtl se. Blonďák na něj hleděl nechápavým pohledem a přemýšlel, co tím Temný pán myslí. Odpověď se měl dovědět hned. "Cítíš to, Draco, cítíš, jak ti brní rty? Jak si žádají mou přítomnost? Můj první polibek je prosycen magií, uděluji ho jen tehdy, když po někom toužím. Oba jste nyní v mé moci. Patříte mi víc, než komukoliv jinému," vysvětlil mu a pohladil ho dlaní po tváři. "Ale teď už dost řečí, dlouho jsme se neviděli a tys mi moc chyběl," pousmál se a znovu Draca políbil.
Přenášedlo splnilo svůj účel a on se znovu ocitl na astronomické věži. Rty ho zvláštním způsobem brněly a míchaly se v něm najednou různé pocity. Záviděl těm dvěma, že jsou teď spolu a zároveň byl naštvaný, že ho z toho Voldemort vynechal. Nikdy by si nepomyslel, že by o toho hajzla, který mu zabil rodiče, kvůli kterému umřel Sirius a spousta dalších nevinných lidí, mohl mít takový zájem. Snažil se namluvit si, že je to pouze tou změnou, která uvedla Voldemorta do původního stavu, tedy tak, že teď znovu vypadal jako člověk. Upřímně řečeno moc krásného a smyslného muže. Nikdy sice nemůže zapomenout, kolik bolesti a utrpení si kvůli tomu čaroději prožil, ale myšlenka na spojení s temnou stranou, na spojení s ním, byla tak opojná a osvobozující. Strana dobra mu přišla absurdní. Lidé věřili, že je spasí šestnáctiletý kluk, následovali ho jako ovce, ale nikdy nevyslechli, jak se cítí. Strach? To slovo přestal znát v okamžiku, kdy si uvědomil, že se nemá o co bát. On neměl nic. Rodinu nikdy nepoznal, tetu Petunii nepočítal, neměl ji rád, i když to byla jediná jeho žijící příbuzná a to samé Dudley, jeho sádelnatý bratranec, který měl snad místo mozku žaludek. Přátelé? Možná prvních pět let školy, věřil jim, ale oni odmítali věřit jemu. Měli s ním pouze soucit, nic víc. Když se spojí s Voldemortem, když přestoupí na jeho stranu, všechno bude snazší. Díky strýcovi a celému svému životu, který prožil v Zobí ulici, začal Mudly nesnášet. A když se mu později povede odvrátit pohled, zvykne si i na Voldemortovy způsoby, kterými bude řešit upevnění své moci.
Uběhlo pár dní a on byl stále rozladěný a naštvaný. Draco se mu vyhýbal velkým obloukem a většina lidí z Bradavic, včetně Rona a Hermiony se ho pořád na něco vyptávala, nemluvě o tom, že ho rty stále brněly a on si začínal uvědomovat, že za tím musí být Voldemort. Začal ho tak nějak postrádat a ve snech si představoval, jaké by to bylo, kdyby spolu leželi na posteli a on sténal pod jeho dotyky. Vlastně nejen na posteli, ale kdekoliv a kdykoliv a ty sny ho lákaly čím dál víc, myšlenka na vášnivý sex s Voldemortem byla opojná, tak lákavá a hříšná. Rozechvívala jeho tělo, zaměstnávala mysl. Toužil po něm, musel ho mít.
"Harry, poslední dobou ses změnil, co je s tebou?" zajímala se Hermiona, jako už tolikrát předtím, od doby, co zabil Vernona.
"Jo, kámo, poslední dobou se večer budíš celý zpocený a zadýchaný," přikývl Ron.
"Trápí tě zase noční můry?" napadlo Hermionu. Harry se na ni zadíval s povytaženým obočím, a když zjistil, že svou myšlenku myslí doopravdy vážně, tak se neubránil smíchu. Oba tím zmátl ještě víc.
"Právě naopak, ve svých snech se dostávám do ráje a užívám si dosytosti něčeho zakázaného a neslušného," mrkl na ně se stále pobaveným úsměvem.
"Ale to…" zalapala Hermiona po dechu, když pochopila, co tím chce říct, zatímco Ron mlčel a snažil se přijít na to, o čem to Harry mluví.
"Jednoduše, Rone, šukám ve svých snech jak králík, pořád nadrženej," vysvětlil mu s povzdychem, když si všiml, že to nechápe.
"Harry!" okřikla ho Hermiona za použitá slova a červenající Ron se na něj díval zděšeným pohledem.
"No co, je mi šestnáct," odvětil jednoduše, jako kdyby jenom tohle všechno vysvětlovalo. "Navíc to, co se stalo s Vernonem, mi otevřelo oči. Jsem celkem žádoucí," pokrčil rameny. "Zatím se mějte"-mávl k nim-"nerad bych přišel pozdě na hodiny lektvarů," dorazil je. A když se k nim otočil zády, objevil se na jeho tváři pobavený úsměšek.
Byla večeře a všichni se nacházeli ve velké síni. Vedly se živé diskuse o hodinách, o tom, jak byl Snape zase nepříjemný, o Famfrpálu a spousty dalších věcech. Harry jen mlčky seděl a nimral se v jídle, zatímco Hermiona pomalu ukrajovala nožem maso a Ron se cpal jako prase. Ani dívka, ani chlapec, se kterými se bavil od prvního ročníku, nic neřekli. Oba mlčeli od odpoledne, kdy jim Harry s úsměvem řekl, jaký druh snů, že to má. Pořád však seděli vedle něj, byli v jeho přítomnosti, a kromě toho mlčení, dělali, jako kdyby se nic nestalo. Dál se nevyptávali, a o to Harrymu šlo.
"Pottere, můžu s tebou na chvilku mluvit?" oslovený vzhlédl a potěšeně se pousmál. Draco stál nad ním, zkřížené ruce na hrudi a klidný výraz ve tváři. Všichni Nebelvíři na ně zvědavě hleděli, a někteří z nich dokonce stiskli v kapsách svých hábitů hůlku, připraveni, kdyby se něco stalo.
"Ale jistě, drahý," odpověděl mu na to Harry. Draco povytáhl jedno obočí, ale pak se pousmál a podal mu ruku, aby mohl vstát. "Chyběl si mi," zasténal černovlasý chlapec, když obtočil druhému paže kolem krku a přitiskl své rty na jeho. Teď už to nebyli pouze Nebelvíři, kdo na ně zíral, ale i celý sál. Nikdo nechápal, co se to kruci děje, a že zrovna tihle dva a spolu?
"Tak dost, co to do tebe sakra vjelo?" vykřikl Ron, zprudka vstal a ty dva od sebe odtrhl.
"Ještě nic, ale doufám, že brzy něco jo," zasmál se Harry nad jeho pohoršeným a rozčileným výrazem.
"To si…Harry," koktal Ron, rudý až za ušima z jeho poznámky a hleděl z jednoho pobaveného úšklebku jednoho chlapce, na pobavený úšklebek číslo dvě druhého chlapce.
"Ne Rone, to si…"-napodobil jeho zaseknutí s úsměškem-"už asi rok."
"Co se to tu děje?" přerušil jejich konverzaci Snape, který přišel zjistit, proč je celá místnost ticho, a proč všichni zírají na jedno místo. Bylo mu to jasné hned, co přišel a uviděl Pottera, jak objímá Malfoye.
"Nic, pane, jen upevňuju vztah se Zmijozelem," odpověděl mu Harry, když ho zaregistroval.
"Pane Malfoyi?" obrátil se raději Severus na blonďáka, nebo by musel toho nebelvírského spratka uřknout za jeho drzé chování a vlastně celou jeho existenci.
"Dá se to tak říct," připustil Draco s jemným přikývnutím.
"Rozpusťte to tady," zavrčel učitel lektvarů podrážděně. "A hned!" dodal rozladěně, pak se otočil na patě a rozešel se zpět k učitelskému stolu.
"Pojď," pobídl Zmijozel Nebelvíra, uchopil ho za ruku a za stále nechápavých pohledů, oba vyběhli ven z velké síně. "Pán už čeká," prozradil mu, když byli pryč od zvědavých a nechtěných uší. Harry se znovu pousmál, nemohl se dočkat.





ehm.... nooo!... Čo jemu urobili?
.... Ale táto zmena sa mi páči! Muahahahaha!.... Len tak ďalej 