Tak sem tu pro vás zase s další povídkou na HP, nějak sem si je oblíbila:D původně to měla bejt zase jednorázovka, kterou sem chtěla zveřejnit celou, ale nakonec ji kvůli nedostatku času rozdělím na pár částí asi tak 3 maximálně 4, ale spíš to vidim na ty tři. Dvě části už mám a snažim se napsat každej den alespoň pár vět, nebo stránku:D no tady zatim mám tu první část, tak snad vám to nebude připadat jako naprostá pitomost, tak jakoto připadá mě:)
1.Část
"Živil jsem tě tak dlouho, oblékal tě, dal ti místo na spaní, a teď za to chci jen jednu maličkost," mluvil s nepěkným úšklebkem na tváři, a přitom se k němu blížil. Chlapec neměl už kam utéct. Zarazil se o kuchyňskou linku a jeho strýc toho rychle využil a celým svým tělem se natiskl na něj. "Jsi tak krásný, Harry," oslovil ho jeho jménem a pohladil po tváři. "Méněcenný spratek, ale krásný, to se musí nechat," řekl tiše a Harry cítil, jak jeho krk ovanul horký dech. Nechtěl, ne už ne, sakra, kolikrát ho už jeho strýc zahnal takhle do kouta? Vždycky se mu podařilo utéct, ale teď to bylo jiné. Teď se nemohlo stát nic, co by ho zachránilo. Petunie odjela s Dudleyem na víkend ke své matce, a tak tu zůstal sám s tím odporným prasetem. Kolikrát už se pokoušel Brumbálovi vysvětlit, že u Dursleyů už nemůže dál zůstávat, ale on ho neposlouchal. Stále dokola pouze opakoval: "Musíš, můj chlapče, jedině tam budeš před Voldemortem v bezpečí." Ale vždyť Bradavice byly také bezpečným místem a určitě bezpečnějším, než byl dům v Zobí ulici, ve kterém je jeho strýc. I o Vernonovi Brumbálovi říkal, ale pro něj to byl pouhý nesmysl, důvod, který si Harry vymyslel, aby se k Dursleyovým nemusel vracet.
"To raději ať mě Voldemort zabije, než tohle," pomyslel si, když mu sádelnaté ruce vyhrnuly pruhované tričko a dotkly se jeho kůže. Zatřásl se odporem, takhle to přeci nemohlo skončit.
Následující události se odehrály příliš rychle. Jakmile se Vernonovy rty dotkly jeho krku a Harry si naplno uvědomil, co by se mohlo stát, vzepřela se v něm vlna magie, která odhodila jeho strýce stranou.
"Tak ty takhle," ušklíbl se Vernon, předchozí situací se nenechal vůbec odradit, vstal ze země a znovu se rozešel jeho směrem. Harry zpanikařil. Rychle se rozhlédl kolem sebe a hledal něco, co by mu pomohlo. Vernon se k němu vrhl rychlými kroky, vypadal jako rozzuřený a zároveň nadržený býk. Jakmile se však dostal až ke svému synovci, jakmile se na něj natiskl, jeho oči se rozšířily dokořán a on poodstoupil. Z jeho ohromného břicha teď trčel nůž a Harry to celé roztřeseně pozoroval.
"Ty parchante!" zachrčel a chytil se za poraněné místo. Ještě chvíli stál na nohou, ale potom padl k zemi.
Černovlasý mladík na nic nečekal, byl sice stále v šoku, ale teď nesměl zahálet. To, co provedl, bylo špatné, moc špatné. Ne, že by toho litoval, ten hajzl si to zasloužil, za celé ty roky výprasků, nadávek a obtěžování, ale kdyby to někdo začal řešit, věřili by mu? Petunie by se jisto jistě postavila za svého manžela a začala by jim vykládat, jak se o něj Vernon hezky staral, jak ho měl rád, a že si chlapec vymýšlí, protože Vernona nenáviděl, i když neměl důvod. Ne, on tu nesměl nadále zůstávat. Vyběhl schody nahoru a rozrazil dveře do svého pokoje. Ze skříně rychle vytáhl svůj kufr a nějaké to oblečení, dále následovaly jeho učebnice a další věci do školy, jeho hůlka a klec s Hedvikou. V tu chvíli mu bylo jedno, jestli jeho strýc pořád žije nebo ne, jestli by mu měl pomoct, on prostě nechtěl.
Dostal se zpátky dolů, ani se neohlédl a dveřmi vyběhl na ulici. Byl už večer a venku foukal chladný vzduch. Když byl dostatečně daleko od domu, zastavil se a svezl se na kolena. Předchozí událost ho dohnala a on upadl do jakéhosi šoku. Třásl se, z jeho očí se spustily slzy a chvějícíma se rukama si držel tvář. Nemohl uvěřit tomu, co udělal. Tohle přeci nebyl on. Nakonec se začal nehorázně smát. Všechno to bylo tak absurdní. Jeho myšlenky se rozjely na plné obrátky a on si uvědomil, jak pošetilým byl. Ozvalo se zaskřípění kol.
Harry vzhlédl a zadíval se na obrovský fialový autobus. Přední dveře se rozevřely a z nich vystoupil mladý muž.
"Stan Silnička?" podivil se Harry a zlehka se pousmál. Připomnělo mu to večer, kdy nafoukl svojí tetu Marge a Záchranný autobus přijel tak jako dnes. Od té doby utekly už tři roky, tři dlouhé roky.
"Co na mě tak brejlíš? Raději si pospěš, ať co nejrychleji odjedeme," pokynul mu a Harry přikývl. Postavil se na nohy, popadl své věci a nastoupil do autobusu. Přemýšlel, jestli ho znovu odveze do Londýna k Děravému kotli, a o tom, co bude vůbec dál.
Když tam dorazili a on vyšel ven z autobusu, už tam na něj čekal Tom a vedle něj stál Brumbál, jenž ho pozoroval přes půlměsícové brýle svýma očima. Harry v nich rozpoznal smutek a omluvu.
"Mohl ste tomu zabránit," odfrkl si Harry pouze a dál si svého ředitele nevšímal. Prošel kolem něj a nechal se zavést Tomem dovnitř. Strávil v Děravém kotli jedinou noc a na další den ho Brumbál a pár členů řádu převezlo do Bradavic, kde měl strávit zbytek prázdnin.
"Harry, chlapče," oslovil ho Brumbál, jakmile chlapec, který přežil, vstoupil do ředitelny.
"Profesore," pronesl odměřeně.
"Nevěděl jsem…" začal starý muž.
"Nevěděl," přerušil ho Harry s uchechnutím. "Spíš ste mi nevěřil," poopravil ho.
"Mrzí mě to," sklopil hlavu.
"To nic, už se stalo, teď už se to nedá vzít zpátky," pokrčil rameny. "Potřebujete ještě něco, nebo se teď mohu vrátit k úkolům, které jsem ještě nestihl dodělat?"
"Jen jsem chtěl vědět, jak ti je," povzdychl si Brumbál.
"Teď už je mi fajn," zlehka se pousmál.
"Harry, kdyby tě něco trápilo, tak můžeš kdykoliv přijít," řekl mile. Chlapec se nad tím v duchu musel uchechtnout, najednou to jde. Dřív by přišel, svěřil by se, ale teď? Chce ho rozesmát?
"Samozřejmě, pane," odvětil nenuceně, potom se otočil a odešel. Nechtěl se s Brumbálem bavit, ten muž mu pil krev. On byl ten, komu věřil nejvíc, a když ho potřeboval, tak se k němu otočil zády a teď si hraje na mučedníka. Patřilo mu to, jen ať se trápí, všechno, co se stalo, byla stejně jeho chyba. On už se na něj nebude obracet, on už po něm nebude nic chtít a Brumbál, Brumbál už nebude mít právo obracet se k němu, nebude mít právo po něm nic chtít. Pro něj ředitel skončil. Ztratil v toho starého muže důvěru.
"Malfoyi, potřebuju s tebou mluvit," od návštěvy v ředitelně utekly tři týdny, škola začala a on nyní běžel za blonďatým zmijozelským chlapcem.
"Crabe, Goyle, to je dobrý," oslovil své kumpány, když zaťali ruce v pěsti a naznačili tak nebelvírskému chlapci, kdo je pánem, kdyby se o něco pokusil. Jakmile je však Draco zastavil, stáhli se a blonďák odešel s Harrym kousek stranou.
"Tak, co mi chceš?" zeptal se s povytaženým obočím.
"Potřebuju s tebou mluvit, dneska v komnatě Nejvyšší potřeby," odvětil mu. "Je toho hodně, co ti potřebuju říct," rychle, tak aby to nikdo neviděl, mu přejel dlaní po ruce. Draco pouze přikývl na souhlas.
"Takže po večeři?"
"Budu tam," souhlasil, a pak, aby to nevypadalo moc nápadně, zdvihl povýšeně nos nahoru a ošklivě se ušklíbl. Crabovy a Goilovy otázky na to, proč si ho Potter odchytil, ignoroval.
"Tak, cos potřeboval?" zeptal se s povzdychem. Harry k němu přiběhl a pevně ho objal. Draco překvapeně vydechl a nechápavě pozoroval jeho počínání. "Co se stalo?" zeptal se s pozdviženým obočím a mírně ho od sebe odstrčil.
"Já jsem vrah, Draco," zašeptal Harry a položil si mu hlavu na hruď.
"Co prosím?" nechápal mladý Zmijozel.
"Zabil jsem svého strýce a…a vůbec mě to netrápí," řekl a vzhlédl k němu.
"Jak? Co se stalo?" Draco vůbec ničemu nerozuměl. Kdyby se opravdu něco takového stalo, jak to, že o tom kouzelnický svět ještě nevěděl? Jak bylo možné, že už to Denní věštec nevyšťoural?
"Pokusil se mě znásilnit, zase, a tak, tak jsem sáhl po noži, abych se mohl bránit a no, zabodl jsem ho do něj," odvětil jednoduše. Draca překvapilo, s jakou lehkostí a úlevou to řekl. Překvapil ho i jemný úsměv, který se Harrymu přitom usadil na rtech.
"Kolikrát už se o to předtím pokusil?" ptal se dál. Prozatím Harryho chování odsunul stranou, to bude řešit potom.
"Už ani nevím, začalo to krátce potom, co sem dosáhl patnáctky," pokrčil rameny. "Celý život mě mlátil, nadával mi, a pak ještě tohle, měl jsem na něj sakra vztek, a když jsem do něj zabodl ten nůž, ulevilo se mi, byl jsem šťastný. To je jediné, co mě trápí, co mě děsí-nevadí mi, že jsem někoho zabil," svěřil se mu.
"To nemusí, Harry, bylo to prase, někdo, kdo si nezasloužil žít."
"Jo, v tom máš pravdu," povzdychl si úlevně.
"Ale jak je možné, že se to ještě nedověděl Denní věštec, nebo kdokoliv jiný?"
"Brumbál to nějak zařídil. Nevim jak a je mi to jedno. Prostě pomohl…alespoň v něčem," odfrkl si pohrdavě.
"Teď ti nerozumím," zavrtěl Draco hlavou.
"Říkal jsem mu o svém problému, ale on neposlouchal, nechal mě tam žít dál," odpověděl se zlobou v hlase, a přitom se mračil.
"Já myslel, že si tě váží, má tě rád a věří ti," vydechl překvapeně.
"Jak vidíš, tak ne ve všem," znovu pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno.
"To, co teď řeknu, si neber osobně, vlastně bych se tomu ani neměl divit, po tom, co se ti stalo, ale chováš se divně, seš úplně jinej. Čekal bych, že na celou tu situaci budeš mít jiný pohled, možná, že se i složíš, ale ty seš úplně klidnej," pověděl mu s povytaženým obočím.
"Možná jsem začal myslet jinak," dal mu odpověď se zamyšleným tónem hlasu. I jeho jeho vlastní reakce překvapily, byl zmatený, a to ho trochu děsilo, ale zase si na druhou stranu říkal, že být vystresovaný a zhroutit se, by bylo mnohem horší. "Ale to je teď jedno," oklepal hlavou nad myšlenkami, které se mu opět zase vířily hlavou. Jakmile to dořekl, objevila se za Dracem ohromná manželská postel a Harry ho na ni povalil.
"Počkej, co, co to?" vykoktal ze sebe zmateně.
"Hádej," pousmál se černovlasý chlapec svůdně a začal knoflíček po knoflíčku rozepínat jeho hábit.
"Harry," zavzdychal Malfoy, když se jeho krku dotkly horké rty a přejel po něm vlhký jazyk. Za chvilku už byl Dracův i Harryho hábit dole a Nebelvír se začal zabývat i sundáváním blonďákova roláku.
"Draco," vyslovil jméno druhého chlapce překvapeně, sedíc na jeho klínu, a upřeně zíral na jeho předloktí.
"To raději ať mě Voldemort zabije, než tohle," pomyslel si, když mu sádelnaté ruce vyhrnuly pruhované tričko a dotkly se jeho kůže. Zatřásl se odporem, takhle to přeci nemohlo skončit.
Následující události se odehrály příliš rychle. Jakmile se Vernonovy rty dotkly jeho krku a Harry si naplno uvědomil, co by se mohlo stát, vzepřela se v něm vlna magie, která odhodila jeho strýce stranou.
"Tak ty takhle," ušklíbl se Vernon, předchozí situací se nenechal vůbec odradit, vstal ze země a znovu se rozešel jeho směrem. Harry zpanikařil. Rychle se rozhlédl kolem sebe a hledal něco, co by mu pomohlo. Vernon se k němu vrhl rychlými kroky, vypadal jako rozzuřený a zároveň nadržený býk. Jakmile se však dostal až ke svému synovci, jakmile se na něj natiskl, jeho oči se rozšířily dokořán a on poodstoupil. Z jeho ohromného břicha teď trčel nůž a Harry to celé roztřeseně pozoroval.
"Ty parchante!" zachrčel a chytil se za poraněné místo. Ještě chvíli stál na nohou, ale potom padl k zemi.
Černovlasý mladík na nic nečekal, byl sice stále v šoku, ale teď nesměl zahálet. To, co provedl, bylo špatné, moc špatné. Ne, že by toho litoval, ten hajzl si to zasloužil, za celé ty roky výprasků, nadávek a obtěžování, ale kdyby to někdo začal řešit, věřili by mu? Petunie by se jisto jistě postavila za svého manžela a začala by jim vykládat, jak se o něj Vernon hezky staral, jak ho měl rád, a že si chlapec vymýšlí, protože Vernona nenáviděl, i když neměl důvod. Ne, on tu nesměl nadále zůstávat. Vyběhl schody nahoru a rozrazil dveře do svého pokoje. Ze skříně rychle vytáhl svůj kufr a nějaké to oblečení, dále následovaly jeho učebnice a další věci do školy, jeho hůlka a klec s Hedvikou. V tu chvíli mu bylo jedno, jestli jeho strýc pořád žije nebo ne, jestli by mu měl pomoct, on prostě nechtěl.
Dostal se zpátky dolů, ani se neohlédl a dveřmi vyběhl na ulici. Byl už večer a venku foukal chladný vzduch. Když byl dostatečně daleko od domu, zastavil se a svezl se na kolena. Předchozí událost ho dohnala a on upadl do jakéhosi šoku. Třásl se, z jeho očí se spustily slzy a chvějícíma se rukama si držel tvář. Nemohl uvěřit tomu, co udělal. Tohle přeci nebyl on. Nakonec se začal nehorázně smát. Všechno to bylo tak absurdní. Jeho myšlenky se rozjely na plné obrátky a on si uvědomil, jak pošetilým byl. Ozvalo se zaskřípění kol.
Harry vzhlédl a zadíval se na obrovský fialový autobus. Přední dveře se rozevřely a z nich vystoupil mladý muž.
"Stan Silnička?" podivil se Harry a zlehka se pousmál. Připomnělo mu to večer, kdy nafoukl svojí tetu Marge a Záchranný autobus přijel tak jako dnes. Od té doby utekly už tři roky, tři dlouhé roky.
"Co na mě tak brejlíš? Raději si pospěš, ať co nejrychleji odjedeme," pokynul mu a Harry přikývl. Postavil se na nohy, popadl své věci a nastoupil do autobusu. Přemýšlel, jestli ho znovu odveze do Londýna k Děravému kotli, a o tom, co bude vůbec dál.
Když tam dorazili a on vyšel ven z autobusu, už tam na něj čekal Tom a vedle něj stál Brumbál, jenž ho pozoroval přes půlměsícové brýle svýma očima. Harry v nich rozpoznal smutek a omluvu.
"Mohl ste tomu zabránit," odfrkl si Harry pouze a dál si svého ředitele nevšímal. Prošel kolem něj a nechal se zavést Tomem dovnitř. Strávil v Děravém kotli jedinou noc a na další den ho Brumbál a pár členů řádu převezlo do Bradavic, kde měl strávit zbytek prázdnin.
"Harry, chlapče," oslovil ho Brumbál, jakmile chlapec, který přežil, vstoupil do ředitelny.
"Profesore," pronesl odměřeně.
"Nevěděl jsem…" začal starý muž.
"Nevěděl," přerušil ho Harry s uchechnutím. "Spíš ste mi nevěřil," poopravil ho.
"Mrzí mě to," sklopil hlavu.
"To nic, už se stalo, teď už se to nedá vzít zpátky," pokrčil rameny. "Potřebujete ještě něco, nebo se teď mohu vrátit k úkolům, které jsem ještě nestihl dodělat?"
"Jen jsem chtěl vědět, jak ti je," povzdychl si Brumbál.
"Teď už je mi fajn," zlehka se pousmál.
"Harry, kdyby tě něco trápilo, tak můžeš kdykoliv přijít," řekl mile. Chlapec se nad tím v duchu musel uchechtnout, najednou to jde. Dřív by přišel, svěřil by se, ale teď? Chce ho rozesmát?
"Samozřejmě, pane," odvětil nenuceně, potom se otočil a odešel. Nechtěl se s Brumbálem bavit, ten muž mu pil krev. On byl ten, komu věřil nejvíc, a když ho potřeboval, tak se k němu otočil zády a teď si hraje na mučedníka. Patřilo mu to, jen ať se trápí, všechno, co se stalo, byla stejně jeho chyba. On už se na něj nebude obracet, on už po něm nebude nic chtít a Brumbál, Brumbál už nebude mít právo obracet se k němu, nebude mít právo po něm nic chtít. Pro něj ředitel skončil. Ztratil v toho starého muže důvěru.
"Malfoyi, potřebuju s tebou mluvit," od návštěvy v ředitelně utekly tři týdny, škola začala a on nyní běžel za blonďatým zmijozelským chlapcem.
"Crabe, Goyle, to je dobrý," oslovil své kumpány, když zaťali ruce v pěsti a naznačili tak nebelvírskému chlapci, kdo je pánem, kdyby se o něco pokusil. Jakmile je však Draco zastavil, stáhli se a blonďák odešel s Harrym kousek stranou.
"Tak, co mi chceš?" zeptal se s povytaženým obočím.
"Potřebuju s tebou mluvit, dneska v komnatě Nejvyšší potřeby," odvětil mu. "Je toho hodně, co ti potřebuju říct," rychle, tak aby to nikdo neviděl, mu přejel dlaní po ruce. Draco pouze přikývl na souhlas.
"Takže po večeři?"
"Budu tam," souhlasil, a pak, aby to nevypadalo moc nápadně, zdvihl povýšeně nos nahoru a ošklivě se ušklíbl. Crabovy a Goilovy otázky na to, proč si ho Potter odchytil, ignoroval.
"Tak, cos potřeboval?" zeptal se s povzdychem. Harry k němu přiběhl a pevně ho objal. Draco překvapeně vydechl a nechápavě pozoroval jeho počínání. "Co se stalo?" zeptal se s pozdviženým obočím a mírně ho od sebe odstrčil.
"Já jsem vrah, Draco," zašeptal Harry a položil si mu hlavu na hruď.
"Co prosím?" nechápal mladý Zmijozel.
"Zabil jsem svého strýce a…a vůbec mě to netrápí," řekl a vzhlédl k němu.
"Jak? Co se stalo?" Draco vůbec ničemu nerozuměl. Kdyby se opravdu něco takového stalo, jak to, že o tom kouzelnický svět ještě nevěděl? Jak bylo možné, že už to Denní věštec nevyšťoural?
"Pokusil se mě znásilnit, zase, a tak, tak jsem sáhl po noži, abych se mohl bránit a no, zabodl jsem ho do něj," odvětil jednoduše. Draca překvapilo, s jakou lehkostí a úlevou to řekl. Překvapil ho i jemný úsměv, který se Harrymu přitom usadil na rtech.
"Kolikrát už se o to předtím pokusil?" ptal se dál. Prozatím Harryho chování odsunul stranou, to bude řešit potom.
"Už ani nevím, začalo to krátce potom, co sem dosáhl patnáctky," pokrčil rameny. "Celý život mě mlátil, nadával mi, a pak ještě tohle, měl jsem na něj sakra vztek, a když jsem do něj zabodl ten nůž, ulevilo se mi, byl jsem šťastný. To je jediné, co mě trápí, co mě děsí-nevadí mi, že jsem někoho zabil," svěřil se mu.
"To nemusí, Harry, bylo to prase, někdo, kdo si nezasloužil žít."
"Jo, v tom máš pravdu," povzdychl si úlevně.
"Ale jak je možné, že se to ještě nedověděl Denní věštec, nebo kdokoliv jiný?"
"Brumbál to nějak zařídil. Nevim jak a je mi to jedno. Prostě pomohl…alespoň v něčem," odfrkl si pohrdavě.
"Teď ti nerozumím," zavrtěl Draco hlavou.
"Říkal jsem mu o svém problému, ale on neposlouchal, nechal mě tam žít dál," odpověděl se zlobou v hlase, a přitom se mračil.
"Já myslel, že si tě váží, má tě rád a věří ti," vydechl překvapeně.
"Jak vidíš, tak ne ve všem," znovu pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno.
"To, co teď řeknu, si neber osobně, vlastně bych se tomu ani neměl divit, po tom, co se ti stalo, ale chováš se divně, seš úplně jinej. Čekal bych, že na celou tu situaci budeš mít jiný pohled, možná, že se i složíš, ale ty seš úplně klidnej," pověděl mu s povytaženým obočím.
"Možná jsem začal myslet jinak," dal mu odpověď se zamyšleným tónem hlasu. I jeho jeho vlastní reakce překvapily, byl zmatený, a to ho trochu děsilo, ale zase si na druhou stranu říkal, že být vystresovaný a zhroutit se, by bylo mnohem horší. "Ale to je teď jedno," oklepal hlavou nad myšlenkami, které se mu opět zase vířily hlavou. Jakmile to dořekl, objevila se za Dracem ohromná manželská postel a Harry ho na ni povalil.
"Počkej, co, co to?" vykoktal ze sebe zmateně.
"Hádej," pousmál se černovlasý chlapec svůdně a začal knoflíček po knoflíčku rozepínat jeho hábit.
"Harry," zavzdychal Malfoy, když se jeho krku dotkly horké rty a přejel po něm vlhký jazyk. Za chvilku už byl Dracův i Harryho hábit dole a Nebelvír se začal zabývat i sundáváním blonďákova roláku.
"Draco," vyslovil jméno druhého chlapce překvapeně, sedíc na jeho klínu, a upřeně zíral na jeho předloktí.





Po dlouhé době xD zase vidím povídky na tvém blogu
DDD.....je ji jinak než perfektně napsaná ^^...chce to ale další díl
plsssssss >_>