"Už je ti líp?" zeptal se, když záchvěvy přestaly, ale odpovědi se mu nedostalo. "Naruto?" zkusil ho oslovit. Opatrně ho od sebe odtáhl a zadíval se do jeho obličeje. Po tvářích se linuly cestičky zaschnutých slz a oční víčka byla pevně semknutá k sobě. "Naruto," povzdychl si s lehkým úsměvem a věnoval mu motýlí polibek na čelo, tak, aby ho nevzbudil a nenarušil si pohled na tu tvář, na kterou se tak rád díval.
Sešel dolů po schodech, které vedly přímo do kuchyně, a zadíval se na svou matku, jež chystala věci na snídani.
"Dobré ráno, zlato," pozdravila ho a vtiskla pusu na tvář.
"Dobré, mami," odvětil jí jen a rovně se usadil na židli ke stolu.
"Dobré ráno, mami," vešel i jeho mladší bratr.
"Dobré, Sasuke, tvůj bratr je tu také, měl bys ho pozdravit," promluvila k němu lehce káravě.
"Pardon, nevšiml jsem si," pokrčil Sasuke rameny a otočil se bez většího zájmu ke svému staršímu sourozenci. "Dobré, bratře," jeho tón hlasu se z přívětivého, kterým počastoval svou matku, změnil na chladný.
"Dobré, Sasuke," řekl Itachi na oplátku, jeho tón hlasu byl však podkreslen náklonností a bratrskou láskou. Věděl, že na něj Sasuke žárlí a vůbec mu to neměl za zlé. Moc dobře si uvědomoval, jak se asi musí cítit.
"Dobré ráno," ozvalo se mu u ucha, na svých ramenou pocítil dotyk dlaní a na krku dotyk rtů. Prudce vstal a začal se rychle oblékat. "Ale no tak, Deidaro, vždycky jsi tak chladný," povzdychl si muž v posteli a pohodlně se na ní roztáhl. Blonďák na to nic neodpověděl. Když se dooblékl a sbalil si své peníze, odešel pryč.
"Jdeš pozdě," oznámil mu jeho nadřízený a poklepával si rukou na sklíčko náramkových hodinek.
"Já vím, šéfe a omlouvám se. Ujel mi autobus," poklonil se kajícně.
"Dobrá, ale ať už se to nestane, nerad bych tě vyhodil. To víš, zaměstnanců je hodně a teď se bude propouštět, tak raději žádné chyby," mrkl na něj a odešel za svou prací.
"Sakra," povzdychl si a vydal se ke svým regálům, aby do nich naskládal zboží a zkontroloval, jestli je to vše.
"Nechtěl by ses dnes vidět?" zase ten hlas, tak podmanivý, tak tajemný. Po zádech mu přejel mrazík a na rukách mu vyskočila husí kůže. Bylo to tak zvláštní, slyšet ho dva dny po sobě. Tohle se nikdy nestalo.
"Proč?" vyletělo z jeho úst, než si uvědomil, jak inteligentní otázka to zase byla. Vždyť to bylo tak jasné, co od něj může chtít jiného, než sex? Bodlo ho u srdce, když mu to došlo.
"Proč asi?" znovu to bodnutí, tentokrát způsobené pohrdáním, jež mu čišilo v odpověď z hlasu.
"Nikdy za mnou nechodíš dva dny po sobě," prohlásil tiše. Přeci jen na školní chodbě bylo dost lidí, a kdyby je někdo zaslechl…
"Teď se mi prostě chce, neptej se pořád. Tak přijdeš za mnou?" povytáhl obočí a v očích se mu zablýsklo výhružkou. Bylo jasné, že ne, jako odpověď doopravdy nepřijme.
"Dobře," přikývl zlomeně.
"Fajn," dostalo se mu pouze odpovědi, a poté člověk, který mu působil utrpení, zmizel tak jako vždycky.
"Proč," sevřel pevně oční víčka a snažil se potlačit slzy. Proč se nechával takhle využívat? Ano, miloval ho, ale proč sebou nechal takhle zametat? Proč si to sakra nechával pořád tak líbit?
"Jdeš někam?" zeptala se ho matka, když si bral bundu z věšáku.
"Ke kamarádovi, objevil velice dobrou knihu o Renesanci, která by se mi hodila do historie," odvětil jí.
"Otec mi volal, abych tě nikam nepouštěla, měl bys prý také zůstat někdy doma, pořád někde lítáš," dala si ruce v bok.
"Ale tohle je kvůli škole," odvětil zamračeně.
"Já nevím, Sasuke," zakroutila hlavou.
"Když mu to neřekneš, tak se to nedoví, a kdyby, tys mě neviděla odcházet. Navíc, i kdyby, co je špatného na tom, že jdu ke kamarádovi studovat?" Tohle ho nehorázně štvalo, copak už jeho otec ovlivnil matku? Nikdy k němu nebyla tak odměřená, jako poslední dobou. Z jeho otce byla naprosto podělaná strachy, a aby se mu zavděčila, tak držela hubu a krok. Asi spolu vedli opravdu dlouhý rozhovor na téma: Jejich nedokonalý syn Sasuke.
"Dobře, ale ať jsi nejdéle do dvou hodin zpátky," povzdychla si.
"Děkuji," odvětil, rychle si nazul boty a vypadl z domu. Teď víc než předtím potřeboval toho blonďáka. Oprava, potřeboval jeho tělo.
"Dáte si?" ozval se barman.
"Skotskou s ledem," objednal si a zabodl do barmana svůj pohled. Poprvé za tu dobu, co tam chodil, si ho pečlivě prohlédl.
"Proč se na mě tak díváte?" zeptal se nejistě. To, jak ho teď vykolejil, ho pobavilo, a tak se zlehka pousmál.
"Lahodíte oku," odpověděl mu na jeho otázku a uchychtl se do sklenky, kterou mu ten mladík za pultem právě podal, když v jeho tváři spatřil lehký červený nádech.
"O co Vám jde?" začertil se barman.
"O nic, jen o Vaši společnost," pokrčil rameny a znovu se na něj upřeně zadíval. "Co děláte po práci?" zeptal se ho.
"Proč?" zlehka se zamračil.
"Líbíte se mi a rád bych Vás poznal. Mé jméno je Itachi," podal mu ruku.
"Deidara," ze slušnosti mu ji stiskl.
"Deidaro," oslovil ho muž, kterého zrovna vidět nechtěl, proč zrovna on?
"Šéfe," oplatil mu a vyčkávavě na něj hleděl. Věděl, co chce, ale stále doufal, že se objeví někdo jiný.
"Dneska ráno jsi odešel tak rychle, nechtěl bys mi to vynahradit?" zeptal se ho. Deidara zaváhal, už se chystal přikývnout, když v tom...
"Deidaro, tak jdeme?" to byl ten hlas, který chtěl slyšet, to byl ten, se kterým dnes chtěl být. Ohlédl se na Itachiho, který stál za ním, a který k němu právě natáhl ruku ve vyzívajícím gestu.
"Ano," přikývl Deidara a na moment se otočil ke svému zaměstnavateli. "Promiňte, ale už něco mám," odvětil mu. Ušlý zisk, peníze, které dnes určitě neuvidí. Ale bylo mu to jedno. Rozhodl se konečně jít po dlouhé době s někým, s kým chtěl.





Krása, už aby tu byla další...=D