close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Síť života

1. prosince 2011 v 11:11 | terkic |  Kapitolovky-Naruto
Další takový nápad na rychlo, no uvidíme, co se z toho ještě vyklube:D

Naruto:
Díval se na něj smutným pohledem, v jeho náručí trpěl a zároveň byl šťastný, že může být s ním. Věděl, že ze strany jeho společníka je to pouze o sexu, ale on sám to cítil jinak. Jeho srdce vždycky bušilo jako splašené, a pak, pak když to skončilo, se zastavilo a bolelo. Radost se změnila v žal. Byl v situaci, kdy nevěděl co dělat.
Sasuke:
Chtěl ho, potřeboval ho, ale nemiloval. Nedokázal to, nedokázal v sobě rozproudit to, co od něj vyžadoval. Věděl, že trpí, ale bylo mu to tak nějak fuk, protože pro něj bylo důležité, že on sám dostává to, co potřebuje. Byl sobec.
Kiba:
Díval se, jak trpí. Každý den viděl, jak se přemáhá, jak předstírá smích, dělá, že se nic nestalo. Kdyby ho miloval, tak jako on jeho, bylo by všechno snazší, byli by spolu, byli by šťastní. Jediné po čem toužil, bylo, aby si ho všiml, aby ho pochopil. Proč nemohl být on ten, kdo ho smí držet v náručí. Protože tady existuje třetí osoba, musí se ho vzdát, nebo ne?
Itachi:
Byly na něj kladeny vysoké požadavky, vyžadovalo se od něj, aby byl perfektní. Přes den se vydával za hodného chlapečka a v noci byl někým jiným. Vídával smutného chlapce. Vždycky tam jen tak sám seděl, pil a s nikým se nebavil. Přemýšlel, co se mu mohlo stát. Nemohl si pomoct, nedokázal z něj spustit oči. Ten kluk ho nepřitahoval, nelíbil se mu, ale fascinovaly ho ty smutné oči. Čekal na den, kdy tu chlapec nebude, nebo budou jeho oči veselé.
Deidara:
Každý den se dřel, měl dvě zaměstnání a stejně vycházel jen tak tak. Záviděl mu, a přitom o něm nic nevěděl. Nenáviděl ho a obdivoval zároveň. Přál si, být jako on, mít všechno a nemuset přežívat ze dne na den, snižovat se k věcem, které se mu ne vždycky líbily.
Gaara:
Znal ho od mala a už tenkrát se rád díval, jak trpí. Nevěděl, proč mu to dělá radost, ale bylo tomu tak. A teď, když se znovu vrátil a viděl ho, tahle jeho záliba byla zpět. A tak nevinná duše slepě věřila a trpěla víc než doposud.

1.Část: To je náš život

"Dnes večer?" vyšlo z jeho úst tak, aby to slyšel jen on a jeho dlaň se na okamžik dotkla ramene.
Tázaný pouze přikývl, a když tak učinil, objevil se na tváři kluka, jenž kladl otázku, letmý úšklebek. Pak, jako kdyby se vůbec nebavili, odešel pryč. Druhý mladík se zkroušeně sesunul do své lavice a složil tvář do dlaní. Nevadilo mu, že se třída vyprázdnila a ani, že zazvonilo na další hodinu. Prostě tam jen tak seděl a přemýšlel. Už tolikrát to chtěl ukončit. Tolikrát si nadával do pitomců, že dobrovolně trpí, ale on ho miloval a bál se, že když to skončí, nezbude mu už nic. Že už by neměl proč žít. Od té doby, co poznal lásku, byl tím nejnešťastnějším člověkem. Srdce mu krvácelo a bolelo ho jako čert, a přesto se těch letmých okamžiků, kdy se cítil alespoň o trochu klidnější, nedokázal vzdát.
Seděl v baru a pil. Nebyl plnoletý, ale tady to nikoho nezajímalo. Díval se do neznáma a smáčel své rty v alkoholu různé barvy, různého druhu a různé kvality. Když na něj někdo promluvil, neodpověděl. Vždy jen pokynul číšníkovi, aby si mohl objednat další sklenku, a pak se jen znovu pohroužil do svých myšlenek, dokud se nerozpily do obrovské šmouhy.
****
Čekal na něj na místě, na kterém se scházeli vždycky, ale jeho společník nikde. Měl zpoždění. Čekal tam i nadále, i když nedochvilnost nesnášel. Jako obvykle by se na to vykašlal, ale on ho dnes tak moc potřeboval. Ta touha po jeho těle, po zvucích, které vydával, když ho uvrhl do slastné křeče, ty ruce, které se ho dotýkaly a oči, které žádaly příliš, to všechno ho tu dnes nutilo setrvat, to všechno ho spalovalo a vzrušovalo. S ním jediným měl pocit, že na něm někomu záleží, že ho někdo potřebuje. Dokázal brát, ale nikdy nedokázal dávat nazpátek, byl sobecký, ale jemu na tom nezáleželo, bylo mu to fuk. Pro něj bylo důležité, aby ukojil své potřeby, potřeby jiných mu byly ukradené.

Jeho společnost se konečně objevila. Vypadala hrozně, a ještě teď z ní bylo cítit alkohol. Pokud si ten blonďák myslel, že ho tímhle pro dnešek odradí, tak se šeredně spletl. Čekající pouze nakrčil nos a s ledovou maskou aristokrata, kterou měl na své tváři nasazenou každý den, drapl toho opilce za ruku a dotáhl ho do hotelu, jenž se nacházel přes ulici. Tam ho svlékl, hodil do sprchy a zapnul studenou vodu. Ze sprchového koutu se ozýval křik plný překvapení a nadávek, ale jeho to nezajímalo. On jen potřeboval, aby se probral, a aby byl schopný ho uspokojit. Když ho dotyčný konečně začal vnímat, vytáhl ho ze sprchy, ve vedlejším pokoji hodil na postel a několikrát ho ošukal. Jeho potřeby byly ukojeny a jedno srdce bylo opět rozervané na několik kusů.
****
Když si všiml, že jeho spolužák opět není na svém místě, došlo mu, že dnes se opět sejde se svým milencem. Bylo mu hrozně, protože věděl, že jeho milovaná osoba bude zase trpět. Kdyby byl on na místě jeho milence, nepřipustil by, aby byl smutný, či skleslý. Snažil by se udržet ten překrásný úsměv na jeho tváři za každou cenu. Nesnášel, když se k němu jeho nejlepší přítel schoulil s uslzenou tváří, i když to byl jediný okamžik, kdy ho mohl mít tak blízko.

Dalšího dne ráno zazvonil domovní zvonek. Ten zvuk se táhl tichem domu opravdu dlouho. Byl stejně tak naléhavý, jako důvod jeho návštěvy. A když konečně otevřel dveře, stál tam chlapec se slzami v očích. Opět bylo něco špatně. Na nic nečekal a vtáhl ho do dveří. Jakmile to udělal, ta smutná osůbka se rozvzlykala na plno, tiskla se k jeho hrudi a máčila mu svými slzami triko. A jeho srdce sevřel žal, nenáviděl tenhle okamžik stejně, jako člověka, který tohle všechno způsobil, i když neznal jeho identitu.
****
Vysoký, inteligentní, všemi obdivovaný, prostě dokonalý. Takového ho všichni viděli. Skvělé výsledky ve škole a prezident studentského koncilu. Klidný a vyrovnaný. Takovým se zdál být. Jenže byl to skutečně on, nebo byl jen dobrým hercem s nečitelnou tváří?

"Jsi tu sám?" otázka, kterou slýchával každý večer, co sem přišel. Otázka, která přerušila jeho myšlenky a donutila ho odvrátit oči od blonďatého chlapce, jenž sedával se smutkem v očích v rohu a pil.
"Teď už ne," odvětil, když spatřil nádhernou ženu s dlouhými plavými vlasy. Zdvihl bankovku a dal tak pokyn barmanovi, aby slečně nalil cokoliv, co si bude přát. Žena se usmála a přisedla si k němu.

Když pozdě v noci odcházel z jejího domu, cítil pocit uspokojení a volnosti. Ještě na sobě cítil její doteky a oblečení bylo načichlé jejím parfémem. Jakmile vylezl po zahradním žebříku na balkon a odtamtud do svého pokoje, hodil věci na zem. Služky je ráno uklidí. V šeru pokoje se zadíval na pracovní stůl, na kterém ležely sešity s nevypracovanými úkoly, zítra na ně bude ještě času dost, bude mu stačit jen pár minut.
****
Byl utahaný a nejraději by si lehl do své postele a spal, ale nemohl. A zrovna dneska muselo být plno lidí a druhý barman si vzal volno. Kdyby tolik nepotřeboval peníze, taky by si dal voraz. Když míchal koktejly, po očku sledoval jednoho ze svých zákazníků. Byl tu skoro každý večer, noc co noc tu vysedával v tom svém značkovém oblečení a sváděl ženy a muže už jen svou pouhou přítomností. Jak on mu záviděl. Taky tu chtěl jen tak posedávat, popíjet a ne pořád jen makat a makat, aby měl vůbec co do úst.

"Domů, Deidaro?" ozvalo se za ním, když zamykal bar. Na moment zavřel oči a zhluboka se nadechl. Hlas svého šéfa znal velice dobře. Otočil se k němu a spatřil ho, jak se opírá o to své černé audi a propaluje ho svým pohledem. Deidara přikývl na souhlas.
"Nastup si," jednoduchá výzva, žádný příkaz. Mohl odmítnout, ale věděl, že tohle nebude zadarmo, vždycky dostal zaplaceno a on ty zatracený prachy potřeboval, aby mohl žít.
****
"Sasuke," zamumlal ze spánku, zavrtěl se na posteli a pomalu otevřel oči dokořán. Místo vedle něj bylo prázdné. Rozhlédl se po pokoji, ale nikde nebyla žádná známka toho, že by tu s ním ještě někdo byl. Položil si dlaně na obličej a snažil se potlačit tu bezmoc, co mu vháněla slzy do očí. Copak to doopravdy nikdy neuvidí jeho spící tvář, nikdy se vedle něj nevzbudí? Musí to ukončit, prostě musí. Jenže při téhle myšlence ho zabolelo u srdce snad víc, než když trpěl normálně. Navíc se bál, že to nezvládne.

Opatrně se posadil a bolestně sykl. Nejenže ho příšerně bolela hlava z toho, jak se opil, ale jeho zadek protestoval snad víc než kdy jindy potom, co se včera v noci stalo. Opatrně vstal a odšoural se do sprchy. Jakmile byl hotov, vyrazil za svou jedinou oporou.
****
Cítil se skvěle. Nechal peníze za pokoj na recepci a vyrazil domů. Byly čtyři hodiny ráno a on toho zrovna moc nenaspal, ale i přesto se cítil skvěle. Dostal to, co potřeboval, měl jeho. Cítil na sobě jeho vůni, slyšel jeho vzdechy, cítil jeho doteky a taky moc dobře pořád viděl ty oči, oči plné smutku a zároveň takové lásky. Musel se nad tím ušklíbnout. Chtěl, aby mu ho bylo líto, ne vážně, ale nějak to nedokázal.

"Kde jsi byl," tón hlasu jeho otce byl nazlobený. Seděl u stolu ve svém černém županu a upíjel kávu. Mladík si vzpomněl, že dnes vlastně odlétá na služební cestu, a proto je vzhůru už tak brzy ráno.
"U kamaráda, učili jsme se pozdě do noci a zaspali," zalhal s pokrčením ramen.
"Měl by ses učit sám, podívej na bratra, ten pomoc nepotřebuje," ušklíbl se jeho otec. Sakra, zase vytáhl Itachiho, toho dokonalého synáčka, který nedělá nic jiného, než že se zamyká ve svém pokoji a studuje.
"Já pomáhal jemu," odvětil na svou obranu. Copak má za potřebí doučování, či pomáhání s úkoly? Měl výborný prospěch a to se svým vlastním přičiněním, ne s pomocí někoho jiného, to nepotřeboval.
"Neměl bys pomáhat jiným, ztrácíš tím jen svůj čas na studium, zdržuje tě to."
Copak se mu nikdy ničím nezavděčí? Ať řekl, nebo udělal cokoliv, nikdy to nebude stačit.
"Jdi spát, nebo nevstaneš do školy."
"Ano otče, dobrou noc," zlehka se svému otci uklonil a odešel.

Jakmile za ním zaklaply dveře pokoje, zůstal se vztekem v očích jen tak zírat zprázdna. Všechno, co za dnešní noc získal, všechen ten pocit klidu, bylo během toho krátkého rozhovoru s jeho otcem pryč. Bude ho potřebovat znovu, bude potřebovat znovu nabrat energii, pocit uspokojení.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Asuky=3 Asuky=3 | E-mail | Web | 1. prosince 2011 v 11:49 | Reagovat

No páni xD po dlouhé době se s ukázala a z tebe vyšlo takovou depresivní povídku xD ale co mě se líbila takže honem další díl :))) moc se těším ;-)

2 Mia-san Mia-san | 1. prosince 2011 v 18:14 | Reagovat

Povídka se supr začátkem a určitě i s dalším skvělým pokráčkem :-)

3 eSmy eSmy | Web | 1. prosince 2011 v 18:23 | Reagovat

jooo.... super... po dlhej dobe si tu a hneď s niečim takýmto! ... Super, teším sa, čo z toho bdue :)

4 Luli(na) Luli(na) | Web | 1. prosince 2011 v 20:19 | Reagovat

Tywe, jako, na Naruta už jsem dlouho nic nečetla... ale asi zase začnu, páč tohle... je.... opravdu... dokonalé! Vážně se mi to líbí... Jako, jak je to popsané z různých pohledů... mám z toho takový... é... zmatený pocit (v dobrém slova smyslu) fakt se mi to líbí... hej... jako... SasUKE, to je mnou nenáviděná postava (pokud není uke samozřejmě) takže... é... snad ho někdo kopne do prdele (popřípadě mu tam vrazí jinou část těla)... Zato Gaara, to je to nejsexy stvoření, co může v povídce být (pokud se v povídce neobjeví Oroxicht...), teda spolu s Itachim... Muhahaha... jo, na tyhle postavičky jsem já totální úchyl, uhn, jako.. é... nepopětovaná láska na druhou? To bude pěkné drama... Já ráda drama... pokud končí šťastně... alespoň relativně šťastně - nikdo neumře - s výjimkou Sasukeho... ten může klidně skočit pod vlak... é... mají v Konoze vlaky... teda... vlastně... é... žijí v Konoze? Nebo ne... nebo... é... prostě... mají tam vlaky?... he...hehe...he... dobře, už nebudu pít pomerančový džus... vážně ne... přísahám! *nenápadně skrývá krabici džusu pod postel*

Kruci, zase plácám... no to je jedno, povídka se mi vážně líbí! Taková... muhí... zajímavá... jsem ji přečetla na jeden nádech (a výdech a nádech a výdech a nádech a výdech...), víš, já nepotřebuju dýchat, já jsem to... jak se tomu říka? Upír?... ne, kruci, to bude omyl... *dusí se*... hííík, kurde Luli(no) používej plíce! É... no... dobře... já raději padám, bo jak vidím, zase jsem napsala komentář o délce románu... hehe... tak mě napadá, že napsat román by mohlo být docel- é... dobře, já zž vážně jdu! *kryje se* nemusíš po mě házet kameny, já vím, že mám jít... é... hehe...he...he...he...uhn...

5 Eclair Eclair | Web | 1. prosince 2011 v 21:25 | Reagovat

tak to sem teda zvědavá, co z toho vyleze :D

6 Arya Arya | 1. prosince 2011 v 23:54 | Reagovat

Júúú ^^
ja osobne som fanda takýchto príbehov~
teším sa na dalšiu časť ^^
najmä na tú Deidarovskú xD

7 Nade Nade | Web | 3. prosince 2011 v 12:27 | Reagovat

Tak tahle povídka měla perfektní nástup. Chvilku mi sice trvalo, než jsem se zorientovala, kdo na koho... ;-) , ale z nakonec se to krásně rozšifrovalo samo.
A tak jako jsi mi posílala své fluidum, abych se znovu rozepsala, tak já posílám to své tobě, aby tě nepřešla invence a povídka se ti pěkně rozjela. Je to samozřejmě i z čistě sobeckého důvodu, protože, když se bude dařit tobě, budeme si chrochtat i my. :-D
Těším se, co bude dál (a mezi námi doufám, že se Narutovi podaří svého trapitele poslat do beegees). :-D  :-D

8 Amaya Amaya | Web | 3. prosince 2011 v 22:34 | Reagovat

Íiiik rozjíždíš další úžasnou povídku a kecy že je to jen tak narychlo ti nesežeru :D mě se to prostě moc líbilo, čekám na další díl, aspoň něco mě rozptýlí od toho šílenství okolo školy >.< great Terkic! ♥

9 Lilirose Lilirose | 5. prosince 2011 v 0:18 | Reagovat

Tak tohle je perfektní začátek něčeho velkýho ... takže čekám co nejdříve další díl .. ! :-)

10 Aki-chan Aki-chan | Web | 11. prosince 2011 v 22:57 | Reagovat

Začíná to fakt skvěle. Doufám že sem brzy šoupneš další ;-)

11 nankdkdk nankdkdk | 12. března 2012 v 14:38 | Reagovat

picha me u srdce kdyz to ctu :-(

12 sold sold | Web | 7. září 2016 v 12:22 | Reagovat

online sms půjčka bez registru [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama