Díval se na něj smutným pohledem, v jeho náručí trpěl a zároveň byl šťastný, že může být s ním. Věděl, že ze strany jeho společníka je to pouze o sexu, ale on sám to cítil jinak. Jeho srdce vždycky bušilo jako splašené, a pak, pak když to skončilo, se zastavilo a bolelo. Radost se změnila v žal. Byl v situaci, kdy nevěděl co dělat.
Sasuke:
Chtěl ho, potřeboval ho, ale nemiloval. Nedokázal to, nedokázal v sobě rozproudit to, co od něj vyžadoval. Věděl, že trpí, ale bylo mu to tak nějak fuk, protože pro něj bylo důležité, že on sám dostává to, co potřebuje. Byl sobec.
Kiba:
Díval se, jak trpí. Každý den viděl, jak se přemáhá, jak předstírá smích, dělá, že se nic nestalo. Kdyby ho miloval, tak jako on jeho, bylo by všechno snazší, byli by spolu, byli by šťastní. Jediné po čem toužil, bylo, aby si ho všiml, aby ho pochopil. Proč nemohl být on ten, kdo ho smí držet v náručí. Protože tady existuje třetí osoba, musí se ho vzdát, nebo ne?
Itachi:
Byly na něj kladeny vysoké požadavky, vyžadovalo se od něj, aby byl perfektní. Přes den se vydával za hodného chlapečka a v noci byl někým jiným. Vídával smutného chlapce. Vždycky tam jen tak sám seděl, pil a s nikým se nebavil. Přemýšlel, co se mu mohlo stát. Nemohl si pomoct, nedokázal z něj spustit oči. Ten kluk ho nepřitahoval, nelíbil se mu, ale fascinovaly ho ty smutné oči. Čekal na den, kdy tu chlapec nebude, nebo budou jeho oči veselé.
Deidara:
Každý den se dřel, měl dvě zaměstnání a stejně vycházel jen tak tak. Záviděl mu, a přitom o něm nic nevěděl. Nenáviděl ho a obdivoval zároveň. Přál si, být jako on, mít všechno a nemuset přežívat ze dne na den, snižovat se k věcem, které se mu ne vždycky líbily.
Gaara:
Znal ho od mala a už tenkrát se rád díval, jak trpí. Nevěděl, proč mu to dělá radost, ale bylo tomu tak. A teď, když se znovu vrátil a viděl ho, tahle jeho záliba byla zpět. A tak nevinná duše slepě věřila a trpěla víc než doposud.
1.Část: To je náš život
Tázaný pouze přikývl, a když tak učinil, objevil se na tváři kluka, jenž kladl otázku, letmý úšklebek. Pak, jako kdyby se vůbec nebavili, odešel pryč. Druhý mladík se zkroušeně sesunul do své lavice a složil tvář do dlaní. Nevadilo mu, že se třída vyprázdnila a ani, že zazvonilo na další hodinu. Prostě tam jen tak seděl a přemýšlel. Už tolikrát to chtěl ukončit. Tolikrát si nadával do pitomců, že dobrovolně trpí, ale on ho miloval a bál se, že když to skončí, nezbude mu už nic. Že už by neměl proč žít. Od té doby, co poznal lásku, byl tím nejnešťastnějším člověkem. Srdce mu krvácelo a bolelo ho jako čert, a přesto se těch letmých okamžiků, kdy se cítil alespoň o trochu klidnější, nedokázal vzdát.
Jeho společnost se konečně objevila. Vypadala hrozně, a ještě teď z ní bylo cítit alkohol. Pokud si ten blonďák myslel, že ho tímhle pro dnešek odradí, tak se šeredně spletl. Čekající pouze nakrčil nos a s ledovou maskou aristokrata, kterou měl na své tváři nasazenou každý den, drapl toho opilce za ruku a dotáhl ho do hotelu, jenž se nacházel přes ulici. Tam ho svlékl, hodil do sprchy a zapnul studenou vodu. Ze sprchového koutu se ozýval křik plný překvapení a nadávek, ale jeho to nezajímalo. On jen potřeboval, aby se probral, a aby byl schopný ho uspokojit. Když ho dotyčný konečně začal vnímat, vytáhl ho ze sprchy, ve vedlejším pokoji hodil na postel a několikrát ho ošukal. Jeho potřeby byly ukojeny a jedno srdce bylo opět rozervané na několik kusů.
Dalšího dne ráno zazvonil domovní zvonek. Ten zvuk se táhl tichem domu opravdu dlouho. Byl stejně tak naléhavý, jako důvod jeho návštěvy. A když konečně otevřel dveře, stál tam chlapec se slzami v očích. Opět bylo něco špatně. Na nic nečekal a vtáhl ho do dveří. Jakmile to udělal, ta smutná osůbka se rozvzlykala na plno, tiskla se k jeho hrudi a máčila mu svými slzami triko. A jeho srdce sevřel žal, nenáviděl tenhle okamžik stejně, jako člověka, který tohle všechno způsobil, i když neznal jeho identitu.
"Jsi tu sám?" otázka, kterou slýchával každý večer, co sem přišel. Otázka, která přerušila jeho myšlenky a donutila ho odvrátit oči od blonďatého chlapce, jenž sedával se smutkem v očích v rohu a pil.
"Teď už ne," odvětil, když spatřil nádhernou ženu s dlouhými plavými vlasy. Zdvihl bankovku a dal tak pokyn barmanovi, aby slečně nalil cokoliv, co si bude přát. Žena se usmála a přisedla si k němu.
Když pozdě v noci odcházel z jejího domu, cítil pocit uspokojení a volnosti. Ještě na sobě cítil její doteky a oblečení bylo načichlé jejím parfémem. Jakmile vylezl po zahradním žebříku na balkon a odtamtud do svého pokoje, hodil věci na zem. Služky je ráno uklidí. V šeru pokoje se zadíval na pracovní stůl, na kterém ležely sešity s nevypracovanými úkoly, zítra na ně bude ještě času dost, bude mu stačit jen pár minut.
"Domů, Deidaro?" ozvalo se za ním, když zamykal bar. Na moment zavřel oči a zhluboka se nadechl. Hlas svého šéfa znal velice dobře. Otočil se k němu a spatřil ho, jak se opírá o to své černé audi a propaluje ho svým pohledem. Deidara přikývl na souhlas.
"Nastup si," jednoduchá výzva, žádný příkaz. Mohl odmítnout, ale věděl, že tohle nebude zadarmo, vždycky dostal zaplaceno a on ty zatracený prachy potřeboval, aby mohl žít.
Opatrně se posadil a bolestně sykl. Nejenže ho příšerně bolela hlava z toho, jak se opil, ale jeho zadek protestoval snad víc než kdy jindy potom, co se včera v noci stalo. Opatrně vstal a odšoural se do sprchy. Jakmile byl hotov, vyrazil za svou jedinou oporou.
"Kde jsi byl," tón hlasu jeho otce byl nazlobený. Seděl u stolu ve svém černém županu a upíjel kávu. Mladík si vzpomněl, že dnes vlastně odlétá na služební cestu, a proto je vzhůru už tak brzy ráno.
"U kamaráda, učili jsme se pozdě do noci a zaspali," zalhal s pokrčením ramen.
"Měl by ses učit sám, podívej na bratra, ten pomoc nepotřebuje," ušklíbl se jeho otec. Sakra, zase vytáhl Itachiho, toho dokonalého synáčka, který nedělá nic jiného, než že se zamyká ve svém pokoji a studuje.
"Já pomáhal jemu," odvětil na svou obranu. Copak má za potřebí doučování, či pomáhání s úkoly? Měl výborný prospěch a to se svým vlastním přičiněním, ne s pomocí někoho jiného, to nepotřeboval.
"Neměl bys pomáhat jiným, ztrácíš tím jen svůj čas na studium, zdržuje tě to."
Copak se mu nikdy ničím nezavděčí? Ať řekl, nebo udělal cokoliv, nikdy to nebude stačit.
"Jdi spát, nebo nevstaneš do školy."
"Ano otče, dobrou noc," zlehka se svému otci uklonil a odešel.
Jakmile za ním zaklaply dveře pokoje, zůstal se vztekem v očích jen tak zírat zprázdna. Všechno, co za dnešní noc získal, všechen ten pocit klidu, bylo během toho krátkého rozhovoru s jeho otcem pryč. Bude ho potřebovat znovu, bude potřebovat znovu nabrat energii, pocit uspokojení.





No páni xD po dlouhé době se s ukázala a z tebe vyšlo takovou depresivní povídku xD ale co mě se líbila takže honem další díl :))) moc se těším