1.Část: Nevěra
Interpret: Simple plan
Usínám vedle telefonu
jsou dvě hodiny a já čekám sám
Dnes večer jsi měl ke mně přijít. Přichystal jsem večeři, rozestlal postel a s úsměvem jsem si sedl za stůl. Uběhlo pár posledních minut a byla tu osmá večer. S napětím jsem očekával zvonění zvonku u domovních dveří. Čekal jsem hodinu, dvě a začínal mít strach. Přede mnou ležel mobil, který zůstával stejně tichý, jako domovní zvonek. Po chvíli jsem to již nevydržel a chmátl po něm. Ozývalo se pouhé: "Volaný účastník je právě nedostupný…" Se sklopeným pohledem jsem ho opět položil na dřevěnou plochu stolu, vstal a všechno sklidil. Jídlo letělo do koše, ani jsem se ho za celou tu dobu nedotkl, neměl jsem na něj ani pomyšlení. Aniž bych si to uvědomil, čas utekl tak rychle, jsou dvě hodiny ráno. Telefon leží vedle mě a já usínám, stále tu se mnou nejsi.
Řekni mi, kde jsi byl?
Ráno mě probudily kroky v mém pokoji a letmý polibek na mých rtech. Otevřel jsem oči a spatřil jeho tvář. Nikdo nemohl být dokonalejší, než on, ale na to jsem v tu chvíli myslet nechtěl. Zamračil jsem se.
"Kde jsi včera byl?" vyslovil jsem otázku, která mě pálila na jazyku.
"S pár kamarády, proč?" povytáhl nechápavě obočí a já se cítil ublíženě a naštvaně zároveň.
"Lehce jsi zapomněl," povzdychl jsem si a odvrátil svůj pohled k oknu, za kterým byl už prosluněný den.
"A na co?..." na chvíli se zarazil, vypadalo to, že mu to došlo. "Naruto promiň…" objal mě. Jedna chabá omluva a já se stejně stulil v jeho náručí a jako tolikrát mu odpustil.
Všiml jsem si známky cizího jména
Poslal jsi polibek, ale to není ono
Protože já cítím, že jsi pryč
Poslední dobou jsi mi tak vzdálený. I v tvém objetí cítím určitou změnu a hlavně z tebe sálá cizí vůně. Zanechal na tobě stopu. Bráním svým slzám, jsem silný a dál se snažím nic neříkat, ale nejde to. Opět odcházíš a místo toho, abys mě skutečně políbil, posíláš polibek jen vzduchem. Děláš, jako kdyby se nic nedělo.
Nemůžu pořád držet jazyk za zuby
Když to klidně na mě zkoušíš hrát
Můžeš se skrýt za své výmysly, ale já
nejsem hlupák
Opravdu mě to zraňuje, ale ty to nevidíš. Opět se chováš sobecky. Už takhle dál nemůžu, nedokážu to v sobě dál držet. Nejsem až takový hlupák, jak si myslíš. Možná jsem někdy prostší, ale mám oči, oči, před kterýma nemůžeš pravdu skrývat věčně.
"Řekni pravdu," nemohl jsem to dál v sobě držet, prostě nemohl. "S kým jsi včera večer byl?"
Ať si klidně vypadám jako obyčejná žárlivá histerka, je mi to fuk, já to chci jen slyšet z jeho úst.
"Jak jsem říkal, byl jsem doma," pokrčil rameny a zamračil se na mě. Tvářil se ublíženě, že mu nevěřím, ale tak bych se měl tvářit já, ne on. On na to neměl právo.
"A sám, viď?" pronesl jsem ironicky.
"Samozřejmě," odvětil. "Nechápu, co to do tebe vjelo," povytáhl obočí.
Můžeš mi říkat, že už tady není nikdo jiný (ale já to cítím)
Můžeš mi říkat, že jsi sám doma (ale já to vidím)
Můžeš se mi dívat do očí, a předstírat všechno co chceš
Ale já vím, vím
Že tvá láska je lež (lež, lež)
Není to nic, než lež (lež, lež)
Slova miluju tě z tvých úst už nezní tak jako dřív. Všechno co mi říkáš, to jak se mě dotýkáš, mi najednou přijde cizí. Je to tak vzdálené, tak neskutečné. Jak ti můžu i nadále věřit, že mě stále miluješ? A i kdybych věřil, tak bych si kladl otázku, jaký máš důvod hledat cizí náruč?
"Ty jsi zřejmě Naruto," řekl hnědovlasý muž stojící v mých dveřích. Nikdy předtím jsem ho neviděl a netušil, co dělá zrovna u mých dveří.
"Ano, a ty jsi?" povytáhl jsem tázavě obočí.
"Inuzuka Kiba, jsem spolupracovníkem Sasukeho, prý si tu u tebe zapomněl nějaké papíry a já mu je mám přinést," natáhl ke mně ruku, ale já mu jí nestiskl. Jeho jméno už jsem zaslechl. Sasuke se o něm párkrát v pracovních souvislostech zmínil. Začínal jsem mít podezření a to se nakonec ukázalo jako správné. Pozval jsem ho dál, chtěl ho poznat, určitě to musel být on.
"Můžu ti něco nabídnout?" zeptal jsem se, když se usadil na gauč. "Teda pokud tě to moc nezdrží," choval jsem se jako zdvořilý hostitel, ale můj záměr byl jiný.
"No mám asi tak hodinku čas, tak proč ne," pousmál se. "Dal bych si tedy nějaký čaj."
Přikývl jsem, na malý moment jsem zmizel v kuchyni a donesl mu to. Potom jsem se vydal pro desky, které si Sasuke u mě včera zapomněl na nočním stolku.
Vyptával se na mě a na Sasukeho. Jindy by mi to možná nepřipadalo zvláštní, ale teď to bylo více než nápadné. Bylo to tím, že jsem to věděl. Nemohl jsem si být jistější, že je to on.
"Proč jsi sem vlastně skutečně přišel?" zeptal jsem se ho a skočil mu tím do řeči.
"Co prosím?" nevypadal tak zaskočeně, jak by měl.
"To nejsou jen ty papíry, co chceš, že? Chtěl jsi poznat toho, koho s tebou Sasuke podvádí, mám pravdu, že ano?" ptal jsem se klidně, ale uvnitř jsem měl chuť po něm skočit a uškrtit ho, nebo alespoň ho minimálně zmlátit, vybít si na něm svůj vztek.
"Nečekal jsem, že na to přijdeš tak rychle," odvětil na to jen.
"Už nějakou dobu vím, že se s někým o Sasukeho nedobrovolně dělím. Zajímalo mě, kdo to je, a on se tu najednou objeví sám a snaží se nenápadně vyzvídat. Nemám to já ale štěstí?"
"Když to teda víš, proč jsi to ještě Sasukemu neřekl?" přešel mojí poznámku a dál pokračoval v našem rozhovoru.
Ušklíbl jsem se, ale odpověděl mu: "Protože to chci od něj slyšet. Protože čekám, kdy přestane bejt srab a konečně mi to řekne."
"Ale on to neudělá," namítl.
"To je dost možný," pokrčil jsem rameny.
"A stejně s ním chceš být? I když víš, že nejsi jediný?"
"Dokud mi to neřekne, tak ano."
"Jak s tím můžeš žít? Jak to zvládáš? Vůbec to nechápu," zakroutil nade mnou hlavou a upřeně se na mě díval.
"Ptáš se snad kvůli sobě?" položil jsem mu otázku a z jeho výrazu bylo vidět, že jsem se trefil do černého. Dal jsem mu tedy i odpověď: "Já to nezvládám, jen to přežívám a odsouvám do pozadí. Nechci nad tím přemýšlet, nechci se trápit. Já s tím nežiju, pouze to přehlížím."
"Proč jsi tedy pořád s ním? Musí ti to ubližovat."
"Nesuď mě podle sebe Kibo, i když jsem s ním ze stejného důvodu jako ty. Je to prosté, miluju ho, jako ty."
"Tady jsou ty desky, co ses po nich ráno sháněl," položil hnědovlasý muž modré desky před svého černovlasého kolegu na stůl.
"Dík, ale kde si je vzal? Myslel jsem, že jsem je zapomněl u Naruta…"-na malou chvilku se zarazil, když mu to došlo-"nešel jsi doufám k němu domů a…"
"Ano, byl jsem u něho a mluvil s ním," odvětil klidně.
"Ale proč?" prudce vstal, ve tváři kamennou masku.
"Chtěl jsem ho poznat, poznat člověka, který je mým sokem," jeho hlas byl stále vyrovnaný, ani jednoukrát se nezachvěl.
"Řekl jsi mu něco, nebo byť i jen naznačil?" zúžil oči do tenké škvíry.
"Ani jsem nemusel, on to ví," povzdychl si hnědovlasý a elegantně se posadil do křesla naproti němu.
"Co jsi to řekl?" v tu chvíli doufal, že se doopravdy jen přeslechl.
"Asi není tak prostej, jak jsi ho popisoval, prýt to ví už dýl," pokrčil rameny.
Vypadáš tak nevině
ale provinění v tvém hlase, to vyvrací
ty víš, co tím myslím
jaké to asi je, když ho líbáš a víš, že ti věřím?
A myslíš na mě, když se tě dotýká?
Můžeš být ještě víc odporný?
"Naruto já…"
"Nic neříkej…"zarazil ho blonďák. Celou dobu to od něj chtěl slyšet a teď, když tomu tak bylo, se necítil o nic líp, vlastně mu bylo hůř. Slyšet to takhle přímo mu dalo dostatečně znát, že to nebyla jen jeho představa, či paranoia, uvedlo ho to do skutečné reality.
"Ale já tě miluju," promluvil Sasuke zoufalým hlasem, který u něj nikdy Naruto nezažil. Nikdy ho neviděl tvářit se tak, tak zdrceně, tak smutně. Tedy v tváři se nezkřivil ani jediný sval, rty se nechvěly, ale ty oči, ty oči nebyly tak chladné, už nebyly bez emocí, ba naopak, teď jich byly plné.
"Tak mi tedy řekni proč," povzdychl si a upřel na něj pronikavý pohled svých modrých očí.
"Já…" zaváhal, přece mu tady nemůže říct skutečný důvod. To prostě nešlo.
"Chceš mi snad znovu lhát, říct mi, že to byla hloupost, jednorázová záležitost? Něco, co se dá jen tak sfouknout ze stolu? Nebo budeš konečně fér a konečně mi řekneš pravdu?" udeřil na něj nekompromisně. On prostě musí vědět, co je to za důvod. Potřebuje vědět, co udělal špatně, kde pochybili oba dva. Tohle si Sasuke nenechá pro sebe a on sám už se sebou nenechá jen tak manipulovat. On potřebuje zvážit, jestli s ním být, dát mu druhou šanci, anebo zahodit ty krásné okamžiky strávené spolu, zahodit jejich vztah.
"Protože nejsi nový," odpověděl nakonec černovlasý se sklopenou hlavou. Nemohl se dívat do těch přímých očí, nemohl už dál snést ten pohled plný bolesti a křivdy, kterou mu způsobil on sám.
"Co prosím?" nakrčil nechápavě obočí.
"Protože, i když jsi pro mě to nejlepší, co mě mohlo potkat, nejsi nový. Už to mezi námi není o tom poznávání, o vzrušení z neznámého. Není to o získávání, o dobývání tvého a mého srdce. Oba si už dávno patříme. Ať už se pohádáme, kolikrát chceme, vždycky jde jen o chvilkovou obnovu toho napětí mezi námi, a jakmile se usmíříme, vrátíme se k zajetým kolejím," řekl mu o svých skutečných pocitech.
"Prostě jsem ti zevšednil," vyšlo z něj šokovaně.
"Ale takhle to není…"
"Ale je, Sasuke, právě tohle si mi teď řekl, já to jen shrnul do jednoho slova," zakroutil zlehka hlavou a z koutku pravého oka mu vytekla první slza. "A já myslel, že jsme šťastní…oba dva," zašeptal smutně.
"Ale já jsem šťastný," snažil se Sasuke a myslel to upřímně, jen tam bylo to něco, co nechápal ani on sám.
"Ne, nejsi," zkonstatoval to Naruto. "Asi bude nejlepší dát si pauzu. Oddychnout si od sebe a všechno si rozmyslet," vstal a otočil se k odchodu z místnosti.
"Naruto, to ne…" prudce se vztyčil z křesla a uchopil ho za ruku.
"To je moje rozhodnutí, Sasuke. Ty jsi své učinil, když sis začal poměr s Kibou, tak mě nech teď učinit to své," řekl mu na to jen, a když Sasukeho stisk povolil, lehce se mu vymanil a odešel.
Tak se ani nepokoušej říkat, že se omlouváš
nebo že se snažíš spravit to
Neplýtvej s dechem, stejně už je pozdě
je příliš pozdě
Tvoje láska je jen lež
"Tak tomuhle se říká opravdu ironie osudu. Ty mě opouštíš kvůli němu a on mě kvůli tobě," podepřel si Sasuke hlavu a lokty se opřel o svůj pracovní stůl.
"Měl by ses ho pokusit získat zpět, Sasuke," řekl rozhodně Kiba. "On je to, co potřebuješ."
"Jo, já vím," povzdychl si.
"Víš, věděl jsem, že bych nikdy nemohl být první, první v tvém srdci, ale bláhově jsem si to nalhával. Myslel jsem, že když se s tebou Naruto rozejde, věci se změní, ale i to byla lež, kterou jsem říkal sám sobě. On je výjimečný, silný a přesto křehký."
"Budeš mi chybět," řekl mimo téma Sasuke. Kiba se ušklíbl, ale nic mu na to neodpověděl. Bude se přes Sasukeho muset přenést a věděl, že to, co dotyčný řekl, bylo jen proto, že věděl, jaký poklad s Narutem ztratil a trápil se tím. Možná mu bude chybět, ale nebude zraněný. Možná mu bude chybět, ale ne natolik, aby to překrylo tu bolest, kterou pocítil s Narutovým odchodem.





wow