1.Část: Přítomnost
"Jsi zaslepený Naruto, jen tě využívají stejně, jako využívali mě."
"Jak to můžeš říct, Sasuke, dali nám život, dali nám jméno, bez nich bychom nebyli nic."
"Ne, Naruto, jen z nás udělali své zbraně, nic víc," zavrtěl hlavou. "Pojď se mnou, postav se jim. To oni jsou zlo, ne já."
"Jak bych mohl zradit něco, v co věřím."
"Konečně bys mohl otevřít oči," odfrkl si.
"Prosím, vrať se," úpěnlivě prosil.
"Aby mě stihl trest?" ušklíbl se.
"Oni tě nepotrestají…"
"Jsi bláhový blázen. Oni takoví nejsou, oni jsou dobří," promlouval s odporem v hlase, ze kterého ironie doslova čišela proudem. Opravdu je nenáviděl.
"Nejdříve by mě mučili, vysmívali se mi, vymývali mi mozek svejma řečma a především bolestí. A pak, až by ze mě zbyla jen ubohá troska, která by neznamenala hrozbu, neměla vlastní mysl, tak pak by mě vyhodili na ulici a nechali chcípnout hladem a žízní, protože bych se už o sebe nedokázal postarat."
"Kde se v tobě vzalo tolik zloby, tolik nenávisti, tolik špatných myšlenek? Jak si o nich tohle můžeš myslet?"
"Protože jsem to viděl na vlastní oči, zakusil, jak chutná zrada. To oni jsou zrádci, to oni jsou zlo, ne já."
"Lžeš, ty lžeš," kroutil nevěřícně hlavou. Prostě tomu nemohl věřit, oni takoví nebyli, oni prostě nemohli být.
"Ani nevíš, jak bolí slyšet tohle zrovna od tebe."
Blonďatý chlapec sebou trhl na své posteli a složil tvář do dlaní. Opět prožil jejich poslední rozhovor, opět prožil jejich poslední setkání v jednom ze svých snů. Proč jen musel odejít, proč se tak změnil. Vždyť byl nejlepší, měl slibnou budoucnost, chtěl stoupat výš, stejně jako on. Jak mohl začít nenávidět ty, kteří mu dali domov, který mu vzala válka, jak mohl pozbýt svého vděku a přidat se na stranu nepřítele. Nic nechápal. Proč se všechno muselo zvrtnout, proč se museli stát nepřáteli. Cítil bolest, tak neskutečnou bolest, ale jeho víra, ta, kterou Sasuke ztratil, ho držela na nohou.
"Ah, Naruto, čekal jsem tě," pousmál se muž s dlouhými černými vlasy, políbil ho na tvář, a pak na rty. Žili v době, kde už se nad tím nikdo nepozastavoval, nikdo se neohradil, či se cítil znechuceně. Navíc nikdo by si nedovolil říct nic proti tomu velice vysoce postavenému muži.
Tak trpké, nic neříkající, proč nejde zapomenout. Ah Sasuke.
"Orochimaru-sama," zlehka se mu poklonil, když ho muž pustil ze svého sevření.
"Tak se mi to líbí," pousmál se muž. "Mít tě po svém boku je tak povzbuzující. Mám pocit, že čerpám novou sílu."
"Je mi ctí, pane," prohlásil Naruto.
Pouhý vděk, nic víc Vám nemůžu dát. Mé srdce je jinde, a přesto tluče tady.
"Mám pro tebe misi," řekl, ovinul ruku kolem jeho ramen a vedl ho k obrovské elektronické mapě. "Tady, nedaleko Navalského jezera, byla spatřena skupina odpůrců našeho řádu Vali," poklepal na jedno z míst na její desce, a to se přiblížilo a odhalilo místní terén. "Sestavíš tým a prohledáte to tam. Možná budete muset bojovat, tak se pořádně připrav. Pokud se vám povede někoho zajmout, tím líp," obeznámil ho s úkolem. "Nějaké otázky?" zeptal se s povytaženým obočím."
"Ne, pane," zavrtěl hlavou v záporném gestu.
"Dávej na sebe pozor, Naruto, nechtěl bych přijít o svého nejlepšího muže a snoubence," zašeptal mu do ucha a znovu ho políbil.
Možná jsem opravdu jen loutka, loutka, která cítí zbožnou úctu ke svému zachránci. Lapené zvíře, jež si myslí, že je volné a jedná správně. Ale co když tomu tak není? Ne, takovéhle myšlenky jsou hřích. Kaj se Naruto.
Utíkal se zbraní v ruce hustými křovinami, vyhýbal se vystupujícím kořenům stromů. Byl mu v patách. Oddálil se od své skupiny, která právě sváděla boj s ostatními odpůrci. On utíkal za tím, koho miloval, toho od koho zradu neočekával. Na jedné z menších mýtin se zastavil. Ztratil ho. Rozhlížel se kolem sebe. Pomalu se otáčel a hledal sebemenší stopu, která by mu řekla, kde se schovává. Špicoval uši a čekal. Najednou se zprudka otočil a vykryl útok pěstí, který na něj chystal černovlasý mladík.
"Zlepšil ses," ušklíbl se Sasuke a postavil se do obranné pózy.
"Musel jsem," podotkl.
"Vzdej to, Naruto, nechci ti ublížit."
"To samé bych mohl říct já," pronesl klidně. "Vrať se a všechno bude, jak má být."
"Nic už nebude takové, jak má být. Už nevěřím, Naruto, už nejsem slepý a ty, ty už taky nebude nikdy můj. Jsi s ním, nakonec tě přeci jen dostal."
"Nevím, o čem to tu mluvíš."
"O Orochimarovi, mluvím tady o Orochimarovi, o kom jiném? Tak moc dlouho tě chtěl, až tě má."
"Co ty o tom můžeš vědět, a co je ti vůbec do toho? Chová se ke mně hezky, stará se o mě, zná mě, spasil mě…"
"Ano, mě do toho nic být nemusí, vždyť už pro tebe stejně nic neznamenám, to co mezi námi bylo, asi zůstane jen vzpomínkou, která pro tebe nebude podstatná."
"Křivdíš mi," ohradil se.
"Ať už je to jak chce, měl bys konečně otevřít oči a nejprve skutečně poznat toho, koho si chceš vzít," odfrkl si zamračeně.
"O co ti jde, Sasuke," nechápal Naruto.
"Pouze o pravdu, Naruto. Jen tě chci oprostit od těch lží."
"Pořád nevím, o čem tu mluvíš."
"Jednou na to snad přijdeš sám a pochopíš," povzdychl si. "Teď však stojíme na opačných stranách, pokud se nemýlím. Tví muži tu brzy budou, a já musím jít."
"Nikam nepůjdeš, Sasuke," namířil na něj Naruto pistolí.
"Oba moc dobře víme, že nevystřelíš, Naruto. Pokud v tobě zbyly ještě nějaké city ke mně, anebo alespoň špetka toho přátelství, necháš mě protentokrát jít."
"Já nemůžu, chci, ale nemůžu," povzdychl si.
"Tak potom bojuj jako muž," pokrčil nohy v kolenou, ruce ohnul v loktech a dlaně sevřel v pěsti.
"Sasuke," vyslovil jeho jméno váhavě a během vteřiny musel uhýbat rychlému výpadu. A rázem dalšímu a dalšímu. Už tedy dál neváhal a začal rány oplácet.
Boj byl vyčerpávající a Naruto již zmoženě klečel na kolenách.
"Někdy příště, Naruto," pronesl zlehka zadýchaně Sasuke a otočil se k odchodu. Blonďák rychle popadl znovu svou zbraň a namířil ji na Sasukeho. Ozval se výstřel a Sasuke s bolestným vyheknutím klesl k zemi.
"Ne! Dost!" vykřikl Naruto na jednoho z vojáků, který se k němu dostal jako první, vystřelil po Sasukem a znovu natahoval kohoutek.
"Skvělá práce, Naruto," poplácal ho Orochimaru po zádech.
"Ty a tvůj tým jste odvedli skutečně dobrou práci," usmál se. Naruto se zlehka také pousmál, ale vůbec se necítil šťastně. Jindy byl na sebe v takovýchto situacích pyšný, ale dnes se spíše cítil zle.
"Co s ním teď bude?" zeptal se tiše. Zadíval se Orochimarovi do očí a na malý okamžik se mu zdálo, jako kdyby se v nich mihl krutý stín.
"Půjde před soud a bude se kát."
"Kát?" zeptal se nechápavě Naruto.
"Bude muset poprosit o smilování. Pokud tak udělá, pobude si v cele na samotce pouhý rok, pokud tak neučiní, bude to hodně dlouhá doba, než se dostane ven."
Naruto se převaloval na posteli a za žádnou cenu nemohl usnout. Poléval ho pot a dorážel na něj stále špatný pocit. Něco se dělo a rozhodně to nebylo dobré. Prudce vstal, obul se a vyšel ze svého pokoje. Zamířil k Orochimarovým komnatám. Potřeboval dodat trochu klidu, s někým si promluvit, a jeho vůdce byl vhodnou osobou.
Vtrhl do místnosti bez zaklepání a rozhlédl se kolem sebe, nikdo tam však nebyl.
"To je zvláštní," zamumlal si pro sebe a už chtěl odejít, když se zpoza jedné stěny ozval křik. "Sasuke," prošlo jeho hlavou. "Ale kde? Vždyť už v tomhle křídle budovy žádná jiná místnost není," pomyslel si zoufale.
"Myslel sis, že ti to projde, Sasuke?" zaslechl Orochimarův hlas, a tak přitiskl ucho ke stěně, na místo odkud hlas přicházel.
"Jsi parchant," odvětil mu na to tázaný ztěžka.
"Jak lichotivé, slyšet to z tvých úst. Ale to ti nepomůže," zasmál se a pokračoval: "Jaké to je ležet tu, být bezmocný a vědět, že brzy z tebe nezbude nic? Vědět, že Naruto mi věří víc než tobě? Že brzy už bude jen můj?" ptal se posměšně.
"On nikdy nebude tvůj, ať už mě odstraníš z cesty, kolikrát chceš, vždycky mi bude patřit, bude mě milovat, ať se mi stane cokoliv," řekl mu na to Sasuke odhodlaně.
"Mě stačí jeho důvěra a jeho tělo. Je kouzelný, že? Když sténá a prohýbá se ve slastných křečích," rýpal do něj posměšně.
"On s tebou nemohl spát, vůbec nemůžeš vědět, jaké to je!" nechtěl tomu uvěřit. Naruto by se mu neodevzdal jen tak. Chvíli bylo ticho, dokud se Orochimaru neušklíbl.
"Máš pravdu, slíbil jsem mu, že s tím počkám, i když nerad. Ale vím, jak vypadal, když se prohýbal pod tvými dotyky. Kamera v jeho pokoji, mi totiž ukazuje všechno. Proto jsem o vás dvou věděl."
"Jsi zvrácený," prskl Sasuke znechuceně.
"Komu na tom záleží? Jdu si jen za tím, co chci. Minule se mi to nepovedlo, ale tentokrát tě odstraním z cesty jednou provždy," zazněl krutý smích, a pak další a další výkřik plný ukrutné bolesti.
Naruto začal zběsile hmatat po stěně, někde tam přece muselo být nějaké tlačítko, které by ho pustilo dovnitř. Vyhazoval jednu knížku za druhou, jako to vídával ve starých filmech. Začínal být zoufalý. Rozhlédl se po pokoji, hledal něco podezřelého, ale všechno vypadalo tak všedně.
"Mysli, mysli," říkal si a snažil se soustředit, ale výkřiky ozývající se z vedlejší místnosti mu to neumožňovaly. Znovu se rozhlédl a pohledem zavadil o dva obrovské rudé závěsy u okna. Rychle k nim zamířil a schoval se za ně. Vystřelil ze své zbraně a vyčkával. Výkřiky ustaly. Chvíli bylo ticho a nic se nedělo. Naruto tedy vystřelil ještě jednou. Opět chvíli čekal. Jedna ze stěn se začala pomalu otevírat, a on spatřil Orochimara, jak obezřetně prohlíží místnost.
Když nikoho neviděl, vyšel o kousek ven. Otáčel se a zhodnocoval situaci. Dostal se až k závěsům, prošel kolem nich a mířil k otevřeným dveřím od předsíně.
"Položte zbraň, Orochimaru-sama," ozval se za ním tichý, trochu nervózní hlas a na spánku ucítil studený kov.
"Naruto, co tu děláš?" zeptal se zmateně jeho velitel.
"Položte tu zbraň," zopakoval Naruto pouze, který mu držel hlaveň své příruční zbraně u hlavy, už o dost klidněji.
"Proč to děláš?" zeptal se znovu a raději odhodil zbraň stranou.
"Abych ho zachránil," odvětil. "Tak, a teď se pomalu otočte a jděte," přikázal mu. "A žádné úskoky, jsem velice pohotový."
"Odhoď tu zbraň a pusť ho," řekl jednomu z vojáků, který hlídal Sasukeho. Dalo mu pěkně zabrat zůstat v klidu a udržet dostatek pozornosti, když viděl Sasukeho v tak bídném stavu.
"Poslechni ho," zavrčel podrážděně Orochimaru, když voják evidentně zaváhal. Muž přikývl a odhodil tedy zbraň. Poté odpoutal Sasukeho od lůžka, ke kterému ho vázaly pouta z nějakého kovu. Naruto se rozhlédl kolem a tvář se mu zkřivila vztekem a zároveň bolestí, když spatřil několik ostrých nástrojů a elektrický paralyzér.
"Můžeš vstát?" zeptal se Sasukeho.
"Nejsem si jistý," povzdychl si černovlásek v odpověď. Mluvil ztěžka, s hlasem plným bolesti.
"Ty," pohodil hlavou k tomu vojákovi. "Vezmi ho, a pohni si," přikázal mu a víc přitiskl pistoli k Orochimarově spánku. Tolik vzteku najednou nikdy necítil. "Ne, do náruče," upozornil ho, když si chtěl Sasukeho dát na záda.
"Ani krok, nebo to tady velitel koupí," řekl Naruto vojákům, kteří přiběhli k velitelovým komnatám, aby zjistili, co to bylo za výstřely.
"O co se tu snažíš, Naruto? O co tu jde?" vystoupil jeden z nich a nechápavě se na něj díval.
"Pouze zachraňuju, Saii, konečně jsem otevřel oči," odvětil mu a pstupoval uličkou rozestoupivších dál. "Otevři výtah a Sasukeho tam opatrně polož, pak ustup," oznámil vojákovi, co s nimi šel. Když tak učinil, zatáhl Naruto Orochimara dovnitř a čekal, až se zavřou dveře.
"Toho budeš litovat, Naruto," řekl výhružně Orochimaru jeho směrem.
"Ne tolik, jako toho, že jsem Sasukemu nevěřil a Vám ano," zakroutil oslovený hlavou.
Když výtah zastavil a dveře se rozevřely, zničil Naruto hlavní ovládací panel.
"Sasuke, teď se o mě opři"-rozhodl-"a ty" podíval se zhnuseně na člověka, kterého považoval za svého otce, učitele a velitele-"sladké sny," prskl a praštil ho zbraní do zátylku.
"Musíme rychle zmizet," vyslovil svou myšlenku nahlas a belhal se se Sasukem k jednomu z letadel v hangáru, kde s výtahem zastavili.
"Jsi si jistý, že tohle chceš?" zeptal se ho jeho společník zadýchaně.
"Zvyknu si," odvětil na to jen Naruto a pomohl mu nastoupit.
"Letadla mají naváděcí systém, musíme někde přistát a dál se dostat po svých," uvažoval, a když se mu nedostávalo odpovědi, prudce otočil hlavu. "Sasuke," promluvil na něj, ale on nereagoval. Zapnul tedy autopilota a pokusil se ho probrat proplesknutím.
Když otevřel oči, zjistil, že leží na něčem měkkém. Bylo mu ještě mizerně, ale cítil, že brzy bude v pořádku. Orochimaru s tím druhým vojákem ho hodně zřídili. Kdyby nebylo Naruta…
Rozhlédl se kolem sebe, ale nikde ho neviděl. Navíc místnost, ve které ležel a postel, na které ležel, mu byly více než známé.
"Ach, Sasuke, už jsi vzhůru?" vstoupil do jeho pokoje jeho nejbližší přítel jménem Suigetsu, s podnosem, na němž byl džbán vody a spousty jídla.
"Kde je Naruto?" ignoroval jeho předešlou otázku.
"Kdo?" nechápal jeho přítel.
"Naruto, ten voják, co byl se mnou v letadle!" řekl zprudka.
"Neboj, ten je už dávno ve vězení," mávl nad tím klidně rukou.
"Jak dlouho tam je?" zeptal se vyděšeně.
"Jen klid, Sasuke, jen klid. Vůbec nechápu, o co ti jde."
"Jak dlouho?"
"Týden."
"Ať ho ihned pustí a poskytnou mu nejlepší lékařskou péči," jednal ihned.
"Zbláznil ses? Je to nepřítel!" vyjevil se Suigetsu.
"To on mě zachránil, a navíc je to on," objasnil mu.
"Zachránil? Nepřítel?...Počkej, počkej, on jako on?" vytřeštil oči.
"Jo, on jako on, a teď pohni!" rozkázal mu.
"Hai, hai," přikývl a rychle zmizel.
"Promiň mi to," zašeptal mu do ucha a políbil ho na čelo.
"Ale co? Nemohl jsi vědět, že nás sestřelej," zlehka se pousmál, i když kvůli modřinám v jeho tváři, to šlo hodně ztěžka a bolestně. "Navíc, to já bych se měl omlouvat, nevěřil jsem ti," smutně sklopil hlavu.
"Ale teď už mi věříš, a to je hlavní," pohladil ho jemně po tváři, ale i přesto Naruto sykl. "Bolí to moc?"
"Už je to lepší," zalhal.
"Neměli tě tak moc zbít a zřídit, nikdy se takhle nechovají," povzdychl si.
"Mysleli, že to já ti provedl tvá zranění, byla to odplata. Chápu je."
"Stejně ale měli počkat, až se proberu a všechno jim řeknu."
"Teď už na tom nesejde, už se stalo."
"Asi máš pravdu, ale i přesto…"
"Nech to být, a teď si ke mně lehni, už dlouho jsi mi nebyl na blízku," řekl prosebně.
"Dobře," přikývl tedy Sasuke, když viděl, jak je Naruto unavený a splnil jeho přání.





Kyyááááááá!!! Nová kapitolovka, nová závislost!
