2. Část: Ztracená paměť?
"Maškarní?" napadlo mě, a tak jsem je tiše, skryt větvemi keřů, sledoval. Doufal jsem, že mě dovedou někam do civilizace, do města, kde se koná nějaká slavnost a oni tam mají namířeno. Má naděje na vyrozumění a záchranu se rozpadla, když se zastavili. Před sebou jsem viděl spousty stanů a ještě více mužů stejně oblečených jako oni. Pootevřel jsem pusu a nechápavě na ně třeštil oči. Pořádně jsem si je prohlédl a zaměřil se na jejich erby na hrudi. Byl na nich černý havran v červeném poli.
"Kde jsem ho jen už viděl?" zamumlal jsem si pro sebe a zapátral v paměti. Byl mi hodně povědomí, ale nějak jsem si ho nemohl vybavit. A pak mi to došlo. I když jsem na znaky rodů expert nebyl, i když jsem v nich měl vždycky zmatek, tenhle jsem si pamatoval víc než dobře. Tohle byl erb rodu Mustafů, nepřítele shoguna Tadashiho.
Chtěl jsem se podívat o něco blíž, ale zabránila mi v tom ruka, která uchopila pevně mou paži a ta druhá zabránila vyjít výkřiku z mého hrdla.
"Ššš," ozvalo se u mého ucha, když před křovím zastavilo asi tak deset pěšáků a pět jezdců. Stáli mlčky a rozhlíželi se kolem sebe. Došlo mi, že to musí být hlídka, která prohlíží okolí a chrání tábor před špehy. Když konečně zmizeli, odtáhl mě neznámý do bezpečné vzdálenosti od tábora.
"Zbláznil ses, Isamu? Mohli tě najít a zajmout!" vybafl na mě šedovlasý kluk o něco starší než já. Prohlédl jsem si pozorněji jeho tvář. Neznal jsem ho, tak odkud mohl znát mé jméno? Více zarážející však bylo, že mi ty jeho rysy připomínaly ty mé.
"Kdo jsi?" zeptal jsem se ho tedy a překvapeně přitom zamrkal. V jeho obličeji se objevil nechápavý výraz.
"To je fakt dobrý vtip Isamu," zasmál se, ale přestal, když spatřil, že to myslím vážně. "To ses někde praštil do hlavy, že nepoznáváš ani svého bratra?" pozdvihl s obavou v očích obočí a naklonil ke mně blíž hlavu, aby popřípadě objevil nějaké zranění.
"Bratra?" vytřeštil jsem na něj oči. Já žádného bratra neměl, odjakživa jsem byl jedináček, tak o čem to tu mluví? Byl jsem zmatený, kam jsem se to zase dostal? Možná do nějakýho pěkně bláznivýho snu, či co.
"Samozřejmě, to jsem já, Ichiro," snažil se mi marně připomenout. Koukal jsem na něj jako na blázna. Možná jím i byl. Vždyť, kdo se v jednadvacátým století obléká jako zemědělec někde z patnáctýho, či šestnáctýho století? A proč mám vlastně takové oblečení sám na sobě? Proč mám na sobě-stejně jako ten Ichiro-jakýsi modrý kimono a kam zmizely moje džíny a černá košile?
"Promiňte, ale to musí být nějaký nedorozumění. Já žádného Ichira neznám a už vůbec rozhodně nemám bratra. A proč jsme vlastně oblečení jako z patnáctého století?" zajímal jsem se a on vypadal čím dál tím vyděšeněji.
"Co ti je, Isamu? Stalo se ti něco? Máš snad horečku, že blouzníš?" připlácl mi svou dlaň na čelo a opět ji stáhl. "Horečku nemáš, možná, že jsi nemocný, možná nějaký duch, či démon," mrmlal si pro sebe a mnul si bradu.
"Já si připadám v pořádku, obávám se spíše o vaše zdraví," zamračil jsem se.
"Proč o mé? Já tu nejsem ten, kdo nepoznává svého vlastního bratra, a kdo ani neví, jaké je století," oplatil mi.
"A jaké tedy je?"
"Šestnácté, ale o to tady nejde, musíme…"
"Šestnácté?" přerušil jsem ho svým zděšením. "Ale jak je to možné?" vytřeštil jsem oči a snažil se to rozdýchat. Tohle musel být doopravdy sen, a to pěkně živý. Asi bych měl přestat číst ty knihy o historii a opravdu trochu začít žít, protože mi z toho začíná, jak tak vidím hrabat. Ale počkat…
Ta kniha! Lehl jsem přeci na postel, a tam byla ta kniha! Ta, kterou jsem nikdy neviděl, a potom, potom jsem ji přeci otevřel a od tý chvíle jsem tady. Chtěl jsem se vrátit na místo svého dopadu, ale ten Ichiro by mě určitě nepustil. Musel jsem tedy hledání té divné knihy nechat na později.
"M-mohl bys mě prosím tě odvést domů? Asi mi doopravdy není dobře," řekl jsem tiše, zmaten tím vším a nechal se Ichirem podepřít a odvést pryč. Byl jsem z tohohle všeho doopravdy na mrtvici. Co se to kruci děje? Pořád ta samá otázka, ale žádná odpověď.
Odvedl mě tedy k sobě, no asi i k nám domů, do jakési chatrče asi kilometr od místa, kde jsem se ocitl. Když jsme vstoupili dovnitř, spatřil jsem staršího muže, s dlouhými šedými vlasy staženými do culíku rudou stuhou, oděného do kimona stejné barvy, jako jsem měl já a ten Ichiro. Ženu s černými vlasy, které jí sahaly až do pasu, jež na sobě měla skromné kimono hnědé barvy a malou holčičku, s vlasy černými jako ta žena, která si hrála s dřevěným koníkem, oděnou do šedého kimona.
"Otče, máme tu menší problém," oslovil Ichiro toho muže a ten se na něj tázavě zadíval. "Isamu zdá se ztratil paměť. Vůbec mě nepoznává a ani neví, jaké je století," spustil ihned. Muž se zamračil a žena ztuhla. Zděšeně si dala ruku k ústům a starostlivě se na mě zadívala.
"Jak se to stalo?" zeptal se muž. Vypadal dost přísně a naháněl mi strach.
"Nevím, ale žádné zranění nemá."
"Eště aby to tak byl démon!" spráskla žena ruce a já povytáhl obočí. Zapomněl jsem, jak byli lidé v této době pověrčivý. Démon, tse, jak v něco takového mohli věřit? I když nikdy jsem nevěřil v kouzla či nadpřirozeno, a teď jsem najednou v minulosti.
"Eh, promiňte, ale já se cítím v pořádku," ozval jsem se.
"Tobě přijde v pořádku, že jsi zmatený a nepamatuješ si ani svého bratra?" obrátil se na mě Ichiro.
"Asi si mě s někým pletete, možná že mé jméno je Isamu a možná, že vypadám jako on, ale nejsem on. Možná to bude znít divně, ale jsem z jednadvacátého století, jsem z budoucnosti," zkusil jsem jim to vysvětlit, ale vypadalo to, že jsem to ještě zhoršil, že jsem jen přilil olej do ohně.
"On se doopravdy musel zbláznit," vyděsili se muž se ženou. Žena lomila rukama a modlila se ke všem bohům, aby očistili jejího mladšího syna a muž se snažil uklidnit své rozčilení a myslet logicky.
"Tohle už neříkej," sykl ke mně nakonec a já na něj vytřeštil oči. "Nikde se o tom nezmiňuj!" přikázal mi. "Nechci, aby mého syna označovali za blázna, abys svými řečmi pošpinil rodinu!" stále zvyšoval hlas, až jsem se strachy musel přikrčit. Ten chlap fakt budil respekt. Tak co byste chtěli od muže, jehož tělo bylo od jistě tvrdé práce svalnaté a opálené, tvář měla kamenný výraz a jehož oči spalovaly na uhel. "Přátelům řekneme, že jsi spadl z koně a uhodil ses do hlavy, proto jsi ztratil paměť, tím jsem skončil," pronesl to takovým tím hlasem, který nesnese odporu. Zvládnul jsem jen přikývnout.
Ichiro mě odvedl do menší, skromně zařízené místnosti se dvěma postelemi. Tohle musel být zřejmě náš pokoj. Ukázal na postel u okna a já se na ni posadil.
"Počkej tady, hned jsem zpátky," řekl mi, a pak odešel. Zůstal jsem tam sám a mohl tak aspoň přemýšlet o své situaci. V téhle rodině jsem spojence nalézt nemohl, a nebyl nikdo, s kým bych mohl svůj problém probrat. Musel jsem to tedy zvládnout sám. Přijít na to, jak se vrátit zpět tam, kam patřím. Jedinou mou možností bylo najít tu knihu, ale jak? Oni mě nepustí na místo, kde jsem dopadl, a navíc mě zřejmě teď budou víc hlídat, po tom všem, co jsem jim řekl. Možná se vykrást někdy v průběhu noci? Napadlo mě, ale ihned jsem to zavrhl. Nejenže bych svým pokusem zřejmě Ichira vzbudil, ale navíc bych stejně neviděl ani na krok. V týhle době baterky neměli a prozatím jsem nevěděl, kde tu mají nějakou louč, či byť i jen svíčku.
Po nějaké chvíli se Ichiro skutečně vrátil. Mlčky si přisedl ke mně na postel a chvíli vyčkával, než promluvil.
"Víš, Isamu, takovéhle věci už raději otci neříkej a už vůbec ne matce. Víš, jaký o tebe má strach?"
"Ale je to pravda, Ichiro, nemůžu přeci lhát," namítl jsem.
"Isamu," povzdychl si bolestně. "Prosím, přestaň," naléhal na mě se smutkem v očích. Bylo na něm vidět, že mu na rodině hodně záleží a moje "ztráta paměti" ho hodně zasáhla. Muselo to pro ně být těžké, stejně tak jako pro mě být tady.
"Možná nejsem tak úplně v pořádku," prohlásil jsem nakonec a on se zlehka pousmál. Bylo to jak pro jejich, tak pro moje dobro. Když se jim pokusim navrátit jejich Isama, když se pokusím chovat, jako on, můžu získat jejich důvěru a já pak dostanu určitou volnost. Jenže tohle zabere dost času a mezitím už bude ta kniha pryč. Jinou možnost jsem však neměl, mohl jsem jen doufat. Doufat, že se jednoho dne, dostanu z téhle šlamastiky ven a dostanu se domů.





paaani...tak to je nieco....toto bude este hodne zaujimave, ako vidim:)