close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Cesta do minulosti-1.část

9. dubna 2011 v 16:34 | terkic |  Kapitolovky
Tak tu mám novou originální kapitolovku:) podle nadpisu už asi víte, o čem tak bude:D původně sem ji sem chtěla dát, až budu mít pár kapitol napsaných, ale nakonec to vedlo k tomu, že mám rozepsanou pouze půlku další, už asi tři měsíce,a sem líná psát:D takže mě snad tohle motivuje:)

1. Část-Párty


Nikdy jsem nevěděl, že mé sny se stanou skutečností. Bylo mi devatenáct, když jsem nastoupil na universitu historie v Tokiu a mohl se tak věnovat tomu, co mě bavilo nejvíc. Dostat se do hloubky dějin, slyšet o nich, číst o nich, rozebrat každičký detail minulosti mě fascinovalo. Vždy jsem byl tak trochu knihomol a knihy o historii, různých legendách a s příběhy ze starých dob jsem měl nejradši. Má matka s otcem však pro mou vášeň neměli pochopení.
"Jsem doma!" křikl jsem do hlubin našeho domu, zul si boty a vydal se do kuchyně, kde jsem tušil svou matku. Když jsem tam dorazil, překvapilo mě, že je doma i otec. Oba seděli za stolem a zamračeně mě pozorovali.
"Co se děje?" zeptal jsem se nechápavě a všiml si, že máma drží v ruce nějakej list papíru a na stole se válí roztržená obálka.
"Tohle ti přišlo," odvětila suše a papír mi podala. Chvíli jsem ho pročítal a mé koutky úst se roztahovaly do čím dál tím většího úsměvu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Byl to dopis ze školy, kam jsem si podal tajně přihlášku, dopis s rozhodnutím o přijetí.
"Páni," vydechl jsem jen. Na víc jsem se nezmohl. Mé srdce zrychleně bilo a ruce se mi třásly.
"Můžeš nám laskavě říct, co to znamená?" vložil se do toho i táta, který se právě pohodlněji opřel o opěradlo židle a zkřížil si ruce na prsou.
"No to, že jsem se dostal na školu," pronesl jsem nechápavě. Proč byl tak naštvaný?
"A jak je to možné? Tam jsme přihlášku neposílali," pokračoval v rozhovoru a matka pouze přikyvovala na souhlas.
"Vy ne, ale já ano," můj hlas byl klidný a stále v duchu nevědomí, kam tím rodiče míří.
"Snad jsme se dohodli, že půjdeš na nějakou školu tady v okolí, navíc zaměřenou na užitečnější obory, jako jsou ekonomika, právo, doktořina, či politika, a ne na historii."
"To vy jste se dohodli. Já o takovýhle věci nikdy neměl zájem. Mě baví dějepis, zkoumat minulost a ne hrát si s čísly, topit se v zákonech, vrtat se v lidech, či jim kazit svou existencí život," odporoval jsem.
"A co ti ta tvá blbá historie jako dá, hm? Nepřinese ti pořádné finanční zabezpečení. Co jako budeš dělat, až dostuduješ?" zvýšila na mě máma hlas. Vůbec jsem ani jednoho z nich nepobíral, nevěděl, co jim na tom tak vadí.
"Chci se prostě věnovat tomu, co mě baví a naplňuje. Navíc se ze mě může stát archeolog, nebo bych mohl přednášet na universitě. Prostě mě to baví a já nevím, co na to víc říct."

Měli k tomu spoustu řečí a já se je rozhodl neposlouchat, oni zase mě v tom nepodporovat. Odstěhoval jsem se, a abych se uživil, našel jsem si brigádu v jednom z místních muzeí jako průvodce. Nebylo sice lehké studovat a k tomu ještě vydělávat nějaké ty peníze, ale zvládal jsem to. Ve třídě jsem patřil k těm nejlepším a mé výsledky byly skvělé. Učitelé mě chválili a já měl díky tomu pocit zadostiučinění, pocit, že jsem se rozhodl správně. Vůbec mi nevadilo, že na nic jiného nemám čas, byl jsem rozhodnut plně se věnovat historii a obětovat pro ni cokoliv. Když nad tím tak uvažuji, pořádné přátelé jsem neměl, tedy pokud opominu Teguchiho, který se mnou sdílel pokoj a Tomoko, mou spolužačku, která se se mnou učila a byla do mě zamilovaná.
"Pořád si nejsem jistá, jestli to bylo 25. nebo 26. V jedný knížce píšou pět a v druhý šest," povzdychla si má spolužačka s dlouhými plavými vlasy a bezradně se na mě zadívala svýma zelenýma očima. Byla jednou z těch obdivovaných holek. Hezká, milá a hlavně přátelská. Sen každýho kluka, ale ne mě. Věděl jsem, že nejsem Tomoko lhostejný, i když nic neřekla přímo, ale já neměl zájem. Jediné co jsem teď chtěl, bylo se plně věnovat studiu dějin.
"Vlastně platí obojí," odvětil jsem jí a ona nechápavě zamrkala. "Podle tehdejšího kalendáře to bylo 25. a podle toho dnešního 26.," osvětlil jsem jí.
"Aha, díky, moc jsi mi pomohl," pousmála se na mě a zpříma mi hleděla do očí. Jinej by se z toho roztekl blahem, ale se mnou to ani nehnulo. V tu chvíli se ke mně nahnula a chtěla mě políbit, já však odvrátil hlavu stranou, a tak se její rty dotkly mé tváře.
"Promiň," zašeptala smutně, a opět se stáhla.
"Ne, to já se omlouvám. Víš, ty jsi vážně fajn a jsi hezká, ale já teď holku nehledám. Navíc, co by sis počala s někým, jako jsem já," pravil jsem rychle a doufal, že jí to moc neublíží. "Doufám, že to neovlivní naše přátelství, protože s tebou moc rád studuju. Pomáhá mi to a rychleji to utíká, když mám společnost."
"Neboj, budu tu pro tebe," mírně se pousmála. Bylo mi jí líto, ale víc jak přátelství jsem jí nabídnout nemohl.
Odmítl jsem ji. Dívku jsem nepotřeboval, žádnou jsem nechtěl, i když zájem o mě byl.

Teď si tak uvědomuji, že jsem se nepředstavil. Mé jméno je Isamu Naoshi, a jak už jsem již říkal, jsem studentem Tokijské university historie. Mám krátké šedé vlasy a modré oči. Nejsem malý ani vysoký, dá se říct tak akorát a ani tintítko ani svalovec, něco mezi tím. V popisování svého vzhledu nejsem dobrý a o vlastnostech nemluvě. Svůj obrázek o mě si budete moct udělat během mého příběhu, který se i mně stále zdá jako sen.

"Děláš ty vůbec něco jiného, než že čučíš do těch knih?" zeptal se mě s povzdychem Teguchi, když si dovysušil své dlouhé hnědé vlasy a hodil sebou na postel. Ručník odhodil kamsi stranou, jako to běžně dělával.
"Ano, čučím i do sešitů s poznámkami," odvětil jsem s pokrčením ramen a otočil na další stránku. Bylo mi fuk, že tuhle knihu jsem četl už nejmíň třikrát a znal jsem ji skoro nazpaměť, ale příběh ze šestnáctého století o shogunovi Tadashim a jeho družině mě prostě vtáhl a nechtěl mě pustit, i když jsem ho měl již přečtený. Tuhle část japonské historie jsem měl nejraději.
"Ty jsi nemožný," povzdychl si.
"To je možný," reagoval jsem klidně a četl dál. Byl jsem již skoro na konci knihy a četl o rozhodující bitvě na Jasmínových polích. Tahle část nebyla nijak extra popsaná, protože o ní nebylo příliš známo. Bylo tam napsáno pouze, že shogun Tadashi vyhrál. Celkem mě to štvalo, když jsem uvážil, že to bylo jeho hlavní a velice důležité vítězství nad jeho úhlavním nepřítelem, shogunovi vedlejší země.
"Proč se mnou někdy někam nezajdeš? Víš, jak jsou večírky na vedlejších kolejích bezvadný a kolik koček se tam najde?"
"Nemám na to čas."
"Ale prosim tebe. Kdyby ses jeden večer uvolnil a vynechal to svý ležení v dějinách, všiml by sis, že se kolem tebe taky něco děje. Jednou budeš litovat, že sis víc neužíval."
"Mě stačí žít, tak jak žiju. Nepotřebuju k tomu večírky, alkohol a ani holky."
"Tak a dost," řekl, vstal z postele a zaklapl mi knihu.
"Co to děláš? Teď abych hledal, kde sem skončil," zamrmlal sem naštvaně a pokusil se knihu znovu otevřít, on však připlácl její vrchní desku svou dlaní tak pevně, že jsem neměl šanci.
"Beru tě ven," oznámil mi a za paži mě vytáhl ze židle.
"Ale já nechci," vzepřel jsem se, ale byl silnější.
"Dneska ti ukážu, jak to chodí venku, v normálním světě, v normálním životě," pronesl rozhodně a táhl mě ke dveřím.
"K-kam to dem?" vykoktl jsem ze sebe.
"Na párty na vedlejší kolej."

Celou tu cestu, co mě táhnul za sebou, jsem přemýšlel, jak se zdejchnout. Měl jsem v plánu vypařit se hned, jak vkročíme do dveří a on se zapojí do zábavy, ale ani to mi nemělo vyjít. Celou tu dobu, co jsme tam byli, se mě držel jako klíště a nutil mě pít pivo, saké a já nevim co všechno ještě. Nakonec jsem-možná otupělý alkoholem, sám nevím-musel uznat, že to tam není tak špatný. Bavil jsem se i s pár lidma, za kterýma mě dotáhl a dokázal se bavit i o něčem jiném, než o dějinách. Stejně bych ale byl radši, kdybych se mohl vrátit do pokoje ke své knize.

Teguchi se ode mě odlepil až kolem půlnoci, ve chvíli, kdy zahlídl nějakou holku a rozhodl se zkusit svý štěstí. Teď jsem měl sice perfektní možnost konečně odejít, jenže když jsem se zvedl, šíleně se mi zamotala hlava. Na alkohol jsem nebyl zvyklý a Teguchi ho do mě lil minimálně dobré dvě hodiny v kuse. Opřel jsem si tvář do dlaní a pokusil se rozdýchat náhlý nával nevolnosti. Všechno najednou bylo nějak rozmazaný a hlučný. Asi na pátý pokus jsem konečně vstal a motavým krokem se doploužil k východu z budovy.

Čerstvý vzduch byl příjemný, a trochu pročišťoval mou mysl, ale i přesto jsem to už neustál a svalil se na lavičku, na půli cesty na svou kolej. Natáhl jsem se na ni a ruku pokrčenou v lokti jsem si opřel o čelo. Ještě chvíli jsem pozoroval hvězdy, než jsem znaven dnešním dobrodružstvím, jménem párty, nezačal usínat. Pořádně jsem nevnímal, co se kolem mě děje. Najednou jsem zaslechl jen něčí kroky a podivnou řeč, kterou sem ve svém stavu nedokázal identifikovat. Pootevřel jsem trochu oči a viděl jen velice rozmazanou siluetu nějakého člověka, který se nade mnou nakláněl. Popravdě jsem mu nepřikládal žádnou další valnou pozornost, na to sem byl příliš unavený a věděl, že jediné po čem teď skutečně toužím, je spánek. Znovu jsem tedy oči zavřel a propadl se do stavu absolutního nevědomí.

Když jsem ráno otevřel oči a zamžoural jimi, překvapeně jsem zjistil, že neležím na tvrdé lavičce v parku, ale nýbrž ve své posteli. Vůbec jsem nevěděl, jak jsem se sem dostal, no možná Teguchi… Zadíval jsem se k jeho posteli a naskytl se mi tak pohled na mého spolubydlícího, který chrápal s otevřenou pusou dokořán a se slinou stékající mu z pravého koutku úst. V jeho náruči ležela nahá dívka a nevědomě mi ukazovala odhalená prsa.
"Teguchi to zřejmě nebyl," pomyslel jsem si a protočil oči v sloup. Zvedl jsem se z postele s úmyslem jim nechat alespoň zbytek jejich soukromí, vzít si věci a vypadnout do sprchy. Zarazil jsem se, když jsem na svém lůžku spatřil již na pohled velice starou knihu, vázanou do kožených desek.
"Kde se to tady vzalo?" zamumlal jsem si pro sebe. Poškrábal jsem se nechápavě na hlavě a nakonec se rozhodl to prozatím nechat být. Třeštila mi palice a nelibý zápach alkoholu, který se ze mě linul, nepřinášel nic dobrého mému rozbouřenému žaludku.

Potom co jsem se po špičkách doplahočil ke své skříni s oblečením, jsem se stejně tiše přesunul ke dveřím, oddělujícím koupelnu od pokoje. Rychle jsem ze sebe shodil špinavé oblečení a hodil ho do koše na prádlo.
"Možná už je taky na čase zajít zase do prádelny," povzdychl jsem si, když byl koš naplněný až po okraj a kolem něj se válely ponožky. S vidinou dalších zbytečných starostí, jsem konečně otevřel sprchový kout a vlezl do něj. Nejdříve jsem se potřeboval probrat, a tak jsem na sebe bez sebemenšího zaváhání pustil studenou vodu. Vždycky jsem byl otužilý, ale i tohle byl trochu větší šok pro mé tělo. Stiskl jsem pevně zuby k sobě, abych nevykřikl a nevzbudil tak ty dva ve vedlejší místnosti. Pomalu jsem pak začal otáčet pravým kohoutkem, a čím byla voda teplejší, tím víc se mé tělo začalo uvolňovat. Cítil jsem se spokojený, a dokonce i ta otravná bolest hlavy a nevolnost začaly pomalu, ale jistě ustupovat. Najednou mi zakručelo v břiše a já si tak uvědomil, že jsem vlastně od včerejšího oběda nic nejedl. Žaludek už byl klidnější, a tak jsem se mohl těšit na vydatnou snídani, kterou naše jídelna zajišťovala. Neváhal jsem tedy ani chvíli, vypnul vodu a rychle vystřelil ze sprchového koutu ven. Oblékl jsem se, a aniž bych bral již ohledy na svého spolubydlícího a jeho novu známost, práskl jsem za sebou dveřmi od pokoje a běžel chodbou směr jídelna.

S pocitem uspokojení jsem se koukal na prázdný talíř, který ležel přede mnou na stole. Ještě před nějakýma deseti minutama, byl naplněný po okraj různými dobrotami, od pečiva až po koláče. Bohužel s pohledem na své digitální hodinky jsem zjistil, že už mám dvacet minut zpoždění na přednášku zaměřenou na významné rody desátého až šestnáctého století, ve kterých jsem se moc neorientoval. Když jsem pak seděl konečně na svém místě, dorazil mě fakt, že píšeme zápočet a já se zapomněl učit.

Když přednáška skončila, otevřel jsem opatrně dveře od mého a Teguchiho pokoje. Bál jsem se, že tam bude ještě ta slečna z rána, ale zdálo se, že už odešla a nechala mého spolubydlícího dál chrápat o samotě. Oddychl jsem si a hodil sebou na postel. Něco tvrdého mě však tlačilo do zad a bylo velice nepohodlné na tom ležet. Zašmátral jsem pod sebou a vytáhl tu knihu z rána. Úplně jsem na ni v tom všem shonu zapomněl. Pořád jsem nevěděl, kde se tu vzala. Posadil jsem se tedy a zvědavě ji otevřel. Místnost náhle ozářilo jasné světlo a já se s hlasitým výkřikem propadal kamsi do tmy. Než jsem se nadál, ocitl jsem se úplně někde jinde, než byl můj pokoj. Někde mimo budovu, někde venku na zelené trávě, obklopen stromy a v naprosto jiném oblečení.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 eSmy affík:) eSmy affík:) | Web | 9. dubna 2011 v 17:38 | Reagovat

no, atk to ej skvelee:D....som zvedavaa co z toho vylezie:D

2 Lan-Lain Lan-Lain | Web | 9. dubna 2011 v 19:08 | Reagovat

Také by mě zajímalo co z toho vznikne :) ... a kdy budou : Cesty co se kříží? Pokud plánuješ pokračování ;)

3 Mitsuki Mitsuki | Web | 9. dubna 2011 v 22:27 | Reagovat

Začíná to moc zajímavě :))

4 Pajčas Pajčas | Web | 10. dubna 2011 v 0:10 | Reagovat

dobrý začátek. Jak koukám tak i nový dess. :-D

5 Lili Lili | 10. dubna 2011 v 12:37 | Reagovat

Páááááááááni tak to jsem zvedava jak to bude pokracovat..... moc povedeny :)))) :-)  :-)  :-)  :-D  :-D  :-D

6 Ebika Ebika | E-mail | Web | 10. dubna 2011 v 16:32 | Reagovat

To víš, že tě povzbudím, teda aspoň se o to pokusím :-D

Tahle ovídka vypadá opravdu úžasn a zajímavě mocinky moc se těším na její pokračování ;-)

Nedávej si plošim moc načas ju?:-P

7 Nade Nade | Web | 11. dubna 2011 v 17:52 | Reagovat

Co mám na to říct? Že se kapitola takhle neusekává? :-D  :-D  :-D  :-D
Jednoznačně je to stimul k tomu, abych netrpělivě očekávala pokračování. Bude brzy? ;-)

8 Amaya Amaya | Web | 12. dubna 2011 v 20:49 | Reagovat

ha! dokopala jsem se si to přečíst a hned mě čeká takovej šok? to se dělá v tom nej to useknout? Zajímalo by mě, jak se dostal do té postele a jak se k němu dostala ta kniha... hmmm hmmm... nedávej si moc na čas ano? :-D nerada bych zase čekala půl roku než něco napíšeš, i když já jsem stejná že :D

9 Shun Shun | Web | 23. dubna 2011 v 19:50 | Reagovat

Tak to je dokonalý....rychle další dílek....)
Obdivuju tě...takový krásný povídky u mí psát opravdu jen málo kdo...:)

10 Ebika Ebika | E-mail | Web | 28. dubna 2011 v 7:05 | Reagovat

Napiš další  část prrrosííííím "psí kukus" xD

11 Narashinka Narashinka | 7. května 2011 v 10:51 | Reagovat

Páni... *valí oči* to bylo nádherné.A je to zrovna spjato s historií.. :) moc se mi to líbilo.

12 Sayuri-chan Sayuri-chan | E-mail | Web | 7. května 2011 v 12:05 | Reagovat

Terkic! Já mám rozepsanou povídku se stejným námětem! (jen jsem si ji pojmenovala Cesta minulostí) Ó né :D A to jsem si myslela, jak nejsem originální >_<

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama