2.Část: Jak to asi bude vypadat
"My-myslíš to vážně?" zeptal se trochu zadýchaně Naruto, když se jakžtakž vzpamatoval z toho chvilkového opojení, které přinesl Sasukeho polibek. Vůbec netušil, co to do jeho černovlasého spolužáka vjelo a už vůbec nevěděl, jestli si z něj náhodou Uchiha nedělá dobrý den.
"Já nikdy nežertuju, Naruto," odvětil s vážnou tváří a zpříma mu hleděl do očí.
"Ale proč?" stále tomu nemohl uvěřit. Sasuke Uchiha, na kterého si posledních pár měsíců myslel, tu je právě s ním a líbal ho. Tohle nemohla být skutečnost, tohle musel být prostě sen, z něhož se za žádnou cenu nechtěl probudit. Jindy by se štípl, ale teď k tomu neměl odvahu. Obával se, že by se Sasuke rozplynul a on by byl zase sám.
"Sám si to nedokážu vysvětlit, ale je to tak," dostalo se mu neurčité odpovědi. "Jediný, čím jsem si jistý, je, že mě poslední dobou nezajímá nikdo jiný, kromě tebe," zamyslel se nahlas. Jeho hlas zněl tak upřímně a blonďák si pomyslel, že je to příliš štěstí najednou. Dnes ráno ve škole, mu bylo tak mizerně, když se dozvěděl, že má Sasuke o někoho zájem, a najednou zjistil, že tím objektem je zrovna on sám.
"Ale co když to tak z mé strany není?" vypadlo z něj a rovnou si za tu otázku chtěl nafackovat. Proč musel z úst vypustit zrovna takovou blbost? Co když to teď zkazí?
Sasuke se na chvíli zarazil, ale pak se zlehka ušklíbl. Jeho sebejistota sice byla zaskočena, ale za vteřinku byla zpět.
"Proto jsem rád, že je. Chudák moje hrdost, kdybych dostal košem," pokrčil rameny a přitáhl si ho blíž k sobě. Musel se pousmát, když se Naruto při kontaktu jejich těl rozechvěl a cítil jeho zrychleně bušící srdce.
"Až moc si věříš," ohradil se blonďák a zlehka nafoukl tváře. Jak to, že ten zatracenej Uchiha byl pořád tak vyrovnaný a on si připadal tak bezbranně? Proč se chvěl a nedokázal se jen tak uklidnit? Začínalo ho štvát, jak je Sasuke tak dokonalý, a přitom ho to přitahovalo ještě víc. Měl rád tu jeho aroganci, to pokrytectví, i tu sílu a vyrovnanost, to bylo to, co ho lákalo. Ať už chtěl či nechtěl, musel uznat, že je Sasuke prostě cool, a že ho obdivuje.
"Kdyby ne, nikdy bych se ti nesvěřil," odvětil. "Byl bych stejný zbabělec, jako ty."
"Já nejsem zbabělec!" rozčílil se Naruto a v mžiku začal přehodnocovat svůj názor. Opřel se dlaněmi o Sasukeho hruď a začal ho od sebe odstrkovat. Co si o sobě ten sebestřednej blbec vlastně myslí?
"Ale jsi," pronesl klidně černovlasý a pevněji ho sevřel ve svém objetí. Veškeré jeho další protesty umlčel v polibku. Naruto se možná ještě chvíli bránil, ale to Uchihovi nevadilo. Věděl, že se utiší, že se tomu poddá, a taky v tom měl pravdu. Blonďák v jeho náručí se přestal zmítat a začal si nakonec užívat ty pocity uspokojení, které v něm Sasukeho polibky vyvolávaly. Ten pocit klidu, který se rozléval jeho tělem a to neskutečné štěstí, jenž pociťoval.
Ještě chvíli tam tak stáli a líbali se. Oběma přišlo, že musela utéct už spousta času, ale jim to vůbec nevadilo, oba si užívali přítomnost toho druhého. Když se od sebe nakonec přeci jen odtáhli, měli oba zrychlený dech a Narutovy tváře byly mírně zarudlé. Snad poprvé v životě se cítil tak moc trapně a nesvůj.
"Jak to teď vůbec bude?" odhodlal se nakonec zeptat a sklopil oči k zemi. Bál se toho, co uslyší.
"Abych pravdu řekl, nad tím jsem zatím nepřemýšlel," pronesl zaraženě Sasuke. Sám nevěděl, co si teď pod jejich vztahem měl představovat.
"Já… no, ať už to mezi námi teď bude jakkoliv, na veřejnost bych s tím nechodil," řekl nesměle Naruto. "Teda, alespoň dokud si to pořádně neurovnáme a nebudeme si tím jistí."
"S tím s tebou souhlasím," přikývl Sasuke. Musel uznat, že tohle od Naruta bylo rozumné. Líbilo se mu, jak ho dokázal překvapit, nikdy dopředu netušil, co od něj může čekat.
"Ale stejně, jsem zmatený," povzdychl si blonďák. "Vím, že jsem tohle chtěl, a pořád chci, ale teď, když to mám, si nejsem jistý, jak s tím vynaložit, jak se k tobě chovat a…" Sasuke mu přiložil svou dlaň na ústa a donutil ho tak zmlknout.
"Prostě se ke mně chovej tak jako vždycky. To, že jsme teď spolu, neznamená, že se tím pro nás něco mění," promlouval k němu. "Necháme tomu volný průběh," navrhl to, co se mu zdálo jako nejlepší řešení.
"Ale tak jak to teda teď bude?" stále to nemohl pochopit Naruto.
"Dejme tomu, že ve škole se budeme stále chovat jako kamarádi a budeme se scházet někde, kde budeme spolu moct být i jinak," osvětlil mu svou myšlenku. "A začneme třeba dnes odpoledne. Po škole na tebe počkám a někam zajdem."
"Zveš mě snad na rande?" povytáhl překvapeně obočí a na jeho rtech se usídlil šťastný úsměv.
"Jo," povzdychl si trochu nevrle Sasuke.
"Tak jo," výskl rozradostněně Naruto, věnoval mu ještě jeden polibek, a pak se rozutekl svou cestou k domovu. "Tak zítra," mávl ještě na zaskočeného Sasukeho a zmizel za zatáčkou.
"Uzumaki!" ozvalo se rozhořčené zavrčení těsně u jeho ucha. S opakováním přibývalo na intenzitě, a tak byl Naruto nucen nakonec otevřít oči. Zamžoural, protřel si oči a s překvapením hleděl do tváře své rozčilené učitelce japonštiny. Zrudl, když si uvědomil, že musel jisto jistě usnout.
"Jak si to představujete? Spát máte doma a ne v mých hodinách!"
"Ehm, promiňte?" zkusil nejistě.
"Zkuste dávat pozor, ještě jednou a návštěva ředitelny vás nemine," řekla přísně, věnovala mu ještě jeden zamračený pohled, a pak se znovu věnovala výkladu.
Naruto si podepřel dlaní bradu a snažil se nechat oči dokořán. Pravdou bylo, že jindy tyhle večerní akce a následnou návštěvu školy, zvládal s přehledem, ale včera nemohl vůbec usnout. Měl takovou radost, že se mu to vůbec nedařilo. Navíc byl natěšený na dnešní odpoledne, i když nevěděl, co od toho očekávat. Pomalu a hlavně nenápadně natočil hlavu dozadu a zadíval se k Sasukeho lavici. V klidu seděl a zapisoval si látku do sešitu, než nevzhlédl a jeho pohled se na okamžik nestřel s tím Narutovým. Blonďák mu věnoval lehký úsměv a rychle se zase otočil směrem k tabuli, aby si toho nikdo nevšiml. Sasuke se mezitím opět sklonil ke svému sešitu. I když to na sobě nedal nijak znát, Uzumakiho nesmělé gesto ho potěšilo.
Čekal před školou a neustále pozoroval hodinky. Davy lidí kolem něj proudily a on vyhlížel jen tu jedinou tvář. Když se to kolem školy vylidnilo, začínal být netrpělivý a hlavně neklidný. Začínal si myslet, že Sasuke zapomněl, nebo to, co říkal v noci, nemyslel vážně. Uvědomil si, že mu to je líto, a že by ho to opravdu bolelo, kdyby to byla pravda.
"Co sem vlastně mohl čekat jinýho," povzdychl si Naruto po půl hodině čekání na černovlasého spolužáka. Strčil si ruce do kapes a otočil se k odchodu.
"Kam si myslíš, že jdeš, Naruto?" křikl na něj zadýchaně po pár metrech za zatáčkou Sasuke.
"Domů?" zkusil blonďák, překvapen náhlým zadržením.
"A co tak náhle?" nakrčil obočí.
"Čekal jsem před školou něco přes půl hodiny, ještě se div," odfrkl si s povzdychem.
"A tak sis myslel, že sem se na tebe vykašlal," došlo mu.
"Hm," zabručel.
"Bohužel jsem president studentskýho koncilu a Iruka si zrovna našel chvilku, kdy se mnou probrat problémy. Nemám tvý číslo, abych ti to mohl dát vědět," osvětlil mu.
"Já ti ho nedal?" vykulil oči blonďák, zcela již uklidněn tím, co mu Sasuke řekl. V duchu si zhluboka oddychl a zároveň nadával do blbců, že to málem celé zvoral.
"Právě sem řekl, že ho nemám, hn?" pronesl to takovým tím tónem "země volá" a protočil přitom oči v sloup.
"Tak to bych to měl asi napravit," zazubil se Naruto a poškrábal se nesměle ve vlasech.
"Jo, to bys měl," řekl a z pravé kapsy džínsů si vytáhl mobil.
"Tak, když jsme si to teď vyjasnili, mohli bychom vyrazit," prohlásil Sasuke po pár minutách, během kterých se stihl Naruto omluvit, nadiktovat své číslo a znovu se omluvit spolu s kajícným výrazem.
"A kam půjdeme?" zajímal se blonďák. Opravdu se těšil na to, co pro ně Sasuke vymyslel. Jeho výraz nadšení povadl, když mu řekl: "Do herny, tak jako vždy ne?"
Cinkot automatů, radostný smích a pohodová atmosféra lidí okolo, to všechno měl dřív Naruto rád, ale dneska si to neužíval tolik, jako vždy. Neměl to Sasukemu za zlé, vždyť oba se shodli na tom, že se mezi nimi prakticky nic nemění. Sám přeci netušil, jak to bude vypadat, ale tak proč mu to bylo líto? Proč čekal něco jiného?
"Nebavíš se?" vyrušila ho vyslovená otázka. Černovlasý si všiml Narutova zamyšleného výrazu, když ho najednou z ničeho nic, nechal zabít svou postavu.
"Ne to ne, bavím se," řekl s hraným úsměvem. Velmi se snažil, aby vypadal co nejopravdověji.
"Možná bychom se mohli přesunout jinam," napadlo Sasukeho.
"Ale já se bavím, vážně, pokud se ti nechce jinam tak tu můžeme zůsta…"
"Jdeme jinam," pronesl rozhodně, chytil Naruta za ruku a táhl ho ven z herny.
"Sa-Sasuke, m-myslím, že mě už můžeš pustit," dostal ze sebe blonďák rudý jak čili paprička, když ušli pár desítek metrů.
"Jo, promiň," pustil jeho ruku a raději ty své zastrčil do kapes. Vůbec si neuvědomoval, že ho drží tak dlouho. Ten pocit byl natolik příjemný, že na nic jinýho v tu chvíli nemyslel. Ještě chvilku mlčky šli, než stanuli před místní cukrárnou.
"Tak jdeš?" ptal se Sasuke, když otevřel vchodové dveře a Naruto tam zůstal jen tak s vytřeštěnýma očima stát na chodníku. "Máš to tam rád ne?"
"Jo, to sice jo, ale ty to tam nesnášíš," pozdvihl nechápavě obočí.
"Kompromisy se někdy dělat musej, ne?" ušklíbl se.
"Chápu to dobře, že si to jednou vybereš?" zasmál se pobaveně.
"Možná," řekl tajemně.
"Tak to se budu těšit," přikývl Naruto a vstoupil za ním do vnitřku menší budovy.





HUstý
DD A co je to za budovu ??
D Ten Sasuke se nezdá
Těším se na další díl 