12.Část: Zajatec
"…a sir Nao Namikaze se proslavil bitvou o tuto zemi v letech 1215-1230. Celých patnáct let trvalo, než se mu podařilo nepřítele porazit. Bohužel zemřel na zranění z bojů v den oslavy vítězství. Po něm nastoupil na trůn jeho nejstarší syn…" Naruto opravdu jen ztěžka vnímal, co mu říká jeho sensei, odborník na historii jeho rodiny. Podle jeho vzevření blonďák odhadoval, že to záhadným způsobem prožil všechno s jeho předky. Byl tak záživný, že mladý princ zapomněl i jeho jméno. Podepíral si hlavu o stůl, aby s ní o jeho desku netřískl, jak mu padala únavou a zíral nepřítomně z okna. Zdálo se, že to jeho učitel vůbec nepostřehl, a dál byl zabrán ve svém světě minulosti.
"Sasuke," zamumlal překvapeně Naruto, když skrze okenní tabuli spatřil svého snoubence, jak na nádvoří sedlá svého koně a dává věci do vaků, po jeho bocích. Ihned se prudce zvedl ze svého křesla a rychle se přemístil ke dveřím.
"Mladý pane!" probral se sensei, když si všiml, že jeho žák utíká pryč. Bohužel pozdě, Naruto už stihl zabouchnout dveře a řítil se rychlostí blesku po chodbách paláce. Jen tak tak se vyhnul svému otci, který jen stihl překvapeně zamrkat. Schody se nezaobíral a sklouzl dolů po zábradlí.
"Sasuke!" zavolal zrovna ve chvíli, kdy se mladý král ohně chystal vysednout. Vyndal nohu ze třmenu a otočil se na Naruta, který se trochu zadýchaně zastavil vedle něho.
"Naruto," vyslovil jeho jméno s povytaženým obočím. "Copak tu děláš, nemáš mít hodinu historie?" zeptal se s lehkým úšklebkem a objal ho kolem pasu. Blonďák mu objetí opětoval a trochu se na něj natiskl.
"Kam se chystáš?" ignoroval jeho poznámku o výuce, teď ho jen zajímalo, kam to jede.
"V jedné z menších vesnic potřebují pomoct s nějakými zloději. Já a pár vojáků tam jedeme pomoct. Je to moje povinnost jako správce," objasnil mu. "Ale co tvoje studium?" Naruto se zamračil, nevyhnul se odpovědi.
"Viděl jsem, jak se chystáš odjet. Neřekls mi o tom," zamumlal a lehce nafoukl tváře.
"Promiň, ale bylo to narychlo a já tě nechtěl vyrušovat z učení," povzdychl si a vtiskl mu lehký polibek do vlasů.
"Naruto!" přerušil jejich chvilku Minato, který právě vyšel branou ven s rukama v bok. "Můžeš mi říct, proč nejsi v knihovně a lítáš po chodbách jako hurikán?"
"Eh,"otočil se k němu jeho syn a poškrábal se, s obrovským úsměvem na rtech, na hlavě. "No, zajímalo mě, kam to Sasuke jede," přiznal. "A navíc jsem se chtěl rozloučit."
"Už musím, Naruto," pronesl černovlasý a Naruto se otočil tedy zpět k němu. "Neboj se, bude to jen na pár dní, a až se vrátím, nebudeš ode mě mít pokoj," pousmál se, a pak si ho přitáhl pro polibek. Blonďákovy tváře zrudly, stále nebyl na tyhle nečekané útoky zvyklý, ale alespoň mu už neelektrizovaly vlasy, jako tomu bylo poprvé a párkrát potom.
"Tak, ahoj," zašeptal trochu smutně a odtáhl se, aby se mohl vydat na cestu.
"Pane, muži už čekají," přiklusal jeden z vojáků a lehce se uklonil několika šlechticům.
"Zatím sbohem," mávl ještě na rozloučenou Sasuke a vydal se za tím vojákem hlavní bránou pryč.
"Tak, a teď mi řekni, co to mělo znamenat," řekl naoko zamračeně Minato.
"Jak jsem již řekl, Sasuke někam odjížděl a já o tom nevěděl. Jako jeho budoucí manžel jsem to přeci měl vědět ne?" obhajoval se.
"Pořád si na to nemůžu zvyknout," povzdychl si jeho otec.
"Hn?"
"Na to, že si ho budeš brát. To víš, vidět svého syna jako novorozeně a najednou po tolika letech jako dospělého muže a hned se dozvědět, že si bude brát mého svěřence, to bylo na mě trochu moc najednou. Neříkám, že nejsem rád, že jsi našel lásku a neříkám, že sis vybral zle, ba naopak jsem rád, že je to Sasuke, ale pro mě asi ještě nějakou dobu budeš dítě a já si na to budu těžce zvykat. Bojím se jen, abys mi zase nezmizel, aby ses se Sasukem nerozhodl například někam odjet, co já vím," přiznal mu své obavy.
"Něčeho takového se nemusíš bát, otče. Celý svůj život jsem toužil poznat své rodiče, a teď, když jsem tě konečně našel, si taky potřebuju rodiny užít. Navíc si myslím, že i Sasuke tě má na tolik rád, aby ti nevzal někoho, na koho si takovou dobu čekal," pousmál se mírně Naruto a objal ho.
"Teď už jsem klidnější," zašeptal Minato a zlehka se zasmál.
"I já," dostalo se mi odezvy. Ještě tam tak chvíli stáli, než starší z blonďatých mužů neusoudil, že je čas vrátit se do studovny, k předešlým králům království blesku. Naruto sice prosil, div, že nebrečel, ale Minato byl neústupný, dějeprava je přeci důležitá.
Dny plynuly a Naruto začínal mít o Sasukeho obavy. Společnost mu v době jeho nepřítomnosti dělali Itachi s Minatem a nebo vyučující, kteří měli dohlížet na jeho vzdělání. Blonďák je však moc nevnímal. Stále očima bloudil ven z okna a skrz skleněnou tabuli je směřoval k hlavní bráně. Nemohl si prostě pomoct, něco mu říkalo, že to není v pořádku. Minato se ho snažil uklidnit. Říkal mu, že vesnice je daleko, a že chvilku trvá, než se tam dostanou, ale sám věděl, že už by měli být minimálně den či dva zpátky. V zámku najednou zavládlo nepříjemné napětí, které se nikomu z nich nelíbilo.
"Pane! Pane!" odráželo se od stěn chodby a dveře od korunního sálu se zprudka rozletěly dokořán. "Máme zajatce!" vykřikl jeden ze sluhů, a když se konečně zastavil, poklekl před svým králem.
"Zajatce?" zeptal se nechápavě Minato.
"Ano, je to nepřítel a tvrdí, že má zprávy o výpravě, kterou vedl pan Sasuke." Při této větě Naruto zpozorněl a zlehka se napjal. "Přiveď ho rychle sem!" vyhrkl pak a vstal ze svého křesla.
"Jak si přejete," přikývl sluha, zvedl se a na malou chvíli vyšel ven ze dveří. Pokynul strážím, kteří stáli po boku spoutaného neznámého, aby ho zavedli dovnitř.
"Kdo jsi? A co máš za zprávy?" ptal se hned Naruto.
"Jste nedočkavý, mladý králi," pravil a slizce se pousmál. Bylo to ohavné stvoření a Naruto si nemohl být jistý, jestli tuhle kreaturu vůbec může nazývat člověkem.
"Mluv!" řekl netrpělivě blonďák. Byl napnutý k prasknutí, potřeboval vědět všechno.
"Tak tedy dobrá," znovu se pousmál a zadíval se Narutovi zpříma do očí. "Vaši vojáci jsou mrtví a ten Černovlasý se stal zajatcem mého pána," říkal klidně a z jeho hlasu čišila škodolibá radost.
"Kdo je tvůj pán," zeptal se teď Minato. Všiml si, že tato zpráva jeho syna šokovala, a věděl, že teď bude lepší zakročit.
"Pan Orochimaru. Stejný člověk, který unesl před šestnácti lety vašeho syna."
"Ten mág?! Ale co po něm chce!" vykřikl Minato rozhořčeně. Orochimaru byl velmi silný čaroděj, kterého pro jeho zlobu a nenávist nechal vyhnat z království.
"To pan Orochimaru chce osvětlit sám."
"Tak ať sem přijde, pokud tedy nemá strach."
"Tak hloupý není," ušklíbl se muž v poutech.
"Ale co s tím má Sasuke?" probral se tak trochu z šoku Naruto.
"Je návnada," pokrčil neznámý rameny. "Pan Orochimaru ví, co pro vás ten šlechtic znamená, ví, jaký k němu máte vztah. Takže pokud ho chcete zachránit, máte osobně přijít. Sám, bez armády."
"Ale jak mi zaručíte, že se mu nic nestalo a nestane, nebo že nezabijete mě, a kde ho vlastně mám hledat?" ptal se horlivě.
"Vás Orochimaru-sama chce živého, nesmím vám zkřivit ani vlásek na hlavě, u toho černovlasého vám nezbývá nic jiného, než mi věřit. A co se týče cesty, tu vám ukážu. Povedu vás."
"Ale jak můžu vědět, že skutečně Sasukeho máte, že mi tu nelžete a on je v pořádku?"
"Můj pán věděl, že tohle přijde," povzdychl si muž. "Vaše stráže už důkaz mají."
"Pane," poklonil se sluha, který je informoval a zdvihl zahalenou klec, kterou sebou původně přinesl.
"Miu!" vydechl strnule Naruto a zadíval se na Sasukeho sokola, který se v kleci nacházel a měl svázaná křídla a zobák.
"Tak už mi věříte?"





honem další......tahle povídka mě hrozně zajímá a baví
