10.Část: Kabuto opět na scéně
"Pár desítek let to už bude," zapojil se Sasuke do rozhovoru. Bylo zvláštní stát vedle svého bratra a mluvit s ním, ale v tuhle chvíli mu přišlo správné odpovědět. "Bude z něj silný král živlů. Dva živly a teď k tomu i bájné zvíře," pokýval hlavou.
"Dva živly?" zarazil se Itachi. "Kdy jste na to přišli?"
"Včera večer, když jsi spal," odvětil prostě.
"Blesk?" odtušil, když si vzpomněl na krále Minata, Narutova otce. Sasuke pouze přikývl a taktéž svůj pohled upíral na Naruta. Tušil, že se jeho bratr začne vyptávat a se škodolibou radostí se na to těšil. Jako obvykle to však na sobě nedával znát, a tak se usmíval jen v duchu.
"Jak?"
"Jak co?" zahrál si na nechápavého.
"Jak se to projevilo? A proč tak najednou?" objasnil mu s protočenýma očima v sloup. Sasuke měl co dělat, aby se nerozesmál nad jeho otráveným výrazem.
"Prostě to mezi námi zajiskřilo," pokrčil rameny jakoby nic. Itachi trochu ztuhl, když mu došlo, co tím jeho mladší bratr myslel. Sasuke se mu chtěl zmínit i o jejich zasnoubení, ale to už tam přišel s úsměvem Naruto a jeho drak šel poslušně za ním.
"O čem jste se tu bavili?" zajímalo ho.
"O tvém druhém živlu," odpověděl mu Itachi a zadíval se mu upřeně do očí. Naruto malinko zrudl, když si vzpomněl, jak ho Sasuke políbil. Zavrtěl hlavou a nenápadně stočil pohled na Sasukeho, který stál se zkříženýma rukama na prsou a měl koutky úst stočené do pobaveného úsměvu. Naruto se zamračil, když si domyslel, že mu ten černovlasej zmetek musel říct, jak na to přišli. Ale řekl mu i o tom zasnoubení?
"Ah tak, no vypadá to, že mám dva," podrbal se nervózně na zátylku a zazubil se. "Podle toho, co mi řekl Sasuke, je to celkem vzácnost."
"To je pravda," přikývl Itachi. "Stejně jako se málokdy stane, aby měl král živlu za strážné zvíře draka."
"Ale jak to, že to jsem zrovna já?" nechápal.
"To neví nikdo z nás, Naruto. S tím se člověk prostě narodí," řekl Sasuke.
"Neváhal si, že, bratříčku?" nadhodil Itachi, když byli opět na cestě. Naruto se rozhodl zkusit jet na drakovi, zatímco Sasuke s Itachim jeli na svých koních. Proti blonďákově nápadu silně protestovali, přeci jen, co kdyby ho Ryuu nedopatřením shodil? Naruto na ně však nedbal a s hlasitým smíchem jim dával najevo, jak se mu to líbí.
"Nevím, o čem to mluvíš," odfrkl si mladší z nich.
"Požádal jsi ho o ruku," odvětil klidně.
"Jen jsem se chopil šance. Záleží mi na něm, a to moc. Nemyslel jsem si, že mě někdo někdy tak moc okouzlí, jako on."
"Ano, je úchvatný," povzdychl si a Sasuke k němu zprudka otočil svou hlavu. Pátravě se na něj zadíval, moc dobře věděl, kam tím Itachi míří, a vůbec se mu to nelíbilo.
"Jsi na tom stejně, jako já, že?" svraštil obočí.
"Víš, jak to bylo s králi se dvěma živly, Sasuke, stejně tak, jako víš, že Raidon nese moc blesku."
"Kde ho vůbec máš?"
"Přiletí vždy, když potřebuju, stejně tak jako tvoje Miu, když zrovna není s tebou. Vždycky jsou poblíž."
"Vadí ti to? Myslím to, že Naruto souhlasil."
"Je to jeho rozhodnutí, ale stejně prozatím nic neznamená, takže mi to vadit ani nemůže," uchechtl se.
Sasuke mu na to chtěl ještě něco odseknout, ale když se Itachi najednou zastavil a díval se upřeně před sebe, odpustil si to a udělal to samé jako jeho starší bratr. Před nimi stál opět ten šedovlasý muž, který šel po Narutovi a zdálo se, že od minula se poučil a přivedl si na pomoc posilu. Bylo jich minimálně třikrát tolik, jak předtím.
"Jaké to milé setkání," promluvil s chladným šklebem a díval se na oba bratry. Když si uvědomil, že s nimi není Naruto, zamračil se. "Kde je ten blonďák?" zeptal se.
"Možná již u krále Minata," pokrčil Sasuke rameny. "Uletěl nám."
"Uletěl?" pozdvihl tázavě obočí.
"Hm, bylo to tak rychlé, že jsme ho sotva postřehli," přidal se Itachi. Oba se bavili nad Kabutovým navztekaným výrazem. "Něco mi říká, že je pořád někde tady, tak ho sem prostě přilákám," zaleskly se mu brýle a banda stojící za ním se vydala kupředu. V okamžiku bylo bratrům Uchihovým jasné, že to nejsou normální lidé, stejně jako to mu bylo minule.
"Miu! Raidone!" ozvalo se dvojhlasně a na místo přiletěl sokol a ve stejnou chvíli i orel a pustili se po boku svých pánů do boje. Jeden živel střídal druhý a vzduchem se míhalo ostří mečů. Oči bratrů dostaly červený nádech a odrážela se v nich statečnost spolu s odhodláním. Ale mohlo to stačit proti těm stvůrám? Ani jeden z nich si to nemyslel, bohužel si připouštěli prohru, věděli, že proti nim nemají šanci. Různorodost těch monster vypadajících jako lidé, byla proti nim až příliš silná na to, aby mohli vyhrát. Pomoc jim doslova přišla z nebe.
Slunce bylo na okamžik zastíněno, a tak se zapomnělo na boj a všichni vzhlédli vzhůru. Oči nepřátel se doširoka rozšířili překvapením. Nad nimi prolétl drak, teď se k nim střemhlav řítil dolů a za jeho krkem seděl blonďatý mladík s vítězným úsměvem na tváři. Obrovské zvíře je obkroužilo a zároveň přitom ze své tlamy vychrlilo rudě žhnoucí oheň, který kolem skupinky vytvořil neprostupnou stěnu spalujícího žáru. Naruto neváhal, využil menšího rozruchu a nepozornosti, které nastali, popadl Itachiho se Sasukem a na hřbetě Ryuua se rozletěli pryč.
Kabuto zanadával nad neschopností svých lidí a sebe samého. Musel toho kluka přivést za každou cenu, jinak ho Orochimaru potrestá, a to doopravdy nechtěl. Tresty toho mága byly příliš kruté a nebylo nic výjimečného na tom, když při nich někdo zemřel. Zamyslel se, a pak ho něco napadlo. Najednou si uvědomil, že Naruto je až příliš chráněný, tudíž je veškerá pozornost kladena na něj. Kdyby zajal jednoho z bratrů, chtěl by ho ten blonďák zachránit. Itachi nepřicházel v úvahu, byl až příliš opatrný a rozvážný, ale ten jeho mladší bratr Sasuke, to byla jiná.
"Nechápu, proč mě to nenapadlo dřív," řekl a na jeho tváři se rozlil zlý úsměv.






Bezva jsem první

Úchvatná kapitolka a ten obrázek na konci, prostě sugoi