Černovlasý mladý muž seděl na posteli, obklopen tmou místnosti, v níž se nacházel. Rukama si objímal kolena a nepřítomně hleděl před sebe. Na rozdíl od kamenné masky ve tváři, tohle pro něj typické nebylo. V jeho očích se zračil sharingan, který jeho pohledu dodával temnou auru moci, kterou vládl.
Nevím, co se děje
Nevím, co se stalo špatně
Zdá se to jako sto let
A já stále nemůžu uvěřit, že jsi minulost
Zůstanu vzhůru celou noc
S těmahle krvavýma očima
Zatímco stěna, která mě obklopuje
vypráví příběh našeho života
Jeho myšlenky se utápěly v nedávné minulosti, příliš blízké této přítomnosti. Věděl, že je nenávratně pryč, jen nevěděl, co si o tom má myslet. Měl snad jeho odchodem trpět, nebo to brát jako vysvobození?
Lopata se nořila do hlíny země a hloubila do ní hlubokou díru. Po tváři černovlasého, který ji držel v rukách, stékala kapička potu. Svítilo slunce, a přesto to pro něj neznamenalo krásný den. Pro něj byla obloha stejně zatažená, jako kdyby se schylovalo k dešti.
Cítím se líp
Teď když jsi napořád pryč
Řeknu si, že mi tak moc nechybíš
Nelžu a nepopírám, že se cítím o mnoho líp
Teď když jsi napořád pryč
Něco mu říkalo, že tato slova nejsou tak úplně pravda. Ano, skutečně se teď cítil líp, když se o něj nemusel bát. Skutečně se cítil líp, když nemusel žárlit, když věděl, že už mu nic nemůže ublížit, že už mu ho nikdo nevezme. Tohle všechno měl totiž již za sebou, a co by ho mohlo bolet víc, než ztráta osoby, která se mu vecpala do života a celý ho obrátila naruby? Co by ho bolelo víc, než ztráta osoby, které se jako jediné otevřel.
Teď jdou věci hladce
A nepotřebuju tě tady
A v tomhle světě okolo mě
Jsem rád, že jsi zmizel
Zůstanu vzhůru celou noc
Než vyjde ráno
Zapomenu na náš život
Když ho viděl umírat, viděl tu ztrácející se jiskru života z těch nevinných očí, pocítil opět na malý okamžik bolest, jíž necítil od svých sedmi let. Byla to jen nepatrná chvilka a jeho srdce opět zkamenělo, obalilo se silnou ochrannou skořápkou, do které již nehodlal nikoho vpustit.
Cítím se líp
Teď když jsi napořád pryč
Řeknu si, že mi tak moc nechybíš
Nelžu a nepopírám, že se cítím o mnoho líp
Teď když jsi napořád pryč
Naposledy se zadíval na nehybné tělo s netypicky bílou pletí a s našedlými rty, které pozbyly své narůžovělé barvy, než ho nepokryla první sprška zeminy. Pohled černovlasého se nepřítomně upíral na mizící existenci blonďatého chlapce. Přihazoval hlínu tak dlouho, dokud mu skutečně nezmizel z očí, dokud jeho existenci nepohřbil úplně.
Teď jdou věci hladce
A nepotřebuju tě tady
A v tomhle světě okolo mě
Jsem rád, že jsi zmizel
Měli spousty nepřátel. Ten blonďák mu byl oporou, ale potřeboval ji? Možná byl nakonec jen přítěží, které přineslo pouze další protivníky, další nebezpečí. Ano, všechno teď bylo snazší, opět žil sám pro sebe, bránil jen sám sebe. Znovu mohl po dlouhé době dýchat jen sám za sebe.
Cítím se líp
Teď když jsi napořád pryč
Řeknu si, že mi tak moc nechybíš
Nelžu a nepopírám, že se cítím o mnoho líp
Teď když jsi napořád pryč
Teď když jsi napořád pryč
Teď když jsi napořád pryč
Tato slova se mu pořád otáčela v hlavě. Vířila matné záblesky minulosti - vymazány, přinášela smutné myšlenky - zapomenuty, a aniž by si to uvědomoval, stekla po jeho tváři slza, která jako jediná dávala znát, co skutečně cítí. Jedna jediná, zapomenutá stejně jako osoba, kterou před několika minutami pohřbil, a tím zmizela z jeho života navždy.





tu písničku zbožňuju, je to skvělý nápad a dokonalé stvárnění Sasukeho