"Ahoj," pozdravil zkroušeně.
"Ahoj, Naruto, stalo se něco?" zeptal se ho, když spatřil na jeho tváři umučený výraz.
"To nic, s Itachim to tak nějak nevyšlo," povzdychl si jen. "Já vím, že jsem to nevydržel ani jeden den, ale chtěl bych se vrátit," řekl poraženě.
"No sice jsem to nečekal, ale zase nemůžu popírat to, že mě to těší," zlehka se pousmál. "A co se vůbec stalo?" byl zvědavý.
"Víš, to ti nemůžu říct, prostě to od něj nebylo nic hezkýho," odvětil mu.
"Zdá se, že to z tebe asi nedostanu co?" Naruto na to jen s uchychtnutím zavrtěl hlavou v záporném gestu.
"A co ty? Stalo se tu za dobu mé nepřítomnosti něco zajímavého?" Mrkl na svého otce. Raději změnil téma, protože na to už nechtěl myslet.
"No vlastně tu byla Kurenai a máme spolu další rande," prozradil mu opatrně, no nevypadalo to, že by to Narutovi vadilo, vlastně se na něj šťastně usmál.
"Fakt? Tak to gratuluju. Vlastně se není čemu divit, seš furt fešák, je vidět, že si ve formě," zazubil se Naruto a poplácal svého tatínka po zádech. Minato chtě nechtě trochu zrudl.
"Ha, ha, moc vtipný," odkašlal si nakonec a vstal. "Chceš něco k jídlu?" zeptal se raději.
"To je dobrý, už jsem jedl," zamyslel se Naruto, a pak taky vstal. "Raději si už půjdu lehnout. Dobrou tati," popřál mu, a potom ho objal. "Mám tě rád," šeptl a Minato zůstal zaraženě stát. Nakonec ho taky objal a byl rád, že má svého syna doma, i když byl pryč jediný den.
Bylo kolem jedenácté večer, když se jejich domem rozlehl zvonek. Naruto překvapeně zamrkal.
"Kdo by tu co dělal tak pozdě?" zamrmlal si polohlasně, přehodil nohy přes okraj postele a vstal. S oblíkáním županu se neobtěžoval a jen v kalhotech na spaní se vydal dolů po schodech ke dveřím. Jeho otec zřejmě spal tvrdě, protože z jeho pokoje nikdo nevycházel.
Došel ke dveřím a vykoukl kukátkem ven. Vlastně v tuto hodinu by tu nečekal nikoho, ale Sasuke Uchiha by byl tím posledním, kdo by mu vyvstal na mysli. Otevřel tedy a jen na něj nechápavě zíral.
"Můžu dál?" zeptal se tedy dotyčný, když viděl, že druhý mladík se k ničemu nemá. Blonďák mu jen pokynul rukou směrem dovnitř a trochu poodstoupil, aby měl volný přístup.
Posadili se spolu v obýváku na gauč a mlčeli. Ticho však netrvalo dlouho.
"Tak? Řekneš mi důvod své návštěvy a ještě k tomu v jedenáct v noci?" zeptal se Naruto s pozdviženým obočím.
"Musel jsem s tebou nutně mluvit," řekl Sasuke a zadíval se mu zpříma do očí, což Naruta trochu znervóznilo.
"A o čem?" tázal se klidně a snažil se klidu i docílit.
"Víš, potřebuji tě," povzdychl si.
"Neměl bys tohle říkat svý manželce?" zeptal se kousavě a zamračil se.
"Já se neoženil," odvětil mu a druhý mladík se zasekl. "Nemohl jsem si vzít někoho, koho nemiluju a neznám," prozradil mu. "Navíc jsem už dál nemohl vystát ty otcovy nápady," dodal a Naruto byl zaraženější než předtím.
"Tak, gratuluju?" odtušil. Nevěděl, co mu k tomu říct víc, opravdu ho to zaskočilo.
"Víc mi k tomu neřekneš?" pozdvihl obočí.
"A co jako?" nechápal.
"Možná, já nevím, že jsi rád? Že tě to těší?" navrhl mu.
"Počkej, počkej, to jako si myslíš, že sem přijdeš v jedenáct v noci, řekneš mi, že ses neoženil, a že ti jako díky tomu skočím kolem krku a všechno bude ok?"
"Možná," připustil.
"Tak to jsi uhodl," pronesl ironicky a ušklíbl se. Vstal a chtěl se vrátit do pokoje, ale Sasuke ho chytil za ruku.
"Naruto," povzdychl si. "Vyslechni mě prosím." Blonďák nic neřekl, jen si tedy sedl vedle a poslouchal.
"To, co si řekl je pravda. Chci tě zpátky. Vlastně tu svatbu a to, že jsem se vzepřel otci, jsem udělal kvůli tobě. Už delší dobu jsi jediný, s kým chci být. Neumim se vyjadřovat ohledně svých citů, víš, že na to jsem moc arogantní blb," ušklíbl se a Naruto se s přikývnutím uchychtl. "ale snažím se ti tu říct, že mi na tobě prostě jen záleží," povzdychl si.
"Ah bože, co s tebou mám dělat," protočil oči v sloup, bylo na něm však vidět, že to myslí ze srandy. "Taky si mi chyběl," řekl ještě a objal ho. Sasuke se zlehka pousmál a taky ho sevřel v náručí.
"No víš, je tu ještě jedna věc," zamumlal mu do ramene.
"Nemáš kde bydlet, co?" odtušil Naruto a cítil jemné pokývání hlavy. "Ráno to s taťkou nějak vyřešíme," řekl s povzdechem.
"Nejsem to z nás dvou já, kdo přijde o reputaci?" zeptal se s pozdviženým obočím.
"No právě, budou se ti smát."
"To, že jsem začal s někým chodit, nemění nic na tom, kdo jsem," odfrkl si.
"Jenže ty chodíš s looserem, na to si zapomněl?" vyřkl trochu hystericky, zastavil se a vykroutil se mu. Zkřížil si ruce na prsou a nafoukl tváře.
"Pořád nechápu, co tu řešíš," povzdychl si Gaara, věděl, že se svým tak trochu dětinským přítelem musí mít notnou dávku trpělivosti. "Prostě o tom přestaň tolik přemýšlet a pojď raději ke mně," protočil oči v sloup, přitáhl si ho k sobě a políbil ho.
"No pane bože!" zaslechli výkřik, a tak se od sebe odtrhli. "To je teda gól!" vykřikl znovu Kiba, jemuž hlas patřil, a který byl zrovna na cestě do školy. Vlastně na ně zírala půlka školy nacházející se na dvoru, protože si jaksi nevšimli, že už jsou na místě, tedy před bránou školy. Na rozdíl od Kiby, oni otevírali pusy v němém úžasu.
"A je to venku," řekl jen tak Gaara s pokrčením ramen, zatímco Lee zrudl. "Tak pojď," čapl ho Gaara za ruku a táhl ho do jámy lvové.
Všichni na ně zírali jak na pouťovou atrakci, ukazovali si na ně a šeptali si. Lee se tiskl ke Gaarovi a zavrtával pohled do země. Vždycky byl za pošuka a nechtěl, aby se to Gaary také dotýkalo,
"Hej, Gaaro, to si sjetej, nebo si přišel o zrak?" nadhodil jeden z jejich spolužáků. Rudovlásek ho okázale ignoroval a šeptem utišoval Leeho, kterého to samozřejmě vzalo.
"Takže ta tvoje cool fasáda byla jen hra co? Nikdy si nebyl ranař," začal se smát další. Na to se Gaara zastavil a ušklíbl se. Otočil se s "milým" úsměvem k dotyčnému, pustil Leeho a přistoupil ke klukovi, který se mu před chvílí posmíval. Chytil ho za lem trička a trochu nadzdvihl.
"Můžeš to vyzkoušet, jestli chceš," pronesl ledovým hlasem, až jeho spolužákovi projel mráz po zádech a zhluboka polkl. "Ještě někdo bude mít nějakou nejapnou poznámku na mě, či Leeho, tak to schytá," promluvil ke všem, pustil kluka na zem a ještě všechny sjel nenávistným pohledem. Zdálo se, že jeho chování bylo dostatečným odstrašujícím příkladem, a že to všichni bez výjimky pochopili.
"Jdeme?" zeptal se o poznání mileji Leeho a nabídl mu svou ruku. Černovlásek jen s úsměvem přikývl a jeho ruku uchopil. Potom se spolu konečně vydali do vnitřku školy a následně i své třídy.
Několikrát nervózně zmáčkl zvonek, než se konečně neozval hlas jeho bratra a nepustil ho konečně dovnitř. Schody doslova vyběhl a stanul zadýchaně před dveřmi bytu.
"Kde je Naruto? Musím s ním mluvit," vyhrkl místo pozdravu a snažil se najít ztracený dech.
"Taky tě zdravím," ušklíbl se Itachi. "Přišel si pozdě, Naruto už tu není," odvětil mu s povzdychem a opřel se se zkříženýma rukama na hrudi o futra dveří. Sasuke na něj jen zůstal zaraženě zírat. Naruto už tam nebydlí?
"Ale proč?" chtěl vědět.
"Prostě jsem udělal něco, co se mu nelíbilo a rozloučil se se mnou."
"Řekl bych, že je mi to líto, ale nebyla by to pravda," prohlásil zamyšleně a trochu se ušklíbl. "Na tom ale teď nezáleží, kde je?"
"Neměl si mít teď náhodou svatbu?" vzpomněl si najednou Itachi a ignoroval jeho otázku.
"No teď měla být hostina, ale jelikož nebyl ani obřad," pokrčil rameny.
"Vzepřel ses?" řekl překvapeně s pozdvihnutým obočím.
"Jo," zlehka se uchechtl. "Ale teď k věci, kde je Naruto?" opět zvážněl.
"Zpátky doma," odpověděl mu místo blonďákova pobytu.
"Díky, brácho," poplácal ho po rameni a rozeběhl se pryč.
"Ať ti to výjde, Sasuke," řekl si sám pro sebe a zabouchl za sebou dveře.
Ležel na posteli, s blonďákem v náručí a výskal ho ve vlasech. S úsměvem pozoroval jeho spánkem klidnou tvář. Byl rád, že se alespoň jedna z jeho důležitých záležitostí vyřešila a najednou se cítil lehčí a volnější, konečně bylo všechno venku a jeho nezžíralo nic, konečně nemusel nic tajit a Naruto byl s ním, znovu. Po chvilce, kdy i jeho zmohla únava, zavřel oči a úsměv mu na rtech zůstal, i když už měl prázdnou mysl a nacházel se v úplně jiném prostoru, zvaném spánek.
A jeho duše se pomalu rozpadala, ne propadala se do temnoty opuštění.
"Mám takové tušení, že ano," odpověděl mu Itachi a posadil se naproti němu na gauč.
"A mrzí tě to?" ptal se dál Dei.
"Myslel jsem, že to bude horší, ale jsem kupodivu celkem v klidu. Naruto mi bude chybět, to nepopárám, ale jsem schopný to zvládnout."
"Víš, zřejmě na to teď není vhodná doba, ale chtěl bych se ti s něčím svěřit," změnil téma Deidara a podíval se zpříma Itachimu do očí. "Jde o to, že vždycky jsem si příležitost nechal pláchnout, a teď už to nehodlám dopustit."
"Kam tím míříš?" zeptal se zvědavě a zasmál se nad tím, jak jeho nejlepší přítel mluví, takového ho ještě neslyšel.
"Co bys řekl na to, kdybych ti řekl, že tě miluju?" nadhodil jako by nic a stále na něj přímo upíral svůj zrak.
"No, to netuším," řekl trochu zaraženě. "Asi jen, ty mě?" vypadlo z něj nakonec.
"A já bych ti odpověděl, jo," pokračoval dál. Vstal a přešel k němu. Když se k němu blonďák naklonil tak, že se jejich obličeje skoro dotýkaly, zrychlil se Itachimu nepatrně dech. Neokázal si to vysvětlit, odkdy takhle reaguje na Deidarovu přítomnost?
"Když jsem měl šanci, tenkrát, když jsem ti pomáhal uvědomit si, kdo jsi, odmítl jsem ji, neuvědomoval jsem si, co pro mě znamenáš. Postupem času si mi byl však bližší, a když jsem se rozhodl se ti svěřit, objevil se Naruto a tys jím byl zaslepený. Žárlil jsem a navíc mě bolelo, když jsi o něm přede mnou mluvil jako o zázraku. Ale teď tu žádný Naruto není a já už nehodlám dál odkládat svý city stranou," dořekl a konečně spojil své rty s těmi Itachiho.
"Odkdy jsi tak sentimentální?" zeptal se najednou, úplně od věci. Deidarovi začala nad pravým obočím tepat žíla vzteku. Tak on se mu tu vylejvá se svýma citama a velectěný Uchiha mu položí takovou pitomou otázku? Tak tohle se ho skutečně dotklo.
"Neber si to osobně, nebo tak, jen prostě, tohle mi k tobě nesedí," řekl se smíchem.
"Ty!" zavrčel a stiskl ruku v pěst. "Mohl bys to brát aspoň trochu vážně?" vzdal své vztekání s povzdychem. Proč zrovna on? Zase ta otázka, kterou si kladl už tolikrát.
"Tak promiň," řekl smířlivě. "Jen mě to zaskočilo," pokrčil rameny.
"Tak?" nadhodil s očekáváním.
"Tak co?" následovala otázka s nádechem nechápavosti.
"Co na to řekneš? Nebo, jak to bude dál?" osvětlil mu.
"Ah, tohle," zamyslel se nahlas. "No já nevim, jak jsem řekl, zaskočils mě," dal mu odpověď. Deidara se zamračil, tohle mu rozhodně nestačilo.
"Víš co? Radši mlč a užívej," rozhodl nakonec blonďák a znovu ho políbil, tentokrát ho v tom však Itachi nenechal samotného. Rozhodl se užívat, jak řekl jeho nejlepší přítel.

"A myslíš, že si na to můj povýšenecký nosánek zvykne?" zeptal se známku humoru v hlase Kakuzu.
"No pokud nechce tvůj povýšenecký nosánek čichat zespodu k fialkám, tak ano," odpověděl mu stejně šedovlasý a zazubil se na něj.
"Myslím, že si tedy zvyknu," usmál se a přitáhl si Hidana k sobě. "Jen dotaz, máme tu už postel?"
"To jediné jsem zatím zařídil," oznámil mu a na jeho tváři se objevil potutelný úsměv od ucha k uchu.
"Tak snad to ta postel vydrží."
"Až tak moc mě chceš zničit?" zasmál se a nechal se táhnout směrem, kde tušili ložnici.
"Myslíš, že už je jejich tajemství odhaleno?" ptal se Hidan a víc se natiskl svým nahým tělem na to Kakuzuovo. Ležel na jeho hrudi a hladil ho po ní.
"Nevím, možná jo, možná ne," pokrčil nad tím rameny jeho partner. "Proč nad tím přemýšlíš?"
"Ani nevim, možná jen proto, že mi dostali šanci na útěk a oni ne. Vlastně jsme jim je předhodili a…"
"Pšt," přerušil ho položením ukazováčku na rty. "Nemysli na to. Nás se to už netýká, je to od nás daleko.
"Jo, asi máš pravdu," přikývl nakonec. "Asi máš pravdu."







sugoi povídka