"To co mi tu navrhuješ Itachi, zní hezky, ale dej mi prosím tě pár dní na rozmyšlenou, tak trochu jsi mě zaskočil," odvětil na jeho návrh rozpačitě. Opatrně se zadíval Itachimu do očí a ke své úlevě tam nespatřil bolest či ukřivdění.
"Samozřejmně, Naruto, měl jsem ti to sám navrhnout." Pousmál se na něj.
"Nechám si to projít hlavou, a pak ti řeknu svou odpověď. Promiň, Itachi, ale už budu muset jít, byl jsem tu opravdu jen na skok. To víš, pilný student." Zazubil se na Itachiho vesele a vyloudil i na jeho tváři úsměv.
Dorazil domů a přemýšlel, co teď. Kdyby začal bydlet s Itachim, Sasuke by se to dozvěděl. Na jedné straně se tohohle svého tajemství chtěl zbavit a na tu druhou chtěl oba dva Uchihy stejně. Zatím nedokázal říct, kterého víc. Rozhodl se, že si se Sasukem nejdříve promluví, a podle toho se pak rozhodne.
Gaara pevně prohlásil, že v takovémhle stavu ho rozhodně do školy nenechá jít. Gaarův dům byl blíž, a tak se rozhodl, že k sobě Leeho vezme, aby ho alespoň ošetřil. Jeho slova nad nimi visela ve vzduchu. Moc dobře si uvědomoval, co řekl, že to, co ve skutečnosti cítí, je venku.
Leemu se honily hlavou různé myšlenky. Na jednu stranu byl rád, že jeho city jsou opětované, no na tu druhou se zas bál, že to Gaara řekl jen tak, aby jim dal jeho bratr pokoj. Chtěl se na to rudovláska zeptat, ale bál se říct co i jen slovo, vydat co i jen jediný zvuk, aby se Gaara neotočil a nenechal ho být.
Dorazily ke Gaarově domu. Takový obyčejný satelitní domek s předzahrádkou.
Gaara Leeho dovedl do svého pokoje a na malý okamžik zmizel, aby se mohl vrátit s lékárničkou. Černovlásek si zatím pokoj se zájmem a zvědavostí prohlížel, nikdy totiž u Gaary nebyl, vše co prožili, se odehrávalo u něj doma. Když se Gaara vrátil, panovalo mezi nimi tíživé ticho, ticho, které se rozhodl protrhnout právě Lee.

"Kdes byl tak dlouho? Za chvíli jsou tady a ty máš na sobě školní uniformu! Jdi se převlíknout!" spustil ihned jeho otec, když konečně dorazil domů. "No nezírej na mě tak a šup nahoru." Popohnal ho, když na něj Sasuke již dlouho hleděl. Chtěl se otcovým příkazům vzepřít, avšak na poslední chvíli si to rozmyslel.
Seděl naproti své rudovlasé nastávající a snažil se zachovat svůj neutrální výraz, který by se jinak změnil na znechucený. Karin již odmalička nesnášel. Ve školce za ním pořád lezla a chtěla mu dát pusu. Byl rád, když se na základce odstěhovala. Bohužel teď se vrátila a díky jejímu kmotřencovi Orochimarovi a svému otci, si ji teď měl brát.
Myslel si, že své spásy se dočkal v podobě zvonku, který se právě rozlehl domem. K jeho zklamání šla otevřít jeho matka, nedbajíc na jeho nabídku, že to udělá.
"Ahoj, Naruto," slyšel Sasuke z obývacího pokoje, jak pozdravila dotyčného u dveří, ztuhl.
"Dobrý den, mohl bych prosím Vás mluvit se Sasukem?" zaslechl, jak se Naruto ptá jeho matky.
"Promiň, Naruto, ale máme tu důležitou návštěvu ohledně těch zásnub," odvětila mu na to Mikoto.
"Zásnub?" podivil se Naruto.
"Sasuke se ti nesvěřil? Jeho otec mu dohodl sňatek," objasnila mu s milým úsměvem.
"Nějak se zřejmě zapomněl zmínit," řekl trochu strnule. Sasukeho polil studený pot, tohle mu bude vysvětlovat hodně těžko.

Bylo už kolem páté večer, když zachrastily klíče v zámku a Iruka vešel do jejich společného bytu.
"Ah, Iruko, už jsi doma?" Otočil k němu hlavu, když si uvědomil přítomnost někoho druhého a pousmál se na něj.
"Zase si chtěl pít?" Ignoroval jeho předešlé konstatování.
"Ano," odvětil po chvilce. Irukovi ztvrdly rysy v tváři, a zamračil se. "ale nemohl jsem." Pokračoval a hnědovlasý tázavě povytáhl obočí. "Nechtěl jsem ti znovu ublížit. Včera jsem to zase přehnal a moc dobře si to uvědomuju. Cítil jsem se na dně a zase to řešil pitím. Omlouvám se, že jsem zase nedodržel svůj slib," řekl s povzdychem.
"Byl jsem v bance," pronesl Iruka, jako by se nic nestalo. "Ten dluh po tvé otci budeme splácet v měsíčních splátkách, ale musel jsem se něčím zaručit a jediné, co máme hodnotnějšího ve svém vlastnictví, je tenhle byt."
"Ještě že alespoň jeden z nás je rozumný," odpověděl na to Kakashi a zlehka se pousmál. "Vážně mě to mrzí," řekl s povzdychem.
"Už o tom nemluv," povzdychl si Iruka, přistoupil k němu a políbil ho na rty.
"Tak co? Jak to dopadlo s Narutem?" zeptal se Itachiho Deidara, když k němu přišel na návštěvu a snažil se zakrýt, jak moc ho to zajímá.
"No zatím neřekl, že souhlasí, nebo ne, řekl, že si to musí promyslet," odpověděl mu. Deidarovi vysvitla nepatrná naděje.
"Nevypadáš, že bys z toho byl nějak zklamanej," nadhodil jen tak a s napětím čekal na jeho reakci.
"Mrzí mě to Deii, ale na druhou stranu ho chápu. V jeho věku bych se zachoval stejně. Jsem starší než on, takže se musím taky vžít do jeho role a pozice," odvětil mu.
"Co k němu vůbec cítíš? Z toho jak mluvíš, to vypadá, že ho miluješ," pronesl trochu ztěžka. Tahle myšlenka se mu vůbec nelíbila.
"Nevím, možná jo, možná ne. Jediným čím jsem si jistej je, že ho potřebuju u sebe, je jako droga." Zlehka se pousmál. Jejich další povídání si, přerušil Itachiho mobil. Itachi jen poslouchal, nemluvil.

"To ano," přitakal s úsměvem Hidan. "Jen budeme muset vypadnout o něco dřív, Madara by díky znovu otevřenému případu mohl zjistit, že žiješ," řekl vážným hlasem Hidan.
"Stačí podepsat revers a pod falešnou identitou odletíme pryč," odvětil na to zamyšleně Kakuzu.




