"Jak už jsem řekl, nechci ho ztratit," odvětil jí na to jen.
"Ale nemůžeš mu povolit úplně všechno." Zamračila se. "Navíc tím, že se odstěhoval, se ti vzdálí ještě víc."
"Každý den mě bude navštěvovat v ředitelně a sem tam si někam vyjdeme, bude to skoro stejné, jako když bydlel tady." Namítl Minato.
"Ano, skoro stejné," řekla s úšklebkem Kushina. "Jak dlouho myslíš, že mu to navštěvování vydrží? Naruto prostě ještě není dost zralý na to, aby bydlel sám."
"Buď pozná, že na to ještě není připravený, a nebo to dopadne dobře a já se budu muset smířit s tím, že už prostě vyrostl. Pro každého rodiče jednoho dne přijde den, kdy se bude muset smířit s tím, že už ho jeho dítě nepotřebuje tolik, jako dřív, že si vystačí tak nějak samo."
Jejich další výměnu názorů přerušil domovní zvonek, který se rozlehl bytem. Minato odložil sklenku na desku jídelního stolu a šel otevřít své návštěvě.
"Ah, Kurenai, co ty tu?" zeptal se zaraženě, když za dveřmi spatřil tmavovlasou ženu, s níž byl jen před dvěma dny na večeři.
"Ahoj, Minato," pozdravila ho. "Víš, nevolal jsi mi, a tak jsem si řekla, že za tebou zajdu."
"Promiň, moc se omlouvám, nějak mi to vypadlo z hlavy, Naruto se odstěhoval ke svému příteli a mě to trochu vyvedlo z míry," řekl s omluvným tónem v hlase a poškrábal se ve svých blonďatých vlasech.
"Aha, tak takhle to je, já už se bála, že se ti ten páteční večer nelíbil." Trochu zčervenala.
"Ne, to ne, ten večer byl báječný a já si ho užil, vlastně jsem doufal, že bychom si ho mohli zopakovat," odvětil jí na to Minato trochu opatrně.
"To bych moc ráda." Přijala s úsměvem.
"Tak co třeba zítra? Řekněme, že bych se pro tebe o půl sedmé večer stavil a nachystal pro tebe příjemné překvapení?"
"Dobrá, tak tedy zítra." Přikývla. "No nic, už budu muset jít, Minato, jsem tu jen na skok. Zítra tě budu čekat," řekla ještě, a pak ho políbila na tvář. Zlehka mu zamávala a odešla hlavními dveřmi.
"Zdá se, že už jsi schopný smířit se s mou smrtí a nepotřebuješ mě tu," ozvala se Kushina.
"Proč myslíš?" tázal se Minato a otočil se k ní.
"Ta žena se ti líbí, Minato a já se ti nedivím, myslím, že jsi připravený na nový život a v tom, už mé místo není," pravila s úsměvem. "Věřím, že ona tě udělá šťastným."
"Víš, že na tebe na tebe nezapomenu a ani Kurenai tě nedokáže nahradit."
"Jsem ráda, že tě tohle slyším říkat." Znovu se pousmála. "Budu na tebe čekat," pronesla a políbila ho na rty. "Sbohem, Minato, miluju tě," řekla naposledy, než se rozplynula v záři bílých světýlek.
"Sbohem, Kushino, já tebe taky," povzdychl si Minato do prázdna svého domu a z oka mu ukápla slza, poslední slza, kterou za svou manželku uronil.

Když již seděl u jídelního stolu s kafem v ruce, znovu přemýšlel nad Sasukem. V jeho očích viděl záblesk bolesti. Možná se mu to jen zdálo, ale přišlo mu to tak skutečné.
"Tak už dost, musím na Sasukeho zapomenout, vždyť se žení, proboha! Nebudu nikomu hrát druhé housle," řekl si odhodlaně, kopl do sebe hrnek kafe a odebral se do koupelny, kde se jakž takž zkulturnil. Rozhodl se, že dopoledne stráví u telky a odpoledne navštíví Itachiho v nemocnici, ten už mu zabrání svou přítomností myslet na jeho mladšího bratra.
Leeho oči se otevřely dokořán, zase měl ten pocit samoty, jako by mu něco, nebo někdo chyběl. Už se lekl, že si s ním Gaara zase jen užil a odešel, ale pak mu došlo, že je vlastně v jeho domě a navíc cítil vábivou vůni vajíček. Rychle vstal, natáhl na sebe oblečení a rychlostí blesku seběhl dolů do kuchyně, kde viděl Gaaru s pánvičkou v ruce.
"Nikdy bych neřekl, že někdo jako ty, bude vařit," řekl Lee s úsměvem.
"Pokud to někde řekneš, budeš synem smrti," odvětil pobaveně Gaara, zrovna když vypínal plotnu a jal se nandávat snídani na talíře.
"Tak to bych si měl dávat pozor na jazyk," zamyslel se nahlas černovlásek.
"To bys měl, nebo se osobně postarám o to, abys ho měl zamčený," na to svůdně Gaara, než spojil své rty s těmi jeho a nezačal pobízet jeho jazyk ke spolupráci.
"Takhle zamknutý, bych ho měl rád, asi si pustím pusu na špacír." Pousmál se okouzleně Lee a začal Gaaru znovu líbat.
"Ty by ses kvůli mně rodiny nevzdal. Jsi ten hodnej synáček, který udělá vše, co mu papínek řekne. Raději ho poslechneš, než abys byl šťastnej a sám sebou."
Ano, Naruto měl pravdu, on takový skutečně byl.
"Zadržte!" vykřikl nakonec Sasuke a přerušil tak oddávajícího, který se již skoro dostal k části "berete si".
"Co to děláš, Sasuke?" zeptal se ho zamračeně jeho otec.
"Končím s touto fraškou," odvětil klidně Sasuke. "Já si Karin nevezmu, nehodlám si vzít někoho, koho nemiluji, vlastně jím dokonce pohrdám." Na tohle se zamračila Karin a nafoukla své tváře.
"Okamžitě přestaň s tímhle divadélkem, Sasuke a koukej se zklidnit," poručil mu Fugaku.
"Promiň, otče, ale tohle ti nesplním. Vždycky jsem splnil tvé přání, podvolil se tvé vůli, ale dne ne. Mám tebe i matku rád, ale nebudu se kvůli tomu vzdávat své svobodné vůle a naděje na šťastný život. Ztratil jsem někoho, kdo mi byl velice blízký, někoho, u koho jsem si až pozdě uvědomil, že ho miluju, ale hodlám to napravit…"
"Ale proč jsi nám neřekl, Sasuke, že už jsi zamilovaný, mohli jsme si o tom v klidu promluvit a sňatek nedomlouvat." Vkročila do toho jeho matka.
"Protože byste to nepochopili." Ušklíbl se Sasuke a sklopil hlavu.
"Proč bychom neměli pochopit, že už miluješ jinou dívku?" Nechápal jeho otec a jeho syn se rozesmál, to už Fugaku nechápal ještě víc.
"Protože já nemiluji dívku," odvětil jeho syn a stále se smál. "Protože jsem stejný jako Itachi, jsem stejný jako můj bratr."
"S-Sasuke, t-to nemyslíš vážně!" vykřikla zděšeně jeho matka, ale on ji vyvedl z omylu.
"Myslím, mami. Už pár měsíců vím, kým ve skutečnosti jsem, no přetvařoval jsem se. A teď jestli byste mě mohli omluvit, musím si ještě něco nutně zařídit," pronesl s úsměvem, poklonil se a vyběhl z domu, ignorujíc svého za ním křičícího otce.
Když vyšli z uličky, byl dezorientovaný, vystrčili ho na silnici. Poslední co slyšel, byl zvuk skřípajících brzd a poslední co pocítil, byl tvrdý náraz. Před očima se mu mihl obraz Iruky, ne vlastně ne jen něho, ale jich, jeho a sebe. Byli šťastní, byl to obrázek jejich společné noci. A pak, pak už pro Kakashiho nebylo nic. Jeho dech se zpomalil a celé tělo ho bolelo. Už jen jako by z dálky slyšel sirény, ale on věděl, že pro něj je příliš pozdě. Než vydechl naposledy, pouze litoval toho, že už Irukovi nikdy neřekne, jak moc mu na něm záleželo.

"Co tu chceš?" povzdychl si černovlasý a zadíval se na svého nejlepšího přítele. Z jeho výrazu ve tváři pochopil, že o první možnost, proč je tu, se nejedná.
"Během několika minut sem přivezou mrtvého muže. Jeho jméno je Hatake Kakashi. Madara chce, abys řekl, že všechny ty rány a podlitiny byly způsobeny tím nárazem auta. Nikdo se nesmí dozvědět, že byl zmlácený už předtím."
"Pod to auto také zřejmě neskočil sám, že?" dodal s kyselým výrazem Itachi a Deidara zavrtěl hlavou.
"Strčili jsme ho."
Itachi přišel domů po namáhavém dni v práci. Už se těšil, až si přitiskne ke svému tělu tělo Naruta, a zapomene tak na všechno zlé, co dnes udělal.
"Naruto?" oslovil překvapeně chlapce, kterého viděl hned po svém vstupu do dveří, sedět u jídelního stolu, se sbalenou taškou položenou vedle jeho nohou. "Co se stalo?" zeptal se nechápavě. Naruto na něj pohlédl s tváří svraštělou bolestí.
"Jak jsi jen mohl?" tázal se ho a nechápavě nad ním zakroutil hlavou.
"Jak jsem mohl co?" Itachi vůbec netušil, o čem to tu Naruto mluví. Co se kruci stalo?
"Dnes odpoledne jsem tě byl navštívit v nemocnici a slyšel jsem tvůj rozhovor s Deidarou," pronesl smutně a chladně zároveň. Starší z bratrů Uchihových ztuhl.
"Naruto…"
"Nikomu to neřeknu, i když Kakashi byl můj sensei, ale nedokážu žít s někým, kdo pracuje pro někoho, jako je Akatsuki. Je mi to líto Itachi, ale stěhuji se zpět k otci. Je směšné, že jsem z domova jen jeden den a už se tam opět vracím," uchechtl se Naruto, a přitom se jeho oči zaleskly slzami. "Pokud mě chceš zabít, tak fajn, pochopím to, ale pokud ne, tak to nenech udělat nikoho jinýho," mluvil tak trochu z cesty, ale bylo mu to fuk.
"To bych ani nedokázal," řekl s povzdychem Itachi. "Nech mě to prosím alespoň vysvětlit," požádal ho.
"Tady není co vysvětlovat, Itachi," odvětil na to Naruto, vzal svou tašku a odešel z jeho bytu pryč.

"Samozřejmě, že ano, navíc penízky mě už volají," povzdychl si blaženě a šedovlásek se zamračil.
"Ty ses snad z toho, co se ti stalo, nepoučil," zavrčel naštvaně.
"Vždyť víš, že tě jen zlobím," řekl pobaveně a dal mu pusu na tvář. "A teď pojďme, než nás uvidí někdo, kdo nemá." Zazubil se a Hidan jen přikývl. Nastoupili do taxíku, kterého Hidan objednal a mířili s ním na letiště, no po cestě se ještě zastavili na jednom místě.
"Opravdu to uděláme?" zeptal se se zaváháním Hidan.
"Dokud Akatsuki nepadne, budeme v ohrožení. Pokud se Madara dozví, že žiju, půjde po nás."
"Ale Itachi ti zachránil život," namítl, nechtěl, aby skončil ve vězení i on.
"Ano, ale Madara a nebo někdo jiný z Akatsuki, by ho stejně stáhl sebou."
"Zřejmě máš pravdu," souhlasil nakonec šedovlásek.
"A nyní si můžeme začít užívat nového života," řekl Kakuzu, když se jako muž s dlouhými hnědými vlasy a černými brýlemi na tváři dostal do letadla.
"Stejně je zvláštní všechno to tady opustit," odvětil Hidan, který měl na sobě blonďatou paruku a na očích brýle s černými obroučkami.
Letadlo vzlétlo a odnášelo dva bývalé členy Akatsuki kamsi za svobodou, někam, kde je nikdo nenajde.





Jashine, Hidan s blond parukou

No já padnu!!! Honem pokračování