"Co potřebuješ, tati?" Otočil se tváří k němu.
"Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit," odvětil Minato.
"Já bych s tebou chtěl taky o něčem mluvit, ale tak ty první."
"Víš, jak jsem včera byl pryč?" nadhodil a Naruto přikývl. "Byl jsem na večeři s jednou ženou, no vlastně ji znáš." Naruto ho mlčky poslouchal a čekal, co z jeho otce vypadne dál. "Je to Kurenai."
"A v čem je problém?" zeptal se Naruto nechápavě, Kurenai byla přitažlivá žena, problém neviděl.
"Já jen, jestli by ti nevadilo, kdybych s ní, tedy, kdyby nám to někdy vyšlo, začal chodit. Nechci nahrazovat tvou matku, jen…"
"To je v pohodě tati, už bylo na čase." Přerušil ho jeho syn. "Pokud se ti Kurenai líbí, tak to s ní zkus. I když mi mamka chybí, a vím, že i tobě, neměl by ses její smrtí trápit do konce života a odepírat si štěstí."
"To je můj syn," zašeptala s úsměvem Kushina a i Minato se pousmál.
"Děkuju," řekl svému synovi jen a zlehka ho objal. "A co jsi mi to chtěl říct ty?" Vzpomněl si, že i jeho syn s ním chtěl o něčem mluvit.
"Víš, nikdy jsem ti to neřekl, i když o mé orientaci víš, ale tak nějak delší dobu chodím s Itachim Uchihou." Začal pomalu. "A on mi teď nabídl, abych s ním bydlel. Přijal jsem to, tedy samozřejmě jsem nejdříve řekl, že si s tebou o tom musím promluvit," povzdychl si a zadíval se na svého otce, vůbec netušil, jak na to zareaguje, a proto se mu to neříkalo lehce.
"No…" vydal ze sebe jen zaraženě Minato a přemýšlel, co mu na to říct. "Víš, pokud o Itachiho stojíš, tak to klidně zkus, vždyť kdykoliv se můžeš vrátit domů, no ne," pronesl trochu zaskočeně a poškrábal se na svém zátylku.
"Díky, tati!" vykřikl rozradostněně Naruto a skočil svému otci kolem krku.
"Vždyť nemáš vůbec zač." Pousmál se Minato a poplácal ho po zádech.
"Mám tě rád," zamrmlal Naruto.
"Vždyť já tebe taky," odvětil a věnoval mu malý polibek do vlasů. Už tak dlouho svého syna neměl takhle blízko. Popravdě se mu ho nechtělo moc pouštět k Itachimu, protože pak zůstane sám v tomto domě, ale pokud si to Naruto přál, tak ho nechá jít.

Seděl na gauči vedle Itachiho a jeho pohled směřoval někam vedle.
"Víš, Itachi, než se k tobě nastěhuju, chci, abys něco moc důležitého věděl. Vlastně ani nevím, jestli potom budeš stát o to, abych tu s tebou i nadále bydlel," mluvil tiše.
"Tak povídej," pobídl ho a natočil tváří k sobě, neměl rád, když k němu někdo nemluvil z očí do očí.
"Když jsme si spolu začali, byl jsem opravdu šťastný. Vždycky ses mi líbil, a když jsem se dozvěděl, že jsi stejný jako já, rozhodl jsem se využít šance. Jenže pak jsi na dva měsíce zmizel a já se cítil sám. Na jednom večírku jsem se strašně opil a začal flirtovat s tvým bratrem. My se spolu vyspali a naše setkání probíhala i dál, ale pak ses vrátil a já nevěděl, co dělat. Najednou ses mě zeptal, jestli s tebou nechci bydlet, a mé rozhodování bylo ještě horší. Já vím, že ty o Sasukeho zasnoubení určitě víš, ale já se o něm dozvěděl teprve včera. Jen ti chci říct, že tvou nabídku jsem nepřijal z nějakého rozhořčení, či abych tě měl jako náhradu, mám tě rád, Itachi, moc rád a nechci o tebe přijít. Musel jsem ti tohle říct, než by ses to dozvěděl jinak, pochopím, když mě teď už nebudeš chtít," řekl mu vše smutně. Konečně z něj byla ta obrovská tíha pryč. Věděl, že teď si to Itachi může všechno rozmyslet a nechat ho jít, ale on mu to musel říct, už mu nechtěl nic zatajovat, a už vůbec ne jeho vlastního bratra.

"Ano," řekl nakonec Gaara a černovlásek na něj upřel své oči.
"Doopravdy?" Jeho tvář se rozjařila nadšením a takovou tou dětskou radostí.
"Jo, a přestaň se vrtět, nebo tě neošetřím," povzdychl si a snažil se tamponkem přejet po jeho natrhnutém koutku.
"Ani nevíš, jak moc jsem rád!" vypískl Lee a skočil mu kolem krku tak silně, až Gaara spadl zády na postel.
"Dobře, Lee, dobře, ale teď ze mě slez, nebo mě udusíš." Protočil oči v sloup a pokusil se ho ze sebe sundat, ale černovlásek se nedal. Jen se mírně nadzvedl na rukou a zadíval se upřeně do zelinkavých očí.
"Taky tě miluju, Gaaro," pronesl s úsměvem, a pak se k němu sklonil. Naprasklý koutek ho sice pálil, ale pro Gaarovy rty to byl ochotný vydržet.

Na místo, kam mířil, dorazil asi po půl hodině cesty. Dole u dveří mu otevřela starší žena, jež zrovna šla venčit svého psího miláčka. Nahoře zazvonil a čekal, než mu majitel bytu přijde otevřít.
"Ah, Sasuke, co tu děláš?" Vypadal zaskočeně, že ho tu vidí.
"To všem otevíráš nahoře bez?" zeptal se s úšklebkem, poukázal tak na jeho holou hruď.
"No vlastně…" vydal ze sebe zaraženě.
"To je fuk." Mávl nad tím Sasuke rukou a nasáčkoval se mu dovnitř. "Potřebuju s tebou mluvit, nevím, na koho jinýho se obrátit," povzdychl si.
"Sasuke, teď se to moc nehodí, já tu někoho mám," pronesl omluvně.
"Ah, promiň, to jsem nevěd…ěl."
"Itachi, kdo to je?" vešel s otázkou do obýváku Naruto a zůstal zaraženě hledět na Sasukeho, stejně tak jako on na něj.
"Vy dva?" vyhrkl nevěřícně. "Jak, jak dlouho?"
"Už několik měsíců," odpověděl mu Itachi.
"Nějak ses mi zapomněl zmínit, že už patříš k mému bratrovi," řekl chladně.
"Vlastně na dva měsíce zmizel a objevil se znovu před několika dny," objasnil to Naruto.
"Ale že ti nějak nevadilo spát s námi oběma," podotkl úsečně.
"Nevěděl jsem, jak z toho ven…"
"Jo, tak pán nevěděl." Ušklíbl se. "To si nás chtěl oba, abys mohl porovnávat, kdo z nás je lepší? Nebo ti jeden prostě nestačí a musíš jich mít víc? To si taková děvka? ..." Jen co to Sasuke vyslovil, ozval se pleštivý zvuk, když Narutova dlaň narazila na jeho tvář. Sasuke se zamračil a díval se do blonďákovy nevěřícné tváře.
"Proč ti to vlastně tak vadí, Sasuke, hm? Proč si raději nejdeš za tou svoji snoubenkou a nestaráš se o ni? Já si o tomhle všem chtěl promluvit, ale zjistil jsem, že už to nemá cenu. Ty by ses kvůli mně rodiny nevzdal. Jsi ten hodnej synáček, který udělá vše, co mu papínek řekne. Raději ho poslechneš, než abys byl šťastnej a sám sebou. Jdi, Sasuke, jdi odsud, prosím." Narutův zněl pevně, i když jeho oči byly smutné a malé kapičky se třpytily v koutcích jeho očí. "Jdi," vydechl prosebně a on šel. Otočil se na patě a bouchl za sebou dveřmi. Naruto se svezl do křesla a zabořil tvář do dlaní. Itachi se k němu vmáčknul a sevřel ho v objetí.
"Já, moc, moc se omlouvám," dostal ze sebe blonďáček tiše.
"Nemáš za co, Naruto. Byl jsi ke mně upřímný, a pokud tu nechceš být, tak to pochopím…"
"Ne, to ne." Zavrtěl Uzumaki hlavou a otřel si slzy. "Já, já tu chci zůstat, jen mě zamrzelo to, co řekl, i když zas tak daleko od pravdy nebyl, vážně jsem se choval jako děvka."
"Zapomeň už na to, Naruto, teď si se mnou a já se pokusím tě udělat co nejvíc šťastným."
Zadíval se na své náramkové hodinky, trochu meškal, a tak přidal do kroku a rozhodl se zkrátit si cestu jednou z postranních uliček. Nikdy tam lidé nechodili, uličky nebyly zrovna nejčistším místem a celkem to tam i zapáchalo. Během chvilky Kakashi svého rozhodnutí litoval.
"Co se tu stalo?" Slyšel, jak se ptá nějaká vysoká bruneta podsaditého muže vedle sebe.
"Prý se nějakej chlápek přimotal do silnice a srazilo ho auto," odpověděl. Irukovi se splašeně rozbušilo srdce, když se prodral davem dopředu a spatřil tvář toho, jehož balili zrovna do černého, igelitového pytle.
"Ne," vydechl jen tiše a z očí se mu začaly spouštět slzy.
Naruto mu řekl pravdu, nečekal, až to prostě přijde samo, postavil se tomu a navíc, chtěl být s ním, a to pro něj bylo důležitější. Nevěděl sice, jestli je pouhou náhražkou, i když mu Naruto řekl, že není, ale nevadilo mu to. Měl rád to blonďaté stvoření a toužil po něm.
Mazlili se u něho na posteli, oba bez triček a obdarovávali svá obnažená těla smyslnými dotyky. Když zrovna Itachi rozepínal Narutovi poklopec, ozval se zvonek, oznamující něčí přítomnost za dveřmi. Neochotně tedy vstal, nedbajíc, že na sobě nemá tričko a otevřel. Jeho mladší bratr, stojící za jeho dveřmi, ho doopravdy zaskočil. To, co následovalo potom, však ještě víc.
Hladil Naruta po zlatavých vlasech a díval se do jeho spánkem uvolněné tváře. Byl kouzelný, trochu nerozhodný a praštěný, ale kouzelný. Takhle ve spánku vypadal ještě roztomileji, a jako by se ho netýkaly žádné starosti, žádná trápení. Měl radost, že ho tu u sebe má, že ho kdykoliv může obejmout, políbit. Stále si nebyl svými city k němu jistý, ale ani Naruto nevěděl, co k němu cítí.
"Nedostal ses do zrovna příznivé situace," řekl rudovlasý muž s chladným výrazem ve tváři. Před jeho nohama leželo zakrvácené tělo nějakého muže ve středních letech a jen změlka se mu zdvihala hruď.
"Promiň, ale nemůžeme dopustit, abys mluvil. To, co jsi tu viděl, se nesmí nikdo dozvědět," prohlásila modrovlasá žena s bílou růží ve vlasech.
"Bude tě škoda, Kakashi, ale co nadělám." Pokrčil rameny a zaujal stejnou pozici, jako jeho kolegové.
"Ne, neměl," odvětil mu a sundal z ramene cestovní tašku. "Rychle se oblékni," řekl mu a hodil po něm nějaké oblečení.
"Co se děje?" Nedošlo mu hned, a tak se musel zeptat.
"Zarezervoval jsem nám dvě letenky na dnešek v šest hodin večer. Odlétáme do New Yorku. Byt je prodaný, účet, který jsi založil vybraný, pasy s falešnou identitou vyřízené a máme sbaleno. Jediné, co teď zbývá, je, abys podepsal revers, a můžeme v klidu odletět," oznámil mu Hidan.
"Zvládl jsi to nějak rychle." Zamrkal překvapeně Kakuzu a začal se oblékat do věcí, které mu šedovlasý přinesl.
"Když už se v tom šťourá policie a hrozí, že přijdeš o život, musel jsem jednat." Zazubil se na něj.
"Tak pojď." Chytil ho za ruku, když byl oblečený, a pomohl mu vstát. Opatrně ho podepřel a odváděl za doktorem.





rychle další další!