"Hm," broukl jen a zatáhl rudou záclonu svého okna, zakryl tak výhled na krásného blonďatého mladíka, který zrovna nacvičoval na své zahradě nějaké taneční kroky.
"Nevím, co na něm stále vidíš, je to jen obyčejný člověk," řekla svůj názor a trochu poodhrnula záclonu, aby si ho mohla prohlédnout. "Měl bys na něj zapomenout, Sasuke, brzy nadejde den, kdy si budeš muset vybrat svou družku a zplodit s ní syna, tvého nástupce."
"A kdo říká, že ji musím milovat, Sakuro? Že mé myšlenky budou patřit jí?"
Sakura se zamračila, tohle se jí nelíbilo. Podle všech předpokladů se měla stát jeho ženou ona. Byla již smířená s tím, že ji Sasuke nikdy milovat nebude, ale bylo jí to jedno, pokud se dostane té výsady získat ho pro sebe alespoň takto. Jenže teď ji porážel ubohý člověk a to překousávala hodně těžce.
Zatáhla záclonu, tak jako to udělal předtím Sasuke a otočila se na něj. "Zničí tě to," pronesla prostě, pokrčila rameny a odkráčela pryč. Černovlasý mladík se znovu zadíval ven a jeho pohled se střel s tím mladíka na zahradě. Rychle uhnul pohledem a zmizel uvnitř svého pokoje. Posadil se za svůj stůl a opřel si obličej do dlaní. Věděl, že by ho ten blonďák přitahovat neměl, věděl, jaké jsou jeho povinnosti, ale nemohl si pomoct. To lidské stvoření ho až nebezpečně lákalo k sobě.
Blonďatý, mladý muž stále stojící na zahradě pozoroval okno s právě zatáhnutými rudými závěsy. Cítil na sobě ten pronikavý pohled často. Už párkrát onoho dokonalého, černovlasého muže viděl, ale nikdy, i když to byl jeho soused, si s ním nepovídal. Dům, jenž se nacházel vedle toho jeho, byl dvakrát tak větší a honosnější. Připadalo mu zvláštní, že tam žije tolik lidí a kolik večírků se tam konalo. Jak rád by na nějaký z těch večírků jednou zavítal, jenže společnost, kterou si Uchiha Sasuke zval, byla tichá a uzavřená. Přestal přemýšlet nad tím záhadným mužem ze sousedství, přestal přemýšlet o životě Uchihy Sasukeho a raději se pustil znovu do své práce. Byl jedním z nejlepších tanečních choreografů v Japonsku a nyní si ho najala jedna z hudebních skupin, o práci tak nebyla nouze a on si žil v docela slušných poměrech.
"Máš již vytisknuté pozvánky?" zeptal se Sasuke Sakury a ta jen přikývla. "Dobrá, tak je odešli a na nikoho nezapomeň." Dívka znovu přikývla na souhlas, zlehka se uklonila a odešla z jeho pokoje pryč.
"Dnes se postarám sám, abys mou pozvánku dostal, Naruto," pomyslel si a ze svého šuplíku vytáhl pozlacenou kartičku, moc dobře věděl, že Sakura nikdy pozvánku týkající se Naruta neodeslala. Zpočátku si myslel, že Naruto o jeho pozvání nestojí, ale jednou zkontroloval odesílanou poštu a blonďáčkovu pozvánku našel v koši.
Rozevřel okno svého pokoje, který se nacházel asi šest metrů nad zemí. Rozhlédl se, jestli se někdo nedívá, a pak skočil dolů. Ladně dopadl na nohy a vykročil ke dveřím vedlejšího domu.
Blonďatý mladík slyšel zvonek hlavních vchodových dveří, a tak se rozhodl dojít otevřít. Zůstal zaraženě hledět na svého andělského souseda, jak mohl být někdo tak dokonalý? Delší havraní vlasy, bledá pleť, uhrančivé onyxové oči, ostřejší rysy ve tváři a dokonale tvarované rty. Svalnatější postava skrývající se pod nažehlenou černou košilí s prvními dvěma knoflíky rozepnutými a kalhoty stejné barvy obepínající se kolem vypracovaných stehen a lýtek. Tohle vše tvořilo Uchihu Sasukeho a stejně ho to dokonale nevystihovalo.
"Dobrý den," pozdravil se zadrhnutím Naruto a vyloudil na tváři rozpačitý úsměv.
"Dobrý," odvětil mu chladný, sametový hlas. Blonďáček byl nervózní a cítil, jak ho ty černé chladnější oči propalují, měl pocit, že se v nich utopí, měly ho ve své moci.
"Potřebujete něco?" zeptal se rozpačitě blonďák. Bylo to zvláštní, Sasuke tu teď před ním stál a zvláštně se na něj díval.
"Chtěl jsem ti jen předat tohle," odvětil a rovnou přitom přešel na tykání. Podal mu pozlacenou pozvánku a Naruto na ni nevěřícně vykulil oči. "Už tolikrát jsem tě zval na svůj večírek a nikdy jsi nepřišel, tak jsem se přišel ujistit, že ti pozvánka došla. Doufám, že mé pozvání přijmeš," pokračoval podmanivým hlasem a aniž by si Naruto uvědomoval, co dělá, ihned přikývl na souhlas.
"To jsem rád." Pousmál se Sasuke a než se blonďák vzpamatoval, byl již jeho černovlasý soused pryč.
Blonďatý mladík se posadil na gauč ve svém obýváku a svými prsty stále hladil zlacenou kartičku, jako by nemohl uvěřit, že je skutečná. Dostal pozvánku tam, kam si vždycky přál a ještě přímo z rukou Sasukeho. Obdivoval toho muže ze sousedství, i když moc dobře věděl, čím ten muž je.
Po chvilce opustil svůj obývák a vyšel po schodech nahoru, do druhé části svého domu. Vstoupil do svého pokoje a vydal se ke knihovně, odkud z jedné z poliček vytáhl už napohled starou knihu, vázanou do hnědé kůže. Ta kniha se v jejich rodině dědila už po staletí a po stejnou dobu v jejich rodině díky tomu kolovaly zmínky o upírech. Nadpřirozených, téměř nesmrtelných bytostech. Naruto také věděl, že rod Uchiha, je nejstarší a nejmocnější z nich. Jen se nemohl díky svým snům zbavit pocitu, že Sasukeho zná už z dřívějších dob.
Sasuke se bavil s jedním ze svých hostů a upíjel ze sklenky rudou tekutinu s trochu nahořklou a zároveň nasládlou chutí. Víno bylo hned po krvi jeho nejoblíbenější, možná proto, že mu ji tak trochu připomínalo. Nemohl si dovolit, aby pil životadárnou tekutina před spoustou lidských hostů a zakázáno to měli i jeho společníci. Jeho pohled každou chvíli klouzal nenápadně ke dveřím, a vyhlížel blonďatého mladíka, kterého na svůj večírek pozval. Kolem desáté se přeci jen dočkal a domem se rozlehl zvonek, ohlašující návštěvu. Hnědovlasý mladík, který otevřel dveře, vpustil dovnitř Uzumakiho Naruta, mladíka ze sousedství. Sasuke se pousmál a hned zamířil k blonďatému muži, kterému to, tedy rozhodně podle černovláskova názoru, ohromně slušelo.
"Vítám tě tu, Naruto. Jsem rád, že jsi přišel," přivítal ho Sasuke a změřil si ho svým onyxovým pohledem. Jednoduché černé sako, světle modrá košile a černé, upnuté kalhoty, tvořily Narutovo oblečení a podtrhovaly tak jeho přitažlivost.
"Děkuji za pozvání, Sasuke, máte moc překrásný dům," řekl trochu nesměle blonďák.
Bavili se spolu skoro celý večer. Sakura, stojící opřená o stěnu nedaleko nich, se na ně zamračeně a hlavně nenávistně dívala. Nemohla pochopit, jak se sem ten blonďák dostal, když jeho pozvánku, tak jako vždy vyhodila. Když Sasuke zamířil jejím směrem, který byl zároveň ve směru ke stolu s občerstvením a naléval sobě a Narutovi sklenku vína, přitočila se k němu.
"Co tu dělá Uzumaki?" zeptala se ho nahněvaně.
"Osobně jsem ho pozval, Sakuro. Nikdy předtím mou pozvánku nedostal, tak jsem se toho ujal sám. Nevíš náhodou, kam se jeho pozvánky ztrácely?" zeptal se jí klidně a střelil po ní zamračeným pohledem.
"To netuším," odvětila bez váhání Sakura, otočila se na podpatku a odešla pryč. Sasuke se její osobou už nezabýval, dolil obě sklenky a odešel zpět k Narutovi, kolem kterého se již začínaly motat dívky, stejné jako Sakura a on.
"Doufám, že neruším," řekl s tajemným úsměvem na tváři, když k nim přišel a viděl červenajícího se Naruta. Moc dobře věděl, jaké jsou dívky v jeho družině, no přítulné.
"Ah, Sasuke-sama, vy nikdy," odvětila dlouhovlasá blondýnka a zlehka zrudla.
"Mohli byste mě s mým hostem nechat o samotě?" zeptal se jich a všechny přikývly. Věnovaly Narutovi ještě pár svých smyslných úsměvů, a poté odešly.
"Doufám, že tě moc neobtěžovaly, jsou tak trochu družnější," řekl Sasuke a otočil se zpět k Narutovi.
"Ne-ne, všechno bylo v pořádku, jen mě trochu zaskočily," odvětil trochu rozpačitě a snažil se zahnat červeň ve svých tvářích.
"No nedivím se jim, že měly takový zájem," nadhodil černovlásek jen tak a se zájmem pozoroval, jak se mizející červeň znovu vrací do těch krásných lící. "Pojď se mnou, Naruto, něco bych ti chtěl ukázat," zašeptal mu do ucha, vzal ho za ruku a vedl ho nahoru k sobě do pracovny.
Když se Naruto vzpamatoval, byli už u Sasukeho v pracovně a Sasuke stál u police s knihami. Jednu vytáhl a rozevřel na založené stránce. Poté vyndal malou kartičku, která v knize byla a podal ji Narutovi.
"Ale to, to není možné," vydechl Naruto nevěřícně a díval se na svou věrnou kopii vymalovanou v malém obrázku. Jediné, čím se lišili, bylo jejich oblečení.
"Jsi mu tak podobný, Naruto," pronesl Sasuke, když k němu přišel o kousek blíž a stiskem palce a ukazováčku mu zdvihl bradu. "Jsi tak strašlivě podobný Mitsukemu," zašeptal.
"Mému pra-pra-pra-pra dědečkovi?" řekl s úžasem Naruto. "Odkud jsi ho znal?" zeptal se, i když už mu dávno došlo, že se s jeho pradědečkem musel setkat, když mu bylo stejně jako teď jemu.
"Věříš na nadpřirozeno, Naruto?" odpověděl mu na otázku otázkou.
"Pokud myslíš upíry, jako jsi ty, tak ano," odvětil klidně a zlehka se mu vymanil, ta jeho blízkost ho znervózňovala.
"Odkudpak to víš?" Pozdvihl tázavě obočí.
"Z jedné knihy, která se v naší rodině dědí už po mnohá léta," osvětlil mu. "A teď, co bylo mezi tebou a mým předkem?"
"Proč myslíš, že mezi námi něco bylo?" nadhodil s úšklebkem a Naruto si povzdychl.
"Díváš se na mě s touhou v očích a nemyslím si, že by to bylo proto, že bys mě chtěl vysát," odpověděl s úšklebkem.
"Fajn, byli jsme milenci," řekl bez okolků.
"Ale jak to? Byl to můj předek, měl rodinu a děti…"
"To vše měl později, Naruto."
"Proč jsi mě sem pozval, abys mohl zopakovat minulost?" ptal se rychle na něco jiného, celá tahle situace ho zaskočila.
"A kdyby?" tázal se podmanivě Sasuke a přitáhl si Naruta za boky k sobě.
"Řekl bych, aby sis počkal na další reinkarnaci, protože já nikomu nehodlám dělat náhražku," odvětil mu pevně a pokusil se ho od sebe znovu odstrčit, ale tentokrát to bylo, jako kdyby tlačil do zdi.
"Nejsi náhražka, jsi jiný než Mitsuke, možná máš stejnou podobu jako on, ale stavba tvého těla a tvá vůně je jiná, i tvá duše se od té jeho liší."
"Nesnaž se mě tu svádět, Sasuke, jestli to budeš zkoušet dál, zabodnu do tebe kolík," odfrkl si blonďák. Na to, že byl při vstupu do Sasukeho domu nervózní, mu teď pěkně otrnulo.
"No myslel jsem, že bych ho zabodl já do tebe, ale když chceš." Pousmál se perverzně černovlasý a Naruto zrudl, když mu došel dvojsmysl slov, která pronesl.
"Nepřekrucuj to, Uchiho! Začínáš mi pěkně pít krev!"
"Nevšiml jsem si, že bych byl zakousnutý do toho tvého nádherného krčku," řekl a pokrčil rameny.
"Ty…" Nestihl doříct co, protože ho Sasuke umlčel polibkem. Naruto se zapomněl úplně vzpírat, najednou měl v hlavě vygumováno a on nevěděl, co se kolem něj děje.
"Co?" zeptal se s úsměvem na tváři, když se od něj odtrhl.
"Ty," vydechl a nevěděl, jak pokračovat. "Ty…"
"Sexy upíre? Sexuální bohu?" nadhazoval se smyslným úsměvem. "Ať už jsem čímkoliv, teď nemluvme, lichotit mi můžeš potom," vzdychl mu do úst těsně předtím, než je začal znovu líbat. Blonďák se k němu připojil, nechal se strhnout těmi opojnými polibky a Sasukeho letmými dotyky, které rozechvívaly jeho tělo.
Dny plynuly a líně se měnily v týdny, a pak měsíce. Sasuke Naruta často navštěvoval, a nebo Naruto navštěvoval jeho. Jejich vášeň a touha se přehoupla do něčeho, co ani jeden z nich už dlouhou dobu k nikomu nepociťoval. Bohužel Sasukeho pravé já a jeho povinnosti začaly Naruta tížit.
"Ale Naruto, už jsme o tom mluvili, já ji přeci nikdy nebudu milovat, bude stát jen na oko po mém boku a dá mi dědice," říkal mu už jako tolikrát Sasuke.
"O to nejde, Sasuke, s tím jsem se již dávno smířil a myslím, že s Hinatou po boku by to bylo i možné…" zadrhl se Naruto.
"Ale je to tu pitomé ale, které neznám. Proč chceš odejít, Naruto? Proč už mě nechceš?"'
"Sasuke já tě chci a miluju tě, ale to co je mezi námi, prostě není možné," povzdychl si smutně a sklopil hlavu dolů. "Já tu nebudu věčně, a zatímco budu stárnout, budeš ty stále mladý a dívat se na mou vrásčitou tvář a zubožené tělo, by tě po nějaké době přestalo bavit. Navíc jsem vždy toužil mít rodinu, děti, které bych mohl vychovat, a to mi ty dát nemůžeš. Také se bojím toho, že tvá podstata jednou zvítězí a tvé rty se svlaží v mé krvi."
"Mitsuke mi řekl to samé, když odcházel. U něj jsem se dokázal smířit s tím, že odešel z mého života, ale u tebe to už nedokážu. Miluju tě víc, než jsem miloval jeho…"
"Promiň, Sasuke, ale bude to tak lepší," přerušil ho Naruto těmito slovy.
"Hinata ti bude dobrou ženou a možná, možná, že po jejím boku na mě zapomeneš," řekl ještě, věnoval mu poslední polibek a odešel z pokoje.
Sasuke se sesunul do své židle a pěstí praštil do pracovního stolu. Nechtěl, aby se minulost opakovala, nemohl přeci jen tak dopustit, aby ho Naruto opustil. Z toku jeho myšlenek ho vytrhl až Narutův křik a něco jako dunivý dopad.
Vyběhl na chodbu a díval se na Sakuru, která se rozechvěla strachy, když ho spatřila. Doběhl až k ní, a když se zadíval dolů ze schodů, pochopil, co ji tak vyděsilo.
"Naruto," vydechl blonďákovo jméno a jediným skokem byl dole u něj. Naruto ležel zkroucený na zemi, byl v bezvědomí a jen mělce dýchal. "Ne, ty nesmíš umřít, nedovolím to. Omlouvám se ti Naruto, vím, že tohle mi asi neodpustíš, ale já tě nenechám odejít," promluvil k němu tiše. Přitáhl si ho opatrně do náručí a hlavu sklonil k jeho šíji. Jeho rty se dotkly pomalu chladnoucí kůže a ostré špičáky se do ní o vteřinu později hluboko zaryly. Cítil ve svých ústech lahodnou chuť Narutovy krve a ztěžka přemáhal chuť pít více, než bylo třeba.
Víčka se rozevřela, a tak odhalila nádherné modré oči. Naruto Uzumaki tímto okamžikem znovu vstoupil mezi živé. I když tomu vlastně ani tak docela pravda nebyla. Posadil se na posteli a nechápavě se rozhlédl kolem sebe. Poslední, co si pamatoval, byla jakási růžovovlasá dívka, která na něj křičela a obviňovala ho z její ztráty Sasukeho, a pak, pak do něj strčila a on padal dolů.
"Ah, díky bohu, už ses vzbudil, měl jsem o tebe strach," řekl úlevně Sasuke, který seděl v rohu místnosti s rozevřenou knihou v náručí.
"M-mám žízeň," zasýpal Naruto skrz vyschlé rty.
"Ale samozřejmě, hned to bude," reagoval pohotově Sasuke, popadl nádobu s rudou tekutinou a nalil mu trochu do sklenky.
"Nemyslím si, že víno jen tak zaženou mou žízeň, voda by byla vhodnější," pronesl Naruto zmateně nad Sasukeho počínáním.
"Ale to není víno, Naruto," odvětil mu na to černovlásek.
"Ale co to tedy…"
"Krev," přerušil ho Sasuke.
"Krev? Ale proč mi naléváš kre…" zarazil se, když mu to začínalo docházet. "Neříkej mi, že, že…" hlas se mu zadrhl v půlce věty.
"Ano, Naruto, je z tebe upír," povzdychl si Sasuke sklesle, přisedl si k němu na postel a podával mu sklenku do ruky.
"To nemyslíš vážně!" vykřikl rozhořčeně a vyrazil mu skleněnou nádobu z ruky tak, až se roztříštila o stěnu.
"Omlouvám se Naruto, ale musel jsem, jinak bys umřel," snažil se Sasuke obhájit svůj čin.
"Já se tě neprosil o to, být upírem, já jím být nechci!" křičel na něj. "Měls mě nechat raději zemřít!"
"Promiň mi to, ale nechtěl jsem znovu přijít o lásku," omluvil se mu se sklopenou hlavou.
"Musels být za každou cenu tak sobecký?!"
"Tak promiň, že jsi byl v bezvědomí a nemohl jsem se na tvůj názor zeptat, promiň, že tě natolik miluju, že se nedokážu dívat, jak umíráš! Ale víš co? Nemrzí mě to, co jsem udělal, protože žiješ, a protože konečně můžeme být spolu!" obořil se na vyjeveného Naruta, když zdvihl hlavu. Oči mu plály vztekem, věděl, že pro Naruta to nebude lehké, ale nečekal to, že by ho mohl nazvat sobcem.
Prudce vstal a s prásknutím zmizel za dveřmi.
Všichni Sasukeho upíři, teď již mezi nimi i Naruto, se sešli ve velkém obývacím pokoji, kde se konal obřad Sasukeho a jeho vyvolené. Sakura se mračila a tiskla ruce v pěst, když se dívala na tmavovlasou dívku ve svatebních šatech, které měly být její, na dívku, která si brala muže, který měl být také její. Blonďatý mladík se opíral o zadní stěnu místnosti, se zkříženýma rukama na prsou a jako všichni ostatní pozoroval dění okolo. Za ty dva měsíce, co se z něj stal upír, si na nový život jakž takž už přivykl. Nikdy se neptal, odkud je krev, kterou pije, nechtěl to vědět. Vztah se Sasukem se vrátil do starých kolejí. I když Naruto stále toužil po starém životě a sny, které měl, nezmizely, smířil se se svým osudem. Útěchou mu bylo, že může být celý svůj život se Sasukem. Nezáleželo na tom, že se Sasuke oženil s Hinatou, ta tu byla jen proto, aby černovlasému upírovi dala dědice. A kdyby se náhodou Naruto
jednoho dne rozhodl vzdát se svého nového života, vzdát se Sasukeho, stále tu byl dřevěný kolík, kterým by tento život mohl ukončit, vražením do srdce.





parádní=) na tohle se vyplatilo vyčkat;)