"Ano, lásko, takovým jsme tenkrát jeli," zašeptala mu jeho žena do ucha.
Celá rodina Namikaze se vydala na výlet do Suny. Cesta tam trvala přibližně šestnáct hodin autem, a tak se Kushina s Minatem rozhodli jet přes noc. Byla již tma a oni se nacházeli zhruba tak v polovině cesty. Narutova hlava poklidně klesla spánkem na stranu a opřela se tak o chladivé okno auta. Minato se snažil soustředit na řízení a plně ignoroval rady své ženy, že je již unavený, a že by jí buď měl přenechat řízení, nebo alespoň zastavit a na chvilku si odpočinout.
Cesta byla opravdu dlouhá, poklidný dech dvou zbývajících členů jeho rodiny, jeho ženy a syna ho také ukolébával ke spánku. Nevnímal zívání, ani klížící se oči, prostě se jeho oční víčka najednou zavřela a dostavil se mikrospánek. Ze snění ho dostalo až troubení kamionu. Snažil se mu vyhnout, a tak strhl volant. Auto sjelo ze silnice, naklonilo se na stranu a obrátilo se střechou dolů.
V prvním okamžiku, kdy se vzpamatoval ze šoku, si uvědomil, že žije, v tom druhém si uvědomil, že s ním byli další dva, jemu dosti blízcí lidé.
"Kushino, Naruto, jste v pořádku?!" křikl vyděšeně.
"Eh, jo," ozvalo se zezadu tiše a bolestně, ale druhé odezvy se nedočkal. Vedle něj bylo ticho, a tak trochu pootočil hlavu.
"Kushino!" oslovil ji naléhavě a lehce s ní zatřásl. "Kushino!" vykřikl hystericky, když mu jeho žena neodpovídala.
"Nechápu, jak zrovna takový špekoun může být členem našeho plaveckého týmu, vždyť nám dělá svou postavou ostudu!" vykřikl jeho spolužák s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy.
Slýchával tyto nadávky a posměšky každý den již od svých deseti let. Pro jeho vyvíjející se psychiku to nebylo nejlepší, bylo to pro něj ohromně těžké se z toho nesesypat.
Jako každý den se díval na sebe do zrcadla. Stál před ním pouze v trenýrkách a měřil si sám sebe pohledem. Bylo pravdou, že nebyl nejhubenější, že měl o nějaké to kilo navíc, ale sám sobě se zdál normální. Lidé na jeho škole však byli štíhlí, nebo atletického typu, jejich sportovní škola byla vyhlášená, a jakmile někdo přibral, byl terčem posměchu, na jeho sportovních výkonech pak už nezáleželo. Naruto to měl naservírované každý den. A jak už to bývá, když vás někdo psychicky šikanuje, nedopadne to dobře a ani Naruto nebyl výjimkou. Začal se hnusit sám sobě. Ve svých patnácti letech začal držet přísné diety, sportoval až do vyčerpání a sem tam si vypomohl prášky na hubnutí. Když zhubl, nechal toho, žil normálně a jen sportoval, ale každý den se děsil toho, že jednou se vše vrátí.
Naruto se na sebe díval do zrcadla a měřil sám sebe pohledem. Podle všech byl dokonalý. Sasuke i Itachi a všichni, kterým se líbil, říkali, jaký je nádherný a dokonalý.
"To zrcadlo nese překrásný odraz," zašeptal mu jemný hlas do ucha, až se z toho zachvěl.
"Oh, jsi nějaký narcistický," odvětil mu na to a zasmál se.
"Neříkám, že jsem ošklivý, ale v tuto chvíli jsem myslel tebe," řekl Itachi a pousmál se.
"Alespoň nejsem srab, který potřebuje bandu goril, aby zmlátila jednoho kluka. Slabej si tu jen ty," vmetl mu do tváře a to toho kluka naštvalo ještě víc a začal do něj bušit hlava nehlava.
"Hej, pusťte ho!" křikl na ně černovlasý chlapec, který šel zrovna kolem a vběhl mezi ně.
"Jsi v pořádku?" zeptal se černovlásek Gaary a pomáhal mu na nohy, když zneškodnil ty kluky, kteří ho napadli.
"Jo," řekl jen a zdvihl pohled. "Oh, to si ty," pronesl velice "nadšeně", když ve svém zachránci poznal Leeho.
"Tak, co za to budeš chtít?" zeptal se ledabyle a zlehka si otřel pramínek krve, který mu vytékal z koutku úst. Nacházeli se u Leeho doma a černovlasý mu právě čistil rány.
"Co prosím?" Nechápal Lee.
"No, pomohl jsi mi, a já nezůstávám nikomu nic dlužnej."
"Ah, tak, ne to nic, vždyť to by udělal každej." Mávl nad tím rukou, a přitom se zazubil.
"Já ne," řekl klidně Gaara a Lee se zarazil. "Už vím."
"Co?" Opět nechápal.
"Ošukej mě," zavrněl mu chlípně do ucha a Lee šokovaně ztuhl.
"Co-o?"
"Ah, bože, jsi snad tak natvrdlej? Řekl jsem, abys mě ošukal, věř mi, jsi první, komu to dovolím, ber to jako moji vděčnost za tvou pomoc." Pokrčil rameny.
"Hele, Gaaro, to je hodně blbej vtip," pronesl vykolejeně a s rudými tvářemi.
"Vím, že se ti líbím, Lee, vím, že mě chceš," říkal svádivě a naklonil se blíž k němu. Chtěl poznat sex i z druhé stránky, z té pasivnější a Lee se mu jevil jako dobrý kandidát na pokus. Navíc, byl to jen přeci jeho projev vděčnosti.
"Gaaro, ne, já…" byl umlčen Gaarovým polibkem. Ten rudovlasý kluk byl tak podmanivý, tak svůdný a lákavý. Měl své kouzlo, kterým dostal i nevinného mladíka, jménem Rock Lee.

"Víš, Sasuke, vůbec nechápu, proč svého b-bratra, tak o-odsuzuješ, vž-vždyť je to stále t-ten stejnej Itachi, j-jako b-býval," říkal mu podnapilým hlasem Uzumaki, a přitom se mračil.
"Nevím, proč se o to ty vůbec staráš, Usurantonkachi," odvětil mu na to chladně Sasuke. I on už měl celkem dost vypito, ale rozhodně ne tolik jako Naruto.
"P-protože jsem stejnej," zasmál se zvonivě, najednou mu to přišlo hrozně legrační.
"Cože?" vykulil na něj Sasuke oči, myslel si, že se přeslechl, nebo, že Naruto mluví z cesty.
"Slyšels ne?" Jeho úsměv se ještě rozšířil, a pak do sebe kopl další lok z lahve saké, kterou držel v ruce. "Navíc si myslím, že jsi děsně sexy," zavrněl svůdně a bavil se nad Sasukeho šokovaným a rozpačitým výrazem zároveň, jenž měl po jeho doznání vepsaný ve tváři.
"To není vtipný a jdi ode mě," řekl znechuceně a odstrčil toho blonďatého ožralu od sebe.
"Jsi srab," pronesl zklamaně Naruto a zkřížil si ruce na prsou. Sasuke na něj jen nechápavě hleděl, a tak Naruto pokračoval. "V-vím totiž, že se ti moc líbím, ale si-si tak se-se, kurňa, jak je to s-slovo," mumlal opile, "sešponovaný, že-že to nepřiznáš," ušklíbl se vítězně nad svým objevem a pyšný sám na sebe, že dal dohromady větu, kterou chtěl.
"Jsi opilý, nevíš, co meleš," odfrkl si Sasuke.
"Vážně?" řekl s povytaženým obočím. "No uvidíme," uchechtl se a než se Uchiha nadál, měl Narutovy rty přitisknuté na těch svých.
Sasuke se snažil zahnat své myšlenky na to, jak příjemné mu to bylo, alkoholem. Ale čím víc pil, tím víc ztrácel svou soudnost a předsudky. Čím víc pil, přepadala ho myšlenka, že by nebylo špatné si zaexperimentovat.
Pamatoval si spalující žár, procházející jeho tělem, pamatoval se na nahé tělo blonďatého chlapce pod sebou, pamatoval si jeho vzdychy a na sobě cítil jeho dotyky. Vlastně si to ráno, kdy se vzbudil vedle Naruta, pamatoval skoro všechno, ale pamatoval si to i Naruto? Přemýšlel, jestli odejít, nebo zůstat.
"Zřejmě jsem měl tenkrát odejít, Naruto, protože pak bych se do tebe nemohl zamilovat a neztrpčit si tolik život," povzdychl si do ticha svého pokoje Sasuke, ztracený ve vzpomínkách prolínajících se s tóny další písničky.

"Přijel jsem kvůli svému otci. Hatake Sakumo!" vybafl na sestřičku za pultem hned, jakmile zadýchaný vběhl do nemocniční haly.
"A vy jste?" zeptala se zaskočeně drobná hnědovláska, popravdě se ho lekla, a tak neslyšela, první část věty.
"Hatake Kakashi."
"V jakém jste příbuzenském vztahu?" zeptala se klidně, zatímco Kakashi už začínal pěnit.
"Asi když je to můj otec, tak logicky jeho syn!" zavrčel podrážděně.
"Pokoj číslo dvě stě šest," řekla zrovna ne moc mile, nemohla za to, že se přeslechla.
"Děkuju," znovu zavrčel a rozeběhl se k onomu pokoji.
"Kdybys měl alespoň pořádnou práci, Kakashi, ale ty ne, ty, že musíš být senseiem," pronesl výsměšně. "Mohl jsi být dobrým právníkem, mít dobrý plat a ty se zatím zabýváš učením těch harantů a ještě k tomu máš plat mizerný," ryl do jeho slabých míst, jeho syn se mu nemohl zavděčit. Kakashi věděl, že jeho otec je teď bez kapky alkoholu, a že má mizernou náladu, že mu ho nikdo nedá, vlastně ani, kdyby ho měl, nic by se nezměnilo. Sakumo měl díky svému alkoholismu po játrech a teď tu ležel a čekal, až si pro něj přijde smrt. "Kdybys byl pořádný syn, propašoval bys mi sem alespoň flašku něčeho dobrého, ale ty ne…"
"Mlč už!" vykřikl Kakashi, už ty jeho řeči nemohl vydržet. Chtěl mít na otce alespoň jednu dobrou vzpomínku, ale to se jaksi nestalo.
Když Sakumo po pár dnech zemřel, skončil Kakashi v jednom zapadlém baru a díval se na plnou lahev saké, jež si objednal. Po chvilce si trochu nalil do sklenky a chytil ji do rukou. Jeho oči pozorovaly čirou tekutinu uvnitř ní a jeho myšlenky zvažovaly, jestli smočit rty v tom, v čem se jeho otec utopil.
"Kakashi, ty jsi zase pil?" zeptal se Iruka opatrně svého milence, když nakoukl do kuchyně a viděl ho sedět u stolu.
"Víš, co se říká, jablko nepadlo daleko od stromu," řekl zle s ošklivým úšklebkem ve tváři.
pozdravil ho jeho šedovlasý kolega s úsměvem na tváři. Irukova líčka lehce zrudla, když si uvědomil, kdo ho to vůbec zdraví.
"Dobré ráno, Kakashi-san," pozdrav mu opětoval a sklopil hlavu, aby si Kakashi nevšiml, jak znachověl. Šedovlásek se pousmál a stiskem ukazováčku a palce Irukovy brady, ho donutil, aby se na něj podíval.
"Pročpak tak formálně, Iruko, vždyť jsme přeci přátelé," pronesl mile s úsměvem ve tváři. "Zatím se měj, teď již musím do třídy," řekl, když se chodbou ozvalo zvonění, ohlašující začátek hodiny a věnoval Irukovi letmý polibek na tvář.
Iruka byl celou hodinu rozpačitý a stále se červenal. Dívky ve třídě si na něj ukazovaly, šeptaly si, že je zamilovaný, hihňaly se a ve vzduchu kreslily srdíčka.
"Děkuji za pěkný večer, Kakashi, ta večeře byla výborná a moc dobře jsem se bavil," řekl trochu rozpačitě Iruka, když ho jeho kolega pozval k sobě domů na večeři. Celou dobu se o něj Kakashi výtečně staral, uvařil skvělou večeři a celý večer ho bavil svými historkami, či obyčejnou konverzací.
"Jsem rád, že ti chutnalo, a že ses bavil," pronesl s úsměvem. Zdvihl se od stolu a jal se ho sklidit. Iruka se kousl do rtu a přemýšlel, zda se odhodlat k dalšímu kroku, či ne. Tohle bylo jejich páté rande a on se s Kakashim cítil velice dobře.
Jeho tělo se nakonec samovolně zdvihlo a nohy ho přenesly ke Kakashimu, který k němu momentálně stál zády. Objal ho kolem pasu a hlavu si opřel o jeho rameno.
"Nech to být, Kakashi, ráno ti s tím pomohu," špitl trochu nesměle.
Stál v koupelně a studenou vodou si oplachoval zarudlou tvář. Tkvěl se na ní otisk Kakashiho dlaně a on už jako tolikrát přemýšlel, proč s ním stále zůstává. Stále viděl jen to hezké, co bylo ze začátku jejich vztahu, co bylo, než začal jeho milenec pít a stále si namlouval, že to je teď jen přechodná fáze, že to bude tak, jako tomu bylo dřív.
"Jsi si jistý, že to doopravdy chceš?" zeptal se ho Deidara stojící ve svém pokoji, opíraje se o pracovní stůl.
"Ano, musím si ujasnit, co vlastně chci," řekl Itachi.
"Dobře, tak pojď ke mně," pousmál se na něj Deidara a pokynul mu, aby k němu přistoupil. Itachi udělal krok dopředu a Deidara si ho k sobě přitáhl. Jejich rty se spojily a Itachiho tělem přejel příjemný proud, ale stále netušil, jestli se mu líbí dívky nebo kluci. Nahé ženské tělo mu nic neříkalo, a tak poprosil Deie ještě o jednu laskavost.
"Ah, Minato, vítej u nás, už dlouho jsem tě neviděl," přivítal Fugaku Uchiha svého dlouholetého přítele, kterého pěknou dobu neviděl.
"Dobrý večer, Fugaku a samozřejmě i tvé rodině," pozdravil zdvořile blonďák jak Fugaka, tak jeho rodinu. "Pamatuješ si Naruta?" zeptal se a poukázal na svého syna, který se doteď skrýval za ním.
"Páni, to je Naruto? Viděl jsem ho naposledy, když mu bylo pět," řekl nevěřícně.
Itachimu přejel mráz po zádech, když spatřil toho nádherného anděla. Nemohl z něj spustit oči, byl kouzelný a svou magickou krásou si během chvilky podmanil i jeho.
"Ihned se toho vzdej, nebo koukej vypadnout z mého domu!" křičel na Itachiho jeho otec. Jeho starší syn se mu právě přiznal po čtyřech letech se svou orientací, no dopadlo to tak, jak Itachi očekával.
"Dobrá, tak já tedy jdu, otče," řekl klidně. "Nemohu změnit totiž svou podstatu, své pocity a reakce. Sbohem," rozloučil se, vyběhl do svého pokoje, kde si sbalil své věci a po hodině již míjel otce, který na něj stále něco křičel, ale on ho neposlouchal. Vypadl tak, jak ho žádal. Věděl, že s matkou se ještě někdy uvidí a příležitost setkat se Sasukem také bude.
Jeho bytem se ozval zvonek vchodových dveří, ohlašijící návštěvu. Itachi se zdvihl ze svého gauče a pouze v teplákách šel k nim, aby otevřel.
"Naruto, co tady děláš?" zeptal se překvapeně, když spatřil blonďatého chlapce, Sasukeho nejlepšího kamaráda.
"Slyšel jsem, že tě rodiče vyhodili z domu, a taky vím za co," odvětil mu a sjel ho zkoumavým pohledem.
"To nevysvětluje to, proč jsi tu," řekl s úsměvem a pozval ho dál.
"Chci jen něco zkusit," zavrněl svůdně a přejel svou dlaní po jeho tváři. "Chci jen zkusit, jestli tě přitahuju stejně, jako ty mě…"
Deidara nervózně stepoval před Itachiho bytem a snažil se přimět svou ruku, aby zaklepala. Bylo směšné, že on, který má odvahu vytáhnout zbraň a s ledovým klidem vzít život, teď nemá odvahu na jedno blbé zaťukání a vyznání lásky. Nakonec se jeho ruka přeci jen pohnula a třemi lehkými nárazy o dřevěnou desku dala vědět, že stojí u dveří.
"Ahoj, Deidaro, děje se něco?" přivítal svého kamaráda, když se usadil na gauč a Deidara do křesla.
"Ahoj, no nic moc, jen jsem ti něco přišel říct," řekl nervózně.
"Počkej chvilku," pokynul mu, když se ozvala vyzváněcí melodie jeho telefonu a on ho zdvihl. "Ahoj, miláčku, co potřebuješ?" řekl do telefonu a Deidara ztuhl. "Miláčku?" projelo mu hlavou a naslouchal dál tomu, co Itachi říká.
"Ale samozřejmě, že si na tebe udělám čas, vlastně mám dneska volno, takže tě hezky vytáhnu na nějakou dobrou večeři, a potom…" Deidarovi se udělalo špatně, Itachi to sice nedořekl, ale stejně moc dobře věděl, co s tím, s kým volá, budou dělat a to ho ničilo, bolelo ho to.
"Rád bych ti to řekl, ale mám tu návštěvu a nebylo by to vhodné, to mi věř," řekl se smíchem. "Taky se na tebe těším," pronesl poslední větu, a pak zavěsil.
"Kdo to byl?" zeptal se Deidara a snažil se uklidnit vztek a třes, který se snažil vkrást do jeho hlasu.
"Naruto, můj přítel, je naprosto andělský, měl bys ho vidět, je nádherný," mrkl na Deie.
"Že ses nezmínil," podotkl blonďák.
"Nebylo kdy, Deii, byl jsem buď v práci, a nebo s ním, a přes telefon, jsem ti to říkat nechtěl," řekl omluvně a poškrábal se ve vlasech. "Cos mi vlastně chtěl?" snažil se to zamluvit.
"Oh, už vlastně nic, jen jsem tě přišel pozvat někam ven, ale už máš jiný plány takže…"
"Aha," řekl na to jen, ale zdálo se, že mu to stejně nevěří.
"No nic, tak já půjdu a užij si pěkný večer," popřál mu s nevolí a odešel pryč.
"Tohle si posral, Deii, měl si mu to říct dřív, mohlo to být třeba jinak," řekl sám sobě a naštvaně praštil pěstí do zdi jednoho domu, u kterého se při cestě domů zastavil.

"Kde si to vzal?" zeptal se ho nepřátelsky a vytrhl mu to z rukou.
"Hledal jsem svou pistoli, nemůžu za to, že jsi své dokumenty ukrýval na stejném místě," vysvětlil mu. "A teď mi řekni, co to má znamenat. Nemůžu uvěřit tomu, že okrádáš Akatsuki! Bylo mi divný, že teď najednou máme víc peněz."
"Hidane, chci již dlouho odjet, někam pryč, někam od Akatsuki, pod novým jménem, za novým životem. Nesnáším to tu, nesnáším pracovat pro Madaru a riskovat každej den život," objasnil mu své plány. "Chci, abychom odsud spolu vypadli. Bojím se o naše životy…"
"A proto je riskuješ účetními podvody? Myslíš, že na to Madara nepřijde?" vyjekl nevěřícně a sesul se na židli, tohle ho opravdu dostalo.
"Neboj se, nepřijde na to, dávám si pozor. Měl by sis sbalit, za týden odjíždíme."
"Si krysa Kakuzu a ty já nemám rád," řekl s úsměškem Madara a vrazil Kakuzovi další pěst do břicha. Rudovlasý Sasori a blonďatý Deidara ho pevně drželi a Madara, jejich šéf, se bavil nad Kakuzovým mlácením. Zbytek Akatsuki musel přihlížet a Hidan měl co dělat, aby udržel svou kamennou tvář a nevykřikl, aby toho konečně nechali, že už toho bylo moc. "Nezasloužíš si žít," pronesl ledově a další pěstí do spánku ho poslal do bezvědomí.
"Itachi!" křikl na svého černovlasého kolegu. Itachi se zastavil a otočil se na něj. Byli v nemocnici a Itachi měl další případ. "Nezabíjej ho," zaprosil úpěnlivě a Uchiha na to povytáhl nechápavě obočí. "Co prosím?" zeptal se.
"Nezabíjej Kakuzua," zašeptal a pohlédl pevně Itachimu do očí.
"A proč bych to neměl dělat?" tázal se. Nikdy Hidana neviděl, aby se choval tak vystrašeně, aby někoho prosil, ihned mu došlo, proč to chce, ale chtěl to slyšet od něj.
"Žijeme spolu, miluju ho, prosím nezabíjej ho. Já vím, že bys tím riskoval, ale kdyby šlo o někoho, koho miluješ, taky bys to udělal a…"
"Hidane, buď prosím tiše a uklidni se. Od kdy ty seš tak sentimentální?" povzdychl si. Byl přepracovaný a teď se do toho ještě Hidan chová divně. "I když sme si nikdy moc nepovídali, je to přítel a ani mě se nelíbí, že ho Madara chce nechat zabít. Měl štěstí, že na místo, kde měl zemřít, přijela včas policie."
"To nebylo štěstí, ani náhoda," řekl tiše Hidan.
"Aha." Mohl tušit, že je někdo anonymně zavolal. "No prostě, mi můžeš věřit, že to tvůj přítel přežije, ale nikdo se to nesmí dozvědět. Nechám ho tu na jednom z pokojů pod jiným jménem a Madarovi ukážu falešnou lékařskou zprávu. "
"Proč to děláš?" zeptal se Hidan nechápavě, Itachi tolik riskoval.
"Jak jsem řekl, Kakuzu je přítel a navíc, můj milovaný strýček Madara díky němu přišel o pěknej balík a je pěkně vzteklej," řekl s úsměvem. "Ani mně se nepovedl takovej mistrovskej kousek, takže ho tak trochu obdivuju."
"Jsem ti vděčný, Itachi, děkuji," poděkoval mu Hidan. "Kde je teď?"
"Na sále, právě tam mám namířeno," obeznámil ho.
"Zkus ho zabít a věř, že nepřežiješ," řekl výhružně, opět ve své kůži. Itachi se jen chápavě usmál a kývl, poté šel zachránit život, který měl být zmařen.





wau! hodně dobré! takových povídek by mohlo být víc!