Malá temná místnost, jen lehce osvětlená malou lampičkou na stolku, stojícího vedle velkého červeného a určitě i dosti pohodlného křesla. Dvě polonahé osoby ve vášnivém polibku, jedna obkročmo sedící na druhé. Zrychlený dech a sem tam slastný sten jim pouze uniká z úst a protíná ticho onoho pokoje. To všechno protne však ještě něco jiného, bolestný výkřik drásající uši. Jeden život uhasíná. Dech mizí, stejně tak jako duše a jediné co zůstává, je strach ve vytřeštěných oříškových očích. V očích, které se už nikdy nepodívají na svět a to poslední, co vidí, je on.
Otáčí se na mě, s mírným bolestným úsměvem a oči má zastřené šílenstvím. V očích má zbloudilou slzu, která se vždy, když nastane tato chvíle, kutálí po lehce opálené líci dolů a o zem se rozprskne na malé kapičky. Pomalu vstane a oděn pouze do dlouhé bílé košile potřísněné krví, ke mně bosky pomaličku docupitá. Pevně mě obejme a mazlivě se ke mně přitulí. Vyzdvihnu ho do náruče a projdu chodbičkou ven z pokoje. Vykouknu vchodovými dveřmi ven, a když nikoho nespatřím, odnesu ho k sobě do auta. Položím ho na zadní sedadlo, přikryji svou bundou, a pak se vydám zpět do domu, abych zahladil veškeré stopy po jeho a mé přítomnosti.
Když dorazíme k nám domů, vyndám ho opatrně z auta. Krčí se u mě v náručí a jeho tvář je uvolněná spánkem. Odnesu ho do postele, svléknu z košile, přikryji a políbím na čelo. Ještě chvíli pozoruji jeho postavu choulící se pod peřinou a ústa, která jsou mírně pootevřená. Zhluboka se nadechnu a potichu pokoj opustím.
Mé jméno je Uchiha Sasuke a všechny tyhle skoro probdělé noci začaly po smrti mého bratra Itachiho. Naruto ho miloval, stejně tak, jako můj bratr miloval jeho. Jejich štěstí jim mohl závidět každý. Nešťastným osudem pak došlo k jejich rozdělení. Můj bratr onemocněl jednou z těch vážnějších nemocí, u kterých je minimální naděje na záchranu, v jeho případě byla smrtelná. Po pár měsících trápení a boje o život, to Itachi vzdal, vydechl naposledy a odebral se do říše věčného spánku. Naruta to zlomilo stejně tak jako mě. Zůstal jsem s ním jako věrný pes, osoba, která ho na přání bratra chránila, ale i nejen z toho důvodu. Já ho vždy miloval a přál mu štěstí. Podporoval jsem ho, dával jsem mu sílu a zároveň ji z něj čerpal, abych se z toho sám nezbláznil. Itachiho smrt nás sblížila, vytvořila mezi námi silné pouto. Ten blonďatý anděl se mě postupně naučil jakýmsi způsobem milovat a já ho miloval i nadále, i přes jeho noční tajemství.
Dojdu do kuchyně, kde si natočím do prázdné sklenky vodu a posadím se s ní ke stolu. Před očima se mi míhají hrůzné obrazy všech těch mužů, kteří Narutovou rukou přicházejí o život. Všichni jsou stejní, všichni na svůj osud doplácejí kvůli neuctívané lásce, kvůli svým záletům, kvůli nevěře. Všichni doma mají milovanou osobu, která na ně čeká, ale jim to nestačí, chtějí víc a hledají dobrodružství někde jinde. A Naruto takovéhle lidi nenávidí, pohrdá a opovrhuje jimi. Každou noc se jeho já, které by neublížilo snad ani mouše, mění na něco zvráceného, pouze s kouskem duše, která se projevuje slzou kanoucí z jeho oka.
Ruce se mi zase nekontrolovatelně třesou. Kdybych Naruta tolik nemiloval a nevěděl, kým je ve dne, dávno bych již všechno přiznal policii. Já ale nechci, aby Naruto šel do vězení, on o sobě v noci neví, neví o tom, že zabíjí. Tato část noci se mu vždy vymaže z paměti, jako by se nikdy nestala. Netrápí ho krev na rukách, on ji nevidí, ale já ano. Já vím, co se děje, vím, že má Naruto rozdvojenou osobnost, vím, že okouzluje muže, o kterých ví, že ve své lásce zklamaly, svede je, a potom chladnokrevně ukončí jejich život.
Už ani nevím, jak vypadal ten první muž, tváře mi již splývají, bylo jich tolik. Jediné, co si pamatuji, je, že se to stalo u nás v bývalém bytě. Vrátil jsem se později z práce a slyšel podivné vzdychy z obývacího pokoje. Vešel jsem a zůstal zaraženě zírat na Naruta, již se pohyboval v bocích na klíně nějakého muže. Muž byl bez vrchní části oblečení, zatímco to, co halilo Narutovo tělo, byla pouze dlouhá bílá košile. Než jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, přišel druhý. Ozval se tlumený výkřik a v Narutově ruce tkvěl nůž, jehož špička byla zalitá krví neznámého. Naruto ke mně otočil hlavu, z koutku oka mu vytékala slza a na jeho tváři se rozlévala bolest s nepřítomným výrazem. Pomalu slezl a ještě pomalejšími kroky se ke mně došoural. Objal mě okolo pasu a začal tiše šeptat ústřižky vět, vět o spravedlnosti a pravé lásce, o jeho osudu, žádosti o pochopení. Tenkrát jsem si uvědomil, jak šílený bude odteď můj život. Postaral jsem se o tělo toho muže, důkladně ho uklidil. Ráno si Naruto nic nepamatoval, nemluvil o tom, a když jsem se ho ptal, co večer v mé nepřítomnosti dělal, řekl, že usnul na gauči před televizí. I když Naruto nevěděl proč a stále se mě vyptával, odstěhovali jsme se. Ale tím to skončit nemělo. Jeho mysl byla chorá, toužila po potrestání hříšníků a pomocí rukou vykonávala svou pomstu.
Zase zažívám jednu ze svých bezesných nocí, a jako každé ráno, i dnes přijde Naruto, s úsměvem na tváři a bez vědomí o tom, čeho se dopustil. Posadí se naproti mně, políbí mě a já budu dělat, jakože nic.
"Ah můj anděly smrti, můj Naruto," povzdychnu si v duchu, když ho znovu vidím v opojení šílenství, na klíně jeho další oběti. Zase bereš život, Naruto a já tu zase jen poklidně stojím, nezasahuju a jen se dívám, jak se ostří tvého nože noří do krku dalšího z nespočtu mužů. Objímám tvé křehké tělo, znovu tě odnáším z tohoto místa pryč, bez zanechání jakékoliv stopy o naší přítomnosti, o známce toho, že to ty jsi vzal život toho muže, jehož mrtvé tělo spočívá na gauči s podřezaným hrdlem a mrtvolně chladnýma očima.
Dívám se na spánkem uvolněnou, klidnou tvář. Žádné noční můry, žádné trápení. Lehám si vedle tebe a vtahuji si tě do náručí. Břemeno tvých činů, pocit viny a krev na rukou, si na sebe beru já. Jen já vím, kým jsi v noci, Naruto, jen já znám skutečnou pravdu, jen já je všechny vidím, jen mě všichni pronásledují v nočních můrách. Dělám to pro tebe, má lásko. Vědomí, že tě mám u sebe, že tě smím objímat, že mi bezmezně věříš, mě činí dostatečně silného a zabraňuje mi se z toho všeho zbláznit, vzdát to. Miluji tě anděly smrti, ať už se prohřešíš čímkoliv, budu s tebou. Jsi Uzumaki Naruto, chlapec, který nevědomky prodal část své duše ďáblovi.





Tak jo, řeknu to takhle.. Ne že bych jindy nebyla tak omámená tvými povídkami, ale i tak se snažím sesmolit nějakou pochvalu, která by alespoň z části odpovídala mým pocitům, ale tentokrát si to opravdu nedávám
.. Asi bych jen řekla "skvělá povídka", ale komentáře o dvou slovech mě vždycky rozčilují (to bude tím, že jsem tak ukecaná xD).. Nicméně tahle povídka není skvělá, ani dobrá, ani hezká, ale jako vždy nepopsatelně dokonalá, originální, poutavá... Zítra si ji musím přečíst ještě jednou, až nebudu mít plnou hlavu kyselin, zásad a hydroxidů -.-...