Přeplněnými ulicemi procházel mladý muž vysoké postavy, oděné do černého dlouhého kabátu. Delší havraní vlasy vlály ve větru a ledové černé oči se dívaly na lidi procházející okolo něj. Nikdo z nich nemohl spatřit, nikdo nemohl vidět temného anděla a jeho krásu. Nikdo neviděl bělostnou alabastrovou tvář, chladné onyxové oči a lehký úšklebek na dokonalých rtech, u kterých by každý toužil, aby ho políbily.
Jeho kroky náhle ustaly, zastavil se a zhluboka nadechl. Lehký vánek k němu donesl nádhernou vůni vanilky. Tak čistou, a tak nevinnou. V očích se mu nebezpečně zablesklo a rty se roztáhly do ještě většího úšklebku. Rozešel se po vůni, jež ho tolik přitahovala. Byla tak omamná, byla jako květina on včela, kterou na sebe vábí.
Již podruhé se zastavil. Vůně byla teď mnohem intenzivnější a procházela celým jeho tělem, zlehka ho rozechvěla. Onyxové oči utkvěly na tom lidském stvoření, které ho na sebe svým aroma nalákalo. Na lavičce v parku seděl usměvavý, blonďatý mladík s modrýma očima jako nebe bez mráčku. Byl sluncem v celkem pochmurném dni a nevinnost, kterou byla jeho vůně skrz na skrz nasáklá, čišila i z jeho andělského vzhledu. Černovlasý se pousmál. Ten blonďatý chlapec se právě stal jeho obětí, obětí, kterou si pro sebe rozhodl získat.
Aniž by to mladík věděl, černovlásek ho sledoval. Sledoval ho na každém kroku, při každém úkonu, který hoch za den udělal.
"Takže, Uzumaki Naruto." Proběhlo černovlasému hlavou, když se zadíval na jméno na schránce, z níž onen plavovlasý hoch vytahoval poštu.
Oba vyšli po schodech nahoru až k jedněm oprýskanějším dveřím s kovovým číslem devět, které již ztratilo lesk, a zlatá barva se z něho začala již odlupovat. Vstoupili do menšího bytu, z něhož bylo vidět, že Naruto žije v poměrně nuzných poměrech a byl v něm nemalý nepořádek.
"Tohle nebude zas tak těžké." Pomyslel si neznámý a mnul si ruce.
Již pár dní měl Naruto pocit, že ho někdo sleduje, ale vždy když se ohlédl, nikoho nespatřil. Vedl dál svůj normální život, ale pocitu, a husí kůže, kterou z něho měl, se nedokázal zbavit. Chodil dál do školy, bavil se s přáteli a černovlasý muž mu byl stále po boku či za zády. Poznával ho, začínal znát jeho touhy, jeho slabiny, věděl o všech, s kým se stýká. Věděl již dost pro to, aby ho dostal do svých spárů.
"Všichni si hrají na tvého kamaráda, tolik falešných tváří je kolem tebe. Za maskou přátelství se schovává pomluva a zrada, vážně si myslíš, že tě mají rádi? Nenávidí tě, závidí ti, jsi jen podřadný člověk, kterého pomlouvají ihned, jakmile zajdou za roh a ty jsi v nedohlednu. Sakura, Sai, Kiba i ta blondýnka Ino, jež máš za svou přítelkyni, nemají tě rádi."
Narutovi se zprvu zdály jen podivné sny, sny, kde slyšel chladný posmívající se hlas, sny, ve kterých viděl své přátelé s ošklivými úšklebky na tvářích, kamarády, kteří si na něj ukazovali a smáli se. Svět se s ním točil a on viděl jen jejich zlomyslné tváře. Naruto jim nechtěl věřit, byly to jen hloupé noční můry. Možná byla jeho důvěra v přátele trochu narušena, ale nestačilo to, aby se s nimi přestal bavit a smát.
"Vidíš, miluješ ji a ona se ti takto odplácí, vyhledává náruč někoho jiného, to on si krade její polibky, dotýká se jí, vtahuje do své náruče, tiskne na tělo… Nevěra, sladká nevěra, plná neřesti a hříchu…" Naruto se s trhnutím probudil a zadýchaně se posadil na své posteli. Ino v náručí jiného, Ino v náručí jednoho z jeho nejlepších přátel, Ino líbající se Saiem. Chytil se za hlavu, už nechtěl, aby se mu zdáli takové sny, proč, proč se mu jen zdají? Proč ho to najednou tak ničí, proč má takové noční můry?
"Podívej, jak se spolu smějí, doopravdy si myslíš, že tě miluje, a že je věrná?" Začal se hlas ozývat už i ve dne, doprovázel ho jako stín každý den, byl mu po boku. Naruto se svýma očima barvy oblohy zadíval na smějící se blondýnku s černovláskem. Ne, ona taková nebyla, jen blouzní, nalhává si, že slyší nějaký hlas, to ho přejde, udělal krok vpřed.
"Podívej, jak se tví přátelé usmívají, jak si něco šeptají, a jakmile přijdeš blíž, přestanou si povídat, je tomu tak již déle. Proč si myslíš, že to dělají? Samozřejmě, že si z tebe utahují, proto se smějí, pomlouvají tě, proto vždy jejich hlas utichne, když se přiblížíš moc blízko."
"Ahoj, lidi." Pozdravil své kamarády Naruto, když k nim s úsměvem přistoupil. Debatující skupinka utichla a všichni se pousmáli.
"Ahoj," řekli sborově a pozorovali ho.
"O čem jste se tu bavili?" zeptal se zájmem a červíček pochybností začal hlodat ještě víc, když jejich tváře trochu zkameněly, a bylo na nich vidět, že hledají něco, co by mu mohli říct. Že by ten hlas v jeho hlavě měl pravdu?
"Ale jen jsme řešili jeden domácí úkol," pronesla nakonec Ino, zazubila se na svého přítele a vstala z lavice, na níž doteď seděla. Přišla k němu, její ruce ho objaly okolo krku a její rty se přitiskly na ty Narutovi.
"Aha," řekl nedůvěřivě Naruto, ale dál to neřešil, jen v jeho hlavě nastal zmatek a myšlenky se překrývaly jedna přes druhou.
Dny plynuly a hlas neutichal. Našeptával dál, našeptával zlomyslně dál. Blonďáček se stával čím dál tím více nedůvěřivým a kvůli svému podezírání se jeho vztah s Ino pomaličku jeho chybou hroutil. Kamarádi dál mluvili za jeho zády, něčemu se smáli a vždy, když přišel, jejich smích utichl a nastalo ticho.
"Stále je považuješ za své přátele, stále miluješ tu, která tě již dávno zradila. Jsi tak bláhový, stále nosíš růžové brýle, nic nevidíš. Jsi zahalen mlhou nevědomí, stále vidíš ve špatném to dobré. Oni tě nemají rádi, Ino tebou opovrhuje, nasazuje ti parohy s tvým dobrým přítelem, lžou ti, všichni ti lžou…"
"Přestaň už, co jsi zač, jdi pryč!" vykřikl a chytil se za hlavu, svezl se na kolena k zemi.
Nechtěl ho poslouchat, všechno se hroutilo od té doby, co ten hlas přišel, od té doby, co se poprvé ozval.
"Tiše, tiše, Naruto tu každou chvíli bude." Tišila všechny dlouhovlasá blondýnka s ukazováčkem na rtech. Ještě jednou se porozhlédla po místnosti se spoustou lidí s narozeninovými kloboučky na hlavě, kteří se usmívali, místnosti vyzdobené pestrobarevnými balónky a v jejímž čele se na stěně tkvěl obrovský nápis šťastné narozeniny Naruto, než zhasla světlo a místnost tak nepotemněla.
V zámku od vchodových dveří zarachotily klíče a následně se rozevřely. Naruto rozsvítil a zůstal vyjeveně stát na místě.
"Šťastné narozeniny, Naruto!" vykřikli všichni s úsměvem.
"Ne!" vykřikl blonďáček a přítomní na něj nechápavě hleděli. "Vypadněte, všichni hned ven, tohle je můj byt! Myslel jsem, že jsme přátelé a vy, vy se zachováte takto! Vypadněte a to hned!" křičel na vyjevené spolužáky a pár dalších přítomných přátel.
"Ale Naruto, co je s tebou, vždyť je to jen oslava tvých narozenin." Přiběhla k němu Ino a objala ho, Naruto ji však prudce odstrčil.
"Věřil jsem ti, miloval jsem tě, a ty se mi takhle odvděčíš a zrovna se Saiem! Myslel jsem, že mě máš taky ráda, ale spletl jsem se. Spletl jsem se ve vás všech. Jděte mi všichni z očí! Jste jen vysmívající se odpad, ubohá, podlá, lidská špína, která dokáže jen pomlouvat za zády, někdo, kdo šlape po lidských citech! Vypadněte, vy všichni!" Byl zlomený, ramena se mu třásla potlačovanými vzlyky a ruce měl stisknuté v pěst. "A hlavně, hlavně ty!" zavrčel na Ino, která na něj vyděšeně hleděla. Tohle nebyl Naruto, kterého znala. Mluvil z cesty, ano byl poslední dobou divný, ale ona si myslela, že ho to přejde, ne, že se zblázní.
"Naruto, o čem to tu mluvíš." Zkusila na něj ještě jednou promluvit, ale to už ji pevně držel za paži takovou silou, až sykla bolestí a pohybem ruky ji vyhodil za dveře.
"Řekl jsem ven!" vykřikl zlostně a byt se rychle vylidnil. Prudce za sebou zabouchl vchodové dveře, zamkl je a svezl se podél nich na zem, kde složil hlavu do dlaní a rozplakal se.
To, co viděl Naruto:
V zámku od vchodových dveří zarachotily klíče a následně se rozevřely. Naruto rozsvítil a zůstal vyjeveně stát na místě.
Přímo před ním se líbala Ino se Saiem a kolem nich stáli všichni jeho přátelé. Ukazovali si na něj, smáli se mu, bavili se nad jeho bolestí, která se mu zračila jak v očích, tak i ve tváři.
"Hnusné narozeniny, Naruto!" vykřikli všichni sborově vtíravými a velice bodavými hlasy.
"Ne!" vykřikl blonďáček a jejich úšklebky se prohloubily nad bezmocí, jež z jeho hlasu sálala.
"Vypadněte, všichni hned ven, tohle je můj byt! Myslel jsem, že jsme přátelé a vy, vy se zachováte takto! Vypadněte a to hned!" křičel na bavící se spolužáky.
"Ale Naruto, co je s tebou, vždyť je to jen oslava tvých narozenin." Přiběhla k němu Ino
s výsměchem v hlase a objala ho, Naruto ji prudce odstrčl. Nechtěl ji blízko sebe, tolik mu ublížila, proč to udělala, a proč sype dál
sůl do už tak bolavé rány?
"Věřil jsem ti, miloval jsem tě, a ty se mi takhle odvděčíš a zrovna se Saiem! Myslel jsem, že mě máš taky ráda, ale spletl jsem se. Spletl jsem se ve vás všech. Jděte mi všichni z očí! Jste jen vysmívající se odpad, ubohá, podlá, lidská špína, která dokáže jen pomlouvat za zády, někdo, kdo šlape po lidských citech! Vypadněte, vy všichni!" Byl zlomený, ramena se mu třásla potlačovanými vzlyky a ruce měl stisknuté v pěst. "A hlavně, hlavně ty!" zavrčel na Ino, která na něj výsměšně hleděla.
"Jsi jen ubožák, hloupý ubožák," pravila a on ji rozzuřeně chytil za paži a vyrazil za dveře. Jen se posměšně zasmála.
"Řekl jsem ven!" vykřikl zlostně a byt se rychle s dalším ponižováním krutými slovy na jeho osobu vylidnil. Prudce za sebou zabouchl vchodové dveře, zamkl je a svezl se podél nich na zem, kde složil hlavu do dlaní a rozplakal se.
"Říkal jsem ti to Naruto, oni nebyli přáteli, nebyli ničím jiným než lůzou, zlomyslnou chátrou bez kousku cti v těle. Samotnému ti bude líp." Objevil se zase hlas, který na dva dny šel do ústraní. Dva dny si Naruto myslel, že již bude všechno v pořádku, ale pletl se. Ignoroval ten hlas. Jen se bezvýrazně zvedl a pomalými, šoupavými kroky došel do koupelny, kde si rozsvítil. V rohu se již opíral černovlasý muž, konečně ho dostal, zlomil ho, cítil tu bezmoc a za chvíli, za chvíli bude jeho.
Na tváři se mu rozlil zlý úsměv, když se díval jak Naruto bere z menší bílé skříňky žiletku a chvíli se na ni dívá. Prohlíží si ji a je vidět, že má pochybnosti.
"Všechno se hroutí, vše je zničeno, proč, proč já? Byl jsem hlupák, někdo, koho všichni nenáviděli. Měl jsem tomu hlasu věřit již dřív, doopravdy jsem nosil jen růžové brýle, které dělaly všechno hezčím," povzdychl si smutně.
Kovové ostří se zarylo hluboko do kůže na jeho zápěstí a karmínově rudá tekutina po malých proužcích stékala k zemi. Posadil se a opřel o stěnu. Přendal žiletku do druhé ruky a znovu řízl. Říká se, že před smrtí vám proběhne před očima celý život, ale on viděl jen jediný den. Den ve kterém bylo všechno šťastné, den, kdy se smál, kdy ji poprvé uviděl a věděl, že ji musí získat. První den na Konožské střední, den, kdy potkal své kamarády, den, kdy potkal Ino a s červenajícími tvářemi ji podal ruku a představil se. Jeho rty se protáhli do šťastného úsměvu, zatímco s vytékající krví pomalu odcházel i jeho život.
"Kam si myslíš, že ho neseš, Sasuke!" ozval se za ním přísný hlas. Na zemi jedné menší koupelny s omlácenými kachličkami sedělo nehybné tělo s povadlýma rukama podél těla. Rty mrtvého mladíka se usmívaly. Černovlasý muž držel v náruči blonďatého chlapce, jehož paže měl obtočeny kolem krku. Černovlasý se otočil s vítězným úšklebkem na tmavovlasou dívku s levandulovýma očima, oděnou do bílých jednoduchých šatů, končícími nad koleny.
"Hádej, Hinato, patří mi," odvětil ji pobaveně a dívka se zamračila. "Nemůže s tebou, vzal si život a tak náleží mě." Připomněl jí pravidla posmrtného života.
"Ale ty jsi ho donutil, posílal si mu noční můry, našeptával mu lži a ukazoval to, co se nikdy nestalo!" vykřikla.
"Jsem ďábel, Hinato, já se úskoků neštítím. Jak jinak dostat do podsvětí tak nádherné čistou duši, jako měl on, než člověku, jemuž patří, zničit život a donutit ho ke kroku, ke kterému se rozhodl on?" říkal pobaveně a Hinata jen poraženecky svěsila hlavu. Sasuke měl, pravdu, Naruto mu teď patřil a ona s tím nic nemohla dělat. "Sbohem Hinato, snad příště nějakou ze svých oveček ochráníš," odfrkl si s chladným smíchem a v rudých plamenech i s Narutovou duší ve své náručí se vytratil.
"Omlouvám se, Naruto, přišla jsem pozdě," povzdychla si s pohledem upřeným na blonďáčkovo tělo a také zmizela.
"Vítej v mém království, krásný blonďáčku," zašeptal Sasuke Narutovi do ucha a nesl ho temnými chodbami, které osvětloval jen svit hořících loučí. Blonďatý mladík se díval modrými studánkami kolem sebe. Něco se mu na jeho existenci nezdálo. Nevěděl, kým je, nebo kým byl, nevěděl vůbec nic. Jen věděl, že musí být v černovláskově přítomnosti, že ho potřebuje. Natiskl se tedy svým tělem více k Sasukemu a nasával jeho vůni. Bylo mu příjemně, i když si nebyl jistý tím, jestli to, co dělá je správné, a nebo ne. Vlastně nevěděl jaký je rozdíl mezi dobrým a špatným. Sasuke jeho mysl zapečetil, udělal si z Narutovy duše poslušnou hračku, která splní každé jeho přání a potřebu.
Došel až ke svým komnatám, které se skrývaly za obrovskými zlatými dveřmi, a vstoupil dovnitř. Místnost byla laděná do černé a červené. Po pokoji byl rozmístněný černý nábytek, kterému dominovala černá postel s nebesy, lehkými, červenými závěsy a povlečením v téže barvě. Položil Narutovu duši právě na ni, přisedl si k němu a pohladil svou bledou rukou po tváři.
"Konečně jsi můj Naruto. Božské stvoření v područí pekla, v mém područí," pronesl k němu než se zmocnil jeho rtů a následné celého jeho těla.





páni, po tomhle nesložím komentář který by měl smysl, takže jen - bylo to úžasný