Ps: Vyznačená slova v úvodu oddělují zběžné informace o postavách.
Muž dvou tváří, milý učitel ve dne, v klidu domova šílená maska na obličeji. Muž, který slepě miluje. Starší bratr, uznávaný doktor, jehož rodina se ho zřekla. Kdyby jen věděla, že to, proč ho od sebe odehnala, nebylo tak špatné, jako to, co o něm neví. I náš nejlepší přítel něco skrývá, něco, co se před námi snaží utajit. Bezcitný muž je také lidskou bytostí, tak jak můžeme tvrdit, že vlastně nic necítí? Každý z těchto lidí má své tajemství. Každý žije svým životem, a přesto se všechny prolínají.
"Ne, ty neexistuješ, nejsi skutečná," říkal zoufale a snažil se nevnímat rudovlasou ženu sedící s nohou přes nohu na jeho stole.
"Ale vždyť mě vidíš," odvětila mu s úsměvem a blíž se k němu naklonila.
"Ne!" vykřikl a vyskočil prudce ze své židle. "Jsi mrtvá! Jsi mrtvá! Nejsi tu, jsi jen má představa, nejsi skutečná!"
"Ale jsem drahý, jsem tu s tebou, jako ty se mnou." Slezla z jeho stolu a přistoupila k němu. "Dotkni se mě, uvidíš, jak moc skutečná jsem." Snažila se ho přesvědčit.
"Ne!" vyhrkl vzpurně. "Nech mě být, Kushino, jsi mrtvá, jsi mrtvá," říkal dál se zavřenýma očima, držíc se za hlavu. Rudovlasá žena se jen pousmála, přistoupila k němu a sevřela ho ve svém chladném objetí. Minato ztuhl, když pocítil chladivý dotek na svém těle.
"Jsi mrtvá," vydechl tiše. Věděl, že je mrtvá, nemohla se vrátit, tak proč ji jen vidí? Je snad blázen?

"Hai." Přikývl blonďatý chlapec naproti němu a prohlédl si své nové černo-modré trenýrky.
"Ale víš, že do plaveckého týmu se nehodí?"
"Já vím, ale mé normální plavky mi byly už malé, musím si pořídit nové, pro dnešek jsem si vzal tyhle." Vysvětlil mu.
"Ale, ale, že by nám Naruto-kun přibral?" Rýpl si jeho spolužák a Naruto se zamračil.
"Tvrdíš, že jsem tlustý, Kibo?" vyhrkl a začal se prohlížet.
"Ani bych se nedivil, když pořád jíš ten rámen." Zazubil se a pokrčil rameny.
"Já nejsem tlustý!" vykřikl rozčíleně.
"Jen klid Naruto, jen klid, vždyť to byl jen žert," pronesl Kiba, zaražen jeho ukvapenou reakcí. Pravdou bylo, že byl jeho blonďatý spolužák spíše trochu hubenější a za menší plavky mohla spíše plaváním trochu vypracovaná stehna. Naruto se ještě jednou zamračil, nasadil si plavecké brýle a skočil ze skokánku do vody.
"Co to s tím Narutem poslední dobou je?" zamrmlal si pro sebe Kiba a zavrtěl nad jeho chováním hlavou.

"Myslíš ty taky na něco jiného než na sex, Kankuro?" odvětil otázkou svým ledovým hlasem, ze kterého by každého zamrazilo, a protočil oči v sloup.
"Když tvůj pestrý milostný život je velice zajímavý," řekl nevinně. "Ale no tak, neříkej, že ti nějaká, či nějaký, dal košem."
"Měl by sis dávat pozor na pusu Kankuro, lehce bys mohl přijít o zuby," pronesl chladně, až z toho Kankuro hluboce polkl. Zdálo se, že Gaara není dnes dobře naložený. I když byl Kankuro starší, svého mladšího bratra se tak trochu bál. "Hele tamhle jde ten pošuk Lee," změnil tedy raději téma. "Hele Lee, kdy si konečně oholíš to obočí?!" křikl na něj a začal se smát. Rudovlásek se taktéž otočil na černovlasého kluka, na něhož jeho bratr pokřikoval a sjel ho pohledem. Lee posmutněl a zadíval se do Gaarových zelinkavých očí. Aniž by to někdo postřehl, natož Kankuro, věnoval rudovlásek Leeovi omluvný pohled.
"Raději pojď, nebo se ten kluk ještě rozbrečí," prohodil tiše ke svému bratrovi a odtáhl ho pryč.

"Ano, otče?" Zastavil se černovlasý mladík, zlehka se poklonil, a pak upřel na svého otce pohled svých onyxových očí.
"Nezapomeň, ať jsi dnes brzo doma. Dnes se koná ta důležitá večeře u ředitele vaší školy a ty musíš být jako premiant a můj syn přítomný." Kladl mu na srdce.
"Ano, otče." Přikývl jen Sasuke. "Potřebuješ ještě něco?" zeptal se zdvořile.
"Ne. Můžeš jít, abys nepřišel pozdě." Sasuke znovu kývl, vzal svou školní tašku a vyrazil ven ze dveří.
Venku si povzdychl a zamířil ke škole.

"Naruto! Už bys měl vylézt z té vody, přijdeš pozdě na hodinu!" křičel na Naruta Kiba, který už byl dávno převlečený a stál u okraje bazénu.
"Dám si ještě jeden bazén, a pak půjdu!" zavolal na zpět. "A neboj, jestli přijdu pozdě, zas tak velký průšvih z toho nebude."
"No jo, já zapomněl, že mluvím se synáčkem ředitele." Ušklíbl se.
"Přesně," odvětil mu na to klidně Naruto.
"No, dělej, jak myslíš," povzdychl si a nechal tam Naruta samotného. Blonďák si dal ještě jedno kolo, jak řekl, a pak také vylezl. Vešel do sprch a začal ze sebe smývat chlorovanou vodu, přičemž si zamračeně prohlížel své tělo. Když byl hotový, vypnul vodu a přešel ke své tašce. Začal se v ní přehrabovat a vytáhl jakousi bílou tubu. Zadíval se na ni a na malou chvíli zaváhal.
"Věděl jsem, že budeš tady," ozvalo se za ním. Rychle tubu schoval a ohlédl se.
"Copak, to jsem ti tolik chyběl?" zeptal se s pozdviženým obočím, když se k dotyčnému otočil, a jeho oči barvy oblohy se vpily do černých jako noc.
"Kdyby ne, tak tu nejsem," pronesl chladným, sametovým hlasem a přitiskl nahého, blonďatého chlapce na sebe.
"Jsi nenasytný Sasuke," vzdychl, když se rty černovlasého přitiskly k jeho šíji.
"Nediv se, když na sebe máme vždy tak málo času," zamumlal mu do krku, ze kterého se přesunul na Narutovy bradavky.
"Ale, ale, pan Uzumaki nám opět chybí?" pronesl pobaveně a pokynul žákům, aby si sedli.
"Oh, gomen sensei, trochu jsem se zapomněl v bazénu." Vtrhl do třídy celý udýchaný a omluvně se podíval na svého senseie.
"Dobrá Uzumaki, ale ještě jednou, a už to budu nucen hlásit vašemu otci," povzdychl si s úsměvem a poslal svého studenta do lavice.
"Hai," odvětil s přikývnutím a zaplul na své místo, doprostřed u okna.
"Nyní začneme s analytickou geometrií. Otevřete si učebnice na straně šedesát sedm." Pokynul své třídě a taktéž si nalistoval onu stránku.

"Iruko-sensei." Oslovila ho malá hnědovlasá dívka s velkýma čokoládovýma očima.
"Ano, Aimi-chan?" Mile se na ni usmál.
"Potřebovala bych na záchod," řekla roztomile a on kývl.
"Buďte tu zatím tiše a hezky pracujte," pronesl ke své třídě, vzal Aimi za ruku a odvedl ji k dívčím toaletám.

"Autonehoda, má otřes mozku a zlomená žebra," odvětila mu.
"Tak se na to podíváme," řekl a sklonil se k muži ležícímu na posteli.
"Ale, ale, tady nám někdo před jízdou pil," pronesl, když cítil pach alkoholu. "Odvezte ho na sál." Dal oné sestře pokyn, a pak šel o pokoj dál.
"Itachi." Zastavil ho známý hlas, a tak se otočil. Stál tam dlouhovlasý blonďák, oděný do černého saka a černých, společenských, plátěných kalhot. Kolem krku měl rudou kravatu, která se díky bílé košili vyjímala.
"Co potřebuješ Deidaro?" zeptal se, i když tušil, že za tím opět něco bude.
"Ten muž, kterého si nechal odvézt na sál," řekl jen, a pak se otočil k odchodu. Itachi pochopil a povzdychl si, tenhle týden jich bylo už trochu moc.








Skvělý! Další kapitolovka .. už se těším na pokráčko .. :)