Auto se zaskřípěním brzd zastavilo před celkem velkým, kamenným domem s rudou střechou, bílými okny a prostornou zahradou s rozkvetlými záhony růží, rozkvetlými keři, kterou dělil od ulice černý železný plot. Vchodové dveře domu byly mohutné, bílé barvy jako okna. Vystoupil z auta a zadíval se na dům, ve kterém měl strávit nějakou tu dobu svého života, navázat na dějovou linii, kterou tu před dvěma lety ukončil.
"Slyšeli jste to?" vtrhl do třídy hnědovlasý mladík s červenými trojúhelníky na tvářích a všichni jeho přítomní spolužáci se na něj zvědavě ohlédli. "Budeme mít nového spolužáka a prý bychom ho měli všichni znát!" vyhrkl.
"Znát? Ale kdo by to mohl být?" pozdvihla tázavě obočí růžovovlasá dívka a natiskla se víc na svého černovlasého přítele, který seděl na lavici hned vedle ní.
"No tak, přemýšlejte, někdo přeci před dvěma rukama odjel do zahraničí za lepšími studijními podmínkami," řekl tajemně a třídou to zašumělo, když jim došlo, kdo by to mohl být.
"Ty myslíš," špitla nesměle černovlasá dívka s bílýma očima a lehce zrůžověla při představě, že by to byl skutečně on, kdo se vrací.
"Přesně," přikývl. Černovlasý mladík sebou vnitřně škubl, když mu ona osoba vyvstala na mysl, ale nedal na sobě nic znát.
"Třído, uklidněte se," řekl autoritativně šedovlasý asi tak třicetiletý muž, když vešel do třídy. Všichni zmlkli a zvědavě těkali svými pohledy ze senseie na dveře od třídy. "Jak už vám určitě Inuzuka stihl prozradit, budete mít nového spolužáka. Vlastně byste ho měli všichni znát, takže nový pro vás nebude," oznámil jim s úsměvem. "Přivítejte mezi sebe zpět Uzumakiho Naruta, který se vrátil z Evropy a bude opět navštěvovat naši školu." Když to dořekl, objevil se ve dveřích štíhlý, vysoký mladík s blonďatými vlasy a nebesky modrýma očima. Všichni zalapali po dechu, když ho spatřili po dvou letech.
"Takže je to pravda," problesklo černovlasému mladíkovi hlavou, když ho viděl. Něco mu na něm přišlo však jiné, kde byl ten připitomělý výraz v jeho tváři, doprovázený šťastným a širokým úsměvem? Nic, jen sevřené rty a oči rozhlížející se po třídě, člověk, který očekával reakci svých staronových spolužáků.
O přestávce se všichni seběhli kolem jeho staré lavice vzadu u okna, plní zvědavosti, kde přesně byl a jak se měl. Naruto jim vyprávěl studování v Evropě o lidech, jiných kulturách. Z jeho hlasu a vystupování bylo poznat, že je vyspělejší, mluvil s rozvahou. Jeho povaha se změnila, už to nebyl ten praštěný kluk s úsměvem od ucha k uchu. Nikdo si však těchto změn pořádně nevšímal, pouze jeden mladík to všechno viděl.
"Á Sakuro, tak jsi ho nakonec přeci jen dostala?" zasmál se blonďák, když viděl růžovovlasou dívku tisknoucí se na černovlasého mladíka.
"No vlastně to ani nakonec netrvalo tak dlouho, stalo se to asi dva dny po tvém odjezdu," odpověděla mu s úsměvem.
"Páni, to už jste spolu něco málo přes dva roky, tak to gratuluju," řekl jí a ona se na něho s poděkováním zazubila.
"Hej Naruto!" křikl na něj známý hlas s arogantním podtónem, když bylo po škole a on šel domů. Zastavil se a otočil. Hleděl zpříma do onyxových očí.
"Ah, Sasuke, co potřebuješ?" zeptal se s pozdviženým obočím a rysy v jeho tváři ztvrdly.
"Vrátíš se a ani nepozdravíš svého nejlepšího kamaráda?"
"Tak tedy ahoj, Sasuke," odvětil mu na to a otočil se k odchodu.
"Zatraceně, co je to s tebou? Chováš se divně." Naruto se k němu otočil zpět.
"Chovám se tak, jako předchozí dva roky," odpověděl mu jednoduše.
"Změnil ses," konstatoval zamračeně.
"Ano, lidé se mění a hlavně, když je to pro jejich dobro."
"Sice nevím, jak to myslíš, ale proč jsi odjel?"
"Nedělej, že zrovna ty nic nevíš," vyprskl a zamračil se.
"Narážíš snad na tu noc?" docvaklo Sasukemu.
"Bingo," ušklíbl se Naruto.
"Ale vždyť jsem se ti omluvil," nechápal dál černovlasý.
"No právě," povzdychl si. "Vyspat se s někým, a pak mu říct, moc se omlouvám, ale byla to chyba, budeme nadále přáteli, náš vztah by neměl budoucnost?" uchechtl se. "Seš tak zabedněnej Sasuke, nebo si na takového jen hraješ?"
"Nevím, o čem to tady mluvíš Naruto, co bylo špatně? Neříkej, že ty…"
"Ano, Sasuke, ano. Myslel jsem, že by to mohlo vyjít, ale když jsi mi řekl ta slova, ranilo mě to. Víš, před tou nocí jsem byl rozhodnutý tu nabídku z Evropy odmítnout, ale prozatím jsem mlčel. Kdybys mě tenkrát, když jsi věděl, že ji nakonec přijmu, zastavil, i kdyby to znamenalo být jen přátelé, tak bych ji také odmítl. Ale ty ses mi stranil, už jsem nebyl ani přítelem, a tak jsem odjel. Rozhodl se na všechno raději zapomenout, začít znovu."
"Ale proč jsi mi nic neřekl? Všechno mohlo být jinak!"
"Po tom, co ses mi omluvil, Sasuke? Děláš si srandu?"
"Byla hloupost to, co jsem ti řekl."
"Jo, a proto ses po dvou dnech mého odjezdu dal dohromady se Sakurou, a jsi s ní doteď," odfrkl si. "Víš co, Sasuke? Zapomeň na minulost, zapomeň na tenhle rozhovor. Vrať se ke své přítelkyni a mě si nevšímej, bude to tak lepší pro nás pro oba," povzdychl si a chtěl odejít.
"Počkej," chytil ho silně za ruku a stáhl k sobě.
"Hej, co to…" nestihl doříct, Sasukeho ústa se přisála na ta jeho.
"Plesk!" ozvalo se, když se Narutovi podařilo vykroutit a jeho dlaň dopadla na černovláskovu tvář, kde zanechala rudý otisk.
"Tohle už nedělej, Uchiho," řekl rozzlobeně Naruto a spěšnými kroky se vydal pryč. Sasuke zůstal stát na místě a mnul si svou tvář.
"Já si vydobudu tvé odpuštění, Naruto, a pak ať se děje, co se má," pomyslel si Uchiha, a potom se také vydal pryč.
"To nemyslíš vážně, že ne?" vyhrkla dlouhovlasá blonďatá dívka na Sakuru.
"Bohužel myslím," vzlykla. "Prostě to včera z ničeho nic ukončil. Dokonce mi řekl, že byla chyba dávat se se mnou dohromady, když ke mně celý ty dva roky nic necítil."
"Myslíš si snad, že ti po tomhle výkonu padnu kolem krku?" zeptal se tak, aby ho nikdo neslyšel, Naruto Sasukeho, když zaslechl rozhovor svých dvou spolužaček.
"Ne, jen dělám to, co je správné, snažím se napravit svou chybu."
"A jakou? Jen jsi Sakuře zbytečně ublížil," pokrčil rameny blonďák.
"Ty víš moc dobře, co se pokouším napravit," zavrčel mu v odpověď Sasuke.
"Nevím, Sasuke a ani mě to nezajímá. Minulost je minulost, takže ji necháme spát."
"Dobrá, právě si mi řekl, že jsme tedy nejlepší přátelé, že se nic nestalo a my spolu můžeme normálně komunikovat," přeložil mu to Uchiha a Naruto ztuhl. Měl volit vhodnější slova, ah ta jeho rychlá, bezmyšlenkovitá pusa.
"Fajn," odvětil nakonec hrdě, přeci ho Sasuke jen tak nenachytá. "Opět přátelé," podal mu ruku a nechal si ji černovlasým stisknout.
"V tom případě, máš dnes čas?" tázal se ho Sasuke pohotově.
"Promiň, ale dnes mám rande, takže ne," odpověděl klidně s pokrčením ramen.
"Rande?" zamračil se Uchiha. "S kým?" zeptal se trochu chladněji, i když se své rozhořčení snažil skrýt. Naruto si jeho změny všiml a musel se pro sebe ušklíbnout.
"S Hinatou. Prý nechce promarnit druhou šanci, a tak mě pozvala na rande."
"Hm a copak ti Hinatka nabídla za program?" zeptal se jakoby s nezájmem.
"Prý tu za mé nepřítomnosti otevřeli nový klub, tak ho jdeme omrknout."
Večer stál Sasuke před klubem s neonovým názvem Heaven. Byl to klub pro mladé, kde se dalo tančit a bylo tam celkem levné pití. Vstoupil dovnitř a rozhlédl se kolem. U baru spatřil Naruta, jak se něčemu směje s Hinatou, a přitom upíjí jakýsi oranžovočervený koktejl. Pousmál se pro sebe a vydal se k nim.
"Jé, ahoj Naruto, Hinato," pozdravil je a sedl si mezi ně, než stačili vůbec cokoliv říct, objednal si taky nějaký koktejl a mile se na něj pousmál.
"Ó jaká to náhoda," zazubil se na ně a bavil se nad pohledem na mračícího se blonďáka a rozpaky se červenající se tmavovlásku.
"Jo, náhoda," zamručel Naruto. "Mohl bys prosím tě odejít Sasuke? My si tu s Hinatou povídáme," usmál se na něj "mile".
"A o čem pak?" zeptal se nevinně.
"Naruto-kun mi tu právě vypráví o svém pobytu v Evropě," špitla Hinata.
"Vážně? Tak to si také rád poslechnu," usmál se svým arogantním úsměvem na Naruta a ten mu ho oplatil úšklebkem. Blonďák měl co dělat, aby nevybuchl vzteky a ten jeho arogantní úsměv mu nesetřel svou pěstí.
Sasuke je "ctil" svou přítomností celou tu dobu. Hinata nakonec musela kvůli pozdní hodině domů a Narutovu nabídku, že ji doprovodí, slušně odmítla tím, že si vezme taxi.
"O co ti jde, Sasuke?" ptal se Naruto svého bývalého nejlepšího kamaráda, když již byla Hinata pryč.
"Jen využívám druhé šance, stejně jako ona," odvětil mu klidně s rukama v kapsách.
"Jsi cvok Uchiho," prskl blonďák.
"Možná, že jo, ale cvok, který se jen tak nevzdává," řekl těsně předtím, než si ho přitáhl k sobě a políbil ho. Naruto se bránil a snažil se ho od sebe odstrčit, ale Sasuke to nebral na vědomí a přitiskl si ho k sobě ještě blíž. Svým jazykem mu plenil ústa a s úsměvem si užíval, jak se mu Naruto pomalu podvoluje a obtáčí mu ruce kolem krku.
Ráno, když se Naruto probudil, uvědomil si, co včera udělal, teda respektive, co s kým dělal. Černovlasý mladík vedle něj ještě spal, svou kamennou masku neodložil ani ve spánku, ale přesto vypadal mileji a zranitelněji. Naruto si povzdychl a rozhlédl se po pokoji, kde byl naposledy před dvěma lety. Tenkrát to tam vypadalo úplně stejně. Stejný nábytek a jeho umístění, stejné barvy a dokonce i to rozházené oblečení všude možně ho nutilo vzpomínat. Z jeho myšlenek ho vytrhly až ruce, které se mu obtočily kolem pasu a horký dech na jeho krku, patřící osobě, jež se ho rozhodla objímat. Tohle bylo jiné, to se tenkrát nestalo. Tenkrát ho Sasuke neobjímal, nedokazoval mu svou přítomnost, tenkrát na něj nechápavě a hlavně vyděšeně hleděl a nadával si, že se to nemělo stát.
"Zase si to budeš vyčítat? Mám jít raději domů?" zeptal se apaticky Naruto a přerušil tak krásnou chvilku, která v pokoji panovala.
"Nechápu proč," pronesl Sasuke, odtáhl se od něj a chytil ho za ramena. Lehkým pohybem ho pak donutil se otočit k němu čelem.
"Já zas nechápu, proč by to dnes mělo být jinak," povzdychl si blonďák a klopil oči k posteli. Nedokázal se dívat do těch onyxových studní, ve kterých se byl schopný utopit, ztratit se v nich a už nikdy sám sebe nenalézt.
"Ale bude to jinak, všechno teď bude jiné," odvětil mu Sasuke.
"Stále nechápu proč Sasuke. Tenkrát jsi mi svými slovy ublížil, dal ses dohromady se Sakurou, aby si tím popřel, kým jsi, a teď, teď mě chceš?" vyjekl Naruto, a i když se snažil, nedokázal svým slzám zabránit, aby pozvolna nestekly po lících.
"Chtěl jsem tě i tenkrát, Naruto. Myslel jsem, že mě začneš nenávidět za to, co se stalo. Myslel jsem, že ke mně necítíš to, co já k tobě, proto jsem řekl, že to byla chyba a omlouval se za to, že se to stalo. A pak jsi odjel a já si to vysvětlil tak, že mě nechceš vidět, že na to chceš zapomenout a já se ti nechtěl vnucovat," řekl smutně.
"Ale když je to tedy tak, pak co Sakura, hm?" nechtěl mu věřit, zdálo se mu to jako pouhá báchorka, kterou si na něj Sasuke vymyslel, jen ubohá lež, kterou ho chtěl obměkčit.
"Potřeboval jsem zapomenout Naruto. Trápilo mě, že jsi pryč, že jsi odjel bez rozloučení a trápilo mě vědomí, že je to moje chyba, i když tenkrát to bylo z jiného důvodu, než který jsi mínil ty. Myslel jsem, že když dám možnost jinému člověku, aby tě nahradil, bude vše v pořádku a já zase budu šťastný. Jenže to tak nebylo a já už pak zůstával se Sakurou jen z pouhého zvyku a pocitu, že alespoň někomu na mně záleží. Chtěl jsem tě kontaktovat, promluvit si s tebou, napsat ti, ale nikdo o tobě nic nevěděl," vysvětlil mu vše, co se stalo. "Dej mi prosím ještě šanci, Naruto, všechno to bylo jen velké nedorozumění a já ho chci napravit alespoň teď."
"Pořád se na mě zlobíš?" zeptal se jí a ona zakroutila hlavou ze strany na stranu.
"Vlastně jsem to tak nějak tušila, už než jsi odjel," odvětila mu s úsměvem. "Vždycky ste k sobě měli blízko. Přeju vám to Naruto. Možná mě mrzí, že na tvém místě nejsem já, ale přeju vám to," řekla mu Sakura a přátelsky ho objala.
"Děkuji, Sakuro," potřeboval slyšet její pochopení a taktéž ji pevně objal.
"Abych nezačal žárlit," ozval se za nimi známý hlas a oba se pustili.
"Vidíš, to mě nenapadlo, až někdy začneš zlobit, na někoho se pověsím," prohlásil naoko zamyšleně Naruto a s milým úsměvem se prozatím pověsil na krk svému milenci.
"Tak to abych si tě předcházel," ušklíbl se Sasuke.
"To budeš muset," zazubil se Naruto a políbil ho.
"Nechci rušit hrdličky, ale už zvonilo a začala hodina," vyrušila je Sakura. Odtrhli se tedy od sebe a až teď si všimli, že je pozoruje jejich sensei, který již dobré dvě minuty stál ve třídě a stejně tak jako zbytek třídy je pobaveně pozoroval.
"Promiňte," omluvili se oba chlapci, oba trochu zčervenalí a raději se posadili.






Dokonalost! *naprosto spokojenej škleb ve tváři* tohle bylo prostě dokonalé!! jiné slovo na to jednoduše není...