close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Když přijde smrt

24. dubna 2010 v 16:38 | terkic |  Jednorázovky-Naruto
Mám tu pro vás jednorázovku, kterou jsem poslala mému SB May Darrellové jako soutěžní. Je taková zvláštní, no nechte si chutnat:)

Když přijde smrt


Osvětlená chodba, a tak děsivé ticho, ticho, které se vtírá do naší mysli a nahání strach. Z nenadání zabliká jedna ze žárovek, a poté svítí jasněji, nežli předtím. Opuštěné chodby nemocnice mají jakousi svou děsivou stránku. Bílá barva oprýskaných zdí je děsivější než černá, najednou není tak čistá a uklidňující, jak by měla být.

Tichem se rozlehly kroky, dopadající na dlaždicovou podlahu s bílo černým čtvercovým vzorem. I když se zdály kroky oné osoby hlasité, pro obyčejné lidi byly neslyšné. Nikdo, kromě těch, za kterými přišel, nemohl spatřit krásnou bledou tvář, jako vytesanou z mramoru, lemovanou uhlově černými vlasy a temné onyxové oči, které okouzlovaly stejně tak, jako naháněly strach svým chladem a bezcitností.
Po chodbě kráčel Adonis ze starých dob, oděn v dlouhém rozepnutém kabátu, roláku, úzkých kalhot zastrčených do vysokých šněrovaných bot a na rukou měl poloviční rukavice, ze kterých vykukovaly štíhlé prsty. Jeho oblečení bylo černé barvy a podtrhovalo jeho chladnou krásu a dokonalost, která z něj vyzařovala.

Zastavil se až před dveřmi, na kterých se zračilo zlatavé čísílko dvacet. Nahlédl malým okýnkem dovnitř a spatřil starou vrásčitou ženu, jejíž obličej lemovaly stříbřitě bílé dlouhé vlasy. Pootevřel dveře a vstoupil dovnitř. V místnosti se ihned ochladilo o pár stupňů. Přistoupil k její posteli a víčka dosud spící ženy se zachvěla a probrala se. Cítila jeho přítomnost a mírně se na něj pousmála.
"Je čas," pronesl sametovým hlasem a žena kývla s úsměvem na rtech hlavou. Podal ji svou ruku a ona ji uchopila do té své. Pomalu s jeho pomocí vstala a zadívala se na své tělo, stále ležící na posteli. Ticho místnosti ihned protnul táhlý zvuk jednoho z přístrojů. Po chvilce se do místnosti nahrnuly sestřičky a pár doktorů a pomocí elektrod se pokoušeli oživit tělo bez života, navrátit mu dech a tlukot srdce.
Mladý muž se ženou po boku, nikým nespatřeni, ještě chvíli pozoroval nastalé dění a marné pokusy.

Ruku v ruce procházeli chodbou, kterou původně mladík přišel. Žena vedle něj kráčela s úsměvem na rtech a beze strachu. Její čas přišel a ona na něj byla připravená. Čekala již dlouho, prožila mnoho báječných let na tomto světě a toto brala jako zakončení své cesty, která jednou musela prostě přijít. Její čas byl teď a odváděl ji on, sličný anděl smrti s kamennou tváří. Pohltilo je bílé světlo a už nebylo ani jednoho z nich. Ve stejnou chvíli v pokoji číslo dvacet, ohlašoval doktor čas smrti a její tělo bylo přikrýváno bílou plachtou.

Sotva popadal dech a hruď měl jako ve svěrači. Tělem se mu rozlévala neskutečná bolest a hlava se mu točila nedostatkem vzduchu. Jeho tělo pokrýval pot a tvář měl celou svraštělou. Oči měl zakalené počínajícím návalem horkosti, ale i přesto jasně viděl ležérně opírajícího se muže se zkříženýma rukama na prsou, který se díval přímo na něj. Najednou jakoby jeho horkost ustoupila, chlad vyzařující z černovláska, zchladil i jeho. Bolest ustoupila a on se uklidnil. Jeho oči se zavřely a on usnul.

"Je tak mladý," slyšel jakoby z dálky dívčí hlas.
"Ano, to je," odvětil tomu dívčímu nějaký mužský.
"Jak na tom vlastně je?" zeptala se opět dívka.
"Jeho stav je čím dál tím víc horší. Jeho srdce je slabé a dárce je v nedohlednu," odvětil jí smutně. "Měli bychom ho teď nechat v klidu, Ino, raději půjdeme," řekl muž, ozvalo se zaklapnutí desek a oba odešli z pokoje.
Oči mladíka na nemocničním lůžku se rozevřely dokořán a na svět se obdivu dostaly jeho nebesky modré oči.
Věděl to, věděl, že umírá, ale proč zrovna tak brzy? Proč ho nemohlo potkat štěstí? To si ho za celý život už vybral? Byl smutný a zoufalý. Měl život rád, tolik rád. Užíval ho, jak jen mu to jeho stav dovoloval. Seznamoval se s lidmi, pomáhal jim, jak jen mohl a i přes svou nemoc se díval na svět optimistickým pohledem.

"Kdo jsi?" zašeptal ztěžka, když se v jeho pokoji pozdě večer objevil černovlasý mladík, kterého viděl na chodbě.
"Někdo, kdo tě velmi dobře zná, Naruto," odvětil mu a blonďáček se trochu zachvěl. Zdálo se mu, že v místnosti je najednou nějak moc chladno a přes zavřené okno sem určitě chladný vzduch neprošel, možná to bylo i jen tím, že mu kluk před ním naháněl tak trochu strach.
"Ještě jsi mi neodpověděl na to, kdo jsi," řekl vzdorovitě, opatrně se posadil a chytil se za místo, kde měl srdce.
"Bolí to, že?" ignoroval jeho otázku a zadíval se na chvějící se dlaň na blonďáčkově hrudi.
"Kdo jsi, a co po mně chceš?" začal se tak trochu rozčilovat, ale když se jeho hrudí rozlévala čím dál tím víc tupá bolest, ihned se snažil uklidnit.
"Jsem někdo, kdo ti od tohoto pomůže, někdo, komu můžeš věřit, že tě neopustí," pronesl chladným, sametovým, a tak trošku arogantním hlasem.
"Jak můžu věřit někomu, koho neznám? O kom nevím, kdo je, a proč tu je?" povytáhl Naruto obočí a položil se zpět na postel, cítil se tak slabý a bezmocný. "Znáš snad nějaký lék, který by mě toho zbavil?" zeptal se s úšklebkem.
"Jeden tu skutečně je," odvětil černovlásek.
"A to?" popoháněl ho Naruto.
"Smrt," odpověděl mu prostě a blonďáček se zamračil.
"Tak tohle vím i bez tebe," odfrkl si. "Řekneš mi tedy už alespoň, kdo jsi, a co chceš zrovna ode mě?" povzdychl si Naruto, chtělo se mu spát a ten kluk ho rušil.
"Jsem andělem smrti Naruto, jsem tu kvůli tvému životu, ale můžeš mi říkat Sasuke," dal mu odpověď na jeho otázku. Blonďáčkova tvář pobledla a z jeho očí ubylo trochu radostných jiskřiček.
"To už nadešel můj čas?" položil mu smutně další otázku.
"Ještě ne, ale za pár dní nadejde," odpovídal mu klidně.
"Jak dlouho?" optal se a snažil se potlačit smutek ve svém hlase. Nikdy nevěřil na nadpřirozeno, ale cítil, že ten mladý muž před ním mluví pravdu.
"To nemohu prozradit, Naruto. Budu za tebou chodit každý den, budeš jediný, kdo mě uvidí a jednou, jednou ti oznámím, že je konec," nebral si servítky, když mu tohle říkal. Řekl to polopaticky, a tak jak tomu bylo. "Zatím se měj, Naruto, zítra přijdu znova," ozval se jeho chladný hlas prozatím naposledy, a následně se Sasuke vytratil, prostě jen tak zmizel.
Blonďatý mladík položil svou hlavu opět na polštář a přemýšlel o tom, co se právě stalo. On nechtěl zemřít, ne teď, tak mladý. Chtěl toho ještě hodně dokázat, pomoci tolika lidem.

"Ah, Naruto, jsi v pořádku?" vytrhla ho z lehkého spaní rudovlasá žena, která vtrhla do jeho pokoje a pevně ho k sobě tiskla v náručí.
"Ano, mami," odvětil jí mladík a zlehka se pousmál na svého otce, který přišel hned po ní.
"Ale copak se stalo? Slyšeli jsme, že se ti náhle ve škole udělalo zle a špatně se ti dýchalo," řekla starostlivě a hladila ho v záplavě zlatavých vlasů.
"Srdce," řekl jen tiše a ženina tvář se stáhla do smutné grimasy. "začalo hrozně rychle bít a bolet."
"A už je to v pořádku synku? Co říkali doktoři?" zapojil se do rozhovoru i jeho otec.
"Vlastně nevím, spal jsem."
"Dobře, tak já se dojdu zeptat tvého lékaře, mamka se o tebe zatím postará," pronesl muž, který byl starší kopií svého syna a vydal se najít doktora, který měl Naruta na starosti.

"Kushino? Mohla bys na chvíli?" zavolal svou ženu, která zrovna držela Naruta za ruku a říkala mu, jak se o něj jeho spolužáci báli. Rudovláska přikývla, políbila svého syna na čelo a vydala se za svým mužem na chodbu.
"Co se děje, Minato? Co říkali doktoři?" vyhrkla svou otázku a vůbec ji nepotěšilo, že se tváří tak vážně.
"Narutovi moc času nezbývá, je na tom velice špatně a prý je doopravdy nízká pravděpodobnost, že se najde dárce," povzdychl si zkroušeně.
"Ne," vzlykla Kushina. "Proč on, ne." Z jejích očí se začaly pozvolna kutálet slzy. Minato si ji přitáhl do pevného objetí a konejšil ji doteky a polibky ve vlasech.
"Tak přeci," pomyslel si Naruto, který pomaličku, potom co jeho matka opustila pokoj, vstal, došel ke dveřím, a mlčky poslouchal jejich rozhovor.
Opatrně se odpíchl od stěny a pomalými kroky mířil zpět k posteli. Když už od ní byl jen pár kroků, znovu se mu zamotala hlava a on se zřítil na zem.
"Naruto!" vykřikla rusovláska a rozeběhla se ke svému synovi, ležícímu na podlaze a zrychleně dýchajícímu, když s Minatem uslyšeli jakousi ránu.

"Proč zrovna já?" ptal se Naruto smutně.
"Protože nadešel tvůj čas," odpověděl mu na to Sasuke. Narutovi rodiče byli zrovna na chodbě a hovořili s doktorem.
"Ale proč teď? Proč tak brzy?" tázal se dál a díval se svýma nešťastnýma očima do těch onyxově chladných.
"Je tvým osudem zemřít mladý, Naruto. Délku života není možné ovlivnit. Už když začíná tvůj život, je s ním spjatá a předurčená i smrt."
"Ale já ještě nechci umřít, nechci, aby už nastal můj čas."
"Každý jednou umře, Naruto. A tvá smrt přijde již brzy. Musíš se s tím smířit, musíš se v posledních dnech usmívat. Copak chceš, aby se tví rodiče trápili už teď?
Musíš být silný a tu sílu dát i jim. Přeci nechceš, aby byli nešťastní, aby si připomínali tvým smutným výrazem, že tu již dlouho nebudeš."
"Možná máš pravdu, ale jak se můžu i byť jen tvářit vesele, když veselý nejsem? Když i mě trápí, že brzy skončí můj život?"
"Najdi sílu ve své lásce k nim. Užívej času, kterého ti moc nezbývá. Vždycky jsi byl veselou osobou s úsměvem na rtech. Pokud máš tak moc rád život, musíš si každou chvilku užít, protože každou minutou, můžu přijít a říct, že je konec."

Přes den se Naruto na své rodiče usmíval, dával jim pocit naděje, dodával jim sílu. Sasuke měl ve všem pravdu a hlavně v tom, že každý jednou umřeme. Užíval si každý nádech, užíval si každou chvilku, i když pouze upoután na nemocniční lůžko, nebo na vozíku, který si vyžádal od doktora a jezdil do jiných částí nemocnice, kde dělal radost a společnost nemocným lidem. Po večerech pak trávil svůj čas se Sasukem, který ho chodil navštěvovat. I když věděl, kým Sasuke je, cítil se v bezpečí a mnohem klidnější. Měl rád jeho přítomnost, a i když byla trochu depresivní, on byl šťastný, že je tam s ním.

"Mohu se tě na něco zeptat, Sasuke?" otočil se na černovlasého.
"Jen se ptej," pobídl ho.
"Má anděl smrti city?" zeptal se a bylo vidět, že tím Sasukeho zaskočil.
"Nemá, protože kdyby je měl, nemohl by vzít život, každá ztráta by ho bolela."
"A mohl by splnit přání?" ptal se dál trochu s o trochu smutnějším hlasem.
"Jaké?"
"Mohl bys mě políbit?"
"Proč?" podtón jeho otázky byl nechápavý.
"Prosím," řekl na to Naruto jen. Sasuke váhal, nikdy se s takovou prosbou nesetkal a vlastně ho vždy zajímalo, jaké to je někoho políbit. Pro lidi to bylo běžné, ale smrt, tohle nikdy nezažila. Sklonil se tedy k blonďatému mladíkovi ležícímu na posteli a předtím, než položil své rty na ty jeho, se mu zadíval dlouze do očí. Sasukeho rty byly chladné, ale z onoho jediného polibku se rozlilo Narutovým tělem příjemné teplo. Právě zažil svůj první polibek, cítil se dokonale šťastný a fakt, že nabídl své rty smrti, mu ani nedocházel.

Nemocniční pokoje byly zahaleny do temnoty noci, jediné světlo nabízely chodby, které zely prázdnotou. Blonďatý mladík na posteli se zachvěl, když do jeho pokoje zavítal studený vzduch. Probudil se a svýma blankytně modrýma očima hleděl do onyxových očí, které ho tolik pohlcovaly.
"Je čas," řekl mu tiše a blonďáček pokýval hlavou. Sasuke k němu natáhl ruku a Naruto ji uchopil. Jeho duše vystoupila z těla a zůstala se dívat na teď již prázdnou schránku, ve které celých šestnáct let přebývala.

Konal se pohřeb. Lidé odění v černém společenském oblečení plakali a dívali se na rakev spouštějící se do země. Rudovlasá žena se tiskla ke svému muži a marně se snažila zadržet slzy, které se jí znovu a znovu hnaly do očí. Jejich počínání pozoroval chlapec s očima barvy denní oblohy a mladý muž s očima barvy noci.
"Teď už doopravdy musíme jít, Naruto," řekl mu.
"Hai a děkuji," odvětil mu na to blonďáček, uchopil ho za ruku a vydal se s ním vstříc světlu, které je pohltilo.

Černovlasý muž procházel osamocenou nemocniční chodbou. Nikdo ho nemohl vidět, jen ti, jejichž smrt se blížila. Jeho srdce poprvé za ta staletí bolelo, pocítil ztrátu, poznal city, ale musel jít dál. Dál vykonávat práci, která bude, dokud bude existovat život, stejná. Vzal mnoho životů, ale jen ten jediný ho mrzel. Byl odsouzencem samoty, smrtí s věčným životem.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 24. dubna 2010 v 17:08 | Reagovat

nevím co napsat, bylo to úchvatný

2 Hanako Hanako | Web | 24. dubna 2010 v 17:24 | Reagovat

Páni .. naprosto dokonalá povidka :) Opravdu moc se ti povedla :)

3 Luella Luella | Web | 24. dubna 2010 v 18:04 | Reagovat

Tak tohle bylo....bylo...normálně mi ukápla slzička....*brečí jak želva s kapesníčkem u nosu*.....krása...

4 Ten_Ten Ten_Ten | Web | 24. dubna 2010 v 19:15 | Reagovat

smrt s věčným životem... *fňuk* to bylo taaaak nádherné!!! naprosto úžasné. prostě krása!

5 Kee-chan Kee-chan | Web | 24. dubna 2010 v 19:29 | Reagovat

*Nemá slov*

6 Haku Haku | 24. dubna 2010 v 19:31 | Reagovat

Aaaaaaaaaa....*hooodne inteligentne*??....nu coz..na viac sa nezmôzem.......kvásáááá

7 Hikari-chan Hikari-chan | Web | 24. dubna 2010 v 20:15 | Reagovat

proč se u podobných povídek, filmů a divadelních her rozbuilm jak želva?! není to fér, ale je to krása, fakt, nádherné...:)

8 Arya Arya | Web | 24. dubna 2010 v 21:01 | Reagovat

drzim sa ...drzim sa...dr-drziiiiiim sa *uz reve* joooj ter-chan to bolo taak smutne ale zase nieco tak prenadherne *zavidim ja take nieco nikdy nenapisem* och niekedy mi to trosku pripominalo mesto anjelov *moj oblubeny film* ale bolo to perfektne ale nabuduce nieco veselsie oki? ;-)

9 Kakashi & Iruka sensei tvoje SBí Kakashi & Iruka sensei tvoje SBí | Web | 25. dubna 2010 v 9:30 | Reagovat

ÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!
Romantika!! :-P  :-P  :-P
*kde mám ty kapesníčky!!* :-)

10 Kagome-chan Kagome-chan | E-mail | Web | 25. dubna 2010 v 11:20 | Reagovat

Tohle se opravdu povedlo, povídka se mi líbila. Jen to Narutovo okamžité oddělení od těla mi přišlo trochu uspěchané, nepopsané. Jinak super, takových povídek moc není,to je bod navíc :)

11 Mia-san Mia-san | 25. dubna 2010 v 19:46 | Reagovat

Já vůůůůbec nebrečííím... jen jsem zapomněla zavřít kohoutek u očí a tak mám celou mokrou tvář, ale fakticky nebrečííím :-D
A teď vážně... krásná povídka... ještě dlouho se budu z takové povedé povídky vydýchávat... krásné, ale přes ty slzy vážně nejde ani psát :-D
A držím palce v soutěži ;-)

12 Eclair Eclair | Web | 25. dubna 2010 v 20:23 | Reagovat

já nemám slov prostě sugoi :Da hodně štěstí v soutěži ;-)

13 Dís Dís | 28. dubna 2010 v 1:41 | Reagovat

Tak tuto byla opravdu nádhera

14 Sasaki Sasaki | Web | 29. dubna 2010 v 12:19 | Reagovat

nádherné... nemám ráda smrt...bojím se jí, ale je pravda, že jednou každý musí umřít... ale od Sasukeho bych si klidně život vzít dala xDD
jinak, s tímhle určo vyhraješ, trunfneš i mou povídku =)

15 Lilirose Lilirose | Web | 29. dubna 2010 v 21:32 | Reagovat

bůůů to bylo tak smutný :'( ... kawaii povídka

16 Chrona Chrona | Web | 1. května 2010 v 18:05 | Reagovat

Struhující. Terkic, jsi moje číslo jedna. Tohle rozbrečí i tvrďáka jako jsem já.

17 Karin Karin | 23. ledna 2018 v 17:34 | Reagovat

Moc smutné. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama