
8.Část: V moci
"Vkrádal jsem se do jeho snů, podlomil jeho podvědomí vždy, když byl nejzranitelnější, vždy když ho něco trápilo. Jeho duše byla nalomená už od dětství, ale plně jsem ho mohl začít vtahovat až po odchodu tvého bratra. Naruto si neuvědomoval, že ho pomalu ovládám, splynul jsem s ním poté, co jsem se s ním miloval," ušklíbl se.
"Ale to není možné," procedil skrz zuby.
"Nabral jsem podoby člověka, podoby jeho temného já, proto vypadám jako on. Pomalu jsem pomocí snů vtahoval k sobě Narutovu dobrou stránku, tu stále neposkvrněnou dětskou jiskru, kterou měl.
"Ale proč tohle všechno?"
"Protože mě přitahuje, protože mě láká, protože po něm toužím a chci ho mít jen pro sebe. Možná, že kdyby nebyla jeho vůle tak silná a jeho láska tak veliká, nebyl by teď tolik hravý, netoužil by po vzrušení a nevyspal by se ani s jedním z vás," zavrčel rozhněvaně.
"Ale copak? Dobře jsme se vyspali?" zarazil mě přede mnou ten mrazivý hlas, který nevěštil nic dobrého. Vzhlédl jsem a v tu chvíli se má mysl zastřela a mým tělem projela neskutečná bolest.
"Procházel jsem se," odvětil jsem klidně.
"Byl jsi s ním, že?" řekl trochu naštvaně.
"Když to víš, tak proč se ptáš?" protočil jsem oči v sloup a přešel ke své skříni, odkud jsem vytáhl batoh a začal si tam skládat pár svých věcí.
"Kam to jdeš?" trochu uklidnil svůj hlas.
"Do toho ti nic není," odsekl jsem.
"Nikam nepůjdeš, dokud mi neřekneš, kam jdeš, navíc chci vysvětlení té noci," chytil mě silně za ruku.
Vytrhl jsem se mu a se vztekem v očích jsem se prudce otočil a tvrdě ho stiskem pod krkem přirazil na jednu ze stěn pokoje.
"Jak už jsem řekl, do toho ti nic není a navíc jsi děsně sladkej, když žárlíš," řekl jsem mile a olízl mu tvář. Poté jsem ho pustil a dveřmi odešel pryč.
Cítil jsem, jak mě ovládá náhlá vlna vzteku a jediné po čem jsem teď toužil, bylo opět navštívit Konohu. S úšklebkem na tváři jsem si to závratnou rychlostí mířil k branám mé rodné vesnice. Měl jsem chuť ničit, chuť zabíjet. A jako první, jako první půjde Danzou, ta proradná krysa toužící po moci.
"Itachi," rozrazil dveře jeho pokoje.
Itachi zdvihl hlavu ze svého polštáře a tázavě se na něj zadíval.
"Nikdy bych si nepomyslel, že přijdu zrovna za tebou, ale s Narutem se něco děje."
"Co máš na mysli?"
"Je chladnější než kdy předtím a navíc někam odešel."
Jeho starší bratr se zamračil.
"Ihned mi řekni, co víš," zavrčel Sasuke, když pochopil, že Itachi musí vědět víc než on.
"Nebudu zapírat, že tu strávil noc," pousmál se a bavil se nad zamračením svého mladšího bratra. "Když usnul, podíval jsem se sharinganem do jeho nitra. Důvodem toho, že se Naruto tak změnil, je Kyuubi. Drží jeho dětskou stránku a polovinu Narutovy duše nahradil sebou. Ještě ho neovládl úplně, ale pokud je pravda to, co říkáš, buďto se Kyuubi dostal zase o krok dál, a nebo je za tím ještě někdo jiný."
"Kdo?" zeptal se Sasuke a dal tak najevo svému bratrovi, aby to zbytečně nezdržoval.
"Madara," dořekl svou myšlenku Itachi.
"Madara? Co ten s tím má společného?"
"Madara včera neřekl o Kyuubim všechno. Byl schopný devítiocasého ovládat pomocí svého sharinganu. Myslím si, že když teď Kyuubi ovládá z části Naruta, je Madara schopný ho taky ovládat přes Kyuubiho. A jediné, co Madara chce, je zničení Konohy…"
"Takže Naruto míří tam," dořekl Sasuke a Itachi přikývl.
Stál jsem na hlavách hokage a shlížel dolů na dění vesnice, jako ten den, co jsem z ní odcházel. Mé oči rudě žhnuly a z mého těla se tyčily již tři ocasy. Cítil jsem chuť moci a takovou touhu tuto vesnici zničit. Zhluboka jsem se nadechl, jako bych už cítil tu sladkou kovovou chuť krve, a jakoby ke mně s větrem přicházely bolestivé výkřiky, které vždy tak mrazí, ale mě hřejou. Byl čas, čas zaútočit, čas zničit tohle mrňavé mraveniště, rozšlapat ho, zahubit. Jako bych se ani neovládal, hlasitě jsem zařval a s tím se počet mých ocasů rozrostl o další dva. Skočil jsem dolů z hlav a bez jediného zranění přistál na zemi. Rozeběhl jsem se do středu vesnice, a přitom ničil vše kolem.
"Je pozdě," řekl Itachi, když doběhli před brány vesnice a dívali se na valící kouř z hořících domů. Ozývaly se hlasité výbuchy a pokřiky vesničanů.
"Odveďte je stranou! - Je moc silný!" volali zřejmě nějací shinobi. Ozývaly vyděšené a bolestivé nářky. Rozeběhli se směrem do středu vesnice, kde tušili Narutovu přítomnost.
"Cítím Madarovu čakru, je blízko," řekl Itachi a Sasuke přikývl. "Pokusím se Madaru zastavit, zatím pomož vesničanům a pokus se Naruta zbrzdit."
"Můžeš mi říct, proč tu zrovna ty dáváš rozkazy?"
"Žádám tě jen o to, co bys udělal stejně. Jen buď opatrný a nepokoušej se ho zadržet za každou cenu."
"Bojíš se o mě snad?"
"Jsi přeci jen můj mladší bratr, nezapomínej na to," pousmál se Itachi a v tu chvíli zmizel.
Sasuke protočil oči v sloup a rozeběhl se směrem, kde byl Naruto.
"Přestaň Naruto," ozval se za mnou chladný hlas, který jsem moc dobře znal, nebo alespoň něco mi říkalo, že ho znám. Otočil jsem se tedy za tím hlasem a spatřil černovlasého mladíka s bledou pokožkou. Všechno mi splývalo dohromady, osoby se staly cizími, nikoho jsem nepoznával a i přesto jsem cítil, že ho znám a až moc dobře. Cítil jsem, že mu nechci ublížit. Díval jsem se na něj a přitom pohyboval svými ocasy ze strany na stranu. Zkoumavě jsem si ho prohlížel. Přišel jsem o krok blíž. Musel cítit ten žár, který vycházel z čakry pokrývající celé mé tělo, ale ani necukl, jen stál.
"Koukej se vrátit usurantonkachi, možná, že jsou bezcenní, ale nemůžeš za sebe nechat promlouvat Kyuubiho, nemůžeš se nechat ovládat, nemáš to rád," pronášel s úšklebkem na tváři.
Zakřičel jsem a zprudka se chytil za hlavu. Cítil jsem tupou bolest, která se rozlévala po celém mém těle. Nahlédl jsem do svého nitra a spatřil sebe, jak se objímám. Ne, tohle jsem nebyl já, byl to Kyuubi. Vzpomínal jsem si, to přede mnou byl Sasuke a za mnou byl můj bývalý tým. Vše se prolínalo a já byl zmatený, nevěděl jsem, kdo jsem. Lapal jsem po dechu, hlava se mi točila, nechápal jsem to, nic jsem nechápal. Sasuke mě zdvihl ze země, na kterou jsem si klekl a přemístil se i se mnou na jiné, mnohem bezpečnější místo.
Seděl jsem opřený o strom a snažil se srovnat své myšlenky. Asi po hodině se objevil i Itachi. Krvácel mu bok a celkově vypadal dosti pomlácený.
"Co Madara?" zeptal se ho Sasuke. Itachi přikývl a otočil se na mě. Naše pohledy se střetly. Ještě chvíli jsem jen tak seděl na zemi a následně vstal. Tentokrát se na mě dívali oba.
"Odcházím," řekl jsem jen.
"A kam chceš jít?" zeptal se Sasuke, Itachi jen mlčky naslouchal.
"Daleko, někam pryč."
"Ale proč?"
"Protože je ze mě teď nukenin, a hlavně proto, že chci najít sám sebe. Nevím, kdo jsem, jak se mám a jak se vůbec chci chovat. Nevím, jaký jsem. Nevyznám se v sobě, musím to zjistit."
"Vrátíš se?"
"Jednou možná, snad," povzdychl jsem si, nechtělo se mi pryč, ale musel jsem. Mohl jsem všem znovu ublížit a něco mi říkalo, že bych to nechtěl, že by mě to potom mrzelo.
"Sbohem," vyklouzlo mi už jen z úst a já se vydal na odchod. Cítil jsem se slabý, ale na tom zrovna nezáleželo. "Sbohem Sasuke, miluju tě," rozloučil jsem se ještě v duchu, a pak se vydal vstříc novým začátkům, novému dobrodružství, na cestu hledání sebe sama. Jediné, čím jsem si v tu chvíli byl jistý, že Kyuubi mě už znovu nezíská, že už mu nepodlehnu.





prvníííí