
O pět minut později, už jsme opravdu stáli čelem Itachimu Uchihovi. Na Sasukeho tváři se zračil vražedný výraz plný nenávisti, zatímco Itachi byl klidný a ležérně se opíral se zkříženýma rukama na prsou o strom.
"Na to, že dnes zemřeš, jsi nějaký klidný," prolomil ticho Sasukeho chladný hlas.
"Jsi si nějak moc jistý bratříčku, stejně tak jako vždycky," povzdychl si Itachi.
"Sledoval jsi nás?" zeptal se celkem klidně Sasuke.
"Nevěděl jsi o tom?" pozdvihl překvapeně obočí Itachi, a přitom se podíval mým směrem. Sasuke si mě změřil podezřívavým pohledem, Itachiho čin mu neušel. "Myslel jsem, že ti o tom řekl, i když asi jsem měl vědět, že to neudělá, když mě políbil," ušklíbl se. Měl jsem chuť ho praštit, takhle hnusně mě potopit, ale na druhou stranu to začínalo být zajímavé.
"Cože si?" otočil se Sasuke mým směrem. Jen jsem s nezájmem pokrčil rameny, opravdu to začínalo být zajímavé, ale rozhodl jsem se hrát roli "já nic".
"Jak je vidět, ani o tom ti nic neřekl," usmál se pobaveně Itachi.
"To si spolu vyřídíme potom," řekl ještě ke mně Sasuke, a pak už se plně soustředil na svého staršího bratra. "Ale teď k tobě. Konečně budu moct vykonat svou pomstu," jeho rty se protáhly do šklebu.
"A co kdyby sis nejdříve poslechl, jak to vůbec bylo doopravdy?" navrhl.
"Copak bojíš se, a proto mi chceš nakukat samé lži?" zeptal se pobaveně ironickým hlasem, rozhodně to vypadalo, že mu nebude věřit. Ničemu, co by mu řekl, by stejně nevěřil.
"V tom případě…" povzdychl si. "Kisame," vyslovil jméno svého parťáka a z koruny stromu, o který se opíral, seskočil žraločí muž. I jeho čakru jsem cítil a bylo jen otázkou času, kdy se objeví na scéně.
"Zabav tu holku a ty dva kluky, já si tady trochu popovídám s bráškou a s Narutem," řekl Kisamemu, který jen přikývl na souhlas a pustil se do boje s Karin, Juugem a Suigetsuem.
Chvíli jsme s Itachim bojovali, a i když jsme se já i Sasuke snažili nedívat se mu do očí, stejně nás lapil ve svém genjutsu a už nás unášel do minulosti. Přesněji do doby předtím, než vyvraždil svou rodinu. Viděli jsme Itachiho mladší já, mluvil s radou a třetím hokagem o své rodině, o jejich plánech, kývl na souhlas dělání špeha ve svém vlastním klanu. Rozhodnutí, které sám učinil a následně noc, kdy se to všechno stalo. Sasuke to celou tu dobu sledoval s bezvýraznou tváří, a když znovu viděl své rodiče umírat, jeho tvář se zkřivila bolestí. Já byl celou tu dobu klidný, nemohl jsem věřit tomu, že Itachiho touha po dobru vesnice dovedla až k zabití jeho rodičů, vlastně i celého zbytku klanu. Svým způsobem byl nevinný.
Byl to hajzl, který se mě pokoušel nejednou zlikvidovat, ale jeho plány mu nikdy nevyšly. Byl jsem pro něj nebezpečný a on to věděl, bál se mé narůstající moci.
Po pár minutách se Sasuke zvedl a zadíval se do tváře svého bratra. Zdálo se, že mu uvěřil, i když se snažil, aby v jeho tváři nebylo nic znát, ale já to poznal, měl jsem ho již přečteného. Nic neříkal, jen vypadal zamyšleně. Pochopil jsem, že právě má nový cíl, Itachi byl již pasé. Možná, že mu to nikdy neodpustí, ale touha zabít ho vyprchala s odkrytou pravdou minulosti.
"Mám za úkol vás teď přivést k Akatsuki," řekl jakoby nic nakonec starší z Uchihů a otočil se k nám, předtím však odvolal Kisameho, který se bavil nad zadýchanými členy zbytku našeho týmu.
"Myslíš si, že jen tak vlezu na nepřátelské území? Že se nechám tak jednoduše lapit a půjdu dobrovolně na smrt?" zeptal jsem se s úšklebkem.
"Zaručuju ti, že se ti nic nestane, nechceme, abys zemřel, chceme, aby ses k nám přidal, stejně tak jako Sasuke a zbytek týmu. Náš šéf vám o tom řekne víc. Neříkej, že tě neláká zjistit, co je na tom pravdy, že toužíš po tom, aby se něco stalo. Tohle je k tomu vhodná příležitost." Stejně tak jako já prokouknul Sasukeho, on zas prokoukl mě.
"Tak nás velký Uchiho," pokrčil jsem rameny a mé rty se protáhly do šklebu. Itachi se nad tím jemně pousmál, zatímco Sasuke nad mým pitomým žertem protočil oči v sloup.
Nedaleko od místa, kde jsme se nacházeli, se nacházela skrýš Akatsuki. Byla skryta matoucím jutsu pod zemí. Ne, že by byla k nenalezení, ale ukrytá byla bravurně.
Vstoupili jsme dovnitř a cestu nám osvětlovaly plápolající louče, které házely trochu děsivější stíny po stěnách.
"Moc dlouho jsem si tedy čerstvého vzduchu neužil," pomyslel jsem si, když jsem z hadí skrýše vlezl do nory.
Připadalo mi, že se čas na tomhle místě zastavil, že jsme šli celou věčnost k jedněm pokovaným dveřím. Celou tu cestu všichni mlčeli a jediné co bylo slyšet, byly naše kroky, praskající oheň pochodní a kapání vody ze stěn podzemní jeskyně. Itachi rozevřel dveře a my vešli dovnitř. Byl tam obrovský dřevěný stůl, kolem něj deset židlí. V čele stolu seděl muž s oranžovou spirálovitou maskou na obličeji.
"Konečně jste tu," řekl chladným hlasem, ze kterého však sálalo potěšení. Něco se mi na něm nezdálo a i Sasuke a ostatní vypadali na to, že mu nemůžou stoprocentně věřit.
Muž se nám nakonec představil jako Uchiha Madara. Jeho příjmení nebylo pouhou náhodou. Před námi seděl zakladatel Uchiha klanu, někdo, kdo se utkal s prvním hokagem, kdo se snažil vše změnit. To co říkal o své minulosti a o minulosti Sasukeho rodiny bylo sice zajímavé, ale když spustil o Kyuubim, měl jsem uši nastražené a pozorně poslouchal každé jeho slovo. Po zádech mi při jeho slovech přejel mráz po zádech a cítil jsem se neklidný.
Byl jsem ve svém pokoji, jen tak stál v jeho středu a přemýšlel nad vzniklou situací. Něco mi říkalo, že bych tu být neměl, že to pro mě není dobré, ale ta zatracená zvědavost a touha po tom, aby se něco dělo byla silnější. Dveře od pokoje se rozevřely stejně rychle, jako zavřely. Cítil jsem tu známou vůni, nemusel jsem se otáčet, abych věděl, kdo to je, a hlavně proč tu je.
Na svých ramenech jsem ucítil jeho ruce a trochu větší silou si mě k sobě otočil. Díval se zamračeně do mých očí, on doopravdy žárlil. Sasuke, jsi tak majetnický.
"Bylo to, co Itachi dnes říkal, pravda?" zeptal se mě rovnou. Jeho hlas byl vyrovnaný jako vždy, ale stejně jsem jasně cítil, že ho to zrovna dvakrát moc nepotěšilo.
"Je," odvětil jsem klidně, proč zapírat?
"Hraješ si se mnou?" nad touhle otázkou jsem se musel pousmát, sám jsem neznal odpověď. Rád jsem Sasukeho škádlil, sváděl a nutil ho žárlit, když jsem se otáčel za jinými, ano, možná jsem si s ním hrál.
"Proč, žárlíš snad, nebo se bojíš, že by ses do mě mohl zamilovat, a pak toho litoval?" zeptal jsem se žertovně a ukazováčkem přitom přejel po jeho hrudi.
"Nebuď směšný," ušklíbl se. "Jen nemám rád, když se mi lže a neříká vše, co je důležité."
"Co tě štve víc, že jsem políbil někoho jiného, nebo že to byl zrovna tvůj bratr, kterého jsi nenáviděl?"
"Nechápu, proč mluvíš v minulosti," odfrkl si Sasuke nad mou poznámkou o nenávisti.
"Stále tvá nenávist trvá, i když znáš pravdu?" povytáhl jsem obočí.
"Nevím, cítím se všelijak," pokrčil nad tím rameny. "Ale teď k tomu polibku, chtěl jsi mě naštvat?"
"Byl to jen malinký experiment," zazubil jsem se nevině. "Zajímalo mě jen, kdo z vás líbá líp," pokrčil jsem taktéž rameny. Vlastně to byla pravda jen z části, ale přeci mu tu nebudu vykládat, že mě jeho bratr svým způsobem přitahuje a zajímá.
"A co jsi zjistil?" optal se s trochou očekávání.
"Nevím, než jsem si to stačil pořádně vychutnat, přerušil jsi nás," řekl jsem ledabyle a bavil se nad tím, že ho tím musím tak trochu vytáčet. Prostě jsem se choval tak, jakoby se nic nedělo.
"Doufám jen, že nemáš v úmyslu to znovu zkoušet," pronesl tím svým chladným arogantním hlasem a za boky si mě přitáhl blíž k sobě.
"Tak mě donuť," odpověděl jsem na to svůdně a dlaněmi se opřel o jeho hruď. Chvíli se mi ještě díval do očí, než se dravě vrhl na mé rty.
Bylo pozdě v noci a Sasuke již spal. Pomalu jsem se zdvihl z postele a oblékl na sebe kalhoty. Tiše jako myška jsem se vytratil ze svého pokoje a jen tak se procházel tichými chodbami.
"Hledáš mě?" ozvalo se přede mnou a já s úsměvem vzhlédl.
"Možná," řekl jsem tajemně. Sice jsem neměl v úmyslu cíleně ho vyhledávat, ale tak když už jsem ho potkal, proč si trochu nezalaškovat?
"Ale, ale, co by na to řekl bratříček?" zasmál se a dostal se do mé těsné blízkosti.
"Ten spí a my tu přeci nic neděláme," odvětil jsem nevinně, i když v mých očích to zajiskřilo.
Sklonil se k mému uchu a pobaveně zašeptal: "Víš, že si zahráváš? Aby ses náhodou nespálil."
"Já mám rád výzvy," tentokrát jsem se k němu naklonil já.
"Stále mě překvapuješ," dodal a zadíval se mi do očí.
"Co kdybychom si raději popovídali někde, kde bychom mohli být sami?" povzdychl jsem si a položil dlaň na jeho tvář. S úsměvem ji chytil, volnou ruku ovinul kolem mého pasu a pomocí přemisťovacího jutsu jsme se objevili u něj v pokoji.
"Tak moc mě trápíš, proč to děláš? Nejdřív on, a pak jeho bratr. Jsi jen můj, jsi tak krásný, tak sladký. Nesmíš, slyšíš? Nesmíš to dělat…"
"Tak takhle to je."
"A heleme se, nezvaná návštěva," úšklebek.
"Kdo jsi?"
"Copak mě nepoznáváš?" chladný smích.
"Kyuubi?"
"Bingo, v celé své kráse."
"Ale jsi jiný."
"Menší změna," další úšklebek a zastříhání rudými oušky.
"Co jsi mu udělal?"
"Jen se stal polovinou jeho já."
"Tak to díky tobě se změnil."
"Ano," povzdech. "Ale již brzy nebude takový, už brzy bude jen můj."
"Jak dlouho?"
"Jak dlouho co?"
"Jak dlouho již držíš ve svém objetí jeho dětskou stránku?" poukázal na Narutovo třináctileté já, které se mu choulilo v náručí. Tou dobou se Naruto usmíval, jemně a vesele. Byl milý a přátelský. Zachovával si dětskou stránku, která mu dávala city.
"Nějaká ta doba to už bude," další ze zlověstných úšklebků. "Zpočátku se vzpíral, bylo těžké ho tu udržet, ale svým způsobem se stále brání. Je zlomený, ale ne zcela. Pořád cítí lásku, kterou jen tak nedokážu zabít, ale už brzy, brzy ho ovládnu zcela."





ááno první!