Je to originální povídka, tak se nelekejte. Původně do SONP k Angele, ale neodolala jsem se zveřejněním.
Žánr: lehčí shounen-ai, psychologické, sami si domyslete zda-li smutný, či šťastný konec
Varování: pro někoho asi nepochopitelné
Poznámka: Svěží tyrkysová kombinuje uklidňující vlastnosti modré a povzbuzující aspekty zelené, navozuje uklidňující myšlenky na tropické moře a umožňuje útěk od každodenních problémů, díky čemuž obnovuje pocit duševního klidu.
Seděl, už ani nevěděl jak dlouho. Přestal dělat čárky do zdi, protože na ně neviděl. Přestal křičet o pomoc, protože ho nikdo neslyšel. A i kdyby - k čemu by to bylo , nikdy by ho nikdo ven nevynesl. Všechny ty lidské krysy byly jen banda zbabělců, bezohledných sobců, kteří hleděli jen na sebe sama.
Nehty měl špinavé a okousané , tváře propadlé a celý byl bledý. To jediné, co nasvědčovalo, že ten nešťastník je stále mezi těmi odpornými živými zrůdami, co si lidé říkali , byla jiskra v temně modrých očích. Jenže ta jiskřička, ten malý záblesk naděje stále pohasínal. S každým dnem a hodinou, minutou i vteřinou. Až by jednou zanikl jako oheň, o který se nikdo nestaral. Nikdo nepřiložil, nikdo s ním nechtěl nic mít…
Už možná … nechtěl žít.
A tu ten klid něco přerušilo. Ta osoba v koutě se z narušení rovnováhy pohnula a v tom - v tom z té černočerné temnoty někdo vystoupil. Kdo ví , jestli člověk. V té nechutné, vtírající se tmě , by nikdo neměl šanci nic rozpoznat. Jen - jen ty oči, co zářily do tmy nasvědčovaly, že ten někdo je možná člověkem. Ten tyrkys zářící do tmy, to byla ta potřebná naděje.
Osoba krčící se v koutě se zvedla, na pohublých kolenech se doplazila až k těm tyrkysovým očím a vzhlédla nahoru.
Jak-jak se jmenuješ?
Osoba sama byla překvapena chraptivostí a tichostí zvuku , ozývajícího se přes bledé rty. Snad to bylo kvůli dlouhému nepoužívání, ale přesto bylo příjemné slyšet, že něco z dřívějšího já ještě stále přetrvává.
Nemám jméno.
Ozvalo se na to od tyrkysových očí.
Ale můžeš mi ho vymyslet.
Ten s tyrkysovýma očima měl krásný a hluboký hlas, to poznala sedící osoba i po těch dvou jednoduchých větách.
To je těžké!
Nakrčila bledolící se postava obočí.
Jak ti mám vymyslet jméno, když si nepamatuji svoje vlastní. Ani nevím, jak se vlastně jmenuji a kde jsem se vzal. A ty, čím jsi? A co tu vlastně chceš? To je ale jedno…Budeš Tyrkysem, tak ti budu říkat. A ty mi říkej třeba… Nevím , nic mě nenapadá.
Řekla zkroušeně stále bezejmenná osoba.
Nebuď smutný , můžeš být třeba NoName. Vidíš ; našel jsem ti jméno - NoName!
Tyrkys by se usmál, kdyby ho bylo vidět. Jenže nebylo. A tak si musel NoName postačit s hřejivostí Tyrkysových očí.
Dobře, budeme Tyrkys a NoName. Tyrkys a NoName…Tyrkys a NoName…Tyrkys a NoName…
Začal NoName převalovat na jazyku slova. Doufal , že teď už nebude tak docela sám jako doposud.
Zvláštní však bylo, že přeříkávání těch slov dokola vážně způsobilo v NoNameově mysli něco, co mu naříkávalo, že už není sám. Že nemusí mít strach. Že je to všechno v pořádku.
Těch několik slov, které neustále opakoval byli vážně všechno, co v tuto chvíli měl a možná proto… možná proto se na ně tak upnul.
Co-co vlastně jsi?
Zeptal jsem jednoho dne NoName Tyrkyse plaše, napříč tomu i zvědavě.
Co myslíš?
Obrátil se na něj Tyrkys, jeho oči zazářily do tmy a NoName pochopil. Pochopil, že to , co Tyrkys je, vlastně není důležité. Důležité bylo, že byl s ním.
Jsi Tyrkys. Jen můj a já tvůj. To si myslím.
Zašeptal lehce do tmy a natáhnul k Tyrkysovi ruku. Pohladil ho po hebké tváři a i když ji neviděl , byl si jist, že je stejně krásná jako ta nejhezčí květina světa.
Přitáhnul si jeho tvář ke své a stejně jako už tolikrát se jemně přisál na ty velké, horké rty, které vždy chutnaly jako utěšení s příměsí borůvek.
Chvíli je lehce líbal a cítil se zase o něco lépe, než předtím. Odtáhnul se a co nejněžněji přejel po hebkých Tyrkysových vlasech a díval se při tom do těch nádherných tyrkysových očí, které uzdravovaly šrámy na duši.
Tak proč se mě ptáš? Vždyť znáš odpověď. Můj NoName. Já jsem tvůj.
Zašeptal směrem k NoNameovi Tyrkys a hřejivě se na něj podíval.
Šeptal si NoName tiše pro sebe. Nešťastně seděl a koukal před sebe. Chyběl mu. Tyrkys. Nevěděl, kam se poděl, ale už ho dlouho neviděl. Nebo možná chvíli.
Kdo se má v tomhle hnusném pokoji dozvědět co je pár minut a hodina, den?
Teď už skoro křičel. V tomhle proklatém vězení se totiž všechno zdálo být věčností nebo naopak setinkou sekundy. Všechno to bylo vyčerpávající. Tak moc…
…a proto se propadnul té tmě, zavřel víčka a usnul.
Ten neskutečně něžně hluboký hlas NoName probudil. Možná, že neměl. Třeba měl na té chladné zemi zůstat dočista sám, tak jak byl zvyklý. Měl tam zůstat a možná už nikdy se neprobudit. Ale copak by se mohl připravit o ten pohled do Tyrkysových očí? Ne, nemohl. Hned, jak pohlédl do těch modro-zelených hloubek uvědomil si, že jenom tyhle oči mu dodávají naději a bez nich…bez nich by byl nic. Jen ztracený, nicotný, bezdůvodný tvor.
Neprochladnu. Jsem zvyklý, víš?
Naoko se usmál, ale hluboko uvnitř ho užíralo, že tohle je pravda. Byl to jeho život; tahle chladná cela.
Každý prochladne…každý…
Zašeptal Tyrkys. Možná to mělo být takové to pošeptání pro sebe, ale NoName to slyšel. Docela dobře to slyšel. Jak by taky ne? Vždyť v tomhle jeho království bylo slyšet všechno.
Kde jsi … byl?Kde?
Zeptal se po chvíli přemýšlení NoName.
Já? Nikde…proč?
Odvětil Tyrkys.
Nikde?! Nebyls tu! Měl jsem strach. Velký…moc velký.
Natáhnul se k Tyrkysovi NoName pro další z těch sladkých polibků. Jenže Tyrkys se odtáhnul a chvíli na něj snad až fanaticky hleděl.
A proč- proč jsi měl strach?
Doslova na NoName visel očima.
No tak, řekni- proč ?
Zatřásl Tyrkys NoName rameny a ten na něj jen vyděšeně a zmateně hleděl - tedy kdyby to bylo vidět.
Co to děláš? Jde z tebe strach.
Po těchto slovech se Tyrkys uklidnil, pustil NoNameova ramena a natáhnul se pro něj aby ho skryl ve své hřejivé náruči.
Omlouvám se. Je mi to líto. Jen jsem to chtěl vědět. Promiň.
Pohlédl mu lehce svýma tyrkysovýma očima na tvář, která vlastně v té tmě nebyla vidět.
V pořádku. Jestli chceš, klidně ti to řeknu.
Natáhnul se pro teď už neodmítnutý polibek.
Bál jsem se, protože jsi tu nebyl. Bál jsem se o tebe. Bál jsem se, protože jsem si zvyknul na tvou společnost. Bál jsem se, protože tě mám rád. Bál jsem se, protože …protože jsi mi ty - a tvé oči- vnukly naději a-
Tyrkys mu na rty přiložil ruku a natáhnul se pro polibek.
Ten polibek nebyla jen taková letmá pusa, na kterou byli oba zvyklí. Byla hluboká a plná nevyřčených věcí. Zároveň byla i tajemná. NoName věděl, že mu měla něco říct, ale nebyl si jist co. Jen se tedy zapojil a usmíval se se zavřenýma očima.
Po chvíli se od sebe odtrhli. NoName - i když to nebylo vidět - v tvářích červený.
Poslední…
Na tváři měl chladný úsměv pokerového hráče, napříč tomu se tam možná … možná mihla ledová bolest, zahnaná hodně daleko.
Kdo ví jestli existoval nebo ne. Je tak tenká hráz mezi iluzemi a realitou, že se někdy ani neví, co jí je a co ne.
Nikdo.
Neznámý stáhnul svou kápy a poohlédl se po jiné oběti. V tu chvíli do tmy zazářily charakteristicky tyrkysové oči.
Co asi dělá můj malý NoName?
Vnuknul mu to, co potřeboval. Naději. Jestli ho měl srazit na kolena, tak nesrazil. Hodlal se odsud dostat aby konečně našel někoho s kým by byl šťastný.
Asi nebylo moc šťastné pomýšlet nad Tyrkysem jako svou oporou, když ani nevěděl, co je.
A třeba - třeba realita ani nebyla realitou.





Zajímavá povídka .. abych pravdu řekla, moc jsem to nepochopila (což je u mě časté xD) ale povídka se mi líbila .. ^^