"Dobré ráno," pozdravil, když vyšel na palubu.
"Takže ranní ptáče nakonec přeci jen vstalo?" rýpl si Lien, který zrovna lezl zpátky do svého vyhlídkového koše. Rick se trochu zapýřil a Leon, který stál na kapitánském můstku, se pousmál. Stejně jako Rick, i on byl dnes uvolněnější než kdy jindy. S povzdychem se zadíval do mapy a přemýšlel, jak mu to říct. Jak mu říct o Nicolasovi, říct mu o své minulosti, přiblížit mu bolest, kterou s jeho ztrátou pociťoval, a co vlastně teď cítí k němu.
Když nastala noc, loď zůstala kotvit na širém moři a nikdo již nebyl vzhůru, seděl Leon tak jako každý večer na palubě u paty jednoho ze stožárů.
"Zase zpíváš?" ozval se nad ním Rickův hlas a černovlasý muž k němu s mírným úsměvem na rtech vzhlédl.
"Jsi vzhůru?" podivil se.
"Někdo mi tam chyběl," zazubil se a přisedl si k němu. Leon si ho přitáhl svou silnou paží do objetí.
"Víš, chtěl bych ti něco říct," povzdychl si, a přitom se díval do dáli na svit měsíce, odrážejícího se od hladiny moře. Rick mlčel a jen pozorně naslouchal, věděl, že kdyby teď něco řekl, mohl by tak přerušit Leonovo odhodlání a ochotu mu to říct. "Už víš, že jsem byl dříve zamilovaný," začal a hnědovlásek zlehka přikývl. Byl rád, že mu Leon věří a chce se mu svěřit. "Jeho jméno bylo Nicolas," pokračoval a zhluboka se nadechl, jak jeho myslí projela bolestná vzpomínka. "Před dvěma lety jsem se vydal na cestu po moři. Matka mě chtěla zasnoubit s potomkem z nějaké velice dobře situované rodiny, chtěla, abych se usadil a spravoval naše panství. Nesouhlasil jsem s tím. Vždy jsem měl rád svobodu, táhlo mě dobrodružství, volné moře a neurčitý směr. Jednoho večera jsem se prostě sbalil, koupil si loď, nabral pár mužů, se kterými jsem vyrůstal a mohl jim věřit, a vydal se na cestu po moři. Jezdil jsem po různých krajích, a přitom se ke mně přidávali muži stejní jako já. Z dobrých rodin s touhou po nespoutaném životě kolující jim v krvi. Jednoho dne jsme dorazili do menší, ale krásné a velmi bohaté země. Lidé byli přívětivý a vstřícní. Procházel jsem zrovna kolem jednoho z největších domů, který se v té zemičce nacházel. Byla tam nádherná zahrada s plno růžemi a jinými druhy květin. Upoutal mě pohled na mladého chlapce sedícího na terase, s rozečtenou knihou v rukách. Byl krásný, bledá pleť, hebká už na pohled, dlouhé hnědé vlnité vlasy a zamyšlený a tak trochu napjatý výraz ve své tváři. Pokud jsem někdy viděl anděla, bylo to tenkrát. Zůstali jsme v té zemi ještě dva týdny a nevynechal jsem jediný den, abych kolem toho domu neprošel a nedíval se na něj. Seděl tam každý den. Po pěti dnech to už nevydržel, odhodil lhostejnost a zdvihl ke mně svůj pohled, kterým mě doslova propaloval. Zeptal se mě, proč ho špehuju a já odpověděl, že když mám šanci vidět anděla, tak jí využiji. Byl jsem vytrvalý, chodil za ním každý den a pomalu si získával jeho srdce. Zamiloval jsem se do něj stejně tak jako on do mě," otočil se na Ricka a pohladil ho po tváři. "Po třinácti dnech nás spolu viděl jeho otec a nehorázně se rozčílil. Nechtěl pro syna námořníka, chtěl někoho významného, někoho, kdo má majetek. Vůbec nevěděl, že já tohle všechno ve skutečnosti mám. Zakázal Nicolasovi se se mnou stýkat a mě pohrozil smrtí, pokud se k němu jen na krok přiblížím. Toho večera jsem k Nicovi vlezl přes balkon a přesvědčil ho, aby se mnou utekl. Pár dní jsme strávili v poklidu na moři a oba se cítili šťastní. Jeho otec nás však dohonil. Rozpoutal se boj a Nic při něm přepadl přes okraj paluby rovnou do moře. Skočil jsem za ním, ale už bylo pozdě, zmizel v rozbouřených vlnách a já zůstal sám. Pod jinou identitou jsem se vrátil a od obyvatel zjistil, že se konal pohřeb. Nicův otec prodal všechny své statky, šířily se dokonce i klepy o tom, že se zbláznil," dovyprávěl mu svůj příběh a v jeho tváři se zračilo tolik bolesti. "Když jsem tě poprvé spatřil v tom přístavu v Lukénii, bylo to, jako bych spatřil jeho. Musel jsem znát tvé jméno, vědět, kdo jsi. Přiznávám, tenkrát jsem byl zklamaný, ale něco mě donutilo poznat tě. Možná, že jsi Nicovi vzhledově podobný, troufl bych si říct, že byste klidně mohli být bratři, ale tvá povaha je jiná. Jsi vzpurný, nenecháš na sebe jen tak šlapat, máš svou hrdost a máš odvahu. Dostal ses mi pod kůži Ricku, hluboko do srdce a já opět cítím to, co jsem cítil před dvěma rukama," řekl mu vše, co chtěl, to po čem tolik toužil.
Smaragdové oči se dívaly skrz tmu na uvolněnou spící tvář černovlasého muže. Také ho miloval a přemýšlel, nad tím, co mu řekl. Bylo zvláštní, že všechno to, co mu Leon řekl, mu bylo povědomé, jakoby to už někdy slyšel, či zažil. Míval sny, tedy pro něj to byly spíše noční můry. Byl pod vodní hladinou a nemohl se nadechnout. Vždy se potom vzbudil s dusivým pocitem na hrudi a snažil se popadnout dech. Jeho myslí najednou projela krátká, ale přesto velice účinná vzpomínka. Hrůzou rozšířil oči a vykřikl.
"Miluji tě…"





japííí zase první