Ps:omlouvám se za konec, podle mě je divnej, takovej najednou useknutej.
"Mám tebe, nic víc nepotřebuji a ani nechci." Políbil ho do vlasů.
Černovlasý chlapec seděl osamocen na terase svého domu a pozoroval noční oblohu. V ruce svíral fotku, na které byl usměvavý blonďatý chlapec s očima barvy oblohy a vzhledem anděla.
Stejně tak černé oči pozorovaly oblohu posetou hvězdami se smutkem a samotou. Zrovna padala hvězda a on tentokrát přání měl, avšak takové, které se nikdy nesplní. Jeho láska se už nikdy nevrátí.
S povzdychem dopil zbytek zlatavé tekutiny na dně své sklenky a vstal z lehátka, z kterého oblohu pozoroval. V kuchyni skleničku položil do dřezu a pomalými kroky se vydal do koupelny. Stanul před skříňkou se zrcadlem a zadíval se na svůj odraz. Jeho krásná bělostná tvář, která byla jako vytesaná z mramoru, nejevila žádnou radost ze života a odrážela se v ní jakási bolest. Opláchl si obličej, zhasnul v koupelně a zalezl do postele.
Otočil se bokem na pravou stranu a zadíval se na prázdné místo vedle sebe. Pohladil dlaní osamocený polštář a ztěžka zavřel oči, v mysli stále viděl jeho tvář lemovanou zlatavými vlasy a průzračné studánky, které se dívaly vždy jen na něho.
"Ale no tak Naruto, vždyť to tam není tak hrozný. Jednoho dne budeš ještě na školu vzpomínat s úsměvem." Povzbudivě se na něj usmál, věděl, jak moc jeho miláček školu nemá rád.
"Tobě se to mluví, když jsi u senseiů oblíbený a škola ti jde." Zkřížil si ruce na prsou a vydal se k té budově, kterou tolik nesnášel.
"Ale vždycky tam budeš mít kamarády a ti zůstanou na celý život."
"Hm." Pousmál se nakonec a zahákl se do něj.
Stál před obrovskou budovou a díval se, jak proudy studentů míří branou dovnitř. Vzpomněl si, jak tam chodili i oni.
"Jsi ubožák Usurantonkachi, větší pako jsem neviděl," odfrkl si arogantně.
"Ty ještě větší Uchiho, jestli si myslíš, že si drsnej. Všichni si myslí, že jsi skvělej jen kvůli tomu, jak vypadáš a jak se oblíkáš. Nikdo tě nemá rád jen kvůli tobě, protože jsi jako kostka ledu. Arogantní a bezcitný," vmetl mu beze strachu do obličeje s rukama v bok.
Toho dne si mladý Uchiha uvědomil, že má ten blonďák pravdu, a od toho dne se změnil i jeho vztah k němu. Líbila se mu jeho upřímnost a odvaha, nikdy si k němu nikdo nic takového nedovolil.
Se dvěma plnými taškami s potravinami v rukou došel do nedalekého parku a posadil se na lavičku, ze které měl výhled na veškeré jeho dění.
"Ahoj Uzumaki," pozdravil ho a bez dalších okolků a jediného slova si přisedl k němu.
"Co chceš Uchiho?" Otočil se na něj a zadíval se mu zpříma do očí, vůbec nechápal, co tady Sasuke dělá, a co po něm vlastně chce.
"Jen jsem se tudy tak procházel a viděl jsem tě, tak jsem si řekl, že tě pozdravím." Pokrčil ledabyle rameny. Narutovi vyletělo obočí vysoko do čela, ten Uchiha se musel asi zbláznit.
"Tak už jsi mě pozdravil, tak můžeš zase jít." Protočil oči v sloup.
"Ale mě se nechce."
"Tak tedy půjdu já," povzdychl si Naruto a vstal. Sasuke ho však chytil za ruku a zamezil mu tak plánovaný odchod.
"Počkej," vyhrkl a blonďáček se k němu s tázavým pohledem otočil.
"Nešel bys se mnou dneska ven?" Naruto myslel, že se přeslechl, Sasuke s ním chce jít ven? Ten Uchiha Sasuke, který je samotářský typ a nadává mu stále jen do ubožáků?
"Co prosím?" Zamrkal překvapeně.
"Ptal jsem se, jestli bys se mnou dneska nešel ven," zopakoval mu klidně.
"Šibe ti?"
"Ne, proč by mělo?"
"Je to snad nějaká hra?" Snažil se Naruto najít rozumný důvod Sasukeho návrhu.
"Ne, myslím to vážně."
Naruto na něj ještě chvíli koukal, jako kdyby spadl z Marsu. "Tak fajn," souhlasil nakonec. "Ale jen proto, že jsem zvědavý, co chystáš." Pokrčil rameny. Dal mu svoje číslo, aby se domluvili kdy a kde, a potom zmizel.
Z toku jeho vzpomínek a myšlenek ho vytrhlo jakési ducání do jeho tašek. Zadíval se jejich směrem a spatřil ohromného bílého psa s hnědými fleky na uších, jak čenichá k igelitovým taškám.
"Akamaru!" zaslechl volání a následně spatřil i onoho člověka, jenž volal. Řítil se k němu hnědovlasý kluk v béžové plátěné bundě, kterou měl rozepnutou, černém tričku a džínách, v ruce držel modré vodítko a v jeho tváři se nacházel zamračený výraz.
"Akamaru, kolikrát ti mám říkat, abys mi nemizel z dohledu a neobtěžoval cizí lidi," pokáral psa, připnul mu vodítko k obojku stejné barvy a odtáhl ho kousek dál od tašek.
"Moc se za něj omlouvám, je to ještě štěně." Poškrábal se nervózně ve vlasech.
Sasuke se zadíval na psa. Štěně? Vždyť je velký minimálně jako poník, snad i jezdit by se na něm dalo.
"To je v pohodě," pronesl jen Sasuke a vstal z lavičky.
Hnědovlásek si ho pozorně prohlížel, což Sasukemu neuniklo a to byl i jeden z důvodů, proč chtěl ihned odejít.
"Mé jméno je Inuzuka Kiba," představil se a napřáhl k němu ruku.
"Uchiha Sasuke," odvětil jen suše a ruku mu nestiskl.
"Ten známý architekt?" Rozzářily se Kibovi oči.
"Hm."
"Už dlouho se snažím o schůzku s Vámi. Stavím dům a potřebuji názor odborníka," řekl nadšeně.
"Rád bych pomohl, ale moje inspirace zmizela. Nashledanou," rozloučil se a už ho nebylo.
Kiba za ním zůstal jen zklamaně hledět. Sasuke mu imponoval, ale jak se zdálo, nejevil žádný zájem o navázání kontaktu s ním.
Položil tašky na kuchyňskou linku. "Zdálo se mi to, nebo se mě pokoušel ten kluk sbalit?" pomyslel si. "A i kdyby, co je mi vlastně do něj." Pustil se do vybalování tašek, dokud nevyndal poslední věc, která byla na dně.
"Tak moc jsi ho měl rád," pronesl, když se zadíval na ramen v jeho rukách.
"Nechápu, jak to pořád můžeš jíst." Zakroutil nad svým milencem hlavou, když do sebe soukal asi čtvrtou misku ramenu.
"Prostě mi to chutná, můžu se po tom utlouct," zahuhlal s plnou pusou.
"Divím se, že ještě nejsi jako koule, když toho spořádáš tolik," povzdychl si.
"A to už bych se ti potom nelíbil?" Polkl a zvědavě se na něj zadíval.
"Samozřejmě, že líbil. Tebe bych přeci za nikoho jiného nevyměnil." Sklonil se k němu a slíbl kousek masa z jeho koutku rtů.
"To doufám." Zazubil se na něj a za tričko si ho přitáhl k sobě pro polibek.
Další den si Sasuke opět odpoledne sedl v parku na lavičku a pozoroval dění kolem sebe.
"Můžu si přisednout?" Uslyšel povědomí hlas, a tak vzhlédl.
"Ale jo." Souhlasil nakonec.
"Ještě jednou bych se Vám chtěl omluvit za svého psa, Akamaru je někdy trochu nezvladatelný."
"Vždyť se nic nestalo. A kde je vůbec teď?"
"Doma, dneska jsem se vydal na procházku sám."
"Víte, včera jste zmizel tak náhle."
"Hm."
"Nestihl jsem se Vás zeptat, jestli byste se mnou nezašel alespoň na kafe. Zvu Vás." Snažil se Kiba navázat nějaký bližší kontakt s ním.
"Proč se o mě tolik zajímáte?" zeptal se Sasuke a Kiba se nervózně pousmál.
"No, líbíte se mi." Poškrábal se ve vlasech.
"Ale co když nemám zájem?"
"V tom případě berte to pozvání alespoň jako přátelskou nabídku."
Sasuke nad tím zapřemýšlel, a nakonec kývl.
"Tak o co ti jde Uchiho? Proč jsi mě sem vytáhl?" zkřížil si ruce na prsou a pohodlně se posadil na židli.
"Chtěl jsem s tebou jít jenom ven."
"To je všechno? Žádné urážky, žádné ponižování?"
"Ne, prostě jen přátelská schůzka."
"Ale my nejsme přátelé, dá se říct, že jsme spíš nepřátelé."
"A co kdybych to chtěl změnit?"
"Tak bych ti na to řekl, jestli nejsi padlej na hlavu." Na to se Sasuke neubránil mírnému úsměvu, což Naruta vykolejilo ještě víc.
"Víš Naruto, uvědomil jsem si, že se vůči tobě chovám jako blbec…"
"Ty sis něčeho šlehnul, že jo?" Přerušil ho Naruto a docílil tím toho, že se Sasuke rozesmál na celé kolo. "Já tě nechápu." Zakroutil nad ním nevěřícně hlavou.
"Naruto? Líbí se ti kluci?"
"Cože?" Vytřeštil na něj svá modrá kukadla, ten Uchiha byl čím dál tím víc divnější.
"Jestli se ti líbí kluci."
"To má být zase nějaký tvůj nejapný žert?"
"Ne o žert nejde, na rovinu se tě ptám."
"No, možná." Přiznal nakonec.
"Možná?"
"Jo, líbí se mi kluci." Rezignoval, Sasuke by z něj dostal snad cokoliv, ať už teď nebo později, navíc se tím netajil, tak proč lhát.
"A líbím se ti já?" Opřel se lokty o stůl, podepřel si hlavu dlaněmi a svůdně se na něj usmál.
Naruto málem dostal infarkt. Nejdříve ho Sasuke bez varování pozve ven, pak se ho vyptává na orientaci a teď se na něj svůdně usmívá? Má tohle snad být rande? "Protože ty, ty se mi líbíš moc." Mrkl na něj a to už se Uzumaki málem válel pod stolem. Je to rande!
"Promiň, jen jsem si na něco vzpomněl," omluvil se Sasuke. "Už budu muset jít, je celkem pozdě," řekl, když se zadíval na své hodinky. Vstal a chystal se k odchodu.
"Počkej, mohl bych tě alespoň vyprovodit?" zeptal se s nadějí v hlase, taktéž vstal a položil peníze za kafe na stoleček.
"Ten je fakt vytrvalý," pomyslel si Sasuke a nakonec kývl na souhlas.
Bylo asi kolem šesté večer, když dorazili k Sasukeho domu.
"Páni, tak tady bydlíš?" vyhrkl ohromeně hnědovlásek, když spatřil obrovský a nádherný dům.
"Nemůžu uvěřit tomu, že je skutečný," vzdychl okouzleně Naruto, když poprvé spatřil dům, který pro ně Sasuke navrhl. "A je tu i ta dřevěná veranda s houpací lavicí." Jeho očka zářila a na tváři se mu rozléval ten nejkouzelnější úsměv, jaký uměl jen on.
"Byl jsi mou inspirací, když jsem ho navrhoval, vlastně jen díky tobě jsem se stal architektem. Ten dům je náš Naruto, jenom náš," šeptal mu do ucha, když ho objal zezadu kolem pasu.
Kiba se chtěl ještě zeptat na to, proč to byl jeho poslední návrh, ale raději svou otázku ihned vypustil z hlavy, když viděl, jak se černovlásek tváří.
"Dobrou Kibo," řekl jen Sasuke, vyšel schody na terasu, vytáhl z kapsy své sportovní černé bundy klíče, odemkl si a zabouchl za sebou dubové, krásně vyřezávané dveře.
"Dobrou Sasuke," povzdychl si Kiba a s rukama v kapsách odešel se svěšenou hlavou pryč.
"Ale no tak, je pěkná."
"A co je na ní tak hezkýho?" zeptal se nevěřícně Sasuke a díval se na jejich blonďatou spolužačku, která na něj jako většina holek od nich ze školy, dělala oči.
"Krásné dlouhé blonďaté vlasy, štíhlé dlouhé nohy, je to ideál každého kluka." Pokrčil Naruto rameny.
"Fajn, odvolávám tedy to, že jsem o ní řekl, že je ošklivá, ale já mám stejně jenom oči pro tebe," povzdychl si nakonec, přitáhl si ho k sobě a políbil.
"Za to jsem rád, ale co až tu jednou nebudu? Co když se spolu rozejdeme, nebo když se prostě něco stane? To snad zůstaneš sám?" Povytáhl obočí.
"Nech si ty hloupé řeči Naruto, víš, že to nemám rád." Zamračil se černovlásek. "Teď v tuto chvíli se rozcházet nehodlám a doufám, že ty taky ne. Jsi pro mě jediný a tečka," řekl nekompromisně.
Sasuke seděl na houpací lavici na verandě před vchodovými dveřmi, v ruce opět sklenku se zlatavým mokem a díval se na příjezdovou cestu, po které před necelou půlhodinou Kiba odešel.
"Nechtěl bych, abys byl někdy sám."
Ano tohle mu jednou Naruto řekl. Vzpomněl si na odpoledne s hnědovlásekem a musel uznat, že Kiba není zrovna špatným společníkem. Měl to s ním snad zkusit? Naruto mu sám tehdy řekl, že by byl nerad, kdyby byl sám, on chtěl, aby si někoho našel. Černovlásek si povzdychl, vůbec nevěděl, jestli je schopný si s někým něco začít. Byl to rok, co odešel, co ho nějaký bezohledný řidič srazil na ulici, co týden bojoval v nemocnici, naposledy mu řekl, že ho miluje, a pak ho opustil. Po bledé tváři stekla osamělá slza. Kopl do sebe sklenku, otřel si oči a vešel zpět dovnitř do svého tak tichého domu.
"Myslel jsem si, že už sem znovu nepřijdeš," řekl Kiba, když došel k té samé lavičce, na které Sasukeho poprvé viděl.
"Ze začátku jsem si to myslel také, ale nakonec jsem si to rozmyslel," odvětil Sasuke. "Chtěl jsem se ti omluvit za to, jak jsem se zprvu choval a pozvat tě na nějaký drink."
Kiba na něj vytřeštil oči, tohle vážně nečekal. Že by u něj nakonec měl nějakou šanci? S jeho návrhem s úsměvem souhlasil.
"Ani nevíš, jak strašně moc tě miluju," zašeptal blonďáček, když leželi se Sasukem na posteli a vzájemně se dívali do očí.
"A ty nevíš, jak strašně moc tě miluju, já," odvětil s úsměvem černovlásek, naklonil se k němu a políbil ho. Naruto se nad něj přetočil a obkročmo si na něj sedl.
"Tak mi pověz, jak moc," řekl, rošťácky se pousmál a sklonil se k jeho šíji, kterou začal posévat polibky.
"Strašně moc," zavzdychal Sasuke, když ho Naruto dráždil jazykem na jeho velmi citlivém místečku.
"A teď mi pověz, ty nezbedo, jak moc miluješ ty mě." Tentokrát se nacházel Naruto pod ním a Sasuke mu stahoval tričko.
"To nejde vyčíslit," vzdychl s blaženým úsměvem na rtech blonďáček, když Sasuke vsál jeho bradavku do svých úst a začal si s ní pohrávat, tahal za ní zuby a laskal ji jazykem. "Hmm," zamumlal, když černovlásek vsál i tu druhou a zasténal, když mu rukou přejel přes látku kalhot po rozkroku.
"Tak to ne!" vyjekl Naruto, když mu Sasuke začal stahovat i kalhoty. Znovu se přetočil nad něj, rychlostí blesku z něj stáhnul tričko a přisál se svými rty znovu k jeho krku, kde udělal rudé znamínko, s úsměvem si své dílo prohlédl a pokračoval svými polibky níž.
"Sasuke, prosím, zahraj mi něco," škemral blonďáček.
"A copak bys chtěl zahrát?" zeptal se s úsměvem a pohladil ho v záplavě zlatavých vlasů. Když na něj dělal Naruto psí očka, nešlo mu prostě odolat, nic mu odmítnout.
"Výběr nechám na tobě, ale pozor nespleť se." Zazubil se potutelně a Sasuke se pousmál ještě víc. Mohlo ho napadnout, že bude chtít slyšet to, co vždycky. Jeho nejoblíbenější.
Pomalu a trochu nejistě se kláves dotknul. Přeci jen už dlouho nehrál, tak dlouho se tomuto piánu vyhýbal, ale teď potřeboval hrát, slyšet tu melodii, kterou Naruto tolik miloval. Jeho prsty začaly pomalu mačkat klávesy, střídal bílé a černé tak, jak zrovna potřeboval a znovu slyšel smutnou melodii, ze které však vycházela jakási naděje.
"Sníh roztéká a jaro, které přichází, sebou přináší naději, naději na teplejší a krásnější dny, přináší sebou lásku." Vzpomněl si Sasuke na to, co Naruto při téhle písni vždy říkal. On miloval Yirumovy skladby a miloval tuhle, tu se jménem Spring time.
Černovlásek zavřel oči a nechal se unášet hudbou, která vznikala pod jeho doteky. Nevšiml si, že ho se zatajeným dechem ode dveří pozorují dvě čokoládové oči.
"Hraješ kouzelně," řekl okouzleně, když se odvážil promluvit. Sasuke ztuhl a hudba utichla. "Nepřestávej," zaprosil ihned Kiba. Tohle nechtěl, nechtěl, aby Sasuke přestával hrát.
I přes jeho prosbu, černovlásek piano zavřel a vstal.
"Promiň, nechal jsem se jen trochu unést," řekl a odešel zpět do ložnice.
"Ano?" zvedl svůj mobil. Seděl zrovna ve své kanceláři a díval se na obrazovku svého monitoru, kde měl rozpracovaný další svůj návrh. Jeho oči se rozšířily, když se z druhého konce ozval neznámý ženský hlas, patřící sestřičce místní nemocnice.
"Naruto," zašeptal smutně, když seděl u jeho postele a držel ho za ruku. Jeho krásná tvář byla plná škrábanců a modřin a kolem hlavy měl obvaz. Na jeho hebkých měkkých rtech byla kyslíková maska a k rukám měl připevněno několik hadiček.
"Miluju tě Sasuke," zašeptal o šest dnů později s mírným úsměvem slabě. Byl na pokraji svých sil, narůžovělý nádech jeho tváří vymizel a nahradila ho bílá skoro mrtvolná šeď. Jeho azurová očka se zavřela a už nikdy znovu neotevřela. Z jeho úst vyšel poslední dech a z onyxových očí mladíka u jeho postele se začaly pozvolna řinout slzy.
"Ne," šeptal tiše toto slůvko stále dokola a jeho hlas nabíral na intenzitě. Byl zlomený, jeho duše i srdce se s jeho ztrátou rozpadly na milion malých kousků.
"On stále bude stát mezi námi, že?" zeptal se jednoho dne Kiba, když našel Sasukeho na terase s výhledem na moře, jak sedí na jednom z lehátek, v jedné ruce sklenku s whisky a v druhé Narutovu fotku.
"Já na něj prostě nedokážu zapomenout Kibo," povzdychl si černovlásek a znovu ze sklenky upil. Vyprávěl Kibovi o jeho vztahu s Narutem, o tom, co se stalo. Řekl mu to, když se ho zeptal, proč dům, ve kterém Sasuke žije, byl posledním jeho dílem. Zpočátku ho hnědovlásek chápal, věděl, že to pro Sasukeho muselo být těžké, ale černovlásek žil stále ve svých vzpomínkách a Kibovi se zdál být tak vzdálený, tak moc daleko.
"To po tobě ani nikdo nechce Sasuke," odvětil klidně. "Jen se tě chci zeptat, má vůbec náš vztah cenu?" tázal se s jakousi bolestí v hlase. Černovlásek na něj upřel svůj pohled. Věděl, jak moc mu svým chováním a vzpomínkami ubližuje, ale on prostě nedokázal hodit svůj bývalý život, svou lásku za hlavu. Mlčel, nevěděl, co na to říct.
"Aha," řekl jen Kiba, otočil se a odešel. Odešel ze Sasukeho života, bolelo ho to, věděl, že se do něj zamiloval, ale nemohl být s někým, kdo žije v minulosti, kdo neopětuje ani trochu jeho city.
Sasuke zůstal navždycky sám. Vrátil se ke své práci a inspiraci hledal ve svých vzpomínkách. Jednoho dne, kdy i jeho život vyhasl, setkal se opět s člověkem, pro kterého navždy žil, kterému patřily jeho vzpomínky a celý jeho život.





mně se povídka líbila...povedla se ti...:)...
mimochodem..jestli si ju zejtra přečteš, nech komentář prosím...;)