
6.Část: Setkání
Ani nevím, jak už to bylo dlouho, co Sasuke zabil Orochimara, kdy jsem se stal součástí týmu Hebi, přestal jsem to vnímat. Čas se pro mne stal nepodstatnou součástí života, bylo mi jedno, jak dlouho tu budu, jak dlouho tu budou ostatní, bral jsem ho jako rutinu, kterou jsem začal nesnášet.
Veškerá naše cesta probíhala vesměs v klidu, nic se nedělo a i to začínalo být nudné. Toužil jsem po vzrušení z boje, chtěl jsem cítit pach krve, vidět unikající život. Souboj nastal, ale já mohl jen přihlížet. I přesto to stačilo k tomu, aby byl veškerý poklid narušen, stačilo to, abych něco okoukal, i když jsem měl radši vlastní styl boje. Do cesty nám vstoupil Deidara, jeden ze členů Akatsuki.
"Až si to vyřídím tadyhle se Sasukem, připrav se Naruto," zavrčel mým směrem. S úšklebkem jsem se mu díval do tváře, moc dobře jsem si vzpomněl, jak jsme mu s Kakashim natrhli zadek, no spíš utrhli ruce. Nebál jsem se ho, i když jsem věděl, že je silný, mě ublížit nemohl.
Spustil se souboj, který jsem sledoval z povzdálí, zatímco zbytek týmu odváděl pozornost, od ninjů z mé bývalé vesnice. Zdálo se mi, že je boj vyrovnaný, až moc těsný. A v jednom okamžiku jsem pocítil, že bych měl co nejdříve zmizet, urychleně jsem se přemístil, a pak už jen z opravdu vzdáleného místa, pozoroval výbuch, který se rozšířil do okolí několika kilometrů. Napadlo mě, že to Sasuke nepřežil, ale nakonec jsem sám nad sebou zakroutil hlavou, cítil jsem, že žije. Vydal jsem se na místo srazu.
Uchiha na tom byl celkem špatně, ale hojil se rychle. Po pár dnech jsme již museli vypadnout, protože Konoha se nebezpečně přibližovala. Pochyboval jsem, že by o mně věděli, ale pokud měli sebou Kibu… Dobrá, věděli o mně a hnali se za mnou, stejně tak jako za Sasukem. Nechápal jsem, proč to nevzdají, vždyť to nemělo vůbec žádnou cenu. Ptal jsem se sám sebe, jak jsem mohl dříve být tak bláhový, tak jako oni.
Cítil jsem, že Sasukeho cíl je blízko a on to cítil stejně. Byl zamyšlenější než kdy jindy a sex… užíval jsem si ho, s jeho náhlou hrubostí a prozatím si vybíjejícím vztekem na mé kůži, to bylo mnohem víc vzrušující.
Nastala noc a já se díval na hvězdy na obloze. Všichni již spali, ale já měl takový zvláštní pocit a usnout jsem nemohl. Otočil jsem hlavu ke stromům, které vedly hlouběji do lesa. Pozdvihl jsem pravý koutek úst, vstal a vydal se tam. Šel jsem klidně, nikam jsem nespěchal.
"Vím, že jsi tu," řekl jsem klidně a zůstal stát na místě. Neotáčel jsem se, i když jsem věděl, že se objeví za mnou.
"Jak dlouho to víš?" ozval se, jak jsem čekal, za mnou chladný hlas.
"Tak hodinu?" pokrčil jsem rameny a otočil se s úsměvem tváří k oné osobě.
"A proč jsi Sasukemu nic neřekl?" pozdvihl obočí a sjel mě pohledem.
"Zajímalo mě, proč nás sleduješ," odvětil jsem.
"Co tu vlastně děláš Naruto?" zeptal se a opřel se zkříženýma rukama na hrudi o kmen jednoho ze stromů. Propaloval mě svým pohledem a já se nechtě otřásl. Po těle mi přejížděl příjemný mráz, lehce jsem se chvěl.
"Hledám cestu svého života, jeho cíl."
"Překvapilo mě, že jsem tě neviděl s tvým týmem, ale naopak s mým bratrem."
"A já si myslel, že Akatsuki má přehled o všech Jinchuuriky, které shání," uchychtl jsem se. "Už dávno nejsem členem té vesnice," řekl jsem tak trochu s odporem. Zdálo se, že tón mého hlasu a nechuť, se kterou jsem ta slova pronášel, Itachiho překvapil ještě víc.
"Kdo jsi?" zeptal se a já se ušklíbl ještě víc.
"Kdo bych asi tak byl?" protočil jsem oči v sloup, stále ta samá otázka, stále dokola to samé. Odpíchl se od stromu, přistoupil blíž a natiskl mě na kmen stromu. Díval se mi zpříma do očí a zlehka se pousmál.
"Možná se tvá povaha změnila, ale stále jsi to ty, oči neklamou," odvětil a stále se na mě upřeně díval.
"Co tím myslíš?" zeptal jsem se zamračeně.
"Čiší z tebe chlad, sebevědomí a zlo, ale přesto jsou tvé oči stále naplněné nadějí, dobrem a bolestí," vysvětlil mi. Překvapilo mě, co řekl, opravdu mohl v mých očích vidět něco, co jsem necítil?
"A co vyčteš z mých rtů?" zeptal jsem se hravě, škádlivým hlasem. Tentokrát, jsem z míry vyvedl já jeho.
"Z tvých rtů?" pozdvihl obočí, zřejmě nepochopil, kam tím mířím. Než se nadál, dostal svou odpověď. Přitáhl jsem si ho k sobě a ochutnal chuť jeho rtů a následně úst. Musel jsem uznat, že chutnal výborně.
"Naruto!" volal mé jméno Sasukeho hlas. Odtrhl jsem se od Itachiho, který se na mě mračil a zároveň zlehka usmíval.
"Měl bys jít, nebo tě chytí," zašeptal jsem mu opět tím hravým hlasem do ucha. Kousek ode mě poodstoupil, zakroutil nade mnou hlavou a zmizel v obláčku kouře v okamžiku, kdy tam přiběhli všichni tři zbývající členi týmu Hebi.
"To byl," vydechl Sasuke s vytřeštěnýma očima. "Proč jsi mě nevzbudil?!" obořil se na mě. Byl opravdu rozzuřený.
"Byl jsem se jen porozhlédnout po okolí, byla náhoda, že jsem ho potkal," odvětil jsem nevinně. Zadíval se na mě nedůvěřivým pohledem. Přitáhl jsem si ho k sobě a políbil ho.
"Ale no tak Sasuke, nezlob se, opravdu jsem nevěděl, že tu je," snažil jsem si ho udobřit svými lži. Trochu se uvolnil a prudce mě na sebe natiskl. Díval jsem se mu s úsměvem do očí a přitom si v mysli vybavil chuť jeho staršího bratra. Oba byli až hříšně přitažlivý, oba byli jiní a přesto stejní. Toužil jsem mít oba. Škoda jen, že Sasuke cítil k Itachimu cítil nenávist, trojka by nemusela být špatná.
"Co ti Itachi chtěl?" říkal do kůže na mém krku, po kterém následně přejel svým jazykem.
"Jen se divil, co tu dělám," řekl jsem jen kousek pravdy a nechal ze sebe sundat tričko. Karin, Juugo a Suigetsu už se dávno zdejchli, moc dobře věděli, kam tohle povede.
"Jsi tak krásný, tak sladký…Toužím po tvé těle, patří jen mě, nikomu tě nedám, už brzy…"





"trojka by nemusela být špatná.".. moje slova