
5.Část: Cesta pokračuje
"Co tu chceš?" zeptal jsem se s pozdviženým obočím, když jsem za sebou zavřel dveře a se zkříženýma rukama na prsou jsem se opřel o stěnu pokoje.
"Chtěl bych ti dát dva návrhy," odvětil, vstal z postele a přešel ke mně. Zadíval se mi zpříma do očí, a pak mě sjel celého pohledem. "Nikdy jsem nevěřil, že bych mohl potkat někoho tak jemného a přitom tak chladného, někoho tak andělského a přitom ďábelského," říkal tím svým slizským hlasem, a přitom mě pohladil po tváři.
"K věci," povzdychl jsem si a protočil oči v sloup, jeho ruku jsem dal ze své tváře pryč.
"Všiml jsem si, že Sasukemu věnuješ spousty svého času," ušklíbl se. "Co kdybys ho trochu věnoval i mně?" optal se a já se neubránil smíchu. Orochimaru se na mě nechápavě a trochu zamračeně podíval.
"Promiň Orochimaru, ale nejsem děvka, abych šel do postele na požádání a s každým," odmítl jsem, když jsem se uklidnil a klidně hleděl do jeho očí.
"Fajn, tak tedy k té druhé věci, kvůli, které jsem přišel," řekl trochu rozmrzele. "Nikdy jsem se netajil tím, že jsem k sobě Sasukeho vzal kvůli sharinganu, kvůli tomu, abych se do něj mohl převtělit. Blíží se čas uskutečnění, a jak sis jistě již všiml, v poslední době na tom nejsem zrovna nejlíp," zašklebil se.
"A co s tím mám já?" pozdvihl jsem obočí v tázavém gestu.
"Pomož mi s ním. Nevím, například ho sveď, nadopuj ho prášky, omrač ho, co já vím, věří ti a pustí si tě k tělu. Oba víme, že Sasuke se mi dobrovolně nevzdá a brzy se mě pokusí zabít. Když mi pomůžeš, dám ti proklatou pečeť, budeš ještě silnější," sdělil mi svůj plán.
"Pláčeš na špatném hrobě Orochimaru," odvětil jsem mu na jeho žádost. "Víš, možná, že mi na Sasukem nezáleží jako na příteli a možná i ne jako na milenci, ale na druhou stranu se mi líbí, jak se chová, a musím říct, že v posteli je skvělý. Proč si tedy myslíš, že nechám jeho osobnost nahradit tou tvojí? Nechápu, proč bych ti měl pomáhat," odmítl jsem i jeho druhý návrh a na mé tváři se rozlil pobavený úsměv, nad jeho rozzlobením. V návalu vzteku mě chytil pod krkem a prudce přirazil na stěnu, i přesto jsem se nepřestával usmívat.
"Za tohle mi zaplatíš, ty spratku," zavrčel tím svým syčivým hlasem.
"Moc dobře víš Orochimaru, že ty nemáš sílu mě porazit. Moc dobře znáš rozsah mé síly, dobře víš, že jsi proti mně slabý. Jediný, kdo by mě snad mohl porazit, je Sasuke a to taky moc dobře víš. Takže mi tu nevyhrožuj. Možná, že jsem se změnil, možná, že jsem horší, ale na tvou úroveň nehodlám nikdy klesnout," řekl jsem ledově klidným hlasem, sundal jsem jeho ruce ze svého krku a protáhl se kolem něho. Ještě chvíli tam zády ke mně stál, a pak se silným prásknutím dveří opustil můj pokoj.
O dva dny později ho Sasuke opravdu zabil. Měl jsem chuť zabít i Kabuta, ale nakonec jsem ho nechal jít. Nemyslel jsem si, že to bylo naposledy, co jsme se viděli a on to věděl taky. Sasuke se rozhodl jít konečně za svou pomstou, chtěl konečně zabít svého staršího bratra a já se rozhodl jít s ním. Potřeboval jsem se najít, najít svůj cíl, a navíc dva Uchihové, to je moc nebezpečná kombinace.
"Jsi tak krásný, tak moc krásný, tvé tělo, tak rád se ho dotýkám, ah Naruto!" vykřikl slastně, když se do něj ponořil, když do něj zasunul svůj úd, a tak splynul v jedno s jeho tělem. Celou tu dobu po něm toužil a vždy si užíval jeho přítomnosti a jeho těla. Svou dlaní sjel k Narutově touhou napnuté chloubě a zpracovával ji ve stejném tempu, jako přirážel. Poslouchal jeho slastné vzdychy, které se mísily s jeho slastným sténáním. Tolik si užíval těchto chvil, tolik ho vzrušovali, ten blonďák byl pro něj magnetem, tolik ho k sobě přitahoval. S hlasitým výkřikem vyvrcholil do toho úzkého otvoru, přičemž slastně zaklonil hlavu a o pár chvil později, po pár dalších tazích, vyvrcholil i blonďáček. Když se z něj vysunul, Naruto se mu s klidným oddechováním schoulil do náruče a po chvilce už se nacházel v říši snů. "Jsi nádherný, tak nevinný…"
Se Sasukem jsme došli k jednomu z Orochimarových úkrytů, kde jsme vyzvedli bělovlasého kluka se jménem Suigetsu. Byl celkem ukecaný a stále si na něco stěžoval, ale na druhou stranu se to dalo vydržet. Jen jsem zjistil, jak otravný jsem dříve byl, byl tak podobný mému starému já.
Opět ty vzpomínky, opět jsem musel vzpomínat na své staré já a musel jsem se nad tím ušklíbnout. Narutův most. Tenkrát jsem byl jen hloupé dítě, před které se musel Sasuke postavit, aby nezemřelo, hned při první své větší misi. Když jsem se nad tím tak zamyslel, Sasuke se nikdy nezměnil, byl stále stejný. Haku, Zabuza, všichni se nakonec změnili, i já jsem teď jiný, i když to trvalo déle, ale Sasuke má stále stejný cíl, stejné chování, stejně přitažlivý vzhled. Na chvíli jsem se zatoulal ve svých myšlenkách o změně, a tak nevnímal ty dva, kteří šli po mém boku. Když jsem se navrátil do reality, bavili se o Zbuzově meči, který Suigetsu tolik chtěl.
Seděl jsem na stromě a pozoroval děj v sídle před sebou. Nebylo pochyb, že Sasuke tuto hru vyhraje. Zavřel jsem oči a poslouchal lidské výkřiky těch červů, kteří ani zdaleka nemohli být ninji. Zřejmě jsem musel usnout, protože když jsem otevřel oči, stáli na větvi přede mnou a Uchiha mi oznámil, že jdeme dál.
Karin a Juugo, další dva lidé, kteří se k nám pak přidali. Juugo byl zvláštní, milý kluk s temnou aurou moci, která se mi líbila mnohem víc. Karin byla otravná dívka, tak trochu mi připomněla Sakuru, zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou, jak se mi mohla má bývalá týmová partnerka líbit, jak jsem k ní mohl cítit platonickou lásku. Jestli ji někdy ještě potkám, natáhnu ji stejnou ranou, jako ona udeřila vždy mě. Na rozdíl od ní byla Karin ale užitečná, cítila čakru na kilometry daleko, hodila se, a tak byla snesitelnější i s tím jejím "nenápadným" zalíbením v Sasukem.
Uchiha se se mnou netajil, v noci si mě v klidu přitáhl k sobě a obdarovával mě dravými polibky. Karin se při té podívané tvářila, jako by spadla z Marsu a myslím, že ostatní dva z našeho týmu, museli spolknout spousty poznámek, ale zase respektovali Sasukeho, jako svého vůdce, a tak raději mlčeli. Byli i dostatečně taktní na to, aby nás nechali o samotě, když se schylovalo k sexu. V mé hlavě se proháněly zvrácené myšlenky o tom, že by mi při tom publikum bylo jedno.
"Hm, a co bude, až tvůj bratr zemře?" zeptal jsem se ho, když jsme dalšího rána šli vedle sebe v čele týmu Hebi, jak ho Sasuke pojmenoval.
Poprvé od doby, co ho znám, neměl odpověď, neměl další cíl, jen pokrčil rameny.





Wááw moc pěkný .. rychle pokráčko .. :)