
"Musí jít doopravdy s námi?" zeptal se zamračeně Kabuto Orochimara, když už jsem u nich byl dva týdny a my právě šli za nějakou Orochimarovou obětí, která byla dobře střežená v jednom ohromném sídle za menší vesnicí v džungli.
"Víš moc dobře, že si chci ozkoušet jeho schopnosti a reakce na nečekanou situaci, víš moc dobře, že to sídlo je těžce střežené," odvětil mu jednoduše ten had a já se jen ušklíbl. Kabuto mi stále nevěřil a mě to bylo celkem fuk, vlastně ten brejlovec nevěřil nikomu, i se Sasukem se smiřoval těžce a myslím, že ho ta nedůvěra stále nepřešla. Když už je řeč o Uchihovi, byl tu také. Dlouho mě neviděl bojovat a chtěl zjistit rozsah mých schopností. A co se týkalo naší fyzické přitažlivosti, snažil se na sobě dávat znát co nejméně, ale i přesto … jeho pohledy byly málokdy prokouknutelné, málokdy jsem je zachytil.
"Jsme tu," oznámil mi po třech dnech cesty Orochimaru, poté, co jsme zastavili na kopci, pod nímž se táhl ohromný les. Asi čtyři kilometry od místa, kde jsme stály, se rozkládala obrovská pevnost, ohraněná vysokou dřevěnou hradbou a jediné, co skrz stromy bylo vidět, byla právě hradba a dřevěná střecha.
"Zbytek cesty je jen na tobě," řekl mi klidně. Kývl jsem na souhlas, a pak se přemístil v závanu kouře a listí dolů pod kopec.
"Ten les žije," pomyslel jsem si. Byl jen napájený čakrou, ale byl jako živý.
Blížil jsem se k sídlu, každou chvíli se přede mnou objevil kořen, cestu mi zatarasilo křoví, chtěl mě probodnout šlahoun, létaly trny. Lehce jsem se vyhýbal, předvídal každý pohyb byť jen sebemenší rostlinky. Dorazil jsem k sídlu a spatřil kolem stovky mužů, kteří to tam strážili. Spojili ruce do různých znaků a větve všech stromů kolem začaly růst, stávaly se delšími, stromy ožily a šly mi vstříc. Udělali další znaky a ze dřevěných zdí hradeb se vysunuly trámy, které mířily přímo na mě.
Skákal jsem po nich, pomocí hvězd a přemetů jsem se jim lehce vyhýbal. Vytvořil jsem stovky stínových klonů, kteří se dostali až ke strážcům a začali na ně útočit. V ruce jsem zformoval rasengan, který se začal míchat s Kyuubiho čakrou a nabral tak na obrovské síle, v tu chvíli, co jsem to udělal, utvořilo se stejné jutsu i u mých klonů, a lehce tak zlikvidovali muže u brány. Stromy přestaly reagovat a staly se opět nehybnými, brána byla opět jen bránou. Pomocí vzduchu jsem se vznesl a dostal se za hradby, i tam už čekali ninjové. Neměl jsem chuť si s nimi hrát, rychlostí blesku jsem probíhal mezi nimi, nebyli schopni mě zahlédnout a svou katanou jsem je dostal k zemi.
Vtrhl jsem do domu, zhluboka se nadechl, a pak se s úšklebkem vydal za velice intenzivní vůní čakry. Rozevřel jsem jedny z dveří a zjistil tak, že se nacházím v ložnici. Byla to menší prosvětlená místnost, ve které byl celkem vlhký vzduch. Na posteli se nacházel v polo sedu asi tak čtyřicetiletý muž s dlouhými zelenými vlasy a hnědýma očima si mě přeměřoval.
"Musíš být velice dobrý, když ses dostal až sem," pronesl onen muž tiše a dál si mě prohlížel.
"Nebylo to zas tolik náročné," povzdychl jsem si a zasunul do pouzdra na zádech svou katanu. Porozhlédl jsem se kolem. Jeho ložnice byla jen jednoduchá místnost s postelí povlečenou do modrého sametu a honosně vyřezávanou skříní. Mě však zaujalo něco jiného. Od jeho rukou vedla čakrová vlákna, která byla napojena na všechno dřevěné kolem. Začínal jsem chápat, proč Orochimaru toužil mít tohoto muže ve své sbírce na pokusy. Musel mít nesměrné množství čakry, dokonce i víc než já.
Než jsem se k němu dostal, musel jsem projít přes nástrahy jeho kamarádek rostlinek a dřevěných trámů, byl dosti neúnavný. Zatímco já už sotva popadal dech, on stále klidně ležel a obdarovával mě obrovským množstvím čakrových útoků. Mé oči se rudě rozžhnuly a já spatřil v jeho očích mírný záchvěv děsu. Využil jsem momentu překvapení a objevil se těsně u něho.
"Ty jsi…" zašeptal překvapeně a já se ušklíbl.
"Jinchuuriky Kyuubiho, těší mě," představil jsem se.
"Tati!" ozval se ode dveří z ničeho nic dětský dívčí hlas a já se tím směrem otočil. Spatřil jsem malou holčičku s kratšími zelenými vlasy a stejně tak zelenýma očima, ze kterých kanuly po narůžovělých tvářích slzy.
"Uteč Ayako," stihl ještě říct, než jsem ho uspal ranou do zátylku a nepřehodil si ho přes rameno.
"Ne! Pusťte ho!" vykřikla ta holka a rozeběhla se ke mně.
"Sorry dítě, ale teď na tebe nemám čas," povzdychl jsem si a nedbal na její nářky a prosby, abych jejího otce nechal být. Ještě než jsem zmizel, řekl jsem jí, ať mě nenávidí, že svět není vždycky růžový, jak by si přála. Pak už nevím, co dělala dál, zmizel jsem a nechal ji tam utápět se v slzách a bolesti. Věděl jsem, že se ze mě stává zlo, to, čím jsem dříve opovrhoval, ale i přesto jsem se cítil volný a šťastný, bezstarostný a pociťoval radost nad tím, co dělám.
O chvilku později jsem se již nacházel před Orochimarem, Kabutem a Sasukem. Položil jsem toho muže před sebe a zhluboka se nadechoval a vydechoval. Došlo mi, že se mi dýchá čím dál tím víc hůř. Přemýšlel jsem, jak je to možné, a pak mi to došlo. Při jednom útoku se po ložnici rozlehl žlutavý, skoro neviditelný prášek.
"Pyl," zašeptal jsem ještě předtím, než jsem se ocitl v temnotě a nic víc již nevnímal.
"Páni, probudit se ve tvém náručí je slast, Sasuke," řekl jsem, aniž bych otevřel oči. Obtočil jsem ruce kolem jeho krku a natiskl se na něj ještě víc, jasně jsem cítil, jak se zachvěl. Posmál jsem se pro sebe, a pak spal dál. Byl jsem dosti unavený.
Když jsem se probudil po druhé, nacházel jsem se již v posteli, ve svém pokoji v Orochimarově skrýši. Posadil jsem se a se zívnutím se protáhl. Už jsem byl trochu odpočatější, ale cítil se hrozně špinavý. Měl jsem pocit, že jsou kolem mě květiny, stále jsem je cítil.
"Zatracenej pyl," zavrčel jsem, vstal, a když jsem si nazul boty, vyšel jsem ze svého pokoje a neomylně si to mířil k vodopádu. Zarazil jsem se pohledem na jezero, které se rozkládalo za vodopádem. Na mé tváři se usídlil úsměv.
Sasuke stál uprostřed jezera, zády ke mně a vypadalo to, že na sobě nic nemá. Svlékl jsem ze sebe veškeré své oblečení a potichu, tak aby mě nezaregistroval, vlezl do vody a připlížil se k němu.
"Hra končí," zašeptal jsem mu do ucha, když jsem se na něj zezadu natiskl a olízl jeho ušní lalůček.





Krásná kapitola,těšim se na pokračování :)