Vedl jsem osamělý život, i když jsem sám nebyl. Nikdo z těch lidí okolo mě nebyl důležitý, nikdo mi nebyl blízký tak jako moje rodina, než jsem ji nepohřbil, než jsem ji nezbavil života. Pykal jsem za svůj hřích. Pykal jsem nočními běsy a samotou. A měl jsem pykat ještě víc, poznat lásku a strach, strach, že ji ztratím kvůli tomu, kdo jsem.
Další podřadný beztvarý den, další den jako člen Akatsuki, další den jako hledaný nukenin. Šel jsem po boku svého týmového kolegy a snažil se nemyslet na celý svůj život, na všechny tváře, které jsem zbavil života, snažil jsem se mít v hlavě prázdno.
Požitek z bojů vyprchal, ale i přesto to byl jediný okamžik, kdy jsem se soustředil na člověka před sebou a neviděl ten hrůzný obraz osudné noci. Muž přede mnou padl na kolena a prosil o smilování, jen obyčejný potulný zlodějíček, který se nás pokusil okrást. V jeho očích se zračil strach a jeho tělo se chvělo pod náporem mého děsivého kekei genkai, mého rudě žhnoucího sharinganu. V tu chvíli jsem měl neuvěřitelnou touhu nechat ho žít, bojoval jsem se svým vnitřním já o rozhodnutí o jeho osudu. Kisame to však vyřešil za mě, stačil jediný pohyb jeho Samehady a muž se skácel bez života k zemi. Nehnul jsem ani jediným svalem na mé tváři, stále jsem se tvářil lhostejně, ale přitom v duchu doufal, že ten muž nalezne klid.
Vraceli jsme se zpět do úkrytu, mise zajistit nebezpečný svitek, tedy ukořistit si ho pro sebe, byla úspěšná. Kdybych jen tušil, jak mi to odpoledne změní život, obrátí naruby ten, který jsem žil doteď. Možná to byla jen pouhá náhoda, nebo osud, nevím, ale kdyby se to nestalo, nechal bych se svým mladším bratrem jednoduše zabít, a nebo bych žil dál bezduchý život.
Stáli před námi. Čtyři ninjové z Listové, tým Hatakeho Kakashiho. Prohlédl jsem si všechny členy a pohled mi ulpěl na blonďatém chlapci. V jeho blankytně modrých očích se odráželo odhodlání a odvaha. Vždy když jsme tento tým potkali, on jediný nevyzařoval žádný strach, žádné obavy, jako jeho týmoví kolegové. Nevěděl jsem, jestli je jen tak moc bláhový, nebo je až tak odvážný, byl jediný, kdo se mě nebál. Nevěděl jsem proč, ale toužil jsem ho poznat, toužil jsem po jeho přítomnosti a náklonnosti.
Tenkrát se strhl boj a to blonďaté škvrně se postavilo proti mně. Moc dobře si hlídal, aby se mi nepodíval do očí, moc dobře se mi vyhýbal. Musel jsem uznat, že je silným soupeřem, ale i přesto…
Porazil jsem ho a aniž bych něco řekl Kisamemu, přehodil jsem si ho přes záda a zmizel v obláčku kouře.
"Proč jsi mě unesl?" slyšel jsem zpoza svých zad jeho otázku. Otočil jsem se k němu, zrovna když se za pomoci stromu zdvihal na nohy.
"Proč se mě nebojíš?" ignoroval jsem ji a zeptal se na tu svou.
"A měl bych?" přišla další s úšklebkem.
"Většina lidí se mě bojí."
"Asi nejsem většina," pokrčil rameny. "A možná je to jen proto, že jsme na tom stejně," zamyslel se nahlas. Ano jeho se přeci také báli, byl jinchuuriky, měl v sobě démona, který ublížil tolika nevinným lidem. I přesto, že on za nic nemohl, tenhle život si nevybral, odsuzovali ho a stranili se ho. Ale on přeci měl někoho, kdo ho má rád, měl opravdové přátele, kteří ho za to nesoudili. V tu chvíli mě napadla jedna otázka: "Nenávidí mě snad?" To kvůli mně přišel o nejlepšího přítele, to kvůli mně odešel jeho nejlepší přítel z vesnice a odmítal se vrátit.
"Tak tedy, proč jsi mě unesl?" zeptal se znovu po chvíli ticha a vytrhl tak tok mých myšlenek. "Protože, kdybys mě chtěl předat Akatsuki, nečekal bys, až se proberu a nenechával tam toho žraloka samotnýho," znovu se na jeho tváři rozprostřel úšklebek.
"Ani nevím," odvětil jsem jen a zahleděl se mu do očí. Neuhnul, jakoby čekal, že svůj mangekyou sharingan nepoužiju, že na něj nepoužiju genjutsu.
Tázavě pozdvihl obočí a upřeně se na mě zadíval. Trochu jsem se pod tím pohledem zachvěl.
"Sakra, co se to se mnou děje?" ptal jsem se sám sebe v duchu.
"Možná jsem chtěl poznat člověka, který se mě nebojí, zjistit proč nemá strach a zdali mě nenávidí," řekl jsem nakonec pravdu a ležérně se opřel o jeden ze stromů.
"Nemám mít proč strach," odpověděl jednoduše. "Možná, že jsi silný ninja, ale strach z tebe nemám. Možná o přátele, když s tebou bojují, ale z tebe ne. Sám o svůj život se nebojím, buďto mě o něj jednou někdy někdo připraví, a nebo zemřu stářím, takový život už prostě je, jednou skončí. A nenávidět tě? Proč bych měl? Sice Sasuke odešel kvůli tobě, ale kdyby nechtěl odejít, neodešel by. Jediným viníkem ohledně Sasukeho je touha po moci a nenávist, na které tolik lpí."
Překvapeně jsem zamrkal, odkdy mluví tak rozumně? Že by ho ztráta Sasukeho přátelství tolik změnila? Nebo byl takový vždycky?
"Navíc, znám pravdu," dodal ještě po chvilce.
"Jakou pravdu?" nechápal jsem, i když mi to pomalu začínalo docházet.
"O tom, co se stalo toho večera," dostal jsem odpověď.
"A jak o tom víš?" snažil jsem se znít klidně a vyrovnaně tak jako vždy, ale rozhodilo mě to, nikdo o tom přeci neměl vědět.
"Sarutobi si vedl deník, který se nedávno objevil před dveřmi mého domu. Ten dědula tam toho zapsal doopravdy hodně, hlavně o rozhodnutích, kterým se snažil zabránit, ale nemohl, i když byl hokage. Znal minulost spousty lidí," povzdychl si. "Ty nejsi zlý," řekl prostě a pousmál se. "Kdybys byl, nenechal bys Sasukeho žít. Musí být opravdu těžké vyrovnat se s tím…"
"Přestaň," zavrčel jsem a tím přerušil to, co chtěl ještě říct. Nechtěl jsem ho poslouchat, bylo zvláštní slyšet pravdu a zrovna z jeho úst. Děsilo mě, že o tom ví a klidně tu teď stojí přede mnou.
"Trápí tě to, že? Máš výčitky svědomí," mluvil klidně dál. "Zřejmě i špatně spíš, vídáš je v nočních můrách?"
"Řekl jsem dost!" zvýšil jsem hlas a prudce ho přirazil rukou pod jeho krkem ke stromu. On se však jen pousmál.
"Pravda bolí, že?" uchechtl se. "Ty mě nezabiješ, vím to. Možná už pro Sasukeho nic neznamenám, možná už nejsem jeho přítelem, ale on by mě chtěl zabít sám, dokázat si, že všechna naše pouta jsou již dávno zpřetrhaná. Dokázat si, že je silnější než tenkrát u toho vodopádu. Nechceš, aby tě nenáviděl i za to, stačí, že už ti vyčítá rodinu," pokračoval. "Nezabiješ mě," zopakoval a já se ušklíbl. Ne, já ho doopravdy nechtěl zabít.
Sklonil jsem se k němu a rychle ho z náhlého popudu políbil. Tentokrát jsem se ušklíbl já, když jsem spatřil jeho do široka překvapením vytřeštěné oči.
"Co to…" nestihl doříct, protože jsem ho znovu umlčel polibkem. Chtěl jsem ho mít pro sebe, chtěl jsem mít pro sebe člověka, který mě znal, aniž bych mu něco řekl. Chtěl jsem člověka, který znal pravdu, a i kdyby ji neznal, nebál se mě. Chtěl jsem ho, protože byl naplněný optimismem a mohl ulevit mým nočním můrám. Chtěl jsem ho, protože jsem věděl, že mě dokáže vždy něčím překvapit, že s ním bych mohl být schopen zapomenout. Chtěl jsem ho, protože si nebral servítky, když se mnou mluvil. Chuť jeho rtů byla smyslná a já ji chtěl chutnat každý den.






*Neví co říct* Už je mi blbý pořád ti opakovat jak nádherný máš povídky jenže... Ona je to pravda a ta se nikdy nedá oposlouchat ^^