
"Dneska na mě nečekej, chvíli se tu zdržím," řekl Sasukemu Naruto jednoho dne po skončení vyučování.
"Co tě k tomu vede?" zeptal se s povytaženým obočím.
"Je úterý, což znamená doučování s Hatakem," odvětil mu ne moc nadšeně.
"A jo, já zapomněl," plácl se do čela Sasuke. "Ale stejně bych měl raději počkat někde poblíž, doučování může být jen zástěrka, co kdyby byl on tím vrahem?"
"Sasuke, nedělej si starosti, já se o sebe umím postarat. Vypadá to, jako bys díky té mé masce roztomilosti zapomněl, kdo ve skutečnosti jsem," zasmál se. "A když mě pak náhodou někdo najde mrtvého, jen tak pohozeného někde za městem, tak alespoň budeš vědět, kdo to byl," mrkl na něj a Sasuke se zamračil.
"Takovýhle blbý kecy už nikdy neříkej," tímhle ho Naruto štval, někdy měl doopravdy blbý vtipy.
"Tak promiň no, já to tak nemyslel," odvětil omluvně. "Tak já jdu, nebo přijdu pozdě," mávl mu na rozloučenou, vyběhl na školní chodby a mířil si to do kabinetu svého třídního.
Sasuke si jen povzdychl. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že tady na něj raději přeci jen počká, ale nakonec usoudil, že by jejich sensei nebyl tak blbý, aby Naruta zabíjel, když spousta lidí od nich ze třídy, včetně něho, ví, že je u něj na doučování.
Naruto zlehka zaklepal na dveře jednoho z kabinetů.
"Dále," ozvalo se a blonďáček vstoupil.
"Dobrý den sensei," pozdravil slušně a zavřel za sebou.
"Ahoj Naruto, posaď se," pokynul mu a odložil jakousi oranžovou knížku na stůl.
Naruto si sedl do křesílka naproti němu. Kakashi se sehnul k jednomu ze svých šuplíků, chvilku tam šmátral, a nakonec vytáhl nějaké papíry popsané různými příklady.
"Vybral jsem početní úkony, které jsme doteď probírali, od každého jsou tu dva příklady," řekl mu. "Tak se do toho pustíme," dodal s povzdychem a začal blonďáčkovi vysvětlovat postup u prvního z příkladů.
Naruto šel po dvou úmorných hodinách, které strávil se svým senseiem v kabinetu, prázdnými chodbami školy domů. Na chvíli se zastavil, měl takový pocit, že ho někdo sleduje, když se však ohlédl, nikoho nespatřil. Pokrčil tedy nad tím jen rameny a vyšel ze školní budovy ven. Pocit ho však neopouštěl, ba naopak byl stále silnější. Přidal trochu do kroku a zabraný do svých myšlenek do někoho omylem vrazil.
"O-omlouvám se," vykoktal ze sebe a vzhlédl. Rysy v tváři mu ihned ztvrdli, když poznal v tom, do koho vrazil Peina a za ním se nacházela i ta jeho povedená bandička.
"Ale, to je přeci náš roztomiloučký Naruto, to máme ale štěstí," řekl s úsměvem. "Kdepak si nechal Uchihu, co?" zeptal se posměšně.
"Nemusí mi přeci pořád stát za zadkem," pokrčil blonďáček rameny. Neměl na ně vůbec náladu, dvouhodinové snažení pochopení těch hloupých příkladů mu vysálo snad veškerou energii a vzalo úsměv z tváře, dalo se říct, že byl unuděný k smrti.
Pein se ušklíbl a sjel ho pohledem.
"Tak to máme štěstí, konečně pro sebe můžeme mít chvilku času," pousmál se a zlehka si olízl spodní ret.
"Promiň, ale i kdybych nebyl zadaný, s tebou bych si nikdy nezačal, nejsi můj typ, moc se leskneš," poukázal na jeho vysoký počet piercingů. "A bůh ví, kde všude je máš," dodal s roztomilým rošťáckým úšklebkem. Pein se uchechtl a sklonil se k němu.
"Tobě bych je všechny ukázal rád," zašeptal chlípně.
"Raději ne a navíc, už musím jít, Sasuke by o mě mohl mít strach," zatvářil se zamyšleně a vydal se k odchodu. Pein ho však chytil za ruku a rychle ho přirazil ke zdi jednoho z domu.
"Tak to ne, Naru-chan, ty se mnou teď půjdeš hezky domů a zalezeme si spolu hezky do mé postýlky," trochu víc se na něj natiskl.
"To jste všichni v tý vaší partě tak zdegenerovaný?" povzdychl si s povytaženým obočím. "Vůbec si nedáte říct. No co, vaše smůla," protočil oči v sloup a vší silou dupl rudovláskovi na nohu. Ten se mírně odtáhl a Naruto mu dal ještě loktem.
"Ještěže Sasuke trval, abych chodil na kurzy sebeobrany," řekl s úsměvem, zamával jim a rozeběhl se domů. Nechtěl se s nimi dostat ještě do větší potyčky.
"Kdes byl tak dlouho Naruto? Už jsem si začínal myslet, že tě někdo fakt unesl," řekl Sasuke, když za sebou blonďáček zavřel dveře od jejich bytu.
"Ale, potkal jsem Akatsuki a Pein si zase dovoloval," povzdychl si Naruto a sundal si černou mikinu, kterou měl na sobě.
"Aha, a jinak se nic nestalo? Vypadáš zamyšleně," všiml si černovlásek.
"No vlastně," zaváhal Uzumaki, možná to byl přeci jen pocit, ale nakonec se mu to rozhodl říct. "Už na chodbách školy a celou cestu z ní, jsem měl pocit, že mě někdo sleduje," přiznal. "Ale když jsem se otočil a ať jsem se rozhlížel, jak jsem chtěl, nikdo tam nebyl."
"No, buďto tě doopravdy někdo sledoval, a nebo je to už jen podvědomě vyvolaný pocit kvůli tomuhle případu," zhodnotil to Sasuke.
"Hm, nejspíš," pokrčil rameny.
"Nepůjdeme se projít? Teda samozřejmě, až se naobědváš," zeptal se černovlásek.
"Ale jo, klidně. Tady toho stejnak moc k zábavě není," souhlasil a po obědě skutečně vyrazili na procházku.
"Sasuke, všiml sis," zašeptal Naruto Uchihovi do ucha, a ten jen přikývl. "Ale co budeme dělat?" zeptal se ho.
"Pojď," řekl jen Sasuke a zrychlil krok, za jedním rohem zastavili a čekali.
"Můžu se vás zeptat, proč nás sledujete?" zeptal se podezřívavě černovlásek muže s velkým černým kloboukem na hlavě a béžovým kabátem. Sledoval je po celou dobu, co byli venku. Neznámý se však k ničemu neměl, a jen zarytě mlčel.





si děláš srandu ne? Tak kdo to sakra je
? xDD... tvoje povídky jsou jako droga, víš o tom? 