
"Páni Usurantonkachi, ty vážně asi nemáš mozek," posmíval se mu vždycky, když byli sami doma.
"Každej hold nemůže bejt tak chytrej jako náš dokonalý Uchiha," odsekl mu na to vždycky s úšklebkem. Vážně nedokázal pochopit, proč se do něj Sasuke vždycky tak naváží.
Naruto ležel na jejich posteli a přemýšlel nad jejich hádkami, nad tím, jak se k sobě oba vždycky chovali.
"Sasuke?" oslovil černovláska, který právě vylezl z koupelny ve svých černých kalhotách na spaní.
"Hn?" otočil se k němu Sasuke a tmavě modrým ručníkem si sušil vlasy.
"Proč mě vlastně tak nenávidíš?" zeptal se ho Naruto a zadíval se svými modrými hlubinami do těch jeho černých.
"Já tě nenávidím?" povytáhl tázavě obočí a blonďáček protočil oči v sloup.
"Proč se do mě tak strašně navážíš, co jsem ti vlastně kdy udělal?" zkusil se zeptat jinak.
"Ani nevím," pokrčil ledabyle rameny Sasuke. Pravdou však bylo, že se odpovědi na jeho otázku snažil vyhnout.
"Víš, abych pravdu řekl, vždycky jsem tě obdivoval," přiznal Naruto. "Jsi chytrý, jeden z nejlepších, všichni tě obdivují a máš úspěch u holek," uchechtl se blonďáček. "Zatímco já, kdo vlastně jsem já? Podle tebe jsem ubožák a neschopný idiot a musím přiznat, že už si to začínám taky myslet, i přesto, že se skrývám za úsměvem a před ostatními se tvářím, jakoby se mě to netýkalo, že jsem šťastný," rozhovořil se a Sasuke ho jen zaraženě poslouchal, nikdy si nepřipustil, že by se to Uzumakiho mohlo někdy až tak moc dotknout.
"Není pravdou, že bych tě nenáviděl," odvětil tím svým sametovým hlasem a dál se tvářil nepřístupně. "To já závidím tobě," přiznal a Naruto překvapeně zamrkal. "Pořád se usmíváš, bereš svět s nadhledem. Štve mě to Naruto, štve mě, že jsi tak přátelský a lidi tě mají skutečně rádi. Štve mě Naruto, že tě nedokážu přečíst, že skrýváš své pocity líp než já," propaloval ho svýma černýma očima, až z toho Naruta zamrazilo.
"Sasuke řekni mi, proč jsi takový?" položil mu otázku, kterou Sasuke nepochopil, a tak jen čekal, co z něj vypadne dál. "Proč se straníš lidí? Proč se bojíš ukázat své skutečné pocity?"
"To bys nepochopil Usurantonkachi," odpověděl chladně, lehl si vedle něj na postel a díval se do stropu.
"Zkus to, třeba nejsem tak blbej, jak si myslíš," řekl s mírným úsměvem a jeho pohled se také stočil nahoru.
"V naší rodině byli odjakživa samý policisté," začal Sasuke a Naruto pozorně naslouchal. "Táta byl velitelem ještě předtím, než tam nastoupila Tsunade, máma byla policejní vyjednavač a brácha byl seržantem. Často pracovali jako tým. Jednoho dne zaťukal na dveře našeho domu jeden z jejich kolegů. Bylo mi třináct a z jeho výrazu jsem už dokázal moc dobře rozpoznat, že je něco špatně. Tu noc měli akci v jednom skladu, byl to zásah proti dealerům drog. Ten sklad vybuchl a oni zůstali uvnitř," jeho tvář se na malý okamžik zkřivila bolestí a v jeho očích se mihl stín smutku. "Od té doby neprojevuju city, vyhýbám se jim, protože ztráta bolí. Soustředím se jen na práci, nic jiného pro mě už neexistuje," ušklíbl se. "Ani nevím, proč ti o tom teď vyprávím Uzumaki," zakroutil nevěřícně hlavou a otočil hlavu jeho směrem.
"Ty si myslíš, že takovéhle věci se týkají jen tebe? Pleteš se," odvětil mu na to Naruto.
"Co tím myslíš? Neříkej mi, že…"
"Jsem taky bez rodiny," posmutněl a sklopil oči. "Byl jsem jedináček, žil jsem jen s matkou a otcem. Mým otcem byl Namikaze Minato a…"
"Bývalý starosta? Ale tvé příjmení je přeci Uzumaki," vydechl nechápavě.
"Vzal jsem si příjmení své matky," vysvětlil mu. "Jak víš, můj otec byl starosta a zrovna se konali nové volby. Na post starosty kandidoval znovu, bohužel jeho protikandidát, se ho chtěl zbavit. Můj otec na něj vyhrabal nějakou špínu, která by zkazila jeho reputaci a dostala ho do vězení. Potřeboval se mého otce zbavit. Bylo mi deset, když nějací maskovaní muži vtrhli k nám do domu. Matka stihla zavolat policii a otec mi řekl, ať se schovám. Schoval jsem se rychle pod postel. Viděl jsem je umírat Sasuke, zastřelili je před mýma očima. Ti muži mě hledali, ale než mě objevili, přijela policie a oni utekli. K policii jsem šel, abych je mohl dopadnout a poslat do vězení. Vzal jsem si matčino jméno, abych to mohl být já, kdo je dostane. Objevil jsem tátovy staré materiály a měl proti tomu muži, který ho nechal zabít jeden z důkazů. Dostal jsem je do vězení, ale to mi je nikdy nemohlo vrátit. I přesto se však snažím být šťastný, protože kdybych ulpíval na minulosti, nikdy bych už nežil, jen přežíval," pověděl mu i svůj příběh.
"Naruto, je mi to líto," řekl upřímně Sasuke a blonďáček se rozesmál.
"Co je ti k smíchu?" opravdu toho kluka před sebou nechápal. Před chvíli div málem nebrečel, když mu říkal o své rodině a teď se směje?
"Jen mi přijde vtipné, že tu o svých rodičích mluvím s tebou, že zrovna ty mě lituješ," zasmál se znovu. "Já, já o tom nikdy nikomu neřekl, vždycky jsem se s tím dokázal vyrovnat sám, ale teď, teď to prostě najednou nejde," jeho úsměv zmizel a nahradily ho slzy. "Promiň," zašeptal, vstal a odešel s uslzeným obličejem do koupelny.
Jejich vztah se dá se říct, od té doby změnil. Byli si blíž, víc si povídali, dozvěděli se i o tom, co má ten druhý rád, a co naopak ne. Došli na úroveň přátelství a Narutovi se podařilo vykouzlit na Uchihově tváři alespoň lehký úsměv.
"Z počátku jsem si myslel, že máte krizi a dlouho vám to nevydrží, ale zdá se, že se váš vztah zlepšil," přitočil se k Narutovi o jedné z přestávek černovlasý bledý kluk.
"Máš pravdu Saii, trochu to mezi námi zpočátku skřípalo, to víš, nové prostředí," odvětil mu s úsměvem Naruto.
"Je to škoda, myslím totiž, že spolu k sobě nehodíte. Sasuke má na lepšího," řekl úlisně.
"O co ti jde Saii?" zeptal se podezřívavě. Sai se mu od jejich prvních rozhovorů nelíbil, zdál se mu falešný. Jeho úsměv nebyl upřímný.
"O Sasukeho, měl by sis na něj dávat pozor, protože by se mohlo lehce stát, že tvůj dlouho nebude," zašeptal mu s úšklebkem na tváři do ucha.
"Děje se něco?" přišel k nim Sasuke.
"Ale nic, jen jsme si tady tak povídali," odvětil se svým typickým úsměvem Sai a odešel zpět ke svojí lavici.
"Co ti chtěl?" zeptal se Naruta Sasuke a posadil se na své místo.
"Zdá se, že se mu líbíš, chce mi tě přebrat," odpověděl mu ledabyle s pokrčením ramen.
Sai se doopravdy v následujících dnech netajil svými projevy zájmu k Sasukemu. Držel se v jeho blízkosti a flirtoval s ním. Sasuke ho sice okázale ignoroval, ale on to nevzdával.
"Tak, co je to dneska?" zeptal se Naruto zvědavě, když přišli k jejich skříňkám.
"Dneska mi tam nechal bonboniéru," odvětil mu, když tu svou otevřel a našel tam krabičku s čokoládovými bonbony. "Chceš ji? Já nemám rád sladké," podal mu ji a Naruto ji přijal.
"Díky," usmál se a rád si ji od něj vzal. Chytili se za ruce a došli do třídy.
"Hele Sasuke, nakrmíš mě?" zeptal se šibalsky blonďáček a Sasuke se nenápadně podíval k Saiově lavici.
"Rád," mrkl na Naruta, vzal jeden bonbon a dal mu ho do pusy.
"Hm," povzdychl si slastně nahlas. "Škoda, že ty sladké nerad, přišel si o hodně," mrkl na něj.
"Nejím ho, pokud není na tobě," řekl laškovně a Naruto malinko zrudl. "Ty jsi tak sladký, když se červenáš," rýpl si ještě Uchiha a to už byl blonďáček rudý jako čili paprička. "Počkej, máš tu kousek čokolády," dodal tomu všemu korunu, když ukazováčkem otřel koutek Narutových úst, a pak si ho i se zbytkem čokolády vložil do pusy. Uzumaki neměl daleko k mdlobám, Sasuke už tak trochu přehrával a určitě se královsky bavil nad tím, jak ho tím vyvádí z míry.
"Myslím, že máme prvního podezřelého," řekl další den Sasuke Naruotvi, když vytahoval ze své skříňky stříbrný řetízek.





Uaaaaaaaah.... sakra to je napínavýý,... honem další, když seš teď nemocná, tak ještě apsoň díly! :)
