
"Každý se jednou změní, změna je život," ušklíbl se.
"Víš, že bych tě teď mohl klidně zabít?" povytáhl obočí a já se rozesmál.
"Věř mi Sasuke, má osobnost není jediná, co se změnilo," pronesl jsem trochu chladnějším hlasem. "Navíc, nemám náladu s tebou bojovat," protočil jsem oči v sloup. "Vlastně, když už tu takhle pěkně stojíš přede mnou, chtěl bych tě požádat o jednu laskavost," pousmál jsem se.
"Co po mně chceš?"
"Co takhle dovést mě k Orochimarovi?" navrhl jsem a on se na mě nechápavě zadíval.
"Proč si myslíš, že to udělám?" natočil hlavu na stranu a na jeho tváři se rozhostil úšklebek, stejně tak jako na té mé.
"Protože Orochimaru chce přeci Kyuubiho, nebo ne?"
"Řekni mi jediný důvod, proč bych ti měl věřit," mluvil stále klidně.
"Možná proto, že už to nejsem já, možná proto, že víš, že mi můžeš věřit, možná proto, že chceš mou novou stránku poznat líp, možná proto, že se ti mé nové já zamlouvá," odvětil jsem tak trochu podlézavě a propaloval ho svým pohledem.
"Ty si hodně věříš co, Uzumaki," povytáhl obočí a zkřížil si ruce na hrudi.
"Já věřím jenom sám sobě," pokrčil jsem rameny. "Takže, dovedeš mě tam, nebo to mám snad najít sám? Věř mi, že to pro mě nebude složité."
Úkryt byl podle mého očekávání nedaleko. Přesněji se prošlo skrz vodopád a dále temnou chodbou jeskyně. Ovanul mě zatuchlý vzduch a mé chřípí se trochu nakrčilo. Bylo tam vlhko a vtíravý chlad se mi dostával pod kůži. Chodba byla jen spoře osvětlená loučemi a u stropu viselo hejno netopýrů. Ostražitě jsem se díval kolem sebe a snažil se zapamatovat každý krok, který jsem udělal, každičké dveře, kolem kterých jsme prošli. Najednou se Sasuke zastavil před jedněmi mohutnými, kovovými, zaťukal, a když se zpoza nich ozvalo syčivé "dále" vstoupili jsme dovnitř.
Za velkým dřevěným stolem jsem spatřil Orochimara, pročítal si nějaký svitek a po boku mu stál věrně jako pes Kabuto, který mě propaloval pohledem.
"Ale Uzumaki Naruto se nás rozhodl poctít svou návštěvou, čemu za to vděčíme?" zeptal se s úlisným úšklebkem, opřel se lokty o stůl a dlaněmi si podepřel hlavu.
"Taky zdravím Orochimaru," řekl jsem chladným hlasem a ušklíbl se nad jeho překvapeným výrazem, když uslyšel můj hlas. "Chtěl bych se k vám přidat," prozradil jsem svůj záměr. Orochimarovo obočí vylétlo vysoko do jeho čela a změřil si mě nedůvěřivým pohledem. Muž přede mnou byl vysoce hledaným a nebezpečným zločincem, zvrácený vrah toužící po moci. Lidé trpěli pod jeho pokusy, trpěli pro jeho bádání. Toužil jsem poznat jeho zvrácenost, vidět ty ubohé tvory, které on tak bezohledně zabíjí. Toužil jsem se dostat k němu co nejblíže, získat si jeho důvěru, a pak ho zničit spolu s jeho stoupenci.
"To si jako myslíš, že tě vezmu k sobě? Nejsem bláhový Naruto," chladně se pousmál. "Mám jinchuurikiho na dosah ruky, můžu si prostě vzít Kyuubiho a tebe zabít."
"Víš sám moc dobře, že nejsi Kyuubiho schopný ovládat," rozprostřel se na mé tváři úšklebek. "Jakmile se ho pokusíš ovládnout, zničí tě a ty to moc dobře víš."
"A tebe snad poslechne?" zeptal se a jeho oči se zúžily.
"Jestli chceš, můžu ti to dokázat," odvětil jsem jen a pokrčil rameny, přičemž se mé modré oči změnily na rudé a má tvář dostala divočejší vzhled. Cítil jsem, jak se mým tělem rozlévá mocná, a tak zlověstná čakra. Oproti předešlým rokům jsem ji byl však schopný ovládat, nedovolit Kyuubimu, aby se dostal za zapečetěnou bránu. Byl jsem schopný vnímat každý krok, který udělám, každičký výpad, poznat nepřítele, ublížit jen tomu, komu jsem chtěl. Už jsem se nemusel rozzuřit, aby se čakra toho devítiocasého démona dostala na povrch, stačilo jen pomyslet a měl jsem jeho moc.
"Zajímavé," řekl uznale Orochimaru, vstal a přešel ke mně.
"Dobrá, můžeš tu zůstat, ale věř mi, že si na tebe budu dávat opravdu velký pozor," pozdvihl mi bradu a zadíval se mi do očí, které stále rudě žhnuly. Ruku jsem mu odstrčil a zadíval se Kabutovým směrem. Mračil se a jeho nedůvěra ve mně, byla vidět na míle daleko, avšak mlčel. Byl Orochimarovi nejvěrnějším služebníkem a rozhodně se nechtěl protivit jeho rozhodnutím.
"Jo a Orochimaru," otočil jsem se ještě k němu. "Zapomeň na to, že bych nosil jednu z těch tvých mašlí," poukázal jsem na fialový provaz, jenž měl Sasuke omotaný kolem pasu.
"Tohle bude teď tvůj pokoj," dovedl mě později Kabuto další chodbou k jedněm dřevěným dveřím a otevřel je. Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se. Byla tu jen louče, která alespoň trochu protínala tmu a obyčejná postel s bílým polštářem a hnědou dekou. Žádné pohodlí, žádný prostor, jen ticho a soukromí. Nikde jsem tu neviděl další dveře, a tak jsem usoudil, že jediné místo, kde se vykoupat je vodopád.
"Potřeboval bych si ještě něco zařídit," řekl jsem Kabutovým směrem.
"Copak, chceš prozradit naši skrýš?" zeptal se kluk s brýlemi s křivým úsměvem.
"Nevím, proč bych to dělal," pokrčil jsem rameny. "Ale pokud mi nevěříš, klidně mě nech hlídat," dodal jsem klidným hlasem.
Orochimaru, kterému to Kabuto samozřejmě ihned nahlásil, se mnou poslal Sasukeho a ještě nějaké dva cizí, nevábně vypadající ninji. Ne určitě nebudeme budit pozornost.
Dorazili jsme do nedaleké vesnice. Lidé se na nás dívali na každém kroku. Mladé dívky a postarší ženy zbožně pozorovaly Uchihu, tak jako vždycky a ostatní se dívali na ty dvě obludy, co šly s námi. Vyzařovala z nich nedůvěra a šířily strach.
Zašel jsem si do malého krejčovství, odkud jsem si odnášel černé triko bez rukávů s vyšším širokým límcem a černé tříčtvrťáky s bílým pruhem po stranách. Jediné, co mi scházelo, byly zbraně. V jednom z obchodů jsem si pořídil nové shurikeny, kunaie a katanu plus černou pochvu, do které jsem ji ihned zasunul a přehodil si ji okolo krku na záda.
Zpět do úkrytu jsme dorazili, když se začínalo stmívat. Zrovna jsem se převlékal do svého nového oblečení, když se ozvalo ťukání na dveře.
"Dále," řekl jsem a natáhl se po svém triku, které leželo na posteli. Dotyčný, jenž klepal, vstoupil, ale nic neříkal. Ušklíbl jsem se, moc dobře jsem věděl, kdo to je a moc dobře jsem cítil jeho pohled.
"Pozoruješ mě?" zeptal jsem se s pozdviženým obočím a zadíval se na Sasukeho, který stál u dveří.
"Jen jsem čekal, až se otočíš," odvětil nezaskočeně a tvářil se neutrálně, tak jako vždycky.
"A copak po mně chceš?" tázak jsem se a rozhodl se trochu si hrát. Přišel jsem k němu a díval se mu do tváře z opravdu minimální vzdálenosti.
"Mám ti vyřídit, že pokud chceš jíst, máš přijít do jídelny," odvětil mi. I když zachovával stále kamennou tvář, v jeho očích jsem četl jako v knize. Líbil jsem se mu, toužil mě poznat.
"Když mě tam dovedeš," povzdychl jsem si, ustoupil od něj a konečně si na sebe navlékl triko.
"Hra začíná Uchiho Sasuke," pomyslel jsem si v duchu a trochu se pousmál, když mě chodbami vedl do jídelny.





paráda..rychle dál..doufám,že nás nebudeš zase tak dlouho napínat...xD..To che jedíné..prostě pokračuj..:)
PS:Musim uzna,že se mi líbí Narutovo nové já..:)