
1.Část: Nové já
Jednoho večera, když jsem se díval na hvězdy, vzpomněl jsem si na člověka, který tu kdysi žil, na člověka, který mi byl nejlepším přítelem a zároveň tím největším rivalem. On to tu opustil, šel za svou pomstou, šel za tím, po čem toužil. Ale po čem skutečně toužím já? Nevěděl jsem to. Dřív byl můj život rutinou a zdál se mi tak samozřejmý. Teď jsem se musel smát sám sobě, jaký jsem byl pošetilý a naivní. Vyprchala ze mě radost, dětská stránka se rozplynula do nenávratna a zbyla jen chladná schránka. Najednou jsem si uvědomil, že odtud musím odejít, že to je to po čem toužím, najít důvod proč vlastně žít.
Slezl jsem z okenního parapetu a přešel tichým šerým bytem do svého pokoje. Rozevřel jsem svou skříň a zadíval se do ní. Ohrnul jsem nos, když jsem spatřil černo-oranžovou soupravu. Další co musím změnit, své oblékání. Začal jsem pohrdat svým vlastním já, snažil se zapomenout na to, kým jsem býval. Po patlání v minulosti jsem netoužil, odstrčil jsem ji do pozadí své mysli a rozhodl se ji ignorovat. Vytahal jsem veškeré své oblečení ze skříně a vyhodil ho ven. Nechal jsem si jen černé kalhoty a černé triko s dlouhým rukávem. Sbalil jsem si jen nějaké zbraně a jídlo s vodou. Popadl jsem svůj batoh a otevřel okno svého bytu. Nechtělo se mi dveřmi, chtělo se mi skočit, a tak jsem skočil. Dopadl jsem na zem a nikým nepozorován, jsem se rozeběhl k branám Konohy, vesnice, kterou jsem si dokonale zhnusil, na které mi už vůbec nezáleželo a nevadilo mi, že jsem se zde narodil a prožil v ní celý svůj dosavadní život. Chybět mi nebude, tím jsem si byl jistý.
"Naruto-kun?" ozval se za mnou tichý a nesmělý hlas. Věděl jsem, komu patří. Zastavil jsem, ale neohlédl se, neviděl jsem důvod. Zajímalo mě, co po mně chce a co tu dělá.
"Kam to jdeš?" zeptala se opatrně a stoupla si přede mě.
"Pryč," odvětil jsem stroze a díval se na ni s kamennou tváří. Vypadala překvapeně a zároveň tak nějak smutně. Dívala se na mě nechápavě těma svýma bílýma očima a bylo na ni vidět, že přemáhá svou stydlivou stránku, aby mohla pokračovat v rozhovoru.
"Ale kam? A proč?" ptala se smutným hlasem.
"Do toho ti nic není," odsekl jsem ji a ona o krok dozadu odstoupila.
"Nechoď," pokusila se mě i přes svůj strach zastavit.
"Já nemám důvod tu nadále zůstávat, změnil jsem se, už nejsem ten, kterým jsem býval," chlad čišil z mého hlasu, prostupoval celým mým tělem, ne, tohle nebyl starý Naruto.
"Máš tu přátele, a co tvůj sen?" zkoušela to dál. Na mé tváři se rozlil nepěkný úšklebek.
"Už mi na nich nezáleží a sen? Rozplynul se. Já už nemám přátele, už nemám nikoho rád, vlastně to tu nenávidím," prohlásil jsem posměšně. V jejích očích se objevily slzy. "Sbohem Hinato," řekl jsem jen nakonec a zmizel v obláčku kouře a listí.
Nezajímalo mě, co dělala dál, nezajímalo mě, jestli jsem jí svými slovy ublížil. Už jsem nebyl tím hlupákem, který neviděl její lásku, a teď jsem ji okázale ignoroval, netoužil jsem po ní. Věděl jsem, že mé srdce pokrývá led, ale nebránil jsem se tomu. Toužil jsem se změnit, být někým jiným. Toužil jsem po tom, aby mě lidé nevyhledávali, aby mě nenáviděli. Když jsem byl malý, vždycky jsem byl sám, tak proč bych se to měl pokoušet změnit?
Šel jsem klidnými kroky po lesní pěšině a užíval si klidu noci. Skrz stromy mi na cestu svítil měsíc a lehký vánek uvolňoval mé tělo. Tak krásné ticho, jen šustot listí byl slyšet. Zavřel jsem oči a nechal se vést, unášet zvuky přírody. Cítil jsem tu volnost, rozlévala se celým mým tělem, cítil jsem, že zase můžu dýchat. Usadil jsem se pod jeden ze stromů, ještě jednou jsem se zadíval na černě politou oblohu posetou třpytivými body, které tvořily hvězdy.
Ráno mě probudily sluneční paprsky, hřejivě se dotýkajíc mé tváře. Neochotně jsem otevřel své oči a chvíli si snažil urovnat své myšlenky, kde jsem, a kam mé kroky budou směřovat. Rozhodl jsem se nechat to na náhodě, nechat to na osudu, kam mám jít, tam půjdu.
Byl jsem na cestě již tři dny, když jsem zaslechl pištivý zvuk přerušovaný šuměním vodopádu a zahlédl modrou záři, která se rozlézala po obrovském prostoru. Vydal jsem se tím směrem, a i když jsem věděl, o koho se jedná, netušil jsem, že to bude zrovna on, kdo mi zkříží cestu.
Tiše jsem se dostal co nejblíže k jezeru, po kterém běžel černovlasý kluk v mém věku, a v jeho ruce byla modrá elektrizující koule, kterou čeřil vodu. Chvíli jsem ho pozoroval skrytý v koruně stromu, než jsem se rozhodl odhalit mu svou přítomnost.
"Dlouho jsme se neviděli Uchiho," pronesl jsem celkem hlasitě. Jeho běh se zastavil a koule z jeho ruky se vytratila. Otočil se směrem, odkud vycházel můj hlas. Seskočil jsem z větve na zem a po vodní hladině došel k němu.
"Naruto?" pozdvihl překvapeně obočí.
"V celé své kráse," zažertoval jsem s úšklebkem vepsaným ve tváři.
"Co tu děláš?"
"Na to samé bych se mohl ptát já tebe," odvětil jsem mu.
"Ale já se ptal první," řekl svým typickým chladným sametovým hlasem. "Copak ubožáku, jdeš se mě pokusit přivést zpět?" zeptal se posměšně.
"Jestli se tam chceš vrátit, tak klidně, ale beze mě."
"Jak to myslíš?"
"Řekněme, že mě to tam omrzelo, že se mi to tam protivilo, že jsem se tam dusil, začal to tam nesnášet," můj hlas klesl na bod mrazu, když jsem o tom místě mluvil.
"Kdo jsi?" zeptal se a já povytáhl nechápavě obočí.
"Kdo bych měl být?" optal jsem se posměšně.
"Vypadáš jako Usurantonkachi, ale ten se takhle nechová, kdo jsi?" zavrčel.
"Tak trochu jiný Naruto, ten, kterého přestalo bavit být milý, laskavý a usměvavý. Někdo, kdo začal nenávidět to, co miloval," odpověděl jsem na jeho otázku. "Jestli mi nevěříš, zkontroluj si mou čakru," pokrčil jsem ledabyle rameny, když se na mě stále díval nedůvěřivým pohledem.
"Co tu teda děláš?"
"Hledám novou cestu života, její nový cíl."





Přečtu ale asi až zítra T_T Jsem dost unavená, ale zítra si to určitě přečtu!! Už se těším!!