31. ledna 2010 v 14:21 | Lady Slashet
|
Autor : Sabaku no Uchiha Mono
Téma : Tak se bál čerta , až ho zabil anděl
Anime : Žádné ; originální
Název : Zrada
Poznámka od Lady Slashet : Mono už je velmi zkušená v psaní , to dozajista všichni víte , protože jste už někdy určitě četli nějakou její povídku . Povídka je hezká , i když Mono tvrdí , že odfláknutá .
"Odstup!" zavrčel jsem na mladíka s černými vlasy a modrýma očima s protáhlými kočičími zornicemi.
"Akio, no tak," snažil se mě přesvědčit.
"Ne! Sketa jako ty tady nemá co pohledávat, Raii!" křikl jsem a švihl rukou. Rai byl odmrštěn větrným vírem na zeď špinavé uličky. Svezl se po ní dolů, ale hned se zvedl a zadíval se do mých smaragdových očí.
"Myslím to s tebou dobře." Pak raději zmizel, protože jsem hromadil energii do své levé ruky.
"Akiooo!!!" přiběhl tam chlapec se zelenými vlasy a medovýma očima.
"Miki, copak tu děláš?" usmál jsem se - mile - překvapeně a pohladil ho v hedvábných vlasech.
"Cítil jsem ho tu, tak jsem přišel, nechtěl jsem, aby ti ublížil," nakrčil Miki pohrdlivě nosík. "Divím se, že má stále dost odvahy, aby sem chodil," odfrkl si.
"Bůh ví, co má na srdci," pokrčil jsem rameny a objal ho.
"To mi je jedno," zabrblal. Usmál jsem se.
"Tak pojď, andílku." Pohladil jsem hedvábně jemnou látku bílého kabátku, který snad nikdy neodkládal. Zazubil se na mě a pověsil se mi na záda s tím, že ho mám odnést. Chytil jsem ho pevněji pod koleny a nesl ho domů, přičemž jsem vdechoval jeho jemnou vanilkovou vůni.
Asi bych se měl představit.
Jmenuji se Oki Akio (Akio je křestníjméno). Vyrostl jsem tak akorát-177 cm mě vždy přesvědčí, že to mohlo být horší. Postavu jsem zdědil štíhlou po matce, kterou jsem nikdy nepoznal, ale svaly jsem si musel vypracovat sám. Díky nim mé tělo vypadá celkem hezky.
Vlasy mám polodlouhé a rudé jako oheň. Oči snad napodobují smaragdy. Miki tvrdí, že jsou krásné…uvěřme mu.
Nosím obvykle volné bavlněné khaki kalhoty s kapsami, černé triko a přes to bílou košili, a černé tenisky.
Můj přítel Miki je drobnější postavy a má bledší pleť. Zelené vlasy a oči barvy medu. Nosí pouze bílý kabátek, seprané džíny, červenou vázanku a černé botasky.
A něco o našem světě. V přísném utajení se mezi normálními smrtelníky pohybujeme MY, bojovníci starobylé rasy, kteří jsme zažili vzestup i pád bájné Atlantidy. Tento život s sebou přináší jistá privilegia, ale i omezení. Je těžké hledat si přátele, když pak máte sledovat, jak stárnou. A taky dnešní svět je velmi hlučný a zapáchající, což je pro naše smysly nepříjemné.
Mezi privilegia však patří schopnost ovládat určitý živel a jedna či dvě další schopnosti. Já ovládám vítr, také teleknizi a schopnost vytvářet iluze. Pokaždé, když použiju nějakou schopnost, rozlije se okolím vůně máty.
Miki ovládá zemi a také telepatii. Jeho energie voní po vanilce.
No a pak se dostávám k "dobru" a "zlu". Já a Miki už po několik staletí patříme dobru. Rai ovládající oheň a měnící se na libovolné zvíře , ovládající levitaci patří ke zlu. Ačkoliv my s Mikim jsme se stáhli, stejněse v našich životech objevovali 'staří známí'.
Pak tu je naše smrt, přirozeně nepřijde a způsoby zabití můžu spočítat na prstech jedné ruky. Jed hada, který už nežije. Krev z Valkýry, které snad nikdo nedokáže najít. No a pak je tu titan, ostří z něho nás dokáže zabít…
Zmačkal jsem papír, na který jsem psal svůj jednoduchý rys, jen mě to napadlo, asi trochu sentimentality. Hodil jsem ho do krbu a nechal shořet.
"Copak se děje, Akio?" zeptal se mě Miki, který si mi vylezl na klín.
"Nic, jen trocha sentimentu," zavrtěl jsem hlavou.
"Aha. Nesmutni, máš tu přeci mě,"začal mě pusinkovat na krku a rukama mi vjel pod tričko. Nedal mi prostor na jakýkoliv další smutek.
Po 'aktu' jsem se posadil na balkóně našeho domu. Zapálil jsem si cigaretu a zadíval se na obzor, zatímco jsem přemýšlel nad tím, že brzy musíme opět odejít. Lidem by mohlo přijít zvláštní, že nestárneme. Zatočil jsem prstem a z kouře se vytvořil malinkatý vír, který se vesele proháněl po malém prostoru balkónu.
"Nad čím přemýšlíš?" Nadskočil jsem a otočil se.
"Raii, vypadni!" sykl jsem. Zatvářil se smutně.
"Jen si poslechni, co ti chci říct," zaprosil.
"Fajn, mluv!" zavrčel jsem. Zůstal levitovat ve vzduchu v pozici lotosového květu.
"Ten Miki…nevěř mu, chce tě zabít…pracuje pro…"
"Odejdi!" ozvalo se za mnou ledově. Otočil jsem se. Na balkón vyšel Miki zabalený do deky a propaloval Raie studeným pohledem. Po okolí se rozvinul vůně vanilky. Vzápětí ji protnul závan kávy, to Rai uvolnil svou energii. Když ovšem Miki začal vytvářet liány vyrůstající ze zdi, Rai se ke mně naklonil a zašeptal:
"Je to pravda. Pamatuj na to." Pak opět zmizel v plamenech.
"Co tu zase dělal?" mračil se na mě Miki.
"Nic, vyhodil bych ho," usmál jsem se a políbil drobnou vrásku, která se vytvořila na jeho čele.
"No fajn," zamrmlal a nalepil se na mě. Usmál jsem se.
"Pojď spát, ano?" zvedl jsem ho do náruče a odnesl do ložnice. Položil jsem ho do postele, stulil se pod peřinu a usnul. Snažil jsem se zapomenout na Raiova slova, která mi stále běhala hlavou jako titulky ve filmu. Nemohl jsem se jich zbavit. Ale představa, že by mě můj malý Miki chtěl zabít, je naprosto absurdní.
"Miki, vstávej," líbal jsem Mikiho něžně do vlasů. Miki se zavrtěl a zamračil se. Pak se usmál a podíval se na mě.
"Co se děje?" zeptal se.
"Jedeme pryč. Sbal si to jako obvykle, koupil jsem letenku. Odlétáme ve dvanáct, takže bys měl začít," usmál jsem se a šel se obléct. Vzápětí jsem i já vytáhl své pevné hranaté kufry a začal si do nich balit. V nejmenším skončila malá část mého oblečení - kdykoliv si mohu koupit nové, peníze na to mám. Do dalšího jsem sbalil několik důležitých artefaktů, sošek. No a do největšího jsem opatrně naskládal své knihy, většina z nich byla velmi stará a jakýkoliv sběratel by za ně dal kdoví co.
Miki si sbalil své věci a mohli jsme vyrazit. Nábytek jsme nechali, jak byl. On si to zas někdo pronajme, či koupí. Naposled jsem se pohledem rozloučil s domem a klíče vhodil do schránky. Pak jsem popadl kufry, uložil je do úložného prostoru většího taxi a nasedl dovnitř.
"Na letiště, prosím," požádal jsem a pak jsem se jen díval z okna. Důvod tohoto stěhování byl prostý, doufal jsem, že Raiovi zabere nějaký čas, než nás znovu najde. Už jednou se pokusil Mikiho zabít, nechci, aby se to stalo znovu.
"Kam to vlastně jedeme?" zeptal se Miki zvědavě. Nesnáší, když ho vytáhnu z postele.
"Do Francie. Znám tam jedno městečko. Měl by tam být klid," usmál jsem.
"Klid? Ale to není nic pro mě!" zaprotestoval Miki. "Alespoň Paříž, nebo Versailles," zažadonil. Vím, že miluje velká města plná lidí. Ne tak já. Ale nedokázal jsem odolat.
"Ok, co bys řekl na Paříž? Letenka je stejně tam." Miki radostně výskl. Pousmál jsem se a smířil se s tím, že se klidu nedožiju. S Mikim to nejde a bez Mikiho nedokážu existovat. No prostě tak.
"Vystupujeme," oznámil jsem věc, kterou Miki pravděpodobně pochopil sám. Zaplatil jsem taxikáři a popadl naše zavazadla. Odtáhl jsem Mikiho k letadlu, nechal nás odbavit a prošel k letadlu. Nastoupili jsme a dostali se k části pro první třídu.
"Nesnáším letadla," zamumlal jsem. Miki se ke mně otočil.
"Hmm," pokrčil rameny. On letadla miluje, vůbec miluje dnešní dobu. Já mám ve větší oblibě starší dobu, kde se létalo na dracích, jezdilo na koních či dokonce na velkých velocinaptorech či jiných ještěrech. Nikdo si nedokáže ani náhodou představit, jak moc jsme staří. Mohli jsme se tam dostat po energických drahách, ovšem jediný tento průchod z Japonska do Francie vede do Noter Dame. A nechtěl jsem se bůhví v jakou dobu ocitnout se ve velmi dobře alarmovaném komplexu.
Připoutal jsem se a zavřel oči. Povedlo se mi usnout. Když jsem se vzbudil, Miki vedle mě neseděl. Po chvilce se vrátil a posadil se vedle mě. Měl v obličeji takový velmi zvláštní výraz, jakoby se něco stalo.
"Děje se něco?" zeptal jsem se jemně a pohladil ho po napjatém stehně. Zajiskřilo to, když se naše energie střetnuly. Ucukl a otočil se ke mně.
"Ne nic, promiň." Roztržitě se usmál a opřel se o sedačku.
"TO je dobrý," řekl jsem trošku posmutněle a u letušky jsem si vyžádal trochu čisté vody.
Pořádně jsem se napil a vyčkával přistání, které konečně přišlo.
Vystoupil jsem, počkal jsem na naše kufry a s Mikim v závěsu jsem nastoupil do čekajícího taxi. Nechal jsem nás odvézt do nejbližšího kvalitního hotelu. Ubytovali jsme se a Miki si lehl do postele, aby dohnal časový posun.
Já sám jsem se pustil do hledání nového domu. Díky mým kontaktům to netrvalo dlouho.
"Hotovo," usmál jsem se a padl jsem na postel vedle Mikiho. Během chvilky jsem usnul neklidným spánkem.
Když jsem se ráno vzbudil, vůbec jsem se nevyspal, celou noc mě pronásledovaly děsivé sny plné minulých vražd. Kolik lidí jsem zabil? Desítky? Stovky? Tisíce? Desetitisíce? Kdo ví?
"Miki?" zavolal jsem do hlubin našeho apartmá. Miki na mě vykoukl z koupelny v bílé osušce omotané kolem beder.
"Copak?" usmál se na mě andělsky.
"Jen jsem se lekl, kde jsi," usmál jsem se nad svou bláhovostí a vstal jsem. Objal jsem Mikiho, než jsem zapadl do sprchy. Nechal jsem vodu téct na svou hlavu a přemýšlel, co dál. Museli jsme si samozřejmě věci převézt do nového domu, ale pak?
Vypnul jsem sprchu a pak se automaticky usušil i oblékl. Spolu s Mikim jsme vzali svá zavazadla a zamířili k našemu domu. Vybalili jsme si.
"Zajdeme na oběd?" navrhl jsem. Miki nadšeně kývl a začal si hledat nějaké hezké oblečení. Usmál jsem se. Ano, to byl můj Miki…ne ta jeho 'napodobenina' v letadle.
Vybrali jsme malebnou restauraci a vybrali si jídlo. Miki si dal své obvyklé hranolky s kolou, já jsem dal přednost řeckému salátu a minerální vodě. K jídlu jsem používal jen pravou ruku, takže se moje levice mohla vydat na pouť po jeho stehně. Miki se zakuckal a otočil ke mně oči. Tváře mu rozkošně zčervenaly, když sklopil oči a zamumlal:
"Akio…" Usmál jsem se a dál ho po stehně hladil. Pak jsem kvůli našim nervům zaplatil a oba jsme se vydali domů, kde jsme ze sebe strhali oblečení.
Vedl jsem ho do ložnice a položil na postel.
Začal jsem laskat jeho drobné tělíčko a mazlit se s jeho sametovou pokožkou.
"Miluju tě, Miki," šeptal jsem, zatímco jsem prsty mačkal jeho stehna. Vzdychl a zpod přivřených víček se na mě podíval. Nic neřekl, jen zaklonil hlavu a zasténal. Usmál jsem se a stáhl z něho trenky, které jako poslední bojovaly za uchránění Mikiho cti. Projely to už před lety.
Zadíval jsem se na jeho penis, který stál v pozoru a očividně mě prosil o pozornost. Usmál jsem se a mlsně jsem ho olízl. Pak jsem otevřel ústa a pomaloučku si nechal špičku zajet dovnitř. Zasténal. Usmál jsem se a pohltil jsem celou jeho délku, cítil jsem ho až v krku. Povolil jsem svaly a začal jsem pohybovat hlavou nahoru a dolů. Miki sebou házel a hlasitě sténal.
Miluju jeho steny, jsou pro mé uši jako rajská hudba. Abych je slyšel znovu, začal jsem si rukou pohrávat s jeho varlaty. Ozval se hlasitější sten.
"A-Akiooo…" zavzdychal a vyvrcholil mi do úst. Spokojeně jsem to spolykal jako největší lahůdku a ještě jsem jeho malé já očistil jazykem.
Podal mi lubrikant, který jsem si s úsměvem vzal. Vytlačil jsem si ho poměrně štědré množství na prsty a rozetřel. Začal jsem dorážet na jeho rozkošnou dírku jedním prstem. Ten ihned zmizel uvnitř, jak ho do sebe Miki nedočkavě pohltil, už jsem se nemohl dočkat, až budu v něm.
Přidal jsem druhý i třetí prst a roztahoval jsem ho. Miki nedočkavě sténal.
"Akio, prosííím…" zaskučel. Vytáhl jsem prsty a na jeden příraz jsem do něho pronikl. Miki vzrušeně hekl a já začal přirážet. Když jsem cítil, že už brzo budu, začal jsem honit jeho penis a pak jsem se s hlasitým stenem vystříkal do něho. Miki vzápětí vyvrcholil na své bříško.
"Miluju tě," zašeptal jsem, ale nedočkal jsem se obvyké odezvy v podobě: "Já taky." Myslel jsem, že Miki spí, tak jsem to neřešil. Uložil jsem se ke spánku a přiměl svůj dech, aby se zklidnil do spánkového režimu, když se Miki zvedl a někam zmizel. Zmateně jsem se narovnal. Vylezl jsem z postele, oblékl se a vyšel jsem pomalu ven.
Nechápal jsem, proč je najednou Miki tak zvláštní. Popadl jsem krabičku cigaret a zapalovač .
Vytáhl jsem jednu ze štíhlých cigaret, škrtl zapalovačem a vdechl jsem kouř do plic. Vždycky mi to pomáhalo na nervy.
"Zase kouříš? Není to zdravé." Otočil jsem se na Raie.
"Jak jsi nás našel?? A co zas chceš, v poslední době se tu objevuješ moc často!" zamračil jsem se. Rai pokrčil rameny. Představa, že si nás našel, mě trpce irituje a zároveň děsí. Nutí mi to do hlavy myšlenky na to, jak mocný Rai je.
"Dělám to kvůli tobě, chci ti pomoct. Miki tě chce zabít..."
"Vypadni," zamračil jsem se. Nechtěl jsem slyšet ani jedno slovo o tom, že mě chce Miki zabít.
"Myslím to s tebou dobře. Pracuje pro Soru, je jako špeh na dobré straně, a jeho hlavní misí od minulého měsíce je tvá vražda! Právě teď šel za Sorovým prostředníkem Irukou…pro instrukce!" oznámil úpěnlivě.
"A proč bys mi to říkal?" zavrčel jsem.
"Protože…"
"Protože tě miluje!" zasmál se známý ale přesto cizí hlas. Známý, byl Mikiho. Cizí, nikdy nezněl tak chladně. Otočil jsem se. Miki stál za mnou a šklebil se na Raie.
"Neboj se, Sora-sama ví, že jsi špeh pro dobrou stranu. Smrt tě nemine. Ale nejdřív musím zabít jednoho naivku," zašklebil se a okolo nás se rozlila vůně vanilky. Nedalo mi to a otočil jsem se k Raiovi. On je na naší straně? Celou dobu byl? Zavřel jsem oči a obrátil se zpět na Mikiho.
Zašklebil se na mě a trhnul rukou. Okolo rukou a nohou se mi omotaly liány a vyzdvihly mě do vzduchu, Raiovi se kolem krku omotal kroužek z Mikiho energie, který ho přiškrcoval a zároveň ho liány tiskly ke zdi.
Pak Miki vytáhl podlouhlý předmět zabalený v několika vrstvách hedvábí. Pomalu ho rozbalil a já vykulil oči. Titanové ostří.
"Ne, Miki…nedělej to! Nechceš být Vrah starobylého," přemlouval jsem ho.
"Ale chci. Zabiju tě a pak se vrátím. A Sora-sama mě konečně uzná jako dostatečně silného na to, abych mohl být jeho milenec!" oznámil s fanatickým leskem v očích a většina hedvábí se snesla na zem. Jen jedna vrstva zůstala v Mikiho ruce, aby nepřišel do kontaktu s titanem. Nechápal jsem, jak se mému sladkému Mikimu může líbit taková zrůda, jako je Sora. Miki měl ovšem jiný názor. Uslyšel mé myšlenky a naštvaly ho. Zařval a zapíchl ostří do mého břicha, bolestně jsem zaječel. Nedalo se popsat, jak moc to bolelo. Zrada a titan. Pálilo to jako nejsilnější kyselina. Uvolnil mé spoutání a já spadl na zem. Zakňučel jsem a zkroutil se do klubíčka.
"Víš, Sora-sama bude moc rád, že jsi mrtvý. Protože i když ti to nikdo z tvých lidí neřekl, ty jsi mohl zachránit svět. Zachránit všechny ty lidi, které tak miluješ," odfrkl si a zakroutil ostřím v mých útrobách. Pálení zesílilo na neúnosnou míru. Zaječel jsem.
"Pro tebe si přijdu pak, zrádce," zašklebil se Miki a nechal Raie spadnout na zem. Stejně mi nemohl pomoct.
"Akio…" klekl si ke mně Rai a mou hlavu si položil na klín.
"Proč?" zašeptal jsem a dokonce i tento jednoduchý počin vyvolal vyprsknutí krve z mých úst.
"Snažil jsem ti to říct. Protože tě miluju…nikdy jsem nepřestal," zamumlal smutně a otřel mi krev z okolí pusy.
"Ani po tom, jak hnusně jsem se s tebou rozešel?" zeptal jsem se nevěřícně…spíš jsem zasípal.
"Ani po tom," kývl a pohladil mě v mých rudých vlasech. Mou hlavu zaplavily vzpomínky na náš vtah, na minulost. Nikdy jsem na ně zakázal, zastavil jsem je za zeď, která mi na ně nedovolila myslet. Bylo to starobylé kouzlo.
Moc mě tehdy bolela jeho zrada, takže jsem své vzpomínky uzavřel. Ale teď, jak se mi přiznal, že mě miluje, zeď pukla a já nedokázal myslet na nic jiného.
"Promiň, neměl jsem tě tehdy vyhodit oknem, měl jsem tě vyslechnout," zalitoval jsem.
"Tos měl," kývl smutně a sklonil se ke mně. "Miluju tě." S těmi slovy mě políbil. Neměl jsem dost síly na opětování polibku, ale díky němu jsem přestal cítit bolest z nože. Roztřásl jsem se.
"Já…já…" neměl jsem dost vzduchu, abych to dořekl, a najednou jsem se na Raie díval shora.
"Neee…" zanaříkal a na mé tělo dopadlo několik kapek. Začal jsem se vznášet směrem za podivným světlem. Začal jsem sebou házet.
"Nechci…chvi dolůůů!" křičel jsem, ale světlo bylo neúprosné. Smířil jsem se s tím.
"Počkám na tebe, Raii," zašeptal jsem, protože mi bylo jasné, že Miki ho dlouho žít nenechá.
K povídce :
Akio , Miki a Rai
ten konec je úžasnej