31. ledna 2010 v 15:17 | Lady Slashet
|
Autor : Hatake Jane
Téma : Když jaro přichází
Anime :Bleach
Název : Jaro - Začátek nebo konec ?
Poznámka od Lady Slashet : Mám takový dojem , že tohle je jediná povídka na Bleach . A mně se líbí , ostatně jako všechny , i když neskončí zrovna nejlépe.
Začínalo jaro, jako vždy po zimě. Teplé slunce hřálo jak na těle, tak i na srdci, roztávaly zbytky sněhu, zpod kterých vykukovaly sněženky. Byl konec zimního spánku pro zvěř, pro lidi konec svátků,
ale i začátek perného období. Dospělí doháněli zakázky, které nestihnuli minulý rok a studenti doháněli známky. Ani Kurosaki Ichigo nebyl výjimkou, měl spousty zkoušení, učení, testů na střední kam chodil. Jenže Ichigo byl nejen student ale i zástupce shinigamiho.
Toto období je vždy velmi těžké. V zimě není slechu ani vidno po Holow je to jen ticho před bouří. Na jaře jich vždy přijdou stovky, jedna stovka na den. Nestíhám, jsem unaven, ale nevzdám se. Karankura potřebuje silného strážce který je ochrání a ne zbabělce, který zaleze do kouta. I kdybych měl zemřít tak já toto nádherné město plné rozkvetlých Sakur budu chránit. Sakury vždy byly spojovány s krásou, láskou a romantikou, ale i kdybych se chtěl usadit…nemůžu… já čas nemám. Urahara-san mi každé jaro nabízí pomoc. Říká, že to nemůžu zvládnout sám, ať si nechám pomoci. Jako každý rok tak i letos jsem zdvořile pomoc odmítl. Zkoumavě se na mě zadíval, nic však neříkal. Jenže letos je to jiné, holow je čím dál víc a jestli něco neudělám opravdu za toto město položím život.Zangetsu a Hichigo mi pomáhají, ale to nestačí. Má tvrdohlavost ohledně téma pomoci se mi vymstila.
Obklíčili mě Adjuchasové (typ hollow), byl jsem v úzkých a donutili mě použít bankai. Bojoval jsem s nimi, nebyli to začátečníci a mě po chvíli začal docházet dech. Vrchol všechno bylo, když za kolečkem se udělalo další z Menos grande, začali dělat před maskou koule Cera. Pak už si pamatuju jen červený záblesk…a nic. Obklopilo mě tíživé ticho a tma, bál jsem se. Už neuvidím západ slunce, smějící se přátelé, šťastné lidi,duše…Z ničeho nic mi v mysli vystal obraz Urahary…. "To neuvidím ani jeho?" zašeptal jsem do ticha, ale odpověď jsem nedostal.
Kisuke Urahara ráno něco zařizoval pro jednu zákaznici, když měl hotovo podíval se z okna.
Miluju jaro. Rozkvetlé květy Sakur jejíž lístečky lítají vzduchem, hřející slunce, vysoké příjmy, mohl bych jmenovat spousty dalších věcí. Dnes ráno jsem opět nabídl pomoc tomu zrzavému mladíkovi jménem Ichigo, Odmítl. Trápí mě to i když nevím proč…letos je mnohem větší výskyt hollow. Nemám z toho dobrý pocit. Půjdu ho hledat. Vydrž Ichigo.
Popadl jsem svou společnici v boji Benihime, utíkal směrem, odkud bylo cítit rozbouřené Ichigovo reaitsu. Snad se mu nic nestane. Běžím rychleji a rychleji. Moje kroky dunivě dopadají na střechy domů. Vidím ho! To ne Cero. Dorazil jsem právě včas. Později si pamatuji pouze útržky z boje.
…Řvu "Zpívej Benihime."hollow se rozpadnuli v prach…další vzpomínka …skáču před Ichiga, který je evidentně v bezvědomí. Kolem nás utvořím štít z krvavé mlhy…seběhlo se to tak rychle. Pamatuji si,
jak jsem se hrozně bál o Ichiga a pak jen jak leží u mě v domě a ošetřuji ho.
Ichigo ležel už dva měsíce v bezvědomí. Jeho přátelé ztráceli naději, že se někdy probere. Jen Kisuke věřil dál. Myl ho, převlékal, stříhal nehty, vlasy, vlhčil mu rty houbičkou aby alespoň trošku dostal do sebe vodu. Bylo mu mizerně.
Kde to jsem? Proč je tu taková tma,ticho a zima? Umřel jsem? Ne, to bych se dostal do Soul Society
Z té samoty zvoknu, přijdu o rozum, zešílím, zmagořím, přestanu se ovládat,zblbnu
…
Rukio,Inoue,Sado!!! Volám nedostává se mi však odpovědi, slyším jen ozvěnu svých zoufalých slov.
Kisuke!!! Zařvu i když vím že přání míjí účinek. Po tvářích mi stékají slané kapky slz plné zoufalství,strachu a hněvu na sebe.
Nenávidím se, za tu slabost že tu brečím jak malé dítě.
Nenávidím se, za svou tvrdohlavost a nepřijal pomoc.
Nenávidím se, za to že nikdy neřeknu Kisukemu co k němu cítím.
Nenávidím se, za neochránění Karankury.
Jak já se nenávidím.
Tou dobou Ichigo začal sebou neklidně házet. Kisuke který spal u jeho lůžka se okamžitě probudil.
Ichigo, promluvím. Ichigo však nepřestal. Snad se mu něco špatného zdá. Pozoruji jak se slza probojovává přes tvář. Rychle ho chytím za chladnou ruku a doufám, že to pomůže. A opravdu pomohlo, jakmile Ichigo ucítil tělesný kontakt, jeho dech a tep se zklidnily. Si tak nádherný Ichigo, šeptám. Zvedám ruku a něžně ho pohladím. Ichigo se mírně usmál ale neprobudil se. Dám mu motýlí polibek na čelo a znovu usínám.
Po dvou dnech:
Vidím světlo, to umírám? Né, já nechci!! Otočím se zády ke zdroji světla a snažím se běžet pryč. Ale připadám si jako bych běžel pozpátku. Ať běžím seberychleji bílé světlo se stále přibližuje. Sbírám poslední svoje síly a nasadím tempo že bych předhonil vlak, přesto to nestačí.Obklopuje mě bílá barva, musím přivřít oči pod tím náporem svitu. A pak nic.
Urahara vlhčil Ichigovi rty žlutou houbičkou, když si všiml, že Ichigovi se nezvedá hrudník. Vy třeštil oči a v rychlosti dal dva prsty na mladíkovu krční tepnu. Tep však nenahmatal.
To ne! Vykřikl jsem. Začal jsem s nepřímou masáží srdce, ale po půl hodině jsem to vzdal.S třesoucíma rukama jsem přetáhl přes něj deku, položil na jeho hruď hlavu a rozbrečel se. Proč? Proč jsi mi to udělal? Protože tě to tady nebavilo? Neměl jsi na vybranou? Proč jsi mě tu nechal samotného s prázdným, puklým srdcem. Mám spousty jizev na srdci, časem některé zmizely ale já se obávám že tahle rána se ani nezavře. Ztráta někoho koho miluješ bolí tak moc. Až navečer jsem se zvedl a šel se opít na mol.
Po třech letech:
Kisuke Urahara už 120-letý (je shinigami ) seděl před malým oltářem z břízy přikrytého bílým ubrusem, po stranách byli květiny, za nimi byly na dřevu připevněné svíce. Uprostřed toho všeho byl rámeček s fotkou Ichiga, před ním byl džbánek se zapálenými vonnými svíčkami.
Dnes je výročí tvé smrti. Jsou to už tři roky, ale mě to připadá jako by si zemřel včera. Má domněnka se potvrdila. Ta hluboká rána táhnoucí přes celé mé srdce dodnes krvácí. Každý den se užírám tím, že jsem ti měl pomoct i když si nechtěl. Chybíš mi Ichigo. Naskakuje mi husí kůže, ale ta nemá nic společného s okolní teplotou. Chlad který se mi vkrádá do těla jako červ se zakusuje do kostí a orgánů má zdroj srdci, tak prázdné, nenaplněné. Kéž bych ti alespoň mohl říct, že tě miluju. Jenže hvězdy nám nepřály. Od té doby co jsi pryč,nenávidím jaro. Letos je nějaké pochmurné, prší. Jako by ti nebe vzdávalo úctu a plakalo i za mě. Já už dávno nemůžu plakat, nemám co. Pomodlím se naposledy…
…
Jdu po chodníku, jsem promočený, je mi zima ale já to nevnímám. Jedinou bolest kterou vnímám
je ze srdce. Otáčím se čelem k silniční vozovce. "Za chvíli se uvidíme Ichigo." zašeptám směrem k nebi a skáču pod kola auta.
pekna a velmi smutna