Stál jsem na chodníku ještě se spoustou dalších lidí a trpělivě čekal, až se na semaforu přede mnou objeví zelený panáček, povolující bezpečný přechod na druhou stranu silnice. Z červené bliknul semafor na zelenou a já mohl konečně přejít. Nedíval jsem se okolo sebe, nevnímal realitu a z mých myšlenek mě vytrhl až zvláštní hřejivý pocit. Zprudka jsem se otočil a zahlédl blonďaté vlasy mizející v davu. Rozeběhl jsem se za ním, prodíral se davem, narážel do lidí a slyšel za to tak jejich nadávky na mou osobu, ale mě to bylo jedno. Toužil jsem jen po tom, aby ten pocit, který jsem měl, když kolem mě ten kluk prošel, byl správný, aby to byl on. Konečně jsem se prodral davem, ale nikde ho nespatřil. Složil jsem bezradně tvář do dlaní. Už jsem z toho začínal bláznit. V mém srdci bylo prázdno, a přesto bylo plné, plné jeho. Jediné osoby, kterou jsem si připustil k tělu.
Rozešel jsem se ulicí do částí města, kde jsem nikdy nebyl, ale něco mě tam táhlo, podvědomí našeptávalo, ať se tam vydám. Srdce mi vynechalo pár úderů, když jsem na opuštěném dětském hřišti spatřil jeho. Seděl na jedné z houpaček. Překvapilo mě jeho oblečení, už nebylo sněhově bílé, už ho netvořilo triko bez rukávů, návleky na rukou a krátké kraťásky, nýbrž béžovou bundu, kterou měl rozepnutou a bylo tak vidět černé triko, volnější plátěné kalhoty s kapsami a černé tenisky. Už neměl křídla a už z něj nevyzařovala ta nádherná modrá aura, už se netřpytil, ale i přesto jsem cítil, že je to on.
"Naruto," zkusil jsem ho oslovit a on vzhlédl. "Konečně jsem tě našel," vydechl jsem a rozeběhl se k němu.
"Kdo jsi?" zarazil mě v půlce běhu svou otázkou. "A odkud znáš mé jméno?"
Zůstal jsem stát na místě a zaraženě na něj hleděl. Že bych se spletl? Ale co potom to jeho jméno, že by až tak velká náhoda? Ne, musel to být on, cítil jsem to, mé srdce bušilo jako splašené a ta podoba, to nemohla být náhoda. Ale proč mě nezná? Co se stalo? Hlavou mi vířilo snad ještě milion otázek a na žádnou jsem nenašel odpověď.
"Nevím," vydal jsem ze sebe nakonec a on překvapeně zamrkal. Díval se na mě s jistou nedůvěrou, a tak jsem se rozhodl představit. "Mé jméno je Uchiha Sasuke a nevím odkud znám tvé jméno, jen jsi někomu strašně podobný, někomu, kdo se tak jmenuje."
"Víš, bude to znít zvláštně, ale jsi mi povědomý," natočil hlavu na stranu a sjížděl mě pohledem.
"Odkud jsi?" zeptal jsem se a on se zarazil.
"Abych pravdu řekl, nevím," pokrčil rameny.
"A kde bydlíš?" povytáhl jsem tázavě obočí.
"Nevím," zazněla stejná odpověď.
"A co rodina? Nějací přátelé?"
"Nevím," odvětil znovu stejně. "Jediné, co znám, je mé jméno, nic víc si nepamatuji," svěsil smutně hlavu a propaloval pohledem špičky svých bot.
"Víš, možná tě to co teď řeknu, vyleká, ale nechtěl bys bydlet u mě?" optal jsem se ho a on na mě vytřeštil své azurově modré oči. Nebylo pochyb, ty bych poznal všude, musel to být on.
"Ale vždyť tě neznám," namítl, a opět mě obdařil nedůvěřivým pohledem.
"Tak se na mě lépe podívej, zkus mi věřit. Věř mi, že ti nechci ublížit," řekl jsem upřímně. Ještě chvíli mě pozoroval, než náš oční kontakt přerušilo dopadání chladných kapek z nebe na zem. Celý den bylo tak trochu zataženo a předpověď počasí byla správná. Stáli jsme tam v počínajícím dešti, dokud nezačalo lít pořádně. Už jsem se ho na nic neptal, čapl jsem ho za ruku a rozeběhl se deštivými ulicemi směrem k sobě domů.
"Pust mě!" vykřikl a snažil se mi vytrhnout. Chytil jsem ho ještě pevněji a ignoroval jeho odmítavý tón.
Doběhli jsme k mému domu, a poté, co jsem odemkl dveře, strčil jsem ho dovnitř a zamkl za námi.
"Co to ksakru děláš?" vyprskl nahněvaně a díval se na mě zamračeným pohledem, jeho ústa se stáhla do úzké linky a ruce si dal v bok.
"Říkal jsi, že nevíš, kde máš domov, a myslím si, že kdybych tě pozval k sobě, raději bys zmoknul, než abys mi věřil," odvětil jsem mu s pokrčením ramen a stáhl ze sebe promočenou černou mikinu.
"Nech mě jít," přikázal mi a já se nad panovačností jeho hlasu pouze ušklíbl.
"Ne," odvětil jsem rázně. "Leje tam jako z konve, ještě by ses v tom mokrém oblečení nastydl," zamítl jsem a zamířil ke skříni, která se nacházela v chodbě, kde jsme právě stáli. Otevřel jsem ji, vyndal z ní dva ručníky a jeden po něm hodil. Chvíli se na mě ještě mračil, ale nakonec si jen přeci ručníkem začal sušit hlavu.
"Pojď za mnou," pokynul jsem mu hlavou a vydal se do svého pokoje. Chvíli váhal, ale nakonec mu to nedalo a šel se mnou. "Půjčím ti nějaké suché oblečení, než to tvé uschne," mumlal jsem, když jsem po něm házel své dlouhé černé triko a bílé tepláky. Sám jsem se začal svlékat a cítil na sobě jeho pohled. Svým způsobem mi to bylo příjemné, ale nedalo mi to a já se k němu otočil. Rychle uhnul pohledem, ale ruměnec na tváři se mu nepodařilo skrýt. Zlehka jsem se pousmál a svlékl ze sebe i kalhoty a trenky. Poté jsem si vzal tmavě modré triko a černé tepláky. Posbíral jsem své oblečení a odešel pryč z pokoje. Podle jeho rudých tváří jsem usoudil, že mi bude vděčný, že mu nechám soukromí. Nepopírám, že bych tam raději zůstal a také si ho prohlédl, ale pokud mi měl věřit, musel jsem mu dát prostor na to, aby si zvykl.
"Naruto?" zaklepal jsem na dveře po cca deseti minutách a pomalu otevřel dveře. Zrovna stál u mého stolu a prohlížel si obrázky, které jsem maloval.
"Odkud to máš?" podíval se na mě vyděšeně a vzal do rukou jeden z mých obrázků, na kterém byl on ve své andělské podobě.
"Nevěřil bys mi," povzdychl jsem si, přešel k němu, obrázek si od něj vzal a zadíval jsem se na něj.
"Zkus to," pobídl mě.
"Budeš si myslet, že jsem blázen," ušklíbl jsem se.
"Furt lepší než psychopat," odvětil a zkřížil si ruce na prsou.
"Fajn," řekl jsem s povzdychem a posadil se na svou postel. "Víš, měl jsem něco jako strážného anděla, kterého jsem mohl vidět, slyšet, dotýkat se ho, mluvit s ním. Poprvé jsem ho viděl před dvěma rukama. Byl mi blíž než přítel a znamenal pro mě víc než bratr. Jenže před několika měsíci zmizel. Nikde jsem ho nemohl najít. Ten koho vidíš je na obraze, je on ve své andělské podobě," odpověděl jsem na jeho otázku, kde se vzal portrét kluka, který byl do sebemenšího detailu stejný, jako on. Naruto na mě vyjeveně hleděl.
"To není vtipný," řekl nakonec.
"Já ti říkal, že neuvěříš," pokrčil jsem ledabyle rameny. "Ale myslím, že jsi on," vyslovil jsem svou teorii nahlas. "Jsi mu podobný jako vejce vejci, máš stejné oči, vlasy, hlas a nevíš, kdo jsi, kdo je tvá rodina, kde bydlíš, zda máš přátele …"
"Dost," přerušil mě. "Přestaň," vyhrkl zamračeně. "To, co mi tu říkáš, jsou nesmysly, nemůžu být anděl, nemám křídla, tak jako ten na tvém obrázku," namítl.
"To nemáš, ale je divné, aby můj anděl zmizel a najednou se tady objevil kluk, který vypadá stejně jako on, jmenoval se taky tak a nevěděl, jaký ve skutečnosti vede život," odsekl jsem mu. Vypadal zmateně, vypadal, že nad tím přemýšlí. Musel mi dát za pravdu, tolik náhod nebylo možných.
"Proto jsi mě pozval k sobě domů? Věřil jsi, že jsem on?" pronesl po chvilce ticha.
"Ano," kývl jsem hlavou na souhlas.
"Ty opravdu věříš v to, že jsem ten anděl?" zeptal se ještě pro jistotu.
"Ano," odvětil jsem znovu kladně.
"Ale jak si tím můžeš být tak jistý?"
"Protože to cítím," řekl jsem a zadíval se mu zpříma do očí.
"Jaký jsi měl k tomu andělovi vztah?"
"Jak jsem říkal, byl mi víc než přítelem a byl pro mě důležitější než bratr," zopakoval jsem mu.
"Znamená to snad, že jsi ho miloval?" povytáhl obočí.
"…"
"Sasuke?"
"Ano," přiznal jsem nakonec a sklopil pohled.
"Víš, pořád mám pocit, že tě znám," zašeptal po chvilce ticha a přisedl si ke mně na postel, na kterou jsem se před chvílí svalil. "Nevím, jak to mám popsat, ale něco mi říká, že tu chci být s tebou. A i když tě sotva znám, cítím se s tebou dobře. Je to, jako bys mi byl blízký, jako bych tě znal věky," přiznal mi a já se na něj překvapeně zadíval. "Prosím, teď se nelekni, chtěl bych něco vyzkoušet," řekl tiše a naklonil se ke mně. Zalapal jsem po dechu a srdce se mi rozbušilo jako splašené, když se jeho hebké rty jen zlehka dotkly mých. Na malý okamžik se odtáhl a zadíval se mi do očí. Vpíjely se do sebe a můj dech se čím dál tím víc zrychloval. Znovu se ke mně naklonil a políbil mě, tentokrát to bylo delší a hlubší. Zapojili jsme do hry i naše jazyky, které se proplétaly a bojovaly o nadvládu. Objal jsem ho kolem pasu a přitiskl blíž k sobě, Naruto mi obtočil ruce kolem krku a dál s radostí oplácel polibky.
Najednou se zprudka odtrhl, bolestně zakřičel a chytil se za hlavu. Svezl se z postele na zem na kolena a vytřeštěně s tváří staženou do bolestné grimasy se díval před sebe.
"Naruto, Naruto jsi v pořádku?" zeptal jsem se vyděšeně a přiskočil k němu.
"Sasuke," zašeptal mé jméno a z oka mu vyklouzla slza, která se skutálela po tváři dolů. "Sasuke, miluju tě," říkal tiše a svou hlavu pustil. Opřel se rukama o podlahu a zhluboka dýchal.
"Naruto? Co se stalo?" tázal jsem se starostlivě a chytil ho za ramena. Zdvihl ke mně svou uslzenou tvář, na které se objevil mírný úsměv.
"Už nejsem anděl," zašeptal a znovu se pousmál.
"Cože?" nechápal jsem.
"Vzali mi křídla a nechali mě zapomenout. Toulal jsem se městy a hledal to, co mi chybělo. Konečně jsem tě znovu našel," šeptal a já na něj stále nechápavě hleděl. "Zamiloval jsem se do člověka, do někoho, koho jsem měl ochraňovat, proto jsem musel podstoupit trest. Vzpomněl jsem se jenom díky tobě," znovu se pousmál a zlehka mě dlaní pohladil po tváři.
"Ne Naruto, ty jsi stále anděl," opětoval jsem mu úsměv, a tentokrát to byl on, kdo nechápal. "Můj anděl," šeptal jsem těsně u jeho rtů, do kterých jsem se následně vpil. Měl jsem ho zpět, měl jsem zpět svého anděla, kterého jsem tolik miloval a jehož přítomnost jsem tak dlouho postrádal.






jéé jééé jééé... to bylo krásnýý... *usmívala se u toho jak měsíček na hnoji xD* ....
Strašně moc ti děkuju za tak úžasnou povídku k narozeninám...DĚKUJU BYLA MOC KRÁSNÁ...
(...já si jí kdyžtak potom hodím na blog pokud ti to nebude vadit..)