9.Část: Buď se mnou, protože i já chci být s tebou
Vrátil jsem se do školy, kde jsem si pouze vyzvedl svou bundu a vyrazil pryč. Jen tak bezcílně jsem se potuloval večerním městem. Domů se mi ještě nechtělo, stejně tam nikdo není a byl bych tam sám. Zachumlal jsem se trochu víc do své bundy a ruce strčil do kapes. Díval jsem se po procházejících párech a záviděl jim jejich štěstí. Už jsem ani nevěděl jistě, jestli se na Sasukeho zlobit nebo ne. Bylo mi to prakticky fuk. Možná jsem byl naštvaný jen sám na sebe, že jsem se rozhodl pro něj, vždyť jsem byl tak slepý! Itachi byl celou dobu po mém boku, snášel moje výlevy citů, moji hyperaktivitu, stížnosti, smál se se mnou a vždy mi radil. Možná, že ještě nebylo pozdě být s ním, ale nechtěl jsem mu lhát, a kdybych mu řekl pravdu, asi by o mě už nestál.
Povzdychl jsem si a rozhlédl jsem se, kde to vůbec jsem. Stál jsem u brány opuštěného zábavního parku, kam mě máma brávala, když jsem byl malý. Ty časy už se asi taky nevrátí, vždyť jsou s tátou v úplně jiném městě a já tu zůstal sám, abych mohl chodit na Konožskou střední. Někdy si říkám, že by bylo snazší odjet tenkrát s nimi a studovat tam.
Vešel jsem branou dovnitř a díval se na opuštěné atrakce. Bylo to tu tak trochu děsivé a někde z dálky se ozývala veselá hudba a dětský smích. Zastavil jsem se u horské dráhy. Zavřel jsem oči a nechal vyplout na povrch staré vzpomínky, abych jimi překryl současné myšlenky.
Znovu jsem byl tím malým pětiletým chlapcem, s úsměvem od ucha k uchu, cukrovou vatou v jedné ruce a s plyšovým medvědem v druhé, a zvesela jsem pobíhal kolem své matky a otravoval ji s horskou dráhou a jinými atrakcemi, přičemž jsem na každou z nich ukazoval prstíčkem.
"Naruto!" ozývalo se někde z dálky a já se jako malý chlapec zarazil a naslouchal. "Naruto!" ozvalo se volání znovu a já se navrátil do reality. "Naruto, jsi v pořádku?" zeptal se známý hlas znovu, když jsem byl plně zpátky. Vzhlédl jsem a mé oči se střetly s těmi černými. Z náhlého popudu jsem neváhal ani minutu, položil jsem svou dlaň na jeho tvář a přitáhl se k němu pro polibek. Překvapením otevřel ústa, a tak jsem toho využil a vklouzl dovnitř svým jazykem. Náš polibek byl dlouhý, plný naděje a očekávání.
"Promiň," zašeptal jsem, když jsme se od sebe odtrhli a já mu hleděl do očí. Nechápavě se na mě zadíval a já sklopil pohled k zemi, nemohl jsem to vydržet, musel jsem mu to říct, nebylo to k němu fér. "Víš," začal jsem váhavě a nohou rozrýval sníh na zemi. "Když jsem se rozhodoval mezi tebou a Sasukem, víš, já…" zadrhával jsem se a snažil se překonat knedlík v krku, abych mohl pokračovat dál.
"…vybral jsem si Sasukeho," špitl jsem a opatrně vzhlédl. Z jeho tváře nešlo nic vyčíst, ale v jeho očích se zračilo jakési pochopení s náznakem bolesti.
"Aha," odvětil jen a chtěl odejít, ale já měl pocit, že ho musím zastavit a všechno mu vysvětlit, nechtěl jsem ho nechat odejít.
"Ale," chytil jsem ho za ruku a on se zastavil. "Byla to chyba," znovu jsem sklopil hlavu k zemi, i když se na mě nedíval, bylo to tak trochu víc uklidňující, než se dívat na jeho záda a cítit, že je moje vina, že odchází. "Vlastně jsem nevěděl s kým z vás být a on se zdál jako snadnější řešení, někdo s kým jsem už vztah udržoval a věděl, co to obnáší. Měl jsem strach začít něco nového. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem věděl, že svého rozhodnutí budu litovat, i když se rozhodnu pro Sasukeho," řekl jsem upřímně a jeho ruku pustil.
Chvíli jsme tam jen oba mlčky stáli, já se sklopenou hlavou, on otočený zády.
"A co chceš teď Naruto?" najednou se otočil a zdvihl mi bradu. "Chceš být se mnou?" zeptal se mě a já jen němě přikývl.
"Otázkou však je, jestli mi odpustíš mou hloupost a budeš ty chtít být se mnou," povzdychl jsem si smutně.
"Pokud mi to dovolíš, tak ano," odvětil prostě, sklonil se ke mně a vtiskl na mé rty polibek.
Itachi:
Leželi jsme u Naruta na posteli. Já ležel na své ruce a druhou ho hladil v záplavě zlatavých vlasů. On ležel na mé hrudi a klidně oddychoval. Když mi řekl, že si zprvu vybral Sasukeho, doopravdy to zabolelo, měl jsem v tu chvíli pocit, že mě chce jen jako náhradu, jako jeho pomstu mému mladšímu bratru. Jenže pak to vysvětlil, mluvil tak upřímně, že mé pochyby zalezly dostatečně daleko do kouta na to, abychom byli spolu. Chtěl jsem být s ním a doufal, že on chce být se mnou stejně tak, jako já s ním.
Naruto:
Další den ve škole, když jsem zrovna s úsměvem na tváři pročítal další knihu, kterou mi Itachi půjčil, přišel k mé lavici Sasuke.
"Chtěl bych si s tebou promluvit," řekl a já k němu vzhlédl. Kývl jsem a vyšli jsme spolu na chodbu.
"Tak, co potřebuješ?" zeptal jsem se ho nenuceně a zkřížil ruce na prsou. Byl jsem sice trochu nervózní, ale dostatečně klidný na to, abych se mu dokázal podívat do očí.
"Mohl bys mi to odpustit?" šel na to zpříma, bez nějakých okolků.
"A mám co odpouštět?" povytáhl jsem obočí.
"Naruto, já o tebe nechci přijít," chytil mě za ruce a já překvapeně zamrkal.
"Ale vždyť o mě nepřijdeš, budu tvůj kamarád," odvětil jsem mu a své ruce zlehka vymanil z jeho dlaní.
"Jenže já nechci být "jen" kamarád," přitáhl si mě za boky k sobě a já se začal nehorázně smát.
"Sasuke, ale na tohle už je pozdě," zakroutil jsem záporně hlavou a odstrčil ho od sebe do dostatečný vzdálenosti. "Já teď chodím s Itachim," přiznal jsem mu hned. Bylo na něm vidět, že ztuhnul, ale nic jiného neříkal. "Sasuke, bylo to doopravdy hezký a já tě miloval, ale ta tvá žárlivost mě donutila věci trochu přehodnotit. Já neříkám, že jsem bez chyby, ale my se k sobě prostě nehodíme. Tobě odpustit dokážu a dokázal bych to, i kdybych neudělal tu samou věc, co ty, ale Nejimu tomu ne," povzdychl jsem si a nechal ho tam samotného.
Sasuke:
Chvíli jsem tam stál, sám na chodbě se svými myšlenkami, než jsem se otočil a vydal se chodbou pryč. Ignoroval jsem zvonění na hodinu a došel až ke dveřím, nad kterými byl nápis KNIHOVNA.
"Itachi," vyslovil jsem bratrovo jméno. Zrovna rovnal nějaké knihy do polic. Otočil se na mě a tázavě pozdvihl obočí. "Můžu s tebou mluvit?" zeptal jsem se ho a zakýval hlavou v kladnou odpověď.
Posadili jsme se k jednomu ze stolečků.
"Tak, o čem chceš mluvit?" otázal se mě, i když to musel moc dobře vědět. Už dva roky jsem za ním s žádným problémem nepřišel.
"O Narutovi," pokrčil jsem rameny a pohodlněji se usadil.
"Sasuke, co pro tebe Naruto vůbec znamená? Ne, počkej, co jsi na něm viděl, než jsi s ním začal chodit?" zeptal se mě Itachi.
"Abych pravdu řekl, ze začátku jsem v něm viděl jen nelehkou kořist, kterou musím mít, navíc, jsi ho chtěl ty," odvětil jsem mu.
"Chtěl já?" povytáhl tázavě obočí.
"Měl jsi vždycky všechno, co jsem chtěl já. Vždycky jsem ti záviděl, byl jsi ten první, ten lepší. Chtěl jsem se ti vyrovnat, nebo být alespoň v něčem první. A pak, pak se objevil Naruto a já si řekl, že když ho dostanu já, konečně toho dosáhnu. Možná jsem ho zpočátku chtěl jen z touhy po jeho těle, jenže když jsem ho poznal, zamiloval jsem se do něj," přiznal jsem mu a s povzdychem sklopil na malý okamžik hlavu, než jsem znovu vzhlédl. "A nakonec ho zase získáš ty a nejhorší na tom je, že jsem ti ho prakticky nahrál do náručí svou vlastní chybou," ušklíbl jsem se. "Miluješ ho?" zeptal jsem se ho, i když odpověď jsem znal.
"Už od prvního dne, co jsem ho spatřil," pousmál se.
"A jsi šťastný?" Kývl na souhlas. "Určitě se o něj postaráš líp než já, on si to zaslouží," připustil jsem klidně, vstal jsem a šel ke dveřím.
"Sasuke?"
"Hm?" otočil jsem se k němu s rukou na klice.
"Někdy zas přijď," usmál se a já se lehkému úsměvu taky nemohl ubránit.
"Jo," řekl jsem, než jsem odešel pryč.
Naruto:
Vše se dá se říct, vrátilo do normálu. S Itachim jsem se konečně cítil úplný a s úsměvem prožíval každou minutu s ním. Neji dostal od Sasukeho lekci co se vztahů týče, takže Neji ztratil nejen nejlepšího přítele, podotýkám, že si mě snažil udobřit, ale také někoho, na kom mi záleželo a stále záleží. Itachiho miluju, ale nepopírám, že Sasuke zůstane v mém srdci navždy.
Konec





krásný konec