close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Desátá povídka do SONP od Hikari

31. ledna 2010 v 15:18 | Lady Slashet |  Povídky do SONP
Autor : Hikari
Téma : Co se stalo jednou , může se stát dvakrát
Anime : Naruto
Název : Monogatari
Poznámka od Lady Slashet : Jak jsem psala ; všechny povídky jsou moc hezké , stejně jako tahle . Jen do čtení !



Jmenuji se Uzumaki Naruto, 35 let, elitní jounin Skryté listové vesnice. Toto je můj příběh.
Krátce po narození mi zapečetil můj otec do těla devítiocasého démona, který málem zničil naši vesnici. Hned po té zemřel a moje matka kdesi zmizela. Vyrůstal jsem jako sirotek, všemi nenávidění a obávaný. Ale měl jsem svůj sen a díky odhodlání a touze po uznání mě lidé v okolí postupně začali přijímat. Iruka sensei, Sandaime hokage, Kakashi sensei, Sakura, Sasuke a nakonec celá vesnice poté, co jsem jí několikrát pomohl zachránit. Byl jsem ten kluk, který potlačil zlo uvnitř sebe, ale pořád tu bylo zlo venku.
Když nám bylo 12, objevil se na druhé části chuuninské zkoušky šílenec jménem Orochimaru. Vytipoval si Sasukeho jako svoje budoucí tělo a vtiskl mu na krk prokletou pečeť. Ta příšerná značka měnila osobnost mého nejlepšího kamaráda až se nakonec po několika měsících rozhodl z Konohy odejít a získat sílu u toho slizkýho cvoka.
Dostihl jsem ho až v Údolí konce, ale neposlouchal nic z toho, co jsem mu říkal. Zdálo se, že má oči zamžené krví, ale musel jsem mu v tom odchodu zabránit. Svedli jsme bitvu monster. A najednou jsme proti sobě letěli, já s Rasenganem, on s Chidori, a od té chvíle vím všechno jen z vyprávění. Omdlel jsem.
Sasuke se skláněl nad mým tělem připravený vbodnout kunai do mého srdce. V tu chvíli však mlha z jeho očí zmizela, čepel odhodil stranou a z očí se mu spustil vodopád slz, které se mísily s deštěm. Unaveně si opřel čelo o můj hrudník a čekal na posily, které za mnou vyslali. Zpátky do Konohy ho odvedli v poutech a soud se konal okamžitě.
"Vím, že opuštění vesnice je zrada a trestem za zradu je smrt. Způsobil jsem Listové spoustu starostí a málem zabil Naruta. Jsem ochotný přijmout svůj trest. Zasloužím smrt." promluvil se sklopenýma očima.
Pátá se v odpověď jen usmála. "No, cením si tvojí odvahy postavit se smrti, ale na to jsi Uchiho příliš dobrý shinobi. Tímto jsi podmínečně propuštěn. A jako svůj trest si k sobě nastěhuješ tohohle neurvalce," ukázala na mě, "který je v rekonvalescenci a potřebuje, aby na něj někdo dohlédl."
Nakonec jsem u něj zůstal natrvalo. Jeho sídlo bylo pro jednoho zbytečně velké a z nás se stali ti úplně nejlepší přátelé. Zlom nastal, když nám bylo oběma 15 let. Měli jsme po dlouhé době volný večer. Seděli jsme v obýváku, poslouchali hudbu a popíjeli zázvorové pivo, když jsem vznesl onu osudovou otázku.
"Sasuke, hele proč vlastně ještě nechodíš s nějakou holkou? V Konoze i mimo ní bys mohl mít každou, na kterou bys ukázal." Odpověděl taky otázkou.
"A proč ty jsi ještě nepozval na rande Hinatu? Pálí za tebou už od Akademie a neříkej, že sis toho nevšiml. Ani blbec jako ty nemůže bejt tak dlouho slepej."
"No to je úplně jednoduchý. Protože se k sobě prostě nehodíme. Už brzo se podívá na Kibu stejně, jako on se dívá na ní a bude z nich dokonalý pár. Ale to jsme odbočili, protože já se ptal první"
"Asi jsem ještě nepotkal tu pravou." hlesl nakonec. "Mezi tou spoustou holek?" nechápal jsem. "Možná tu vlastně je někdo, koho mám rád, ale to je asi nemožný..."
V tu chvíli jsem už ale byl na půl cesty do kuchyně pro mou pravidelnou dávku ramenu. Byl jsem vážně nechápavej idiot. Vrátil jsem se se dvěma porcemi, aby mu to nebylo líto, ale Sasuke se najednou zvedl a začal nervózně pochodovat po místnosti.
"Víš, předtím jsem říkal, že tu je někdo, koho mám rád, ale že je to asi nemožný. Jenže já už to v sobě prostě nemůžu dýl dusit. Já..." zakoktal se. "Sakra, a teď nedokážu pokračovat." skryl si obličej v dlaních.
A já si najednou plně uvědomil to, co jsem si měl uvědomit už dávno. Přistoupil jsem k němu a než stačil začít novou větu, políbil jsem ho. Instinktivně se ke mně přitiskl, stáli jsme tam snad celou věčnost.
"Miluju tě už hrozně dlouho, ale bál jsem se, že to nemůžeš nikdy opětovat. Promiň mi, že jsem nedokázal nic říct." dostal jsem ze sebe, když jsme se od sebe konečně odtrhli.
Tím začala nová epizoda našeho společného života. Trochu jsme se báli reakce okolí, ale všichni byli skvělí. Sakura nám řekla, že kdybychom to konečně nedali dohromady, musela by nás k tomu dokopat sama. Kakashi zpoza knížky broukl "No konečně." a Tsunade zase se smíchem poznamenala, že odteď nás bude muset všude posílat společně. Byl to skvělý čas. Hodně jsme trénovali a tým ve složení Sakura, Kakashi, Sasuke a já se stal známým a obávaným. Často stačilo, když jsme se na bojišti jenom objevili a nepřátelé prchali. A život mezi misemi byl bláznivě krásný. Chodili jsme do kina a na procházky a celé hodiny se milovali. Štěstí nám vydrželo tři roky.
Potom se objevila zpráva, že se Uchiha Madara objevil znovu na scéně a za sebou má sílu sedmi bijuu. Ve světě vypukla válka. Jako jeden ze dvou jinjuuriki jsem byl v permanentním nasazení a hlavní zásluhu na tom měl ten pošahanej Hachibi Killer Bee, kterej mě naučil s Liškou vycházet. Náš tým byl vlastně pořád v největším nebezpečí. Jednak jsme byli nejlepší a hlavně, Madara šel vlastně jenom po mě. Finální bitva mezi mnou a nejstarším Uchihou začala osm měsíců od začátku války. Trvala nekonečně dlouho a já cítil, že už jsme oba na pokraji sil. A v tu chvíli, díky obrovské podpoře vesnice, přátel a mojí největší lásky, jsem posbíral zbytek mojí i Kyuubiho chakry a stvořil dokonalý ultimativní Rasengan. Madara věděl, že už mě nemůže zasáhnout, že během pár vteřin zemře, a tak udělal něco, co nikdo nečekal. Poslední sílu vložil do ohnivého jutsu a zasáhl jím zcela nepřipraveného Sasukeho.
Jako ve zpomaleném filmu jsem sledoval, jak se hroutí k zemi. Moje tělo se samo pohnulo a já ho stačil zachytit ještě ve vzduchu. Dopadl jsem do trávy, jeho hlavu na klíně. Usmíval se na mě. "Tolik tě miluju Naruto. A za všechno ti moc děkuju. Ale jedno mi slib, nesmíš zůstat sám." řekl s posledním výdechem. A já křičel. Svíral jsem ho v náručí a řval. Chakra, která ze mě nekontrolovaně proudila rozcupovala Madarovo tělo na kousíčky a já pořád řval. Někdo se mi snažil Sasukeho vzít, ale málem jsem ho taky zabil. Až potom jsem u ucha zaslechl zničený, ale přesto pevný hlas a známý hlas. "Nech ho jít Naruto. Je čas." Sakura, jediný člověk, kterého jsem v tu chvíli mohl poslechnout.
Na pohřeb jsem nešel, neunesl bych to. Ale potom jsem trávil u jeho hrobu skoro veškerý čas. Bábi mi dala tři měsíce na zotavení a pak jsem znovu nastoupil na mise. Naštěstí, protože hrozilo, že zešílím. Pomalu jsem se dával dohromady, ale ani Vánoce u Sakury a Gaary, ani moje narozeniny u Kiby a Hinaty mi nevzali ten nesnesitelný pocit samoty. Když se dva roky od Sasukeho smrti dohadovaly Tsunade s Ino kdo se mě tentokrát ujme na Vánoce, chtěl jsem raději zmizet pryč. Ale potom přišla nabídka, kterou bylo těžké odmítnout. Ve schránce jsem našel vzkaz, který zněl zhruba takto.
Ahoj Naruto, nevím, jestli se Ti letos chce zase u někoho
předstírat jak si užíváš svátky a není Ti smutno. Na
Vánoce by ale nikdo neměl být sám, a tak jsem myslel,
že bychom je mohli strávit společně. Dáme si dobrou
večeři, trochu se opijeme, ale hlavně si nebudeme na nic
hrát. Tak kdybys chtěl, stav se u mě kolem 8.
Kakashi
A tak jsem 24. prosince večer stál před malým domkem s lahví saké v ruce a váhal, jestli ještě neutéct. Nakonec jsem zazvonil a otevřít mi přišel můj rozesmátý bývalý sensei. Hned mezi dveřmi mi nabídl tykání a já s radostí přijal. Od Sasukeho smrti to byly ty nejkrásnější Vánoce. Večeřeli jsme ramen, popíjeli víno, viděli jsme filmy, na které jindy nebyl čas, a hlavně jsme si hodně povídali. Na rozdíl od ostatních se Kakashi nevyhýbal tématu Sasuke a já měl konečně možnost si o něm s někým promluvit. Najednou bylo půl čtvrté ráno a já byl příliš opilý, abych šel domů. Kakashi mi nabídl zůstat u něj, ustlal mi na gauči a já byl vděčný. Zůstal jsem ještě týden. Pak mi koupil novou postel a zařídil druhý pokoj. Dva staří mládenci pod jednou střechou.
Konečně jsem se úplně vzpamatoval. Podnikali jsme s Kakashim společné mise, jezdili na výlety a skvěle se bavili. Nikdy jsem si jako malý genin nedokázal představit, že by ten odtažitý člověk bez citů mohl být tak milý a zábavný. Přes tu bolest ze ztráty jsem zapomněl, jak je skvělé mít nejlepšího přítele.
Pak jsem jednou přišel ze samostatné mise o něco dřív, než se plánovalo. Chtěl jsem Kakashiho překvapit, a tak jsem se dovnitř skoro vplížil. Zastihl jsem ho v obýváku. Z přehrávače zněla pomalá hudba a on seděl na zemi, zády opřený o pohovku a oči upíral na fotku na krbové římse. Byla to jedna z našich málo společných, stáli jsme u vodopádu a já ho objímal kolem ramen. Pak jsem si všiml zvláštního lesku v Kakashiho očích a raději se vrátil ven. Když jsem vešel podruhé, hlasitě jsem za sebou bouchl dveřmi. Kakashi byl v mžiku v chodbě a vesele mě vítal. Ten lesk zmizel, ale já nad ním pořád přemýšlel.
Když mi šel dát večer dobrou noc, vzal jsem ho za ruku a strhl k sobě na postel. Beze slova jsem se k němu přitulil a on mě taktéž mlčky objal. Po nějaké době, kdy už si myslel, že spím, dopadly mi na tvář mokré kapičky. "Tolik tě miluju." ozvalo se mi u ucha a následoval jemný polibek do vlasů. A já si konečně přiznal, že co se stalo jednou, může se stát i podruhé. Zvedl jsem hlavu a než stačit něco říct, přisál jsem se k jeho rtům. Během našeho prvního polibku se mi v hlavě ozval Sasukeho hlas, který vesele a s nadšením řekl to samé, co kdysi Kakashi: "No konečně."
Polibek nám ale nestačil. Mysl nám zahalila touha být tomu druhému co nejblíže. Milovali jsme se drsně, hrubě a tvrdě. Nehty rozdíraly kůži a v otevřených ranách se mísila krev. V okamžiku vrcholu jsme byli jeden. A jedním jsme už zůstali.
Plní se mi všechny moje sny. Mám lidi, kteří mě uznávají, přátele, kteří mě mají rádi a Kakashiho, moji součást, moji lásku, můj život. A jako třešničku na dortu mě za měsíc jmenují Hokagem. Na Sasukeho hrobě zapaluji každý týden novou svíčku, jen už tam nechodím sám, ale ruku v ruce s tím, koho miluji.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 terkic terkic | Web | 31. ledna 2010 v 16:22 | Reagovat

to bylo nádherný:-) hrozně mě to dojalo:)

2 BlackCat BlackCat | 31. ledna 2010 v 16:41 | Reagovat

tak teď nevim co si o tom myslet... je to absolutně úžasný. dokonalý. ale strašně smutný...:-( chudák Sasuke...

3 Ebika Ebika | E-mail | Web | 31. ledna 2010 v 19:19 | Reagovat

Moc hezká povídka :-D Hele přiznávám se, že jsem čekala, že se po Sasukeho smrti pokusí picnout*ach to moje dramatické myšlení*A nakonec tohle naprosto si mi vyrazila dech ;-)

4 Jana Jana | Web | 1. února 2010 v 17:11 | Reagovat

nádherně romantický

5 kamagra kopen kamagra kopen | E-mail | Web | 29. ledna 2019 v 16:43 | Reagovat

I enjoy reading through your web site. Appreciate it!
kamagra oral jelly australia
<a href=http://kamagra-oral-jellies.com/>kamagra oral jelly at walgreens </a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama