Neschopen pohybu jsem se díval, jak se ke mně pomalu naklání. Srdce mi bušilo jako splašené a dýchalo se mi opravdu špatně. Jeho rty se dotkly mých a já ho nechal, ať si dělá, co chce. Neměl jsem sílu jej od sebe odtrhnout a ani se zapojit. Byl jsem jako socha, byl jsem totálně mimo a jediné na co jsem se zmohl, byly rozšířené zorničky mých očí. "Vzchop se," přikazoval jsem si v duchu, ale bylo mi to prd platné. Rukou mi zajel pod košili, a když už jsem chtěl konečně zareagovat, dostalo se mi vysvobození v podobě nějakého kluka, který si přišel na záchody ulevit. Myslím, že tam vešel i přes varování ostatních spolužáků, které předtím Sasuke svým vstupem a ledovým pohledem vyhnal. Uchiha se stáhl, poupravil mi košili a ležérně se opřel vedle mě o stěnu, jakoby se nic nestalo. Doslova propaloval nebohého, podle mě druháka nevraživým a netrpělivým pohledem. Kdyby mě nedržel za rameno, asi bych využil šance a zbaběle bych zdrhnul.
Sasuke:
Sice mě netěšilo, že se Naruto nepřidal, ale na druhou stranu se ani nebránil, což bylo pozitivní. Když už jsem mu zajel rukou pod košili, cítil jsem, jak mírně ztuhnul. Byl bych pokračoval, dokud by nějak nezareagoval, ale dovnitř vtrhl nějaký skrček. Opřel jsem se o stěnu vedle Naruta a pro jistotu ho držel za rameno, aby se mi nerozhodl někam utéct, chtěl jsem s ním mluvit. Když kluk konečně dokončil svou potřebu, otočil jsem se na něj a zadíval se mu do očí. Mlčel a já nevěděl co říct.
"Slyšel jsi dobře," řekl nakonec a já překvapeně zamrkal. Nečekal jsem to, myslel jsem, že bude zapírat, ale já nebyl takovej blbec a on zřejmě pochopil, že by to nemělo cenu.
"Tak proč mě od sebe odháníš? Tak moc se vehementně bráníš?" zeptal jsem se a trochu ho na sebe natiskl, opět ztuhl, ale dál se mi odvážně díval do očí.
"Protože mám strach," povzdychl si.
"Strach?" nechápal jsem. "Strach z čeho?"
"Nevím, jestli ti můžu věřit Sasuke, neznám tě, jediné co vím, je, že jsi nevyzpytatelný. Uháníš mě a přitom se netajíš jinými. Nechci si s tebou něco začít a dozvědět se, že jsem jen další na tvém už tak dlouhém seznamu lidí pro pobavení," odvětil mi a protočil oči v sloup. I přesto jak to klidně řekl, jsem poznal, že rozhodně klidný není, a že muselo být těžké přiznat se. A dlouhý seznam? Za co mě to kruci má? No možná krátký nebyl, ale zas tak dlouhý taky ne.
"Když nemám závazek, můžu si také volně žít. Naruto věř mi, že nikoho jsem tak dlouho neuháněl jako tebe," objasnil jsem mu.
"Jen proto, že jsem pro tebe výzva Sasuke. Co by se stalo, kdybych se s tebou vyspal a ty si svého cíle dosáhl?" zeptal se mě.
"To by záleželo na tom, jak dobrý bys byl," zažertoval jsem, ale ihned jsem pochopil, že to byla chyba. Naruto se zamračil.
"Tak vidíš," odvětil chladně a odstrčil mě od sebe.
"Naruto počkej, to byl jen vtip," řekl jsem a chytil ho za ruku, protože se chystal odejít.
"Jsi blbec," prskl a snažil se mi ze sevření vykroutit.
"Ale blbec, kterého miluješ," připomněl jsem mu a znovu si ho přitáhl k sobě.
"Asi budu své city muset hodně přehodnotit," řekl bojovně a znovu se pokusil ode mě dostat dál.
"Ale no tak," řekl jsem uklidňujícím hlasem a svou dlaň položil na jeho tvář. Vzájemně jsme se měřili pohledy, dokud jsem se k němu opět svým obličejem nepřiblížil tak, že se naše nosy dotýkaly, a nakonec nepropojil naše rty v polibku.
Naruto:
Ještě chvíli jsem se bránil pokušení zapojit se, ale prohrál jsem. Objal jsem ho kolem krku, víc se na něj natiskl a polibky mu začal oplácet. Byl jsem jako v sedmém nebi. Věděl jsem, že Sasuke musí umět moc dobře líbat, ale že to bude, až tak skvělé to jsem si nemyslel. "Jaký by byl asi v posteli?" problesklo mi hlavou a já měl chuť si za tu myšlenku nafackovat.
"Asi jsem se musel zbláznit," povzdychl jsem si nahlas, když jsme se od sebe odtrhli. Sasuke se jen pousmál a za ruku mě vytáhl ze záchodů ven. Na hodinu zazvonilo už před deseti minutami, ale to nám mělo být zřejmě fuk. Se zaťukáním jsme vešli i s omluvou do třídy, přičemž nikomu neunikl pohled na naše spojené ruce.
Po dobu hodiny japonštiny jsem si přál, aby za žádnou cenu neskončila, to bude zase otázek a dotírání. Bál jsem se byť jen pohledem zavadit o Sasukeho fanynky, myslím, že až se mnou skončí, nebude mě něco, jako jsou otázky a dotírání trápit.
O přestávce jsem se rychle ze třídy vypařil a zadýchaně za sebou zavřel dveře knihovny.
"Naruto, co ty tu děláš?" zeptal se mě překvapeně Itachi.
Itachi:
Slyšel jsem zabouchnout dveře, a tak jsem se šel podívat, kdo to k nám zavítal. Spatřil jsem zadýchaného Naruta.
"Naruto, co ty tu děláš?" zeptal jsem se ho překvapeně, nikdy do knihovny během přestávek nechodil, vždy chodil před a po vyučování.
"Líbal jsem se Sasukem na záchodech a teď spolu tak nějak asi chodíme," vyhrkl a posadil se na židli u jednoho ze stolů. Když jsem slyšel, co řekl, bodlo mě z toho u srdce. I když jsem si tuhle chvíli tolikrát představil, tolikrát si řekl tuhle jeho větu, teda se záchody jsem doopravdy nepočítal, stejně mě to bolelo. Tolikrát jsem si zakázal na něj myslet, ale přesto jsem se svých myšlenek na něj nedokázal zbavit.
"A v čem je problém?" zeptal jsem se vyrovnaně, i když jsem se tak vůbec necítil.
"Copak jsi mě neslyšel?" zamrkal překvapeně. "Líbal jsem se Sasukem, s tím co je tvůj bratr, nehorázně mi leze na nervy, a i přesto ho miluju. Jeho fanynky mě utrápí nejdřív svými otázkami, a pak mě zabijou," povzdychl si a já se prostě neubránil smíchu. "Héj, čemu se jako směješ?" zeptal se mě dotčeně a nafoukl tváře.
"P-promiň, ale to, to je to, co tě trápí?" vydal jsem ze sebe skrz smích. "Neboj, on si tě pohlídá," řekl jsem a při zmínce o něm se mi podařilo uklidnit. Na to jak jsem svého malého bratříčka měl rád, teď jsem ho začínal nenávidět. Nechal jsem se plně pohltit závistí. To blonďaté stvoření jsem doopravdy miloval, a i když jsem mu chtěl popřát hodně štěstí a chtěl jen, aby byl šťastný, nedokázal jsem se smířit s myšlenkou, že to právě můj bratr je ten, koho Naruto miluje.
"Itachi, tak dlouho jsem mu dokázal vzdorovat a teď mu podlehnu, chjo, co mám dělat?" povzdychl si a svezl se po židli víc dolů, jakoby si přál zmenšit se, nebo být neviditelný.
Než jsem mu na to však stačil cokoliv odpovědět, utišit ho, či poradit, vešel do místnosti další člověk. Nebyl jím nikdo jiný, než můj mladší bratr, který se v knihovně ukázal tak maximálně kvůli projektům do školy či, aby mi oznámil, že na něho nemám čekat s večeří, nebo něco podobného. Tentokrát tu byl ale z úplně jiného důvodu. Pravý důvod jeho návštěvy měl blonďaté vlasy, nesmírně krásné oči a sladký úsměv, a právě seděl na jedné z židliček a upíral na něj své modré studánky.
Sasuke:
"Tak tady jsi," mírně jsem se pousmál, přistoupil k němu a políbil jsem ho. Byl trochu zaskočený. Vytáhl jsem ho na nohy, sám se posadil, jeho si vysadil na klín a objal ho kolem ramen. "Ahoj brácho," pozdravil jsem Itachiho a v duchu se bavil nad jeho žárlivostí. Sice ji nedával nijak najevo, Itachi byl mistr ve skrývání svých pocitů, ani já na něj neměl, ale moc dobře jsem věděl, že teď v duchu zuří, nebo minimálně závidí.
"Ahoj Sasuke, co tě sem přivádí?" zeptal se s povytaženým obočím mile a já se nad tím musel ušklíbnout.
"Hledal jsem svého přítele, nějak se mi zatoulal," pokrčil jsem rameny a lípl Narutovi pusu na tvář. Tipuju, že jeho tvář musela nabrat krásný odstín červené. "Tušil jsem, že bude tady, když má tak rád knihy, jen netuším, proč se schovává," řekl jsem naoko zamyšleně a přitáhl si ho k sobě do náručí.
"No, já vás tu nechám chvíli o samotě, zřejmě potřebujete soukromí," odvětil Itachi a zmizel za nějakým z regálů.
"Tak proč jsi tak rychle zmizel ze třídy?" zeptal jsem se ho a položil si hlavu na jeho rameno.
"Zůstat tam s těmi tvými fanatickými fanynkami?" odstrčil mě od sebe, postavil se a urovnal si oblečení. Ihned jsem byl na nohou a zezadu ho objal okolo pasu.
"Jsou sice trochu otravné, ale myslím, že už to nejsou jen moje fanynky," uchechtl jsem se.
"Jak to myslíš?" zeptal se zmateně.
"Tak, že jim zářila očička, když jsem celý třídě oznámil, že spolu chodíme. Pár sice popadl amok, jako například Sakuru a Ino, ale těm ostatním to přišlo roztomilé," zazubil jsem se.
"Cože jsi udělal?!" navztekal se a prudce se ke mně otočil. "Řekni, že jsem jen špatně slyšel," šťouchl do mě ukazováčkem. "Ty sebestřednej, arogantní Uchiho…" určitě by mě počastoval dalšími nadávkami, kdybych jeho ústa neumlčel polibkem. Když jsem se jakž takž jeho rtíků nabažil, přitáhl jsem si ho do silného objetí.
"Nechápu proč se tak vztekáš blonďáčku, dřív či později by se to stejně dozvěděli a já chci všem dát najevo, že teď patříš jenom mně," zašeptal jsem mu do ucha a koutkem oka jsem se zadíval k jednomu z regálů s knihami, za kterým jsem tušil Itachiho.





Božííí... Chudinka Itachi- ae já mu budu fandit.