1.Část: Naruto a Itachi
Stál jsem před dřevěnými dubovými dveřmi, které byly přesně v jejich polovině prosklené, a nad nimiž se tkvěl nápis "knihovna". Nakoukl jsem okýnkem dovnitř a zamával černovlasému muži, který se podíval mým směrem. S úsměvem zlehka zdvihl ruku a můj pozdrav oplatil. Vstoupil jsem dovnitř a ihned si to zamířil k němu. Bylo kolem sedmé ráno, čas, kdy si většina studentů této školy doma teprve dopřává snídani, či si chystá tašku na dnešní vyučování. Já však stál zde, v místnosti, kterou mám nejraději, s osobou, která je mi velice blízká a můžu se jí svěřit se vším, s osobou, která je jednou z mých nejbližších přátel.
"Ahoj Itachi," pozdravil jsem ho s úsměvem a posunul si o kousek své brýle s černými obroučkami. Měl jsem je pouze na čtení, ale tak nějak jsem si na ně zvykl a moc je nesundával.
"Ahoj Naruto, jdeš si pro nějakou knížku?" zeptal se mě svým sametovým hlasem a já kývnul na souhlas.
"Doporučíš mi zase nějakou, nebo si mám tentokrát vybrat sám?" zeptal jsem se a nahodil nevinný kukuč tvora v nesnázích. Itachi měl, co se týče knih skvělý vkus a jeho rady k četbě byly k nezaplacení. I když jsem nějaký žánr neměl rád, vždy našel knížku, kterou jsem si zamiloval, i když byla v tom stylu napsaná. Přes knížky k zamyšlení ke knížkám s milostným příběhem, či hororovou tématikou, vše, co vybral, mě vždy nadchlo a vtáhlo do svého světa.
Zastrčil si uvolněný pramínek svých havraních vlasů za ucho, sundal si své červené brýle a jednu z nožiček si vložil zamyšleně do svých úst.
Asi dvacet minut před začátkem vyučování jsem vycházel z knihovny s černou, trochu tlustší knihou v ruce ven, a mířil jsem si to do své třídy. Tentokrát jsem si nesl hororový příběh o starším obchodníkovi jménem Leland Gaunt, který se přistěhoval do malého městečka Castle rocku a prodejem svých věcí způsobil nenáhlou změnu a pozdvižení, dosud celkem poklidného života místních lidí.
Posadil jsem se do své lavice, která se nacházela jako poslední u okna. Na to, že jsem se nikdy moc neučil a o hodinách se spíše zabýval četbou nebo koukáním z okna, než posloucháním výkladu senseie, měl jsem výborné známky a skvělý průměr. Otevřel jsem knihu na první stránce a začal číst.
"Ale no tak Usurantonkachi, další z těch tvých knížek?" ozval se přede mnou velice známý hlas a než jsem se nadál, má nedávno půjčená kniha se nacházela ve vzduchu, přesněji v rukou Sasukeho Uchihy, mladšího bratra Itachiho. "Nezbytné věci," přečetl si název knihy, otočil jí a začal pročítat její stručný obsah na zadním obalu. "Hm, zajímavé," řekl a položil knížku zpět na lavici. Chňapl jsem po ní a přitáhl si jí k sobě blíž.
"Co chceš?" povzdychl jsem si a zadíval se do jeho onyxových očí. Byli si s Itachim tak podobní a přesto bylo jejich chování a zájmy tak rozdílné.
"Co kdybys jednou přestal na chvíli číst a vyšel si se mnou někam ven?" opřel se lokty o mou lavici a svůdně na mě mrkl. Stále mě překvapovalo, jakou ten kluk má výdrž. Když jsem ho poprvé potkal, nikdy bych si nemyslel, že se o někoho bude snažit. Byl a vlastně stále to je jen nafoukaný kluk, který dostane to, co zrovna chce. Školní idol, po kterém touží dívky různých věkových kategorií, a které by pro svého boha udělaly cokoliv.
"Sasuke říká ti vůbec něco slovo ne? Kolikrát ti ho budu ještě opakovat?" zeptal jsem se a protočil oči v sloup. Přiznávám, ve skutečnosti jsem již chtěl tolikrát říct ano a zkusit s ním byť jen na jedno rande jít, ale děsil jsem se toho, že vlastně cítím něco k někomu, kdo je jedním z těch lidí, které jsem nikdy neměl rád. Namachrovaný, bez zájmu o cokoliv, chladný a vždy vyrovnaný.
"Abych pravdu řekl, tohle slovo ve svém slovníku nemám," jeho rty se protáhly do mírného úšklebku, další věc, kterou jsem na něm nesnášel, a držel své nervy na uzdě. S ním mi prostě ulítly více než snadno. Stačila maličkost a já měl vždycky chuť mu vrazit.
"Tak si ho konečně do toho svého slovníčku omezeného výběru slov zapiš. Víš, není to vůbec těžké, to zvládneš Sasuke, jsou to jen dvě obyčejná písmenka N a E," pokrčil jsem s nevinným kukučem rameny.
Uchiha se uchechtl a naklonil se ke mně blíž, tak, že jsem mohl cítit jeho horký dech a jeho oči mě propalovaly silněji.
"Stejně vím, že mi odoláváš jen stěží, je jen otázkou času, kdy si to konečně přiznáš," zašeptal s potěšeným a pobaveným úsměvem, odtáhl se, a pak, jakoby nic, odešel se zvoněním a s rukama v kapsách ke své lavici.
"Co si o sobě vůbec myslí? Taková povýšenost, takové sebevědomí, já ho snad zaškrtím, idiot, baka, baka, baka!" rázoval jsem si to po vyprázdněné knihovně stále dokola a měl nesnesitelnou touhu chytit toho černovlasýho kluka pod krkem a prohodit ho ven oknem. Nesnášel jsem, když měl Sasuke pravdu a ještě víc jsem nesnášel, když mi to s takovou samozřejmostí a tím typickým arogantním hlasem a úšklebkem předhazoval.
"Copak, bratříček zase zlobil?" zeptal se mě klidně Itachi, který zrovna přitáhl náruč knih a s lehkým zaduněním je položil na stůl. Z hromádky vzal první, otevřel ji a vtiskl do ní razítko.
"Jo," odfrkl jsem si a zkřížil ruce na prsou. "Ten tvůj vykutálený bratr je arogantní blbec, baka, baka, baka!" začal jsem nanovo nadávat a Itachi mě s pobaveným úsměvem pozoroval. "Promiň," omluvil jsem se, když jsem se trochu zklidnil a poškrábal jsem se nervózně ve vlasech. "Proč nemůže být Sasuke alespoň trochu jako ty? Všechno by bylo hned snazší a on by mě tolik nevytáčel," nafoukl jsem mírně tváře a následně je vypustil s hlubokým výdechem.
"Stále tě to nepřešlo?" zeptal se mě, nepřestávajíc se usmívat.
"Co?" zpočátku jsem nepochopil. "Jo ty myslíš to, že i když ať říkám, co říkám, ať mě štve sebevíc, že ho miluju?" pozdvihl jsem obočí a on mi na to kývl. "Bohužel ne," povzdychl jsem si. "Aargh já se z toho asi brzo zblázním," plácl jsem se dlaní do čela.
Itachi:
S pobavením rýsujícím se mi na tváři jsem ho pozoroval. Nemohl jsem uvěřit, že tenhle člověk přede mnou je jindy tak inteligentní, protože teď se tak rozhodně nechoval. Měl svou typickou stránku, která se nechala jednoduše vyprovokovat, a musím podotknout, že mistrem v tomto oboru byl můj bratr. Naruto byl někdo, kdo mě každý den ohromoval a kdo každý můj den tak nějak rozzářil. Byl chodícím sluncem, které dokázalo na mé tváři vykouzlit pokaždé úsměv. Ať už se smál, dělal šílené věci, nebo nadával, byl to prostě on a vše co udělal, dávalo důvod se alespoň usmívat. Jeho energie byla snad nekonečná a jeho touha žít a ze života se radovat, byla snad větší než u kohokoliv jiného. Žárlil jsem na svého bratra, protože se mu podařilo ukrást z něho to nejdůležitější, jeho srdce. I když jsem tam měl své místo, za které jsem byl rád, přál jsem si, abych byl na Sasukeho místě. Naruto k mé smůle nikdy mé city nezaznamenal a já se o to už ani nepokoušel, nemělo by to cenu. A tak každý den vídám toho blonďatého nezbedu alespoň zde v knihovně, kde mu naslouchám a můžu si alespoň na chvilku ukrást jeho čas a pozornost jenom pro sebe.
"Itachi ty jsi duchem mimo," vyčetl mi dotčeně a já se na něj zadíval omluvným pohledem.
"Promiň, trochu jsem se zatoulal ve svých myšlenkách," mírně jsem se pousmál a mrkl na něj. Pak jsem vstal a vzal jsem orazítkované knihy ze stolu, abych je mohl uklidit. Když jsem se vrátil, byl už u dveří.
"Tak zase zítra Itachi, už musím jít," zamával mi a už byl fuč.
"Budu se těšit," dodal jsem do ticha místnosti, ve které jsem zbyl už jen já se svými myšlenkami. Smířený s tím, že ten blonďatý kluk, bude navždy jen mým přítelem.





Tak to bylo ohromně zajínavé. Láká mě, co bude dál. Kdo asi získá Naruta. Nechám se překvapit.

Honem další kapitolku. Dík.