Stál jsem za dveřmi knihovny, kam jsem ho zahlédl jít. Rozhodl jsem se na něho počkat a znovu se pokusit toho blonďáka získat. Mohl jsem mít kohokoliv na této škole, stačilo jen projevit sebemenší zájem a ten dotyčný člověk by mi padl k nohám, ale on ne. Sebejistě jsem mohl tvrdit, že nejsem Uzumakimu lhostejný, ale on se tak vehementně bránil, tak moc mi předhazoval mé chyby a to, ještě spolu s jeho vzhledem, mě podněcovalo k větší touze dostat ho. Donutit ho přiznat se.
Míjely mě skupinky studentů vycházející z místnosti plné knih, ale Naruta jsem mezi nimi nezahlédl. Po chvilce jsem uslyšel, jak nadává a ihned mi došlo, že je to směřované na mou osobu. S pobaveným úsměvem na tváři jsem poslouchal jeho nadávky. Nemůžu popřít, že mě vždy pobavilo, když se vztekal, navíc s těmi zrudlými tvářemi a nahněvaným pohledem byl doopravdy roztomilý.
O chvilku později jsem zaslechl i hlas svého staršího bratra. Trávil s ním tolik času, znal Narutova tajemství a já tam toužil být přinejmenším s nimi, aby veškerou svou pozornost ten blonďák věnoval mě a Itachi žárlil. Moc dobře jsem věděl, co k němu cítí, toho by si nevšiml jen slepý, nebo zřejmě Uzumaki. Pak jsem však zaslechl něco, co mě velice upoutalo a vykouzlilo na mé tváři potěšený úsměv.
"Stále tě to nepřešlo?" ptal se ho můj bratr a já netušil, na co tím naráží, odpovědi se mi však velice brzy dostalo a to v opravdu potěšující formě.
"Co?" zeptal se Naruto a na chvíli se odmlčel. Jo ty myslíš to, že i když ať říkám, co říkám, ať mě štve sebevíc, že ho miluju?" tahle věta mě opravdu mile překvapila. "Bohužel ne," zaslechl jsem jeho povzdech a věděl jsem, že mám vyhráno.
"Já to věděl," pomyslel jsem vítězně a poslouchal dál, co z něj ještě vypadne a dá to tak nevědomky poslechnout i mě.
"Aargh já se z toho asi brzo zblázním," vyhrkl a můj úsměv se ještě víc rozšířil. Chvíli tam ještě něco vykládal a najednou bylo na malou chvíli ticho. Na řadě byl můj bratr, který mu měl odpovědět, ale on z nějakého důvodu mlčel.
"Itachi ty jsi duchem mimo," vyčetl mu a hned na to se ozvala bratrova omluva.
Když jsem zaslechl zavrzání odsunující se židle a následné kroky vedoucí ke dveřím, odpíchl jsem se spěšně od stěny a rychlými kroky se vydal prázdnými chodbami pryč ze školy.
Když jsem se dostal domů, vytáhl jsem si z ledničky plechovku s limonádou, posadil se ke stolu a notnou dávku z ní usrkl.
"Dnešek se opravdu vydařil. Teď už mě nepřesvědčíš o své lhostejnosti ke mně Usurantonkachi," zašeptal jsem do ticha dosud prázdného domu a s koutky úst protaženými do mírného úsměvu jsem se rozvalil pohodlněji na židli.
Naruto:
Když jsem vyšel z knihovny na chodbu a zavřel za sebou dveře, na chvíli jsem se zarazil. Přepadl mě pocit, jakoby tu celou tu dobu než jsem přišel, někdo byl. Zavrtěl jsem nad svou paranoiou hlavou, strčil ruce do kapes svých béžových pláťáků a vydal jsem se ven ze školy.
Byl opravdu krásný slunečný den. Byl začátek školního roku a stále přetrvávalo dosud nevyprchané letní počasí. Možná, že se trochu ochladilo, ale stále nenastala má oblíbená atmosféra způsobená spadaným listím, podzimním větříkem, pročištěným vzduchem a teplotou do dvaceti stupňů. Mé myšlenky se toulaly někde ve ztracenu, vlastně žádné nebyly. V mé hlavě bylo prázdno a jediné na co jsem se těšil, bylo, až si přečtu tu knihu, co mi dnes Itachi půjčil.
Když jsem si uvařil a snědl můj oblíbený rámen, zamířil jsem si to do svého pokoje. Z tašky jsem vytáhl knížku a i s ní jsem si lehl na postel. Prvními stránkami jsem se opravdu jen stěží prokousával. Byl bych si snad i pomyslel, že Itachiho vkus se vytratil neznámo kam, kdybych nevěděl, že prvních sto stránek od onoho autora nebývá záživných nikdy. Jen vždy dávaly informace důležité pro děj.
Ležel jsem nad knížkou až do večera, dokud se můj žaludek nedožadoval pozornosti hlasitým kručením. Zvedl jsem se tedy a sešel dolů do kuchyně. Na ledničce jsem si všiml připevněného vzkazu. Byl od mamky a psalo se v něm, že šli na večeři. Opět jsem ani nepostřehl, že byli byť jen na chvilku doma. Asi bych se měl konečně taky zajímat o něco jiného, než jen o příběhy z knížek, ale když já si nemohl pomoct, byl jsem na příbězích závislí a jediné, co mě z příběhů vždy vytrhlo, byl můj nejlepší přítel Neji, a nebo Itachi, který potřeboval s něčím pomoct, nebo si jen tak popovídat.
Druhý den probíhalo všechno tak nějak stejně jako vždycky. Ráno jsem se stavil v knihovně, kde jsem se bavil s Itachim, potom jsem se setkal o přestávce se svým nejlepším přítelem, který byl pro mě stejně tak důležitý jako Itachi a jinak jsem kromě pár napsaných písemek opět četl. Musím podotknout, že jsem se konečně dostal do záživného děje a jedenáctiletý kluk Bryan Rusk se stal prvním zákazníkem Lelanda Gaunta. Z dalšího čtení mě vytrhl opět ten zatracený Sasuke, a to zrovna ve chvíli, když to začínalo být ještě víc napínavé.
Sasuke:
Den jako každý jiný. Ať se hnu, kam se hnu, nebo ať jenom sedím na místě, jsem obklopený těmi pitomými slepicemi a naiivními kluky toužícími po mé pozornosti. Okázale jsem je ignoroval a to co říkali, mi lezlo jedním uchem dovnitř a jedním ven. Můj pohled byl zaměřený na poslední lavici u okna, kde seděl jeden blonďatý kluk, který se stal objektem mé touhy. Opět byl začtený do nějaké té své knížky, kterou mu doporučil můj bratr. Rozhodl jsem se ho vyrušit, a tak jsem vstal a přešel k němu. Zaměřily se na mě ublížené pohledy všech mých fanynek a fanoušků a dívali se, kam že to vlastně jdu.
Došel jsem až k němu a neslušně hleděl přes jeho rameno do rozevřené knihy. Nějakej kluk v té knížce právě házel bláto na čistá prostěradla nějaké své sousedky.
"Co chceš?" povzdychl si ne moc přívětivým hlasem, zaklapl knížku a otočil se ke mně.
"Pojď se mnou na chvíli ven," zašeptal jsem mu těsně u ucha a na tváři mi naběhl lehký pobavený úsměv, když jsem jasně pocítil, jak se mírně zachvěl.
"A proč bych to měl jako dělat?" odsekl, ale to už jsem ho se slovy: "Prostě pojď," chytil za ruku a suveréně ho táhl ze třídy ven, doprovázen zvědavými pohledy a jeho nadávkami.
Naruto:
Za mých protestů a chabých pokusů dostat se z jeho sevření, mě dotáhl až na chlapecké záchody. Vrhl na přítomné kluky zamračeným dosti ledovým pohledem. Ti si raději co nejrychleji zapnuli poklopce a raději vypadli pryč.
"Tak už mě konečně pusť!" vyhrkl jsem nevrle a konečně se mu vytrhl. "Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to má jako znamenat?" zamračil jsem se a zkřížil si ruce na prsou. Pousmál se a začal se ke mně přibližovat s pohledem, který nevěštil nic dobrého. Začal jsem couvat a k mé smůle jsem se zarazil až o stěnu. Ušklíbl se a opřel se rukama o stěnu tak, že mi zablokoval jakoukoliv šanci na útěk.
"Řekni Naruto, co pro tebe znamenám?" zeptal se a byl svým obličejem těsně u toho mého.
Zadíval jsem se na něj překvapeným a hlavně nechápavým pohledem.
"Kam tím kruci směřuje?" pomyslel jsem si a zadíval se mu zpříma do očí, což mě stálo hodně psychické síly. "Co bys pro mě měl jako znamenat? Možná jen otravnou arogantní osobu, u které si jen přeju, aby mi dala konečně pokoj," snažil jsem se, aby to znělo doopravdy lhostejně a sám sebe jsem překvapoval, jak umím lhát, protože tohle byla největší lež, kterou jsem kdy řekl.
"Lžeš Naruto," řekl Sasuke s milým úsměvem, který mě odzbrojil, a zakroutil lehce hlavou v záporném gestu. "Vím to Naruto, včera jsem vás slyšel," zašeptal mi těsně u ucha a já se pod tou blízkostí, sametovým tichým hlasem a pod tím co mi řekl, opět s vytřeštěnýma očima zachvěl.





Ahoj, chceš mít upe mega návštěvnost?? Tak klikni na můj web a můžeš mít online třeba i 80 000!!