"Pokud vím, tak je to i můj dům, takže se nemusím vždycky hlásit a ne, nejedu ti ho vrátit. Naruto je svobodný člověk, na stejné společenské úrovni jako ty a já," odvětil mu klidným hlasem.
"Protože jsem ztratil paměť, nic kromě svého jména jsem neznal." Vložil se do toho i Naruto.
"V tom případě přijmi mou omluvu." Hluboce se mu poklonil. Před půl rokem se velice rozzuřil, když zjistil, že jeho otrok zmizel, že mu musel utéct s jeho vlastním bratrem a teď? Zjistil, že Naruto nikdy otrokem nebyl a musí se mu omlouvat. Jaká to potupa pro jeho pýchu.
"Omluva se přijímá," odvětil Naruto.
"Všiml sis, jak se Sasuke po celou dobu naší návštěvy tvářil? Vypadal, jakoby snědl citron."
"Jo, myslím, že na tohle nikdy nezapomene," odvětil pobaveně Naruto.
"A ty? Budeš někdy schopný zapomenout?" Otočil se k němu Itachi.
"Nevím," povzdychl si a sklopil hlavu. "Myslím, že budu schopný své vzpomínky potlačit, ale bude to těžké, když v nejtěžších chvílích mého života si do něj vstoupil ty. Jak mám potom zapomenout na to špatné, když mě ve stejnou chvíli potkalo i to dobré? Ať už si kdykoliv vzpomenu na jedno z toho, tak tam bude i to druhé."
"A jak se cítíš teď Naruto? Jsi šťastný?"
"Když jsem po tvém boku tak ano." Zdvihl hlavu a obdařil ho jedním ze svých kouzelných úsměvů.
"Dobrá ať tedy vstoupí." Pokynul mu rukou a Sasori odešel ven.
"Sbohem Itachi." Poklonil se mu Ren. "Ještě se uvidíme." Poslala mu vzdušný polibek Akina. Pak oba sourozenci odešli a Naruto s Itachim zůstali ve stanu sami.
"Jak vidím, Uchihu jsem tu nenašel, ale přeci jen něco. Vstaň a oblékni se," přikázal mu a Naruto opatrně a pomalu odhrnul deku a postavil se. Muž si prohlédl celou jeho postavu a čekal, až se Naruto oblékne.
"Tak, a teď půjdeš se mnou," zašeptal mu s posměchem do ucha, stoupl si za něj a stále mu držel pod krkem svou katanu. Vyšli před stan, kde již čekal zbytek nepřátelských vojáků, sedící na koních.
"Vylez si." Pokynul mu hlavou na bílého koně s pozlaceným sedlem. Naruto tedy vysedl na koně a muž ho ihned následoval.
"Tak pánové, vyrážíme," křikl na ostatní a svými opratěmi popohnal svého koně k pohybu.
Když projížděli táborem, všiml si Naruto spousty mrtvých vojáků.
"Ale jak je možné, že se sem dostali tak lehce?" pomyslel si Naruto, něco mu na tom nesedělo. Jen doufal, že Itachiho také nedostali, a že je v pořádku.
Spěšně procházel kolem mrtvých těl a hledal jakoukoliv známku jeho přítomnosti. Něco mu říkalo, že je v pořádku, ale měl o něj strach, potřeboval vědět, co se tu stalo, a co se stalo jemu.
"Kapitáne," uslyšel slabý chrčivý hlas. Pozorně se zadíval na místo, odkud hlas pocházel. Spatřil mladého hnědovlasého vojáka. Ležel vedle dvou dalších mrtvých mužů a byl škaredě zraněný. Měl obrovskou ránu na břiše a z jeho úst vytékal pramínek krve.
Itachi k němu spěšně přešel a přiklekl si k němu. Sundal mu opatrně zbroj a zadíval se na velice hlubokou ránu. Roztrhl si rukáv své košile a přiložil bílou látku ke krvácející ráně.
"Liene co se tu proboha stalo?" zeptal se ho a dál se snažil alespoň malinko zastavit krvácení.
"Nepřátelské vojsko. Využilo Vaší nepřítomnosti a zaútočilo na tábor," řekl tiše.
"A Naruto?"
"Odvezli ho sebou," zasípal a začal vykašlávat krev.
"No tak Liene, ty to zvládneš, vydrž, přivedu pomoc." Uklidňoval ho Itachi, avšak Lien se jen mírně pousmál a jeho oči se již navždy zavřely. "Liene!" Zkusil s ním zatřást, ale nic. Zkusil to ještě několikrát, ale když nedostavila žádná reakce, vzdal to. Pomalu vstal a rozhlédl se kolem sebe, jestli ještě někde někdo není naživu. Ke svému zklamání zjistil, že již nikdo jiný nežije, a tak se vydal hledat zbytek své armády. Vůbec nevěděl, co bude teď dělat. Nevěděl, kde se Naruto přesně nachází a navíc by bylo šílenství vrhnout se s tak malou hrstkou proti silné přesile, jež je v nepřátelském táboře čekala.
Vjížděli na nepřátelské území. Naruto se rozhlédl kolem. Bylo zde spousty mužů, kteří se zabývali například čištěním svých zbraní, svých bot, či oplachováním svých obličejů v lavorech. Když však spatřili, že se jedna z průzkumných skupin vrací zpět, a že sebou mají zajatce, přestali se svou dosavadní činností a zvědavě je pozorovali.
Muž, co ho unesl, dal najednou pokyn k zastavení. Slezl z koně a poručil Narutovi, aby taktéž slezl. Zavedli ho do stanu, kde ho donutili pokleknout a sami se poklonili muži, který seděl na honosném vyřezávaném křesle. Naruto upřel svůj pohled na člověka, jemuž se klaněli. Byl něco kolem čtyřiceti let, měl dlouhé hnědé rozcuchané vlasy a hnědé pronikavé oči.
"Podejte hlášení," přikázal onomu únosci tvrdým hlasem, ze kterého vycházel respekt, vlastně co jiného čekat od člověka, jenž je velitelem?
"Dostali jsme se do tábora a všechny v něm pobili, jak jste nám přikázal. Uchiha Itachi se mezi nimi bohužel nenacházel, vydal se na průzkum se svou skupinou. Ale…" Zarazil se a chytil Naruta pevně za rameno takovou silou, že blonďáček sykl bolestí. "…našli jsme v jeho stanu tohohle kluka."
Jejich velitel se postavil a přešel k nim. Sevřel palcem a ukazováčkem Narutovu bradu a donutil ho vzhlédnout.
"Ale, copak to tu máme, vypadá to na malého andílka. Moc hezká tvářička," řekl s úšklebkem a blonďáček se vzdorovitě zamračil. "Co s ním," zamyslel se nahlas. "K ničemu ho nepotřebujeme, zabít." Luskl prsty na jednoho ze svých vojáků, který přistoupil k Narutovi a začal vytahovat svou katanu z pochvy.
"To bych být vámi nedělal," ozval se Narutovi povědomí hlas, když už se začínal smiřovat se smrtí.
"A to jako proč?" zeptal se a dal pokyn onomu vojákovi, aby chvíli posečkal.
"Protože on je zlatá žíla," řekl s úšklebkem a přešel ještě o kousek blíž. Naruto se na něj zadíval a překvapeně zamrkal. Stál tam Ren a s klidným výrazem ve tváři se bavil s velitelem.
"Zlatá žíla?" Pozdvihl tázavě obočí a zadíval se na blonďáka před sebou.
"Ano. Nejen, že je to syn Namikaze Minata, velice bohatého a vznešeného muže, ale také je to doktor a milenec Uchihy Itachiho," prozradil mu.
"Ále," řekl překvapeně s úsměvem. "Takže takhle je to. To by bylo nemilé zabít někoho takového." Ušklíbl se a znovu si prohlédl jeho tvář. "No musím uznat, že si Uchiha umí dobře vybrat." Uchechtl se.
"Tak ty jsi doktor?" zeptal se Naruta, ten však nijak nereagoval. "Jak vidím, tak je pěkně vzpurný, to se mi líbí," zasmál se a přitom pokýval hlavou. "Tak odpověz, jsi doktor nebo ne?" řekl přísně a uštědřil mu ránu do zad.
"Ano," odfrkl si jen Naruto.
"V tom případě, teď půjdeš se mnou." Vyzdvihl ho na nohy a táhl ho za ruku za sebou. Došli k dalšímu stanu a on ho strčil dovnitř. Byla tam pouze postel a na ní ležel nějaký muž. Byl dost podobný veliteli, jen vypadal mladší.
"Tohle je můj bratr Kaito. Už tři dny je na tom velice špatně a umírá. Takže se ho pokus zachránit." Postrčil ho k muži na posteli. Naruto odkryl peřinu a zadíval se na četná zranění. Dost pochyboval o tom, že ho ještě svede zachránit, možná kdyby se o to pokusil dřív, ale teď? "Budu potřebovat nějaké obvazy, nůž, čisté ručníky a vodu. Také budu potřebovat svíčku, jehlu a nit," řekl nakonec a velitel kývl hlavou. Vystrčil hlavu z vchodu stanu a přikázal nějakému ze svých vojáků, aby to všechno přinesli.
Byla to opravdu dlouhá noc a Kaito dvakrát málem zemřel, ale Narutovy šikovné ruce a vytrvalost, ho nakonec zachránili. Naruto seděl na zemi a zhluboka oddychoval. Byl unavený a vyčerpaný. Jeho oči se pomalu klížily a nakonec, ani nevěděl jak, usnul.
"Tak už jsi vzhůru?" vešel o chvilku později do jeho stanu velitel.
Naruto nijak neodpovídal, jenom se protáhl a čekal, co mu ten chlap chce.
"Chtěl jsem ti poděkovat za Kaitovu záchranu, musím říct, že zabít tě, by byla opravdu chyba a jsem rád, že jsem to neudělal."
"Mám hlad a žízeň," řekl jen drze Naruto a velitel se jen pousmál. Ten kluk byl opravdu oprsklý.
"Dobrá," uchychtl se a nechal mu přinést nějaké jídlo a vodu.
"Měl bych jít zkontrolovat vašeho bratra, nemůžu si být stoprocentně jistý, že je z toho venku," oznámil veliteli, když se najedl a vypil plný džbán vody.
"Pojď tedy za mnou." Pokynul mu a spolu se dvěma hlídajícími vojáky ho dovedl do stanu, kde ležel jeho bratr.
Naruto ho prohlédl a zkontroloval mu tep. S úsměvem zjistil, že je všechno v pořádku. Už chtěl odejít, když ho chytla čísi ruka. Otočil se zpět na svého pacienta a jeho oči se střetly s medovým pohledem, tolik odlišným, než byl ten velitelův.
"Umřel jsem snad a jsem v nebi?" zašeptal tiše a Naruto zmateně zamrkal. "Jsi snad anděl?" zeptal se jemně a Naruto se rozesmál, vysloužil si tak zmatený pohled muže ležícího na posteli.
"Ne." Zavrtěl stále s úsměvem hlavou. "Mé jméno je Uzumaki Naruto a jsem pouhý doktor."
"V jistých okamžicích možná ano." Musel připustit Naruto.
"Ty jsi mě zachránil?" zeptal se unaveně, stále se cítil vyčerpaně a blonďáček to na něm samozřejmě poznal.
"Ano, ale teď bys měl spát. Jsi ještě moc slabý, měl bys odpočívat." Vymanil se mu svou rukou a přikryl ho. Kaito tedy zavřel oči a během chvilky usnul.
"Jak je mu?" ptal se ho velitel, když Naruto vylezl ze stanu ven.
"Už je mu líp. Právě před chvílí se probral, a teď znovu spí. Měl by odpočívat a také hodně pít a jíst."
"V tom případě máš nový úkol. Budeš se o něj starat, dokud se neuzdraví. Jsi doktor, měl bys vědět nejlíp, co potřebuje." Naruto si na to jen povzdychl. Na tohle mívali sestry, ale moc dobře si uvědomoval, že tady zřejmě nemají ani jiného doktora, což bylo divné, a tak se na to musel zeptat: "A co váš místní doktor?"
"Ten už dávno zemřel i spolu s ostatním lékařským sborem. Jejich stan lehl popelem a oni v něm zůstali uvěznění," odvětil mu jakoby nic.
"Aha," řekl jen Naruto a po dohodě s velitelem se vrátil zpět ke Kaitovi do stanu. Po chvíli mu tam přinesli dva muži dřevěnou židli a stolek, a pak přišel ještě jeden, který přinesl tác s jakousi kaší a vodou. Naruto nechal položit tác na stolek a posadil se na židli, kterou přistavili blízko, ke Kaitově posteli.
"Na, ta je pro tebe." Mile se na něj usmál a podal mu onu nádhernou květinu.
"Ale za co?" zeptal se překvapeně a přičichl si k ní, měla tak omamující vůni, voněla tak sladce a podmanivě.
"Jako poděkování za můj život, že ses o mě staral, že jsi, kdo jsi," řekl a díval se mu zasněně do očí. Přisedl si k němu na postel a pohladil ho po tváři.
"Jsi tak krásný, jsi doopravdy jako anděl," povzdychl si a přiblížil se k němu blíž. Naruto ztuhnul a jen vyděšeně pozoroval, jak se k němu Kaito přibližuje svou tváří. Když už byly jejich rty jen kousek od sebe, vzpamatoval se a uhnul hlavou na stranu. Kaitovy rty se tak dotkly pouze jeho tváře.
"Co se děje?" zeptal se zmateně Kaito a překvapeně se od něj odtáhl.
"Promiň, ale tohle nejde," řekl Naruto a stále se díval do strany, jen přitom ještě sklopil hlavu.
"Ale proč?" donutil ho svým ukazováčkem na jeho tváři pootočit hlavu k sobě.
"Ty jsi hodný, milý a laskavý, což je doopravdy dobře a já si toho vážím, ale mé srdce už patří někomu jinému."
"Proč se ho nevzdáš? Neuděláš si život snazší? Nejsi se mnou? Byl bys volný," snažil se ho přesvědčit.
"Kaito, já se své lásky k němu nedokážu vzdát, a i kdyby, což je doopravdy nemožné, jsi prakticky můj nepřítel a já nehodlám zradit svou rodinu."
"A co když si tě vezmu násilím? Co když tě donutím mě milovat?"
"V tom případě bych tě nedokázal považovat už ani za přítele. A nikoho nemůžeš donutit milovat, můžeš ho maximálně donutit snášet jeho přítomnost, zvyknout si na něj, ale srdci neporučíš. Navíc nemyslím si, že bys to udělal. I přesto, že jsem tě teď odmítl a ranil tvou pýchu, myslím, že ke mně máš úctu."
"Ty snad vážně vidíš lidem do duše viď?"
Za rohem ho pobaveně sledovaly medové oči a na tváři jejich majitele přeběhl pobavený úškleb. Když byl Kaito z dohledu, ona osoba vyšla zpoza svého úkrytu jednoho ze stanů, přistoupila ke strážným a každému z nich dala plný měšec peněz, poslala je pryč a vstoupila do stanu.
"Potřebuješ ještě něco Kaito?" zeptal se blonďáček, když uslyšel kroky a vzhlédl. "Co ty tady chceš," zavrčel a zamračil se, když spatřil pravého strůjce onoho vyrušení.
"Tak Kaito-san jo?" uchychtl se. "To už ti Itachi-san nestačí? A nebo jsi chudáčka Kaita odmítl? Vypadal dost sklesle," říkal pobaveně a Naruto ho zamračeně pozoroval.
"Co po mně chceš Rene?" odfrkl si a protočil oči v sloup. Než stihl jakkoliv zareagovat, Ren po něm skočil, povalil ho na postel a ruce mu pevně tiskl k posteli.
"Dejme tomu, že to co Itachi a Kaito, chci tvé tělo. Chci cítit, jak se pode mnou prohýbáš, jak vzdycháš," zašeptal mu chlípně do ucha, a když se trochu odtáhl, olízl si rty.
"Pusť mě!" vykřikl Naruto a začal sebou házet.
"Nemá to cenu Naruto, nikdo tě neuslyší křičet, nikdo ti nepřijde na pomoc. Stráže jsou pryč." Bavil se nad Narutovou bezmocí. Blonďáček to však nehodlával jen tak vzdát, a tak se stále snažil dostat z jeho sevření.
"Ale no tak Naruto, uklidni se. Bude se ti to líbit, vždyť to pro tebe nemůže být takový problém. Nejsem první a určitě nebudu ani poslední. Máš už zkušenosti s tím, dělat děvku," říkal posměšně a začal ho líbat na krku, přitom mu rukou zajel pod bílou košili, kterou měl Naruto na sobě. Blonďáček se stále bránil, a pak si vzpomněl na dýku, kterou viděl v pouzdře na Renově pravém boku. Zadoufal, že jí tam stále má. Pořádně se vzepřel a podařilo se mu na chvilku Rena odstrčit. Naslepo sáhl a než ho stihl Ren zarazit, držel mu Naruto jeho dýku u krku.
Narutovi z očí plál vztek a zhluboka oddychoval. Propaloval Rena pohledem a na jeho tváři se usídlil odhodlaný a tak trochu vítězný úsměv.
"Takže stráže jsou pryč jo?" ušklíbl se a přikázal Renovi sundat si dlouhou modrou stuhu z vlasů. Vzal jí a chtěl mu přivázat ruce k pelesti postele. Modrovlásek se však nehodlal jen tak vzdát, tak se mu pokusil vyrazit dýku z ruky. Naruto však stihl zareagovat včas a dal mu pěstí do obličeje.
"Au," sykl a zatřepal Naruto rukou, když se Ren svalil v bezvědomí na postel. "Jsi hloupý," odfrkl si ještě a přivázal ho k posteli, vzal jeho katanu a dýku a přešel ke vchodu do stanu. Opatrně z něj vykoukl, a když nikoho neviděl, začal se tiše plížit táborem.
Jeho podezření se potvrdilo, když se k němu blížilo asi pět mužů na koních. Když ho spatřili, začali po sobě něco pokřikovat a vydali se tryskem k němu. Naruto vytáhl Renovu katanu z pouzdra a připravil se k boji. Muži dojeli až k němu a pustili se s ním do boje.
Naruto se opřel o katanu a pomalu se zvedl. Byl hrozně vyčerpaný a zranění, jež mu ti vojáci stihli způsobit, mu ještě přitížila. Udělal malý krůček, a pak další. Pomalu se blížil k jednomu z koní. Cítil, jak moc je slabý, a že dál už to nezvládne, ale nechtěl to vzdát. Jeho nohy se začaly třást a kolena se mu podlomila. Nohy už váhu jeho těla neunesly, a on spadl se zaduněním na zem. Ztěžka dýchal a celý svět se s ním točil.
Uslyšel kroky, a tak mírně zdvihl hlavu, byl však stále schopný zahlédnout jen černé vysoké boty. Natáhl směrem k tomu člověku ruku. Nevěděl, jestli je to nepřítel, ale bylo mu to jedno. Cítil se malátný a chtělo se mu spát. Jeho hlava klesla a jeho modré oči se zavřely.
"Itachi," zašeptal znovu a mírně se zavrtěl. Jeho tvář se najednou svraštila a jeho čelo polily další krůpějky potu. Měl horečku a jeho spánek už nebyl tak klidný. Itachi duchaplně popadl hadr na nočním stolku a namočil ho do kýblu se studenou vodou, který byl přistavený u Narutovy postele. Otřel mu kapičky vody z čela, poté hadr opět namočil do vody a přiložil mu ho jako obklad na čelo.
O dvě hodiny později se v nemocničním stanu rozevřely dvě krásné oči barvy nebe. Blonďatý chlapec zrychleně oddychoval a celé tělo ho bolelo. Překvapeně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Byl v nějaké, bíle povlečené posteli a podle dalších spousty postelí s dalšími lidmi, poznal, že se nachází v nemocničním stanu.
Pomalinku se posadil a mírně sykl bolestí. Chytil se za bolavý bok a zjistil, že ho má obvázaný. Rozhlédl se kolem a poznal pár svých kolegů. Dostal se tedy zpět ke svému vojsku?
Měl takový zvláštní pocit, a tak se jeho pohled stočil ke vchodu od stanu. Chvíli se nic nedělo, a když chtěl svůj pohled odvrátit, spočinul jeho pohled na dlouhovlasém muži, jenž právě vstoupil dovnitř.
"Itachi," zašeptal a Itachiho černé oči se střetly s těma jeho modrýma. Mírně se pousmál a přistoupil k jeho posteli. Bez jakéhokoliv slova ho objal a tiskl ho k sobě tak silně, že Naruto opět sykl.
"Promiň," omluvil se, sedl si na židli, na níž strávil celkem dost času a chytil ho za ruce.
"Jsem moc rád, že jsi živý, a že jsi relativně v pořádku," pousmál se na něj.
"Já zas, že jsem tu s tebou," oddychl si. "Ale jak jste mě našli?"
"Nemohl jsem jen tak nečinně stát a čekat, ale nejdřív jsem musel shromáždit novou armádu. Pomocí špeha a sledováním Rena, jsme objevili nepřátelský tábor. Vydali jsme se tě zachránit a našli jsme tě nedaleko jejich tábora. Byl jsi již v bezvědomí a od toho místa, kde jsme tě našli, odjížděl nějaký muž na šedém koni."
"Kaito…" vydechl překvapeně Naruto a Itachi se na něj tázavě zadíval.
"To jindy." Mávl nad tím s úsměvem rukou blonďáček.





Krásnej dílek...