Chvíli ještě zůstávám jen tak nehybně stát na místě a přemítám si v hlavě dnešní den. Další z těch mnoha, při kterých si plně uvědomuji, kdo jsem. Že jsem Sasuke Uchiha, člověk, který i když na to nevypadá, i když se tak nechová, má srdce a dokáže bolestivě milovat. Na mé tváři se však nic takového nerýsuje. Bolest nikdo z mé tváře nevyčte, najde pouze kamennou masku bez náznaku jakékoliv emoce.
Místo abych se trápil a šel domů utápět se ve svých myšlenkách, vydám se do baru, abych své myšlenky utápěl v alkoholu. A pak až se ráno probudím, bude vedle mě zase neznámá tvář, neznámý člověk, kterého jsem ve své bezstarostné mysli opět očaroval, opět svedl, a opět mu ublížil.
"Už bychom se neměli vídat Sasuke," řekneš mi tiše a smutně se sklopenou hlavou.
"O čem to tu mluvíš Naruto?" zeptám se nechápavě.
"Neji mě požádal o ruku a já souhlasil."
"Ale vždyť doteď to fungovalo i tak? Co se na tom změní?" stále jsem nechápal. I když mě bolelo, že si ho bude brát, že už ho teď doopravdy nebude moct opustit, kdykoliv bude chtít, stále jsme mohli mít ty společně strávené chvilky, jako doteď.
"Já už mu dál nemůžu ubližovat Sasuke. Trápí mě, že ho podvádím, trápí mě, že mu lžu o tom, kam chodím. Já už dál nemůžu být sobecký. I přesto ti chci něco říct, i když to bude ještě horší, tak musím." Zdvihneš svůj pohled a odvážně se zadíváš do mých očích. V těch krásných modrých studánkách vidím tolik bolesti a smutku, jako ještě nikdy předtím. "Věř mi, že i když nejsem a nebudu s tebou, že mé srdce patří pouze tobě. Já se do tebe zamiloval Sasuke, a i proto to musím skončit. Vždycky budu vzpomínat na naše společné chvíle, nikdy na ně nezapomenu. Pozítří odlétáme s Nejim do New Yorku. Začneme nový život a už se nevrátíme.
Sbohem Sasuke, budeš mi chybět." Věnuješ mi poslední vášnivý, a tak zoufalý polibek a než si vůbec dám v hlavě dohromady slova, jež jsi mi řekl, než stačím cokoliv udělat, jsi pryč a se mnou zůstává jen tvá vůně, kterou o chvilku později odfoukne vítr, a já zůstanu sám.
O chvilku později jsem již ve třetím patře a dveře mi otevírá rudovlasý chlapec se zelinkavýma očima. Vypadá překvapeně, že mě tu vidí a já se mu vůbec nedivím. Jak je to vlastně dlouho, co se naše cesty rozešly? Co jsem mu ublížil? Tři měsíce, čtyři, možná již půl roku? Přesně to nevím.
"Co tu děláš Sasuke?" zeptá se mě překvapeně.
"Jen jsem se přišel podívat, co dělá můj bývalý snoubenec," řeknu trochu přiopilým hlasem a mírně se pousměji.
"Žije dál," odvětí mi, posadí se na křeslo a dá si nohu přes nohu. Až teď si povšimnu, že je oblečený do tmavě modrého županu a jeho odhalených bělostných nohou. Přistoupím k němu blíž a opřu se rukama o opěrky křesla, tak, že jeho obličej je těsně toho mého.
"Co to děláš?" zeptá se mě klidně a pohledem přejíždí mou tvář, dokud se jeho oči nestřetnou s těmi mými. Vím, že můj pohled na něj vždy působil a i dnes tomu není jinak. Slyším jeho zrychlený dech a jeho rty se mírně chvějí. Skloním se k němu ještě blíž a své rty přisaji na ty jeho. Malinko sebou cukne, ale jinak reaguje pozitivně a s vervou mi je oplácí. Vezmu ho do náruče a přenesu k němu do pokoje. "Kolik toho ta postel zažila a ještě dneska zažije," pomyslím si úšklebkem a svou rukou zajedu pod župan, kde začnu prsty jemně přejíždět kolem jeho pravé bradavky, zatímco svou levou rukou rozvážu šňůrku jeho županu.
"Dobré ráno," zašeptá usměvavě.
"Dobré," odvětím jen. Posadí se na posteli, obejme mě kolem krku a věnuje mi polibek.
"Tak co budeme dneska dělat? Přemýšlel jsem a napadlo mě, že bychom mohli celý den zůstat v posteli a dělat si navzájem dobře," zavrní mi do ucha, načež ho jemně skousne. Lákavá nabídka, ale už nechci být v jeho přítomnosti. Odstrčím ho tedy od sebe a ignoruji jeho nechápavý pohled. Místo toho vstanu a začnu se oblékat.
"Sasuke, kam to jdeš?"
"Mám ještě nějakou práci."
"Aha, tak v tom případě, si to můžeme vynahradit večer." Snaží se dál s úsměvem.
"Copak to nechápeš Gaaro? Byl to jen jediný večer, který už se nebude opakovat, chtěl jsem si jen užít," odvětím chladně s nehezkým úšklebkem. Vím, že se teď chovám dost hnusně a sobecky, ale má raněná duše se prostě jen potřebuje na někom vybít.
"Takže takhle to bylo," odfrkne si. "Proč si teda nešel za nějakou tou svojí děvkou, když sis chtěl jen užít?!" vyjekne hystericky.
"Děvky chtějí cítit jenom moje tělo, ale já potřeboval cítit, že jsem ten nejdůležitější na světě. A jediný, kdo mi to mohl dát, jsi byl ty," odvětím klidně a on se na mě jen vytřeštěně dívá.
"Opět si tedy využil mého citu," konstatoval s povzdychem. "To tě baví ničit mě? Bavíš se snad nad tím, jak moc jsem hloupý, že jsem ti znovu naletěl? Že jsem opět podlehl tvému kouzlu a vyspal se s tebou?!"
"Byl to jen sex Gaaro a ujišťuji tě, že ty jsi v něm prostě jen výborný." Ušklíbnu se a pobaveně sleduji, jak si přitahuje peřinu až ke krku.
"Vypadni!" vykřikne a ukáže rukou na dveře. "Vypadni a už se nevracej! Vypadni ty hajzle!" křičí nepříčetně a do jeho očí se hrnou slzy, které se pak řinou po jeho bledých tvářích. Vzteku či bolesti? Možná obojího, ale mě je to jedno. Jen se znovu pousměju a otevřu dveře. Spatřím ještě, jak se jen stočí na své posteli do klubíčka a dál tiše vzlyká, pak už jen dveře zavřu a vydám se do svého domu.
Jakmile však vstoupím do svého bytu, můj úsměv a bezstarostnost opadnou. Opět na mě dýchá samota a pocit prázdnoty. V obývacím pokoji si sednu na gauč a obličej složím do dlaní. Všechno na mě doléhá, všechno mě jakoby zevnitř stahuje a já mám pocit, že se brzo rozpadnu, ne, že exploduju, že se rozletím na spoustu malých částiček a i přesto to pořád nebude dost, aby mě to zbavilo bolesti, ba naopak. Bolest bude tolikrát větší, jako počet částí, na kolik se rozpadnu. Chce se mi křičet, zuřivě řvát, a tak to tedy udělám. Z mých úst vyjde šílený výkřik, do kterého hromadím veškerou svou bolest a samotu, jenž pociťuji. Nabírám z něj sílu potřebnou k tomu, abych se nezbláznil. Položím hlavu do jednoho z polštářků a tlumím jeho hlasitost, dokud mi nestačí dech a já ho stěží nezačnu popadat.
Proč tohle všechno? Proč se někdo jako já, musel zamilovat? Je to zřejmě trest za mé skutky, za mou nestálost a aroganci, tím to musí být.
Uplynulo spousty hodin a já stále sedím v obýváku na gauči a dívám se bezvýrazně před sebe.
"Nenechám ho odletět, nenechám ho pohrávat si se mnou. Nenechám ho zničit mě, nenechám ho udělat chybu, nenechám ho utéct před láskou. Donutím ho postavit se jí čelem, být se mnou." Rozhodnu se nakonec a ihned popadnu telefon. Vytočím na něm číslo a volám k nim domů. Ozve se ospalý hlas a já si až teď všimnu na hodinách, že jsou čtyři ráno. Omluvím se a zoufale se dožaduji Naruta. Ženský hlas, zřejmě uklizeččin mi oznámí, že už tam není ani pan Uzumaki ani pan Hyuuga. Ihned se zeptám, kdy odjeli a s malou špetkou naděje, pokládám telefon a ihned si to mířím na letiště.
Běžím po letištní hale a hledám jejich let. Bez váhání zakoupím letenku, i když mi žena u přepážky říká, že není možné, abych let ještě stihl. Rychle jako blesk projdu letištní kontrolou a ignoruji pípání a výkřiky policistů, kteří se ženou za mnou. Doběhnu až ke vchodu k letadlu do New Yorku právě ve chvíli, kdy za rohem mizí blonďatá hlava a letuška uzavírá vchod.
"Naruto!" zakřičím hlasitě a rozeběhnu se tam. Chvíli se nic neděje, ale nakonec přeci jen zpoza rohu vykoukne tvář lemovaná blond vlasy a dívají se na mě dvě udivené modré oči.
"Sasuke," zašeptáš a já se k tobě zadýchaně vrhnu. Pevně tě obejmu a snažím se uklidnit své teď ještě rychleji bijící srdce.
"Neodlétej," vydechnu. "Nenechávej mě tady samotného," zašeptám zoufale a rozechvěji se. Cítím na své tváři horkou vlhkou kapičku, a poté další. Poprvé po tak dlouhé době pláču.
"Sasuke?" zašeptáš překvapeně a mírně se odtáhneš. "Ty pláčeš?" Natáhneš ke mně dlaň a dotkneš se mé uslzené tváře.
"Naruto?" ozve se za námi něčí mužský hlas, a tak se oba ohlédneme. Na kolečkovém křesle před námi sedí celkem pohledný hnědovlasý mladík s pomněnkovýma očima. Teď už vím, jak Neji Hyuuga vypadá a při pohledu na něj se cítím tak nějak zvláštně.
"Neji," vydechneš a svou dlaň stáhneš. Setřu si slzy a čekám, co bude dál.
"Neváhej Naruto a jdi s ním," řekne nakonec Neji a ty i já se na něj překvapeně a nechápavě díváme.
"Cože? Ne to ne, já poletím s tebou." Pousměješ se na něj mile a přistoupíš k němu, vezme tvé dlaně do těch svých a smířlivě se na tebe usměje.
"Naruto já vím, že se mnou nejsi šťastný. Cítíš ke mně pouze vděčnost, možná i tu proklatou lítost a přátelství, ale lásku ne. Nechci ti bránit ve štěstí. Jdi, jdi s ním a buď šťastný. Já jsem někdo, kdo ti v životě štěstí dát nemůže. Ruším proto naše zasnoubení, jsi volný," řekne s mírným úsměvem.
"Ale já tě mám rád," vzlykneš a on tě pohladí dlaní po tváři, jako ty před chvílí mě.
"Já vím, ale to nestačí na to, abys byl šťastný a já také ne. Věř mi, že jsem byl s tebou rád, že jsem byl šťastný po tvém boku, ale když nemohu mít tvou lásku, tak to chápu," utišoval ho klidným hlasem. Jakoby jeho hlas promlouval i ke mně a tišil mou duši, bylo to tak zvláštní. "Běž, no tak běž," popoháněl tě s úsměvem a ty si váhavě přistoupil ke mně. "Lee," zavolal na nějakého černovlasého kluka s hustým obočím a ten k němu jen přistoupil a chytl vozík za držátka.
"Opatruj se Naruto." Věnoval ti poslední úsměv a zmizel v chodbičce, která vedla k letadlu.
Najednou jsem se cítil provinile. Ten člověk byl opravdu moc hodný a život se s ním nemazlil, a já mu právě sebral poslední jeho štěstí, které měl.
"Sasuke?" špitl si a já se na tebe zadíval. Mírně ses pousmál a všechno jakoby ze mě opadlo. Stále se cítím zvláštně a stále cítím vinu, ale když tě mám takhle blízko sebe, když vidím tvůj úsměv, je všechno najednou trochu jednodušší a já vím, že už to teď bude jen lepší.
"Miluju tě," vyslovím poprvé v životě ta dvě slovíčka, která myslím upřímně, z celého svého srdce. Zašeptám je člověku, o kterém vím, že mu nechci nikdy ublížit, někomu, kdo mi změnil život a tomu jedinému s kým dokážu být opravdu šťastný.





týýýjoooo *musí popadnout oči které vylezly z důlku* ...
Terkic já nemám slov to byla opravdová nádherna... v jednu chvíli jsem myslela že to dopadne špatně, ale naštěstí né
teda jak pro koho je mi líto Nejiho, ale aspon nebrání lásce SasuNaru...
... nic tak krásnýho jsem dlouho nečetla